Komentář

Slepota pod Řípem: vše pro agrokombináty

10 / 09 / 2017

Česká vláda hází vidle do evropské snahy o ozdravení venkova a krajiny. Místo toho dál urputně bojuje za přímé platby, které plynou na účty obřích agrokombinátů.

Česká vláda hází vidle do evropské snahy o ozdravení venkova a krajiny. Místo toho dál urputně bojuje za přímé platby, které plynou na účty obřích agrokombinátů.

Určitě nejsem jediný, kdo si toho během léta všiml: česká země zkrásněla a je zase o něco opečovanější, upravenější a podobnější tomu, co se nám líbí u sousedů v Rakousku nebo Bavorsku. Není ale těžké zaznamenat i jeden kontrast: zemědělské pozemky a nemovitosti pořád připomínají spíš časy JZD. Zarostlé nebo rozryté cesty, na polích jezera močůvky a mračna much, nepořádek a smrad v areálech, kde se o stohlavá stáda starají jeden dva nebozí Ukrajinci.

Určitě to tak není všude, ale celkově je vidět, že české lány a statky jsou převážně v rukou agrokombinátů, na jejichž účty tečou ty nejštědřejší evropské dotace (do zemědělství jde víc než třetina bruselského rozpočtu). Přímé platby na rozlohu a na produkci většinou dostávají obchodní společnosti, které hospodaří na pronajaté čili cizí půdě a jsou řízené bůhvíodkud, rozhodně ne z vesnice, za jejímiž humny se nacházejí příslušná pole či kravíny.

Průmyslově založená zemědělská výroba si obecně moc nerozumí s péčí o krajinu. Ubývá personálu, přibývá obřích strojů, výjimkou nejsou kombajny vážící třicet tun. Důsledkem bývá nejen nezútěšný vzhled, ale především vyčerpaná půda takřka bez života, do které se místo mrvy pumpuje víc a víc umělých hnojiv. Dlouho a nahlas se mluví také o neschopnosti krajiny zadržovat vláhu – utužená, zatvrdlá země, kde se pořád dokola točí řepka a kukuřice, vodu nevsakuje, takže odtéká do pankejtů.

Zejména mladší generaci Evropanů tohle začíná vadit. I proto chce Evropská unie snižovat dotace agrárním megapodnikům, mělo by to vést až k zastropování plošných dotací pro farmy nad 1 100 hektarů. Je to součást trendu, kdy se subvence odpoutávají od výroby – tak, aby výsledkem nebyla další a další kvanta často takřka neprodejných potravin (+ zhuntovaná pole a zvířata), ale (když to řekneme trochu pateticky) spokojenější vesnice a zdravější krajina. 

Nyní však vychází najevo (koncem srpna na to upozornila Asociace soukromého zemědělství), že česká vláda by do těchto snah ráda hodila vidle. Hodlá jít dál na ruku obřím podnikům a zdůvodňuje to tím, že kdyby došlo k omezení přímých, bezpodmínečných plateb, připravovalo by to českou ekonomiku v období po roce 2020 o tři miliardy korun ročně. Zamlčuje přitom, že dotace o stejném, ale i větším objemu by se mohly přelít například do programů určených na rozvoj venkova. 

Korunu oficiálnímu českému postoji nasadil prezident Miloš Zeman, který při zahájení výstavy Země živitelka prohlásil: „Zdá se mi, že Evropská unie přikračuje ke krokům, o kterých jsme dosud četli jenom v románech – vyplácí dotace na nevýrobu, nikoliv na výrobu. Mně to připadá jako naprosté zvěrstvo.“ Dodejme, že hlava státu narážela na zdražování másla, za kterým ale podle expertů stojí spíše stoupající spotřeba (návrat k živočišným tukům od rostlinných a také růst spotřeby v Číně), případně nenasytná obchodní marže. 

Naše politická reprezentace jako kdyby chtěla v zemědělství zastavit čas. Místo důrazu na podporu zaměstnanosti, modernizaci zpracovatelských provozů a ekologickou udržitelnost tvrdošíjně prodlužuje status quo. Doplácíme na to vylidňováním venkova, sníženou úrodností, vysušováním krajiny. Za takovou krátkozrakost můžeme zaplatit řádově mnohem víc, než o kolik přijdeme na produkčních dotacích – ve vládních plánech už figurují například nové vodní nádrže za desítky miliard. 

Průměrná rozloha jednoho hospodářství v EU činí zhruba 15 hektarů, u nás je to desetinásobek. S tím už asi příliš nenaděláme, návrat k mozaice polí, jak ji známe ze starých  leteckých snímků, je utopií. Opustit bezohledný přístup, kdy zemědělství připomíná spíše těžbu surovin, by však nebylo marné.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat