Rozhovor

Peter Korniss: Mezi vesnickou tančírnou a Starbucksem

23 / 05 / 2018

Ženy a dívky na jedné straně místnosti, muži na druhé. Zvláštní napětí tvořené směsicí ostýchavosti a dychtivosti… Maďarskému fotografovi Peteru Kornissovi učarovala v roce 1967 tančírna v Transylvánii, od té doby se tématu východoevropského venkova věnoval půl století. Jeho výstava na Staroměstské radnici v Praze nese název Touha po věčnosti.

Ženy a dívky na jedné straně místnosti, muži na druhé. Zvláštní napětí tvořené směsicí ostýchavosti a dychtivosti… Maďarskému fotografovi Peteru Kornissovi učarovala v roce 1967 tančírna v Transylvánii, od té doby se tématu východoevropského venkova věnoval půl století. Jeho výstava na Staroměstské radnici v Praze nese název Touha po věčnosti.

Robert Capa, László Moholy-Nagy, André Kertész… Čím to je, že Maďarsko dalo světu tolik slavných fotografů?

Colin Ford, zakladatel Národního muzea fotografie v Bradfordu a blízký přítel André Kertézse, se nechal slyšet, že v tom má prsty jazyk, protože maďarština je řeč, které nikdo na světě nerozumí. A tak se možná Maďaři instiktivně chtěli víc vyjadřovat fotografií, která je jazykem univerzálním. Ale to je nápad Colina Forda a já nevím, jestli je to pravda.

 

V Praze na Staroměstské radnici vystavujete do konce června svůj celoživotní projekt o proměnách života ve střední a východní Evropě. Věnoval jste se mu půlstoletí, musíte mít ohromné množství materiálu.

To není o množství, ale o tématu. Fotografoval jsem život na venkově, pak jsem se na ta místa vracel. A zvlášť po roce 1989 bylo vidět, jak se ta místa začala rychle měnit. Na vesnicích to bylo nejmarkantnější, protože jsou tam tradiční vizuální znaky silnější než ve městě. Navíc jsem deset let zaznamenával život lidí, kteří z vesnic cestovali za prací. 

 

Vzpomenete si na moment, kdy jste tomu tématu propadl?

Ano, docela přesně. Bylo to v roce 1967 v tančírně transylvánské vesnice Szék. Kdysi ležela na maďarském území, dnes je v Rumunsku. Uchvátila mě atmosféra vesnické zábavy, které se tam konají vždy na konci týdne. Ženy a dívky na jedné straně místnosti, muži na druhé. Tradiční oblečení, lidová muzika, zvláštní napětí tvořené směsicí ostýchavosti a dychtivosti… Najednou jsem si uvědomil, že jsem svědkem  posledních momentů odcházejícího světa. Že to, na co se dívám, je už včerejšek, a že jediný způsob, jak to uchovat, je zachytit to. Zvěčnit.

5b03f1769c40380b8c5544a0 MEDIA_ITEM image
Cesta do školy, 1973

Ostatně vaše výstava se jmenuje Touha po věčnosti… Je vám z odcházení tradičního světa smutno? Vadí vám globalizace?

Před chvílí jsem si dal snídani ve Starbucku na Staroměstském náměstí, přímo proti své výstavě. Jídlo dobré, káva také, ale – v papírovém kelímku! I to bohužel reprezentuje globalizaci.

 

Na druhou stranu, do mnoha oblastí, kde jste fotografoval, globalizace přináší nové příležitosti. Tamní lidé byli hodně chudí a teď mohou díky otevřeným hranicím vydělávat peníze. A třeba i pít kafe ve Starbucku.

Máte pravdu, když se ohlédnu zpátky do těch starých vesnic… Domky byly malé, podlahy hliněné, nebyla tam elektřina ani záchody, jen venkovní latriny. Teď jsou domy větší, mají víc světla, záchody, sprchy. To je velká změna. Jenomže většina obyvatel odjíždí pracovat do města, pospolitost se rozpadá, vztahy zhoršují. Mladí lidé z vesnic odchazejí, vesnická stavení chátrají.

 

Jak se vyrovnáváte s tím, že svými fotografiemi vyvoláváte nostalgii po starém způsobu života?

Nemůžu jinak, je to pro mne citová záležitost. Samozřejmě, když si člověk uvědomí, jak těžký byl život na vesnici, nezbývá, než ty změny přivítat. Ti lidé měli krásné kroje, krásnou hudbu, ale zažívali také obrovskou každodenní dřinu. Jejich děti chodily půldruhé hodiny pěšky do školy, odpoledne zpátky, často ve tmě a zimě.

 

Za lepším životem

Býval jste členem poroty World Press Photo již v době, kdy byl porotce z východní Evropy něčím výjimečným. Jak se vám to podařilo?

Dělal jsem to v letech 1977–79, to už jsem měl za sebou publikaci dvou knih: Heaven’s Bridegroom (Nebeský ženich) a Passing Times (Odcházející časy). Daroval jsem je tehdy všem kolegům z poroty, kteří patřili mezi nejlepší obrazové redaktory světa – byli z časopisů Time Magazine, Geo, Stern, National Geographic… Když pak potřebovali fotografa mého typu a s mými znalostmi východní Evropy, obraceli se na mne. Například šéfredaktor francouzského vydání časopisu Geo se přijel z Paříže osobně podívat na mou práci, zalíbila se mu a hned mi dal zakázku. Měl jsem velké štěstí a cítil jsem se velmi privilegovaný. A za to všechno vděčím World Press Photo.

 

V dnešním digitálním světě je leccos jinak. Co byste doporučil současným fotografům, aby prorazili?

Musí pracovat na dlouhodobých projektech, to je jediná cesta. 

 

Úspěšný mladý maďarský fotograf Balasz Gardy se nedávno odstěhoval do Ameriky. Je pro východního fotografa, který se chce prosadit ve světě, něco takového nevyhnutelné?

Ano, pokud chce hrát roli na mezinárodní scéně, je to dnes téměř podmínka. Můj dobrý známý, francouzský fotograf Frank Fournier, vítěz jednoho z ročníků World Press Photo, se rovněž přestěhoval do New Yorku. Paříž pro něj byla moc malá, New York nabízí mnohem víc možností.

5b03f2029c40380b8c55466a MEDIA_ITEM image
U žehlícího prkna, 2015

Co pro vás znamenají velké výstavy, jako je ta pražská?

Celý život jsem fotožurnalistou. A je pro mě důležité šířit informace a komentáře. Taková výstava může lidem přiblížit minulost a přimět je k přemýšlení o globalizaci. Třeba o tom, proč ženy z Transylvánie přicházejí za prací do Budapešti, maďarští doktoři do Londýna, číšníci do Rakouska, zdravotní sestry do Anglie nebo do Německa. A zda tito všichni – vlastně gastarbeiteři – činí dobře a mají lepší život, než by měli doma.

 

Jak nejraději prezentujete svou práci?

Knižně a na výstavách. Obojí je důležité. Knihy zůstanou navždy v soukromých i veřejných knihovnách. Co se týče výstav, před osmi lety mi nejprestižnější soukromá galerie v Maďarsku nabídla výstavu a od té doby mě reprezentuje. Zařizuje výstavy, prodává moje fotografie, vyřizuje veškerou administrativu. Jsem rád, že se prakticky o nic z toho nemusím starat.

 

Jsou fotografické printy dobrý byznys?

Sběratelé mají svou síť a je důležité se na ni napojit. Například koncem minulého roku jsem měl výstavu v Národní galerii v Budapešti. Je to velice prestižní místo, moje fotky dokonce visely v prostorách, kde předtím žádný živý umělec nevystavoval. A zájem o mé fotografie nebývale vzrostl. Sběratelé z Ameriky, Británie, severských zemí či Německa nakupují fotografie čím dál víc. 

 

Vzpomenete si na svou první zahraniční zakázku?

Psal se rok 1981 a byla to práce pro agenturu Blackstar. Měl jsem ukázat, jak liberální a západní je Budapešť, jak je moderní ve stylu oblékání i pouličního života. Pamatuju, že jsem za to dostal 1 100 amerických dolarů. A také ručně napsanou kartu od prezidenta té agentury, na níž stálo: Thank you, Péter! 

 

Prohlédněte si sérii snímků Petera Kornisse 

 

Peter Korniss (1937)
5b03f2039c40f7ef24dd135a MEDIA_ITEM image
Peter Korniss

Maďarský fotograf, držitel Pulitzerovy ceny, Kossuthovy ceny a maďarského titulu Národní umělec. Výstava, která je do konce června k vidění na Staroměstské radnici v Praze, je věnována jeho celoživotnímu dílu zaměřenému na postupnou proměnu tradičního venkova střední a východní Evropy – v Maďarsku, Rumunsku, na Slovensku, v Polsku a v Česku. Byl členem mezinárodních porot světových soutěží World Press Photo a Pictures of the Year, spolupracoval s časopisy Fortune a Forbes, agenturami Black Star a Das Fotoarchiv, byl součástí pracovního týmu série One Day in the Life of… amerického vydavatelství Time-Life. Jeho význam spočívá též v činnosti žurnalistické, pedagogické, kurátorské. K České republice a zvlášť k Praze má specifický vztah: dvacet let sem přijížděl jako člen poroty soutěže Czech Press Photo, přičemž mu jedinému z porotců mu byla udělena zvláštní pocta – Czech Press Photo Award za mimořádný přínos české a slovenské fotografii.

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat