Zuzaniny drzé sny. O léku proti rakovině

Psal se rok 2011 a Zuzana Kečkéšová se ve věhlasném Massachusetts Institute of Technology mořila s projektem. Pracovala v laboratoři světoznámého výzkumníka rakoviny Roberta Weinberga a přišlo jí, že její výzkum vede do slepé uličky. „Žádná inspirace nepřicházela, už jsem z toho byla unavená,“ vypráví.

Zuzana byla tehdy v institutu MIT již třetím létem „post-doc“ (tak se jmenuje vědecká pozice po obhajobě PhD. titulu, jejž získala na University College of London) – a rozhodla se, že na chvíli přepne. Projekt utlumila a přihlásila se na Harvard (!) ke studiu antické historie (!).

„Cítila jsem, že musím dělat něco úplně jiného, a historie byla vždycky moje láska, byla jsem připravená i na variantu, že se do laboratoře nikdy nevrátím.“ Ponořila se hluboko do dějin – a starověk jako by jí pročistil unavený mozek. „Jak ze mě spadl stres a přestala jsem být urputná, dostavil se nápad!“ Zprvu o něm nikomu neřekla, jen po večerech a nocích chodila do laboratoře. Do toho však se svým švédským partnerem otěhotněla. „Najednou toho bylo moc. Musela jsem se rozhodnout, čemu dám přednost.“

Zuzana Kečkéšová si vybrala biologii a přednesla svůj nápad již zmíněnému velmistru Weinbergovi. Mluvila k němu tehdy řečí molekulární biologie, ale dnes má vysvětlení, jež je pochopitelné i pro nás laiky: „Některé orgány v těle, například svaly – včetně srdečního – rakovina téměř nenapadá. A já se ptám: Co tyhle orgány mají a jiné ne? Co chrání svalové buňky nebo taky neurony před útokem zhoubné nemoci? Jak se dokážou vypořádat s rakovinou? Chtěla bych na to přijít.“

Profesor Weinberg ji tehdy vyslechl. „Je to podivínský nápad,“ kroutil hlavou. „Ale zkus to!“