Po přeslici IV: Duch lebky a spol.

Už cestou jsem byla nějak ostražitá, přestože zdejší hysterii kolem uprchlíků nesdílím. Nesdílím však ani touhu otevřít náruč všem, kteří ze světa do Evropy míří. Přišlo mi prostě zajímavé, co jsem si předsevzala: podívat se na dvě čerstvě otevřené výstavy v Národní galerii. Porovnat dva pohledy na svět dvou mužů téměř stejně starých, dvou osobností v oboru umění, které, každou v jiném koutě světa, formovala totalita.

Ve Veletržním paláci vystavuje Aj Wej-wej, letos šedesátiletý čínský umělec světového věhlasu, architekt a politický aktivista. Vystavuje objekty, které mají v prostoru paláce, kde bylo za druhé světové války shromaždiště Židů určených k deportaci do koncentračního tábora v Terezíně, zase jinak angažovaný ráz.

Jeho „Zákon cesty“ má fungovat jako podobenství, vztahující se právě k tomuto místu. „Jako svého druhu (veřejné) prohlášení, které je nadáno schopností vyvolat prožitek katarze, přičemž zároveň ztělesňuje selhání, paradox, rezignaci.“

Instalace jde na věc rovnou, bez příkras, prvoplánově. Přes celý sál se táhne obří, skutečně ohromný černý člun a v něm je naskládaná neuspořádaná masa černých uprchlíků. Dva z nich už plavou v kruhu pod člunem a zdá se, že ruku pro pomoc vztahují marně.

Byla jsem v sále sama a bylo mi tam nepříjemně, ale prožitek katarze ani pocit selhání jsem neměla. Jen touhu z té výstavy, která nás vychovává, kárá a svým způsobem i kádruje, co nejrychleji zdrhnout. Udělala jsem to – a to se nemá. Ale když mě tenhle druh smrtelně vážného angažovaného umění strašně neba!

•••

Podpořte Reportér sdílením článku