Reportáž

Youtubeři, hrdinové naší doby

08 / 05 / 2017

Ta akce potrvá celý den – a první hodinu se zdá být všechno v pořádku. Pak ale dojde k diskusi mezi dětmi a jejich idoly, českými i slovenskými youtubery, na níž padne otázka: „Co byste dělali, kdybyste se neživili youtuberingem?“ A mně začne docházet, že tu je v pořádku máloco. Marně totiž čekám na odpověď: „My víme, že se tím budeme živit jen pár měsíců, maximálně let, a na zbytek života máme plán.“

Ta akce potrvá celý den – a první hodinu se zdá být všechno v pořádku. Pak ale dojde k diskusi mezi dětmi a jejich idoly, českými i slovenskými youtubery, na níž padne otázka: „Co byste dělali, kdybyste se neživili youtuberingem?“ A mně začne docházet, že tu je v pořádku máloco. Marně totiž čekám na odpověď: „My víme, že se tím budeme živit jen pár měsíců, maximálně let, a na zbytek života máme plán.“

Párkrát do měsíce míváme s hercem Lukášem Hejlíkem divadelní vystoupení, a jak se tak vracíme z toho posledního ve Velkých Pavlovicích, Lukáš praví: „Myslím, že bys měl vyrazit na pražskej Utubering – já tam každoročně hraju pro totálně zdevastovaný rodiče, takže vím, o čem mluvím. Je to exotika, kterou si nedovedeš představit. Den, kterej tě může zničit, pokud nevypneš mozek. Akce, která se dospělým rozumem nedá pochopit.“

Přikývnu a poprosím jej, ať mě spojí s pořadateli.

Pořadatelé pražského festivalu Utubering 2017 chtějí nejdřív zajít na kafe a je to zajímavé – pod dojmem Lukášových slov čekám jakási infantilní, afektovaná, z normality vykroucená individua, ale potkávám se s velmi příjemnými lidmi, vnímajícími fenomén youtuberingu s rezervou.

Hned se jim například omlouvám: „Zatím jsem videa žádných youtuberů nesledoval, nikoho z nich neznám, fenomenálního Jirku Krále jsem považoval za ožralýho bezdomovce hajlujícího na vlastní svatbě, než mi bylo vysvětleno, že si pletu jména, tím opilcem prý byl Jirka Kára, a jo, vlastně, ale dnes odpoledne si nejpopulárnější videa pustím, slibuju.“

Pořadatelé Utuberingu se na mě podívají velmi starostlivě a popřejí pevné nervy: „Raději si pro tu příležitost otevřete lahev něčeho silnějšího.“

 

Hlavně nesoudit!

Ozývá se Lukáš Hejlík:

– Tak mi psali pořadatelé. Děkovali za to, že jsem je s tebou spojil, a já jim neměl sílu říct pravdu.

– Jakou pravdu?

– Že bych se na jejich místě moc netěšil na výsledek.

– Ale to se pleteš, Lukáši. Jestli si na něčem zakládám, tak na tom, že nemoralizuju, nesoudím a nedělám si srandu ze snadnejch terčů.

– Hm. Tak  snad ti to vydrží.

Musí mi to vydržet – nejsem ještě tak starý, abych nepamatoval dobu, kdy mi bylo třináct. Děti dělají hrozné věci. 

Já například miloval soutěž Hry bez hranic, ve které už nevím, o co šlo, ale jednou jsem od rodičů vyžebral peníze na jakési její finále v hokejové hale a tam požádal o autogram slečnu moderátorku, dodnes bych si vybavil i jméno: Martina Adamcová. Ale asi už se vdala. Dostal jsem od ní i pusu, dobré to bylo...

Pochopení mám i pro počítačové hry, které budou na youtuberské akci jedním z hlavních bodů programu, protože vzpomínám na chvíle, kdy ve městě zaparkovala maringotka, v níž byly namačkány automaty s hrami, jedna stála dvě koruny, a když jsem utratil svou dvacku a na palci měl puchýř (věnoval jsem se hrám sportovním, v nichž šlo o to, mačkat co nejrychleji čudlík), několik dalších hodin jsem byl schopný pasivně sledovat, jak se daří kamarádům.

Jak já bych tedy mohl soudit o čtvrt století mladší teenagery?

 

Svět podle Katky

Až na počasí je to zatím celkem v pohodě.

Všude bahno, na konec dubna chladno, deset hodin dopoledne, v areálu první tři tisíce návštěvníků – jsou to ti, kteří zaplatili o něco víc za vstupenku, bez koruny tisícovku, za kteroužto oběť mají velkou naději, že potkají hrdiny svých oblíbených videí osobně a udělají si s nimi selfíčko, proti čemuž se podle mě nedá vůbec nic namítnout.

Jelikož jsem se včera skutečně podíval na produkci nejslavnějších youtuberů (otevřel jsem si lahev, z každého videa dal první dvě minuty a přežil), okamžitě poznávám youtuberku, která si říká Svět podle Katky, má dvě stě tisíc odběratelů, je sestrou slavného Jirky Krále a já k ní cítím sympatie: mlhavě si vzpomínám, že ve videích doporučuje své oblíbené knihy nebo krmí pejska jahodami.

Děti na ni stojí frontu: Můžeme se s tebou vyfotit? Kdy budeš mít příští video? Jak se má Aron? 

Aron je asi jméno toho pejska, dojde mi, a potom děti předběhnu: „Chci vás o něco poprosit, Katko, vy jste evidentně chytrá, nad věcí, dospělá... Kolik že vám je?“ Prý pětadvacet. „Taky jste moc milá, usměvavá, prostě jsem si vás vybral. Kdykoli se v příštích deseti hodinách potkáme, zeptám se na věci, kterým nerozumím, a vy mi je vysvětlíte, jo?“

Katka se usmívá i na mě, slibuje, že kdykoli cokoli, takže jak říkám – zatím všechno celkem v pohodě.

 

První pochybnosti

Zábavný program ještě nezačal, ale v jedné hale už hrají stovky kluků střílečky a ve druhé si nechávají holky splétat copánky, proti čemuž opět nemám co namítnout. Navíc jsem se už zorientoval v hudbě, která letos frčí – z beden hraje každou půlhodinu píseň s refrénem „A ty víš, že sníš, po kousku mojí duše, jako šíp vystřelím z kuše“, což nezmiňuju proto, abych se vysmíval, já ve svých třinácti miloval texty typu „Skinhead, raz, dva, tři, svět nám patří“.

V zenovém klidu se nacházím zhruba do oběda, i po zahájení programu se to dá vydržet. Na jevištích jde po většinu času o to, že v průměru dvaadvacetiletí youtubeři odpovídají dětem na otázky (Ahoj, jakýho máš doma mazlíčka?) a občas jim házejí umělohmotné náramky se svými přezdívkami (například Moma a Explo – ti přijeli ze Slovenska a nejspíš spolu žijí, protože Moma tvrdí, že jí Explo nechce dovolit psa z útulku).

Pochybnosti přicházejí ve chvíli, kdy mají odpovědět na jediný vážnější dotaz: Čím byste se živili, netočit videa?

Většina z tuctu youtuberů sedících na pódiu vypadá příčetně, takže to je nahrávka na výchovnou smeč: „Kluci a holky,“ měla by znít odpověď, „tohle jsou vzdušný zámky, za dva roky o našich videích nebude nikdo vědět a my se s trochou štěstí uchytíme v nějaké reklamce,“ ale nikdo z nich takovou větu nevysloví, až na vietnamsky vyhlížející youtuberku s přezdívkou Stylewithme (točí videa o kosmetice), která mi vrací víru: „Nevím, co bych přesně dělala, ale ani teď nemám YouTube jako top jedna prioritu,“ říká, „studuju a uvidíme.“

Nikdo jiný se k ní nepřidá, ale já skutečně nechci moralizovat, a jak sleduju youtuberské tváře, nacházím i jedno velké pozitivum. Tady se totiž zjevně může stát hvězdou kdokoli – nejen 

Vietnamka, ale je tu i kluk bez nohy, několik mládenců s náběhem na obezitu a jeden jasný gay. Žádné z dětí to neřeší, obdiv dávají najevo každému z nich, a když mají šanci na selfie, počkají si klidně dvacet minut; absolutně nevadí, že to bude selfie s tlouštíkem.

 

Pokus o Partičku

Můj klid zdevastuje společné vystoupení dvojice Shopaholic Nicol (žena lehce pod třicítkou) a Kovy (chlapec zhruba dvacetiletý), kteří jsou podobně slavní jako Jirka Král (co není opilým bezdomovcem) a na jejichž videa se mrknou desítky tisíc dětí denně.

Nejdřív vytřeštím oči, pak zakleju, a nakonec začnu intenzivně přemýšlet, jestli tu kromě fanty a bubble tea prodávají taky alkohol.

Nic strašnějšího jsem totiž neviděl...

Prosím tě, nemoralizuj, opakuju si, ale tohle možná není moralizování. Ti dva se pokoušejí o scénku ve stylu Partičky a mně Partička vůbec nevadí; Suchoš s Geňou mi dokonce jednou dovolili, abych si zahrál s nimi, a já tenkrát pochopil, jak těžké je blbnout jakoby sám pro sebe a přitom nenudit diváky.

Obávám se, že Shopaholic Nicol a Kovymu nikdo neporadil, aby si ze studijních důvodů pustili Partičku, protože pokud ji jedinkrát viděli a teď dětem předvádějí to, co jim předvádějí, nejsou dvakrát bystří. Jak to popsat a nezabít vás nudou?

Nevím. Obávám se, že to nedokážu.

Ti dva nejdřív moderátorce deset minut odpovídají na otázky:

– Nikčo, tvoje nejoblíbenější zvíře?

– Já mám nejradši psa.

– Jakou máš ráda barvu?

– Fialovou.

– Kovy, jakou máš náladu?

– Dobrou.

– Co tě vždycky zaručeně rozesměje?

– Tady Nikča. 

A tak dále – odpovědi si zapsali a teď mají ta slova využít v hrané scénce.

Vezmou si do ruky plyšového jednorožce a plaveckou čepici, toporně stojí proti sobě a koktají: „Pejsek“, „Fialová“, „Dobrej“, „Nikča“... Nedává to smysl ani dětem, které postupně opouštějí prostor pod pódiem (ani se netváří naštvaně; třeba mají pocit, že tu jde o dospělý humor, do něhož dorostou), a když to utrpení skončí, Kovy prokáže, že není úplně mimo, protože si setře pot z čela: „Myslím, že to byla nejméně připravená scénka, jakou jste kdy viděli, děkujeme za zcela neupřímný potlesk, jednorožce si necháme, ale kdyby někdo chtěl plaveckou čepici, tak nabízím.“ V tu chvíli děti ožijí, čepici chtějí, tak hop, tady máte, Nikča na ni nakreslila srdíčko.

 

Tudy neprojdete

Potkávám Katku, co si říká Svět podle Katky, procházíme spolu areálem. Je jedna hodina a právě sem naběhlo dalších deset tisíc osob – těch, které daly za lístek jen 666 korun. Naše procházka podle toho vypadá, neustále nám skáčou pod nohy desítky dětí: Můžeme selfie? 

„Když jsem byla stará jako oni,“ vzpomíná Katka, „chovala jsem se podobně na koncertu Natalie Oreiro, což byla zpěvačka a zároveň herečka z nějaké telenovely. Občas mě napadne, co by se dělo, kdybych s ní tehdy mohla i mluvit – protože to je důvod toho, co se tu dnes děje. My znali Natalii Oreiro jen z médií, ale tyhle děti vědí skoro všechno o našem soukromí, mají pocit, že nás znají, že jsou naši nejlepší kamarádi. Chodí za mnou a říkají: Ahoj Kačko, já jsem ta, co ti psala komentář – ale neuvědomují si, že pod tím videem byly komentářů čtyři tisíce. Možná bych se ve dvanácti chovala stejně, kdyby byly dnešní možnosti, ale my je neměli.“ 

„Tohle jsem schopnej pochopit,“ přikyvuju, „ale nikdy nepochopím vystoupení Kovyho s Nikčou.“

Katka se snaží své kolegy omluvit: „Oni teď sedí v zákulisí a stydí se.“ Tak proč se k tomu propůjčili? „Nedomluvili si s produkcí, kdo připraví scénář, takže ho nepřipravil nikdo, chyba...“

Nemůžu říct, že bych cítil lítost, protože Kovy i Nikča jsou plnoletí a za dnešek dostali honorář v řádu desítek tisíc korun, ale budiž. Povídáme si s Katkou, teď jsme v zóně počítačových her, a najednou nemůžeme dál, protože narážíme na obrovskou dětskou tlačenici, která nemá zřetelný důvod. Co se tady děje?

„Stojí tam můj bratr.“ 

Ano, uprostřed chaosu skutečně zahlédnu šedivou kšiltovku Jirky Krále. „Nechci ho chválit, ale brácha je youtuber, který přesně ví, co dělá, například proč je teď tady. Mohl by se vyhnout návalu a sedět v hale pro VIP, ale ví, že když se objeví mezi dětmi, budou mít radost a zůstanou jeho fanoušky. A co si budeme namlouvat, zároveň tím propaguje svoje podnikání, protože brácha vydává třeba komiks, otevřel si kavárnu s počítačovou hernou a nabízí spoustu zboží se svým jménem – zrovna on ví, že youtuberská sláva věčně trvat nemusí...“

Což mě s tímto festivalem na chviličku znovu smiřuje.

 

Asi jsem zapšklý

Součástí programu je i hudba, přičemž skupina Slza zní jako Michal Penk, než začal fetovat, Johny Machette jako Leoš Mareš, než – podle mého – s fetováním přestal, a soubor Atmo Music by mi možná nevadil, kdyby zpěvák pořád neoslovoval děti pod pódiem pokřikem „Tak co, Praho?“ – ale tohle skutečně nesoudím, co ucho, to názor, o existenci ušních chorob nemluvě.

Pro mě je na těchto koncertech pozoruhodný hlavně nezvykle tichý potlesk po písničkách, ale to za chvíli pochopím – všichni přece natáčejí videa.

S čím se smířit nedokážu, to jsou další a další tragická vystoupení youtuberů, musím si pomoci alkoholem. V téhle kose pokud možno grogem. 

Dívka za barem netuší, co je to grog. Vysvětlím, že chci zalít tuzemák horkou vodou, a rovnou poprosím i o kusovku. Neví, co je kusovka. Přeložím, že bych potřeboval cigaretu, odvětí, že nenávidí kouření. Zeptám se jí, co by dělala, kdyby se zamilovala do kuřáka – prý se to nemůže stát. Od patnácti chodí s jedním chlapcem, je zasnoubená, mělo by to vydržet. Zeptám se, kde měla zásnuby. Podá mi grog a řekne, že na Cookových ostrovech. Otážu se, kde to je, tak nějak mi dojde, že už jsem opravdu starej, a unaveně zírám na ony youtuberské scénky, nebo jak to nazvat.

Často jde o pouhé odpovědi (znovu opakuju: dospělých lidí!) na moderátorův dotazník:

– Řekni tři jména začínající na A. 

– Adam, Alex, Alena!

– Správně! Vyjmenuj tři místa v bytě, která nerada uklízíš.

– Pokoj, koupelna, záchod.

– Zase správná odpověď, takže velký potlesk!

Klopýtám k jinému pódiu a cestou mě napadne rozkopat třímetrový nafukovací kelímek s bubble tea, už už se na něj vrhám, ale ovládnu to.

Ve vedlejší hale hraje z reproduktorů píseň Máma od skupiny Lunetic, moderátor ji před refrénem zastaví, vyzve youtubery, ať zpaměti dokončí refrén, jim se to povede, ovšem drobná potíž tkví v tom, že jsou o deset let starší než diváci, kteří o žádném Lunetiku v životě neslyšeli a marně hledají smysl estrády – kéž by po nich někdo hodil náramek nebo gumovou čepici!

Couvám do herní zóny, která je oázou míru, tady se pořád jen střílí po špionech, tomu zcela rozumím, já bych taky střílel, do hlavy, sám sebe, zvlášť o pět minut později, kdy se stanu svědkem nekonečné soutěže, v níž jde o počet maršmelounů, které si dokážou youtubeři nacpat do pusy. Z neznámého důvodu musí s každým dalším cukrátkem vyslovit zaklínadlo „čaby-bany“, a když po sedmnáctém nemůžou dál, vyplivnou do kyblíku kaši, kterou si zvědavě prohlížejí, u čehož se smějí, takže aspoň někdo, protože děti už vesměs nemají sílu a stovky jich vyzývají rodiče k odchodu.

„Tak co?“ ptá se moje spřízněná youtuberská duše Katka Králová, když o sebe zakopneme a já už nedokážu skrývat zapšklost. „Dokud se tím cpali kluci, ještě jsem vydržel, ale jakmile jste začala soutěžit i vy, odešel jsem, nepotřebuju vás vidět nechutnou.“

Pokrčí rameny: „Mně to taky připadalo nechutný, ale chci ty lidi aspoň nějak pobavit.“

Porušuju všechny svoje zásady: „Jenže jaká je tohle zábava? Potom jsem se čtvrt hodiny snažil sledovat, jak hrajete Člověče, nezlob se, ale nebylo nic vidět, jen vaše zadky, a občas jsme zaslechli výkřik, že padla čtyřka. Anebo šestka.“

Zachytím Katčin zoufalý pohled a dojde mi, že si všechno uvědomuje. „Kdybyste měla děti, vezmete je sem?“ zeptám se. A ona: „Na celý den asi ne.“

Kuš! A sbohem

Půl deváté večer, hodina do konce programu, areál už je poloprázdný. Ti, kteří zůstali, jsou promrzlí a rozpačití, atmosféra začíná připomínat funus.

Klidně bych se vsadil, že to funus je; pohřeb českého youtuberingu, přinejmenším v živé verzi. Návštěvníci, kteří přišli dnes, se za rok nevrátí. Jen blázen by si opakovaně kupoval vstupenku na soubor lidí, kteří se ho snaží unudit k smrti. 

Nevím – třeba to trochu zachrání zpěvák Sebastian, který právě začíná hrát a jehož koncert všechno uzavře. U toho už ale nebudu, protože jsem si právě vygoogloval, co je Sebastianovým hitem: „Po kousku mojí duše, jako šíp vystřelím z kuše...“

Kuš! A vystřelím.

 

 

 

 

 

Čaby-Babiš. Na pražský Utubering 2017 dorazilo kolem dvanácti tisíc návštěvníků. Naučili se nastrkat do úst pytlík maršmelounů a s narvanou pusou říkat „čaby-bany“, mnozí se vyfotili s novým kámošem Andrejem (i když potkat Jirku Krále by bylo lepší).

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat