I slunce vychází

Unáhlené, neliberální reakce na teroristické útoky v Paříži škodí nám samotným.

Co potřebujeme doopravdy, jsou dlouhodobá řešení příčin, nikoliv symptomů terorismu.

Pátek, 13. listopadu. Pozdě večer, něco po desáté, jsme přistáli na pařížském letišti Charlese de Gaulla. O dramatu, jež se tou dobou odehrávalo ve městě, jsme v tu chvíli neměli potuchy. Až ve vlaku RER do centra jsme začali dostávat textové zprávy z domova: Dějí se hrozné věci. Teroristické útoky. Jste v pořádku?

V momentě, kdy vlak dorazil do stanice Stade de France, jsme měli pořád jen velmi kusé informace. Ale početný dav čekající – za intenzivního dohledu policie – na vlak, nám řekl mnohé. Lidé, kteří přistoupili, mluvili o explozích u stadionu, o rukojmích v klubu v centru města, o ozbrojencích na útěku…

Iluze

Následujícího rána byla Paříž jako omráčená. Ale pronikavý zvuk sirén, které s narůstající četností probodávaly vzduch celou noc, zůstal přítomen. Policejní těžkooděnci se zbraněmi hlídkovali v ulicích, na letištích zesílily bezpečnostní kontroly, hranice země byly uzavřeny.

Všechna tahle opatření měla Pařížany i návštěvníky města uklidnit. Poskytnout jim jistý pocit bezpečí. Dát jim jasně na srozuměnou, že probíhá akce, že úřady nezahálejí, něco dělají.

V podobném duchu se pak odvíjely i následující dny: francouzský prezident François Hollande vyhlásil válku Islámskému státu, oznámil, že za pomoci spojenců hodlá zesílit bombardování pozic ISIS v Sýrii, a na domácí půdě dosáhl prodloužení výjimečného stavu.