Komentář

Nejtěžší zápas předsedy Sobotky

15 / 02 / 2015

O kariéře, štěstí a vyhlídkách Bohuslava Sobotky píše pro magazín Reportér komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo.

O kariéře, štěstí a vyhlídkách Bohuslava Sobotky píše pro magazín Reportér komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo.

O kariéře, štěstí a vyhlídkách Bohuslava Sobotky píše pro magazín Reportér komentátor Hospodářských novin Jindřich Šídlo.

Možná se to někdy někomu podařilo, ale mně ne − i když jsem na to měl během všech těch rozhovorů, které jsem s ním za téměř dvacet let vedl, docela dost pokusů. Bohuslava Sobotku prostě nevyvedete z míry. Nebo možná ano, ale rozhodně to na sobě nedá znát, maximálně na několik málo vteřin, kdy bez pohnutí svalu v obličeji přemýšlí o odpovědi.

Ano, Bohuslav Sobotka někdy jedná i vypadá jako robot. Ale poměrně velmi výkonný robot.

Českou politikou proplouvá už devatenáct let a jeho cesta vede přes několik málo významných škobrtnutí stále vzhůru. Je představitelem generace nových politických profesionálů devadesátých let, kteří se, abychom si pomohli parafrází z románu Toma Wolfa Ohňostroj marnosti, „narodili jako čtyřicetiletí předsedové klubu poslanců ČSSD“. Život mimo politiku nikdy nepoznal, z vysoké školy odešel přímo do Sněmovny, což jej vybavilo několika specifickými, pro tohle řemeslo nezbytnými schopnostmi. Ví, že při vyjednávání je kromě výsledku důležité i to, aby jej mohly jako svůj úspěch prodat obě strany. Že neexistuje téma ani partner, s nímž se není možné dohodnout, pokud se dohodnout opravdu chcete. A že v zájmu přežití musíte v jisté chvíli zapomenout na stará přátelství, závazky a vlastně kompletně minulost. A přitom všem se stále tvářit jako poslední skaut.

Sobotka už během svého politického života byl Zemanovým oddaným mužem ze zadní lavice, který ale včas pochopil měnící se časy, aby svému učiteli odmítl jít dělat ministra financí. Pak se stal jednou z tváří „nové“ špidlovské ČSSD v roce 2002, o dva roky později však už dokázal Špidlu bez emocí vyhodit z vlaku, aby se dostal co neblíž lokomotivě řízené Stanislavem Grossem. Ve třiatřiceti poprvé odmítl stát se premiérem a zařadil se do zástupu za Jiřího Paroubka. Když nezvladatelné Paroubkovo ego dovedlo ČSSD k volební katastrofě roku 2010, vystoupil Sobotka ze stínu znovu.

Politika není žádná nedělní škola, ale dost kruté prostředí, ve kterém si musíte neustále hlídat záda. Sobotkovi se to také daří, i když někdy s mimořádnou dávkou štěstí, které ho provází celou kariéru. Nejlépe se to ukázalo na podzim 2013, po předčasných volbách, které Sobotka jako lídr ČSSD prostě prohrál. Nebo vyhrál jako Paroubek, jen s tím rozdílem, že po sedmi letech v opozici získal ještě o dvě procenta hlasů méně než jeho předchůdce v roce 2010. Z toho se prostě nedá jen tak vykroutit – pokud nemáte to ohromné štěstí, že vás váš největší stranický rival nedokáže ani elegantně svrhnout a místo toho přivede na vaši podporu na Hradčanské náměstí sice malý, ale přece jen zástup lidí.

Jinak premiér nevzbuzuje žádné velké emoce, kladné, ale ani záporné. To, co by v časech soubojů alfa samců, Zeman – Klaus nebo Topolánek – Paroubek, bylo pokládáno za zásadní nedostatek, je však v nových, přechodných časech možná překvapivé plus. Sobotkova vláda toho za rok tolik nepředvedla. Ale k nadpoloviční důvěře obyvatelstva, jíž se naposledy těšila před pěti lety vláda Jana Fischera a před téměř třinácti (!) kabinet Vladimíra Špidly, stačí možná málo: neobtěžovat voliče obden skandály a dramatickými hrozbami rozpadu vlády a prostě se dohodnout. (Plus rostoucí ekonomika, na čemž však nemá Sobotkova vláda už vůbec žádnou zásluhu.)

V březnu Sobotka zvládne volební sjezd sociální demokracie, ale pak na něj v téhle zdánlivé idylce čekají krušné roky, které rozhodnou nejen o jeho budoucnosti, ale vzletně řečeno i o budoucí podobě české politiky. Jeho soupeři se jmenují Andrej Babiš a Miloš Zeman. A to je přece jen úplně jiná situace, než na jakou je mladý veterán za celou svou kariéru zvyklý. S ambiciózními oponenty vyčkávajícími ve vlastní straně a s upadající důvěrou Čechů v parlamentní demokracii jako celek je to nejtěžší úkol, před kterým kdy stál.

Není samozřejmě nutné Bohuslavu Sobotkovi v tomhle zápase fandit. Jen je to dobré vědět.

Autor je šéfredaktorem politického zpravodajství a názorů Hospodářských novin. V 90. letech pracoval v týdeníku Respekt, posléze v dalších médiích.

 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat