Britská nejistota

Čeká Brity skvělá budoucnost, jak tvrdili v kampani před referendem zastánci britského odchodu z Evropské unie? Nebo čekají jejich hospodářství problémy, jak soudí řada ekonomů a jak varovali zastánci setrvání? Jasné odpovědi na tyto otázky zjistíme v dalších měsících či spíše letech. Je nicméně zjevné, že na cestě k brexitu je mnoho neznámých. Příznivci odchodu z Unie se totiž po celou dobu vyhýbali odpovědi na otázku, jak přesně bude vypadat budoucí vztah Spojeného království a druhé největší ekonomiky světa – tedy společného evropského trhu.

Potíže s parlamentem

Do značné míry stále neznámé jsou dokonce i některé aspekty samotného procesu odcházení Spojeného království z Unie – a nejde teď o oficiálně deklarovanou snahu autonomního Skotska zůstat v Evropské unii, ale o právní záležitosti.

Lisabonská smlouva určuje v článku 50 jízdní řád, který by měl cestu Britů z EU řídit. Zástupce země musí oficiálně oznámit vůli odejít z Unie; oznámení spustí dvouletou lhůtu, během níž by měla být upravena pravidla dalšího soužití odcházejícího člena a Unie. Pokud čas na vyjednání smluv nestačí, může být lhůta prodloužena, ale pouze se souhlasem všech členů EU: nedojde-li k tomu, platí jen to, co je během dvou let dojednáno, a země přestane být následujícím dnem unijním členem. Během vyjednávání je země plnoprávným členem EU (s výjimkou jednání o výstupní smlouvě, kde odcházející země pochopitelně vyjednává za sebe, a ne za Unii). Odcházející stát má stále svá práva (hlasuje v Radě Evropské unie, jeho poslanci jsou členy parlamentu, dostává unijní peníze), ale i povinnosti (musí plnit či zavádět legislativu či platit do rozpočtu).

Složitější je právní situace na druhé straně Kanálu, v Londýně. Původní předpoklad, že po nezávazném referendu přijde rozhodnutí tamního parlamentu, které zmocní premiéra ke startu odchodu z Unie, má zřejmě alternativu, v níž bude parlament „obejit“: premiérka vyjde ze svého mandátu od královny a oznámení do Bruselu zašle bez rozhodnutí obou sněmoven. Otázka se v době psaní tohoto textu analyzovala v londýnských vládních kancelářích – a měla by se také dostat k soudu (na který se obrátili někteří britští občané nespokojení s možností, že by byl parlament z rozhodnutí vynechán). Nejde přitom o detail. Jasná většina volených členů parlamentu je proti opuštění EU a není jasné, jak referendum vnímají. Navíc je zde i Sněmovna lordů, která má sehrávat roli jisté pojistky proti „sebedestruktivním“ krokům. Dalším zádrhelem je, jak by se Londýn vyrovnal s povinností konzultovat věc se skotským parlamentem, kde – jak už bylo řečeno – zaznívá silná touha v Unii zůstat i za cenu odtržení od Spojeného království.

Jistou legální mlhu kolem právní interpretace rozvodu ještě posiluje názor, který hodně právníků zastává: pokud země zahájí jednání o odchodu z Unie dle článku 50, může jej kdykoliv zastavit, jestliže svou žádost o vystoupení vezme zpět.

Ostrá jednání