Rozhovor

Ukrajinský kaplan: Víra a zbraň? Nevylučuje se to.

02 / 11 / 2015

„Vadí mi, když vidím v Kyjevě na ulici zdravé a silné kluky, jak si dají placku na triko, vyřvávají ´Sláva hrdinům!´ a pak jdou k Dněpru grilovat maso a balit holky. Když se jich ptám, proč nejdou bojovat, když jsou takoví vlastenci, tak mi říkají, ať si jde válčit vláda, že oni za ni umírat nebudou.“

„Vadí mi, když vidím v Kyjevě na ulici zdravé a silné kluky, jak si dají placku na triko, vyřvávají ´Sláva hrdinům!´ a pak jdou k Dněpru grilovat maso a balit holky. Když se jich ptám, proč nejdou bojovat, když jsou takoví vlastenci, tak mi říkají, ať si jde válčit vláda, že oni za ni umírat nebudou.“

„Vadí mi, když vidím v Kyjevě na ulici zdravé a silné kluky, jak si dají placku na triko, vyřvávají ´Sláva hrdinům!´ a pak jdou k Dněpru grilovat maso a balit holky. Když se jich ptám, proč nejdou bojovat, když jsou takoví vlastenci, tak mi říkají, ať si jde válčit vláda, že oni za ni umírat nebudou.“

S Volodimirem Kindzerem, který se jako kaplan zúčastnil bojů o Donbas, jsem se setkal v kyjevském McDonald´s. Před časem se vrátil z mise přímo na frontě a další měl před sebou. Mluvil potichu a klidně, jen když vzpomínal na hrůzy v zákopech, zbělely mu klouby, jak zatínal pěst.

„Můj bratranec bojuje za separatisty. Nevím, jestli žije, na moje zprávy neodpovídá. Mám ho rád, tak se alespoň modlím, aby přežil – i když třeba naváděl rakety, které mířily tam, kde jsem byl já,“ vypráví pomocník pastora církve Skimens, která je součástí křesťanského sdružení Slovo života.

Volodimir byl čtvrtým kněžím ukrajinsko-ruské války o Donbas, kterého jsem za poslední rok zpovídal. Od ostatních se lišil svou otevřeností a také divokou minulostí. Několik let byl závislý na těžkých drogách a kdyby na poslední chvíli nenašel spásu ve víře, nebyl by dnes už nejspíš naživu.

I díky této zkušenosti dnes dokáže mluvit s vojáky, kteří svůj strach a stres na válečné frontě tlumí ve velkém alkoholem a drogami, jako rovný s rovným. A co se upřímnosti týče: na rozdíl od předchozích kaplanů, s nimiž jsem mluvil, Volodimir netvrdí, že víra a zbraň jsou neslučitelné pojmy.

 

Přiznám se vám, otče, že kdybych byl pěšákem a do útoku zbývalo pár hodin, vybral bych si k uklidnění spíš psychofarmaka než pomazání. Ale třeba toho o vaší práci jen málo vím. Jaká je vlastně role duchovního ve válce?

V normálním životě vás zajímá práce, nemoci, rodina, peníze, vztahy… Naproti tomu ve válce najdete jen život a smrt, není tam žádný duchovní rozměr. Proto je důležitý kaplan: přináší naději a víru. Na začátku války nás nejvíce potřebovali vojáci regulérní armády, tedy odvedenci, kteří do války nechtěli. „Otče Volodimire, proč tady jsme, proč se máme nechat roztrhat? Jsme jen potravou pro děla, připadáme si jako kusy bezcenného masa. Za co, sakra, bojujeme!“ ptali se mě. Byli demoralizovaní, odevzdaní, zmatení… Nasraní.

Nedivím se jim. Dobrovolník má většinou ideály, najde si nějaký důvod bojovat. Zato odvedenec, kterého vytrhli od rodiny a poslali do války, musí nenávidět obě strany.

Přesně tak. Nemůžu mu vyprávět, že bojuje za prezidenta nebo za vládu, to ho vůbec nezajímá, rozčiluje ho to. Copak je vláda nějaká hodnota? Já mu pomáhám pochopit, že bojuje za svoje děti, za jejich budoucnost. Protože když zlo nezastavíme teď a tady, roztrhá dřív nebo později i jeho rodinu. Mluvil jsem s třeba s chlapem, který se opíjel, byl hrozně skeptický a jen opakoval: „Modli se za mě, jak chceš, stejně umřu, je mi všechno jedno.“ Před válkou byl poslancem v Dněpropetrovsku, ale nedařilo se mu v osobním životě. Žena ho podváděla, přišel o rodinu. Tak rozprodal majetek a šel zemřít do války, nic lepšího ho nenapadlo. Hučel jsem do něj celou noc, dokud mi neslíbil, že zůstane živý, a že mě po válce sveze svým veteránem z třicátých let, což byl jediný majetek, který si nechal. A ráno, když jsme se potkali, byl jako vyměněný, vyrovnaný a klidný. Řekl mi: „Otče, budu na vás čekat, umírání se odkládá!“ Uvěřil, že jeho existence a boj za svobodu má svůj smysl, že tu není jen tak pro nic za nic. Čili ne vždy jde o víru a modlitbu, ale i o naději, která lidi ochrání.

Nicméně platí, že víra a naděje střepiny z granátu nezastaví.

Ano, krucifix kulku nezastaví, ale vojáci nejsou malé děti. Neslibuji jim, že zůstanou živí a nezranění. Jsou ve válce a vědí to. V Ilovajském kotli zemřelo obrovské množství lidí, na druhou stranu se vrátilo i mnoho z těch, kteří byli považováni za mrtvé. Pro ně to byl zázrak, boží vůle, vrátili se doopravdy z pekla. Válka je zcela odlidštěná, je to kov, který trhá maso. To kaplan ovlivnit nemůže. Jeho role je ale v něčem jiném: jsou situace, kdy se začíná modlit i velitel jednotky, zapřisáhlý ateista. Najednou se modlí a upřímně prosí Boha, aby se jeho jednotka vrátila z boje v pořádku, přestal mít strach o sebe, modlí se za druhé. Pokud by tam kaplan nebyl, s kým by si měl popovídat a zklidnit svou duši? Když bude ve stresu, je větší pravděpodobnost, že se v boji rozhodne špatně a jeho vojáci zemřou.

Řekněte mi, má ve válce člověk vašeho typu strach? Myslím obyčejný lidský strach z bolesti.

Samozřejmě. I kaplan je jen člověk, jeho tělo se bojí stejně jako tělo vojáka a pokud ne, není to normální. Když na nás poprvé padaly grady (rakety, pozn. red.) a my jen seděli a čekali v zákopech, bál jsem se úplně příšerně! Tak mě to paralyzovalo, že jsem se nedokázal pohnout a málem jsem se – s prominutím – podělal. Byl to zvířecí strach z neznámého a zároveň boj o život. Zajímavé bylo, že druhý, třetí den bylo bombardování pořád ještě strašné, ale začínal jsem si zvykat. A sbírat zkušenosti. Nikdy předtím jsem ve válce nebyl, všechno bylo nové a děsivé. Pamatuji si, jak jsem se při prvním útoku ptal, jestli letí naše nebo ruské rakety a někdo se zasmál: „Napočítej do dvaceti a hned budeš vědět!“ Po týdnu už jsem sám věděl, odkud letí raketa a jestli je nutné utíkat do krytu. Nejen boží vůle, ale i zkušenosti nás chrání.

Nedávali vám to pak vojáci pocítit? Že kážete víru, ale když dojde na lámání chleba, klepete se strachy v zákopu stejně jako oni? Neměli poznámky typu „a teď mi řekni, otče, kde je ten tvůj pánbíček!“?

Občas byl někdo skeptický, ale já jim hned na začátku řekl: „Chlapci, nemám samopal, ale víru. To je má zbraň, takhle bojuji já. Dovolte mi modlitbu, aby vás netrefila kulka či střepina, abyste se vrátili.“ To na ně zapůsobilo. Spíš nerozuměli tomu, že jsem přijel dobrovolně, bez donucení nebo rozkazu. Protože na Ukrajině žádná kaplanská tradice neexistovala a vojáci nevěděli, co od nás mají čekat. Na začátku války bylo frontových kněží asi patnáct. Nebyly školy ani kurzy, všechno vznikalo až během války, i já jsem si kaplanskou školu dodělával až po návratu z války… Byli jsme totálně nepřipravení, ale copak tohle někdo čekal? Jediné, co jsem absolvoval, bylo vysvěcení a požehnání Serhiem Žuravlevem (arcibiskup ukrajinské pravoslavné reformní církve, pozn. red.). Důležité bylo, aby chlapci na frontě pochopili, že bojujeme proti jednomu nepříteli, jen k tomu máme každý své prostředky. A aby uvěřili, že je chrání Bůh.

Trochu mi to zní jako: „Jste pod boží ochranou, chlapci, můžete klidně nacvaknout zásobník a vyrazit!“ Nezlobte se, ale není to spíš placebo?

Zázraky se dějí. Vojáci mi vyprávěli, jak procházeli lesem, když začal útok gradů a minometů. V takové chvíli nikdo netuší, kdy a odkud granát přiletí, kolem padaly stromy, střepiny z granátů rvaly větve a těm chlapcům se nic nestalo. Říkali mi: „Otče, my jsme věřili, že přežijeme, protože jste se za nás pomodlil. Jinak bychom se dočista zbláznili, to požehnání bylo to jediné, co nás drželo při smyslech.“ Kaplan ale není ve válce jen na odříkávání modliteb. Musí umět vyslechnout, podělit se o čas. Jen na rozdíl od psychologa ne vždy hledá řešení a odpovědi. Jednou za mnou přišel Valerij, takový ryzí chlap, že si potřebuje promluvit. Sotva jsme si sedli, začal brečet. Nemohl to zastavit, jako kdyby mu slzy tekly rovnou z duše. Říká mi: „Otče, trápí mě jedna věc. Jak mám odpovídat dětem ve škole, až se mě budou ptát, co jsem dělal ve válce…?“ Na to bohužel neznám odpověď. Nevím, co poradit chlapovi, který celý život učí na základní škole tělocvik, pak začne válka a ta z něho udělá ostřelovače. Zabíjel lidi, kteří chtěli zabít jeho a jeho kamarády. A přitom se děsil toho, jak to jednou vysvětlí dětem ve škole. Jen jsem ho objal a plakal s ním.

Může válka z někoho udělat horšího člověka?

Válka odkrývá charakter, a pokud ho mění, tak většinu k lepšímu. Když je někdo dobrý, zůstane dobrý, na tom kulky ani granáty nic nezmění. A když je někdo svině a ubožák, který chlastá a mlátí svou ženu, tak tou sviní zůstane, anebo se taky stane lepším. Svou duši ve válce neschováte, tam se nedá předstírat, že jste silnější a odvážnější, než opravdu jste. Pravda o vaší osobnosti, povaze a morálních zásadách se ukáže hned při prvním útoku. Válka je každopádně to nejupřímnější zrcadlo: svlékne vás z jakékoliv přetvářky, jen to hvízdne.

Bílý límeček kněžích prý na Donbase dráždí jako červený hadr v koridě a kaplani jsou oblíbeným terčem únosů a týrání. Co je na chlapovi s růžencem pro vaše nepřátele tak atraktivního?

Kaplan dokáže ovlivnit morálku a povzbudit vojáky k boji tím, že jim vysvětlí, že bojují za správnou věc. Že nejsou ti špatní, že střílejí, aby bránili své hodnoty. Takový voják je pak vyrovnaný, racionální a velmi odvážný. I proto jsou kaplani na černé listině a jsou za ně vyhlašovány odměny. Ve Slavjansku utýrali dva syny pastora jen pro to, že se modlili za ukrajinské vojáky. Proti nám bojuje „pravoslavná armáda“, jak se oni sami nazývají. Jejich kněží také věří v Ježíše Krista, ale z nějakého důvodu mají pocit, že jsme jejich nepřátelé. Vidíte v tom logiku? Další věc jsou peníze, které jdou s válkou ruku v ruce. Náš kaplan se vracel od jednotky přes území, které bylo pod kontrolou armády, tedy relativně v bezpečí. Stopl si auto a zakecal se s řidičem: vyprávěl mu o své misi, o modlitbách za vojáky, o bohu a odpuštění. A ten řidič najednou zastavil a začal brečet: „Otče, nezlobte se, za zatáčkou je hlídka Doněcké republiky a já vás tam schválně vezl, dostal bych za vás hromadu peněz.“ Kněz je ve válce dobře obchodovatelná komodita.

Nikdy jsem neseděl ve zpovědnici, ale je mi jasné, že kněz nemůže mít o lidstvu příliš velké iluze. Překvapilo vás přesto něco?

Nejvíc mě šokovala nenávist mezi příbuznými. Syn jde proti otci, bratr proti bratrovi, sousedé se na sebe usmívají a večer vytáhnou automat a střílejí po sobě. Západní Ukrajina nenávidí Donbas a ten zase nenávidí Ukrajince. Zraněnému tankistovi, který přežil explozi tanku a umírá žízní, nikdo nepodá vodu. Plivou na něj, kopou do něho, on přitom jen prosí o vodu. Nemyslím, že by zlo bylo v lidech, spíš je to výsledek dlouhodobé propagandy. Moje teta bydlí v Luhanské oblasti a od dubna s námi nemluví. Vyčítala nám třeba, že Ukrajina dluží Rusku peníze za plyn. Matka se na ní zlobila: „Světlano, ty ses úplně zbláznila, co vám to nabulíkovali?!“ Ale nejde to změnit, nevysvětlíte jim to. Bohužel, posledních deset let se ti lidé dívali na ruské programy, k sousedům jezdili pro levnější benzín a na nákupy. Na Donbase se nikdy dobře nežilo, všechno tam bylo rozkradené, depresivní. A teď toho někdo šikovně využil. Bude třeba jedné dvou generací, než se vztahy mezi lidmi napraví. Jsem věřící, mám rád lidi, ale někde v hloubi duše cítím, že k Rusku už nedokážu mít vztah jako dřív. Nemohu říct, že je nenávidím, ale negativní emoce tam je. Prosím Pána, aby mě toho pocitu zbavil, ale zatím se to nedaří.

Válka je natolik extrémní situace, že se z ní člověk asi nemůže vrátit stejný. Rozčilují vás dnes stejné věci jako před odjezdem na frontu?

Můj život se stal jednodušší. Běžné problémy mi přijdou tak malicherné, že už to ani nejsou problémy. Nedávno jsem o tom mluvil s jedním důstojníkem, který nesnáší ukrajinské symboly, rozčiluje ho, když vidí vyvěšené vlajky a žlutomodře natřené ploty. „Na co si to hrajou, proč raději nejdou bojovat!“ vykřikuje. Je to vzdělaný člověk, vlastenec připravený padnout za Ukrajinu. Po tom, co prožil, začal ale nenávidět lidi, své město, váží si jen bojovníků. I já s tím mám trochu problém. Když v autobusu potkám vojáka, usmějeme se na sebe. Ale ostatní jeho pohled obvykle nesnesou a odvrací oči –  hlavně chlapi, ti se stydí. Dokonce i mladí kluci. Mají skvělou fyzičku, cvičí bojová umění, jsou ověšení trikolórou a dalšími symboly Ukrajiny, ale vojákovi se do očí nedokáží podívat. Každý den na nás padají čísla, kolik lidí zase zemřelo při bombardování. A tihle zdraví, silní kluci, si dají placku na triko, vyřvávají „Sláva hrdinům!“ nebo „Hrdinové neumírají!“ a pak jdou k Dněpru grilovat maso a balit holky. Když se jich ptám, proč nejdou bojovat, když jsou takoví vlastenci, tak mi říkají, ať si jde bojovat vláda, že oni za ni umírat nebudou.

Změnila válečná zkušenost váš vztah k víře?

Válka moji víru ještě upevnila. Pochopil jsem, že jediné hodnoty jsou život, smrt, bůh a víra. To ostatní jsou malichernosti, za které může naše lenost, neochota učit se a rozvíjet se. Hluboce si také uvědomuji, že náš život je sice nesmírný dar, ale přijít o něj můžeme raz dva. A že je třeba na to být připravený.

Jak probíhal váš návrat do civilního života?

První dny jsem nemyslel na nic jiného, než jak co nejrychleji odjet znovu na frontu. Nemyslím, že je to tím adrenalinem, nepotřebuju válku k životu, ale získal jsem na ní podivnou závislost. Po pár týdnech se to otočilo: moji touhu znovu odjet na Donbas vystřídalo naprosté znechucení z čehokoliv, co nějak souviselo s tím, co se tam děje. K tomu mi postupně docházelo, kde jsem vlastně byl a co všechno se mohlo stát. A začal jsem se psychicky sypat. Nerozuměl jsem, proč se až doma bojím toho, co bylo tam. Přes den to šlo, ale v noci to bylo zlé. Hlavou mi běžela jedna vzpomínka za druhou, ve snech jsem byl znovu v zákopech pod palbou, až jsem měl pocit, že se musím opravdu zbláznit, že to nevydržím. Začal jsem brát antidepresiva a dnes už se cítím docela dobře. Lidská psychika je křehká, každý má své limity, co ještě snese. Existuje jednotka výsadkářů, kteří skončili v psychiatrické léčebně všichni do jednoho. Bojovali v červnu u hranic s Luhanskem a zůstali několik dní pod křížovou palbou. Neměli co jíst, pít, celou dobu leželi mezi mrtvolami svých kamarádů.

Nechci, aby to vyznělo lehkovážně, ale je možné najít na válce i něco pozitivního?

Asi sjednocení společnosti a vlastenectví. Lidé se dávají dohromady a posílají jediné peníze, které mají. Bez nich by Ukrajina byla už dávno rozporcovaná, právě tohle vzepjetí drželo armádu. A pak dobrovolníci! Nikdy jsem nic takového nezažil. Na Ukrajině se říká „já nic, já muzikant“, ale to na Majdanu a pak na začátku války přestalo platit. To jsou jediná pozitiva, která mě napadají.

Otče Volodimire, říkal jste mi, že vaší zbraní je ve válce modlitba a víra. Dokážete si přesto představit situaci, ve které byste vzal do ruky samopal?

Pokud budou střílet po mých bratrech či kamarádech a bude hrozit, že je pobijí, je mou povinností bránit je? Jsem přesvědčený, že ano. Ano, v takovou chvíli bych vzal samopal do ruky. Nedokázal bych žít s tím, že by povraždili mé přátele, kteří bránili mě i mou rodinu, a já neudělal nic, abych je chránil. Jsme v právu a Bůh je s námi. My se prostě musíme bránit, je to naše morální povinnost.


Volodimir Kindzer

Narodil před pětatřiceti lety, žije s rodinou v Kyjevě. Působí jako pomocník pastora církve Skimens, která je součástí mezinárodního křesťanského sdružení Slovo života. „Válka smazala rozdíly mezi kongregacemi křesťanských církví, alespoň pro mě neexistují. Ježíš Kristus nás spojuje,“ říká. Poprvé odjel na Donbas během loňského září, zná dobře řadu míst, kde se odehrávaly těžké boje: letiště v Doněcku, Pjesky, Aleksajevku, Vodjanovo, Toněnku…

Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat