Reportáž

Budu všude kolem tebe

Martina Riebauerová, Tereza Vaisová
05 / 06 / 2016

Následující stránky by asi neměly číst ženy (a jejich muži), které se v příštích dnech chystají porodit. Mohly by je zbytečně vyděsit, protože téměř jistě se jim nic takového nestane. Jejich dítě je neopustí v den porodu, ale narodí se krásné a zdravé. Všichni však takové štěstí nemají. Jim je věnován tento text a tři základní vzkazy: Může se to stát. Nikdo to nezavinil. A ten podstatný: Nejste sami. Ostatně i my jsme na to musely být dvě.

Následující stránky by asi neměly číst ženy (a jejich muži), které se v příštích dnech chystají porodit. Mohly by je zbytečně vyděsit, protože téměř jistě se jim nic takového nestane. Jejich dítě je neopustí v den porodu, ale narodí se krásné a zdravé. Všichni však takové štěstí nemají. Jim je věnován tento text a tři základní vzkazy: Může se to stát. Nikdo to nezavinil. A ten podstatný: Nejste sami. Ostatně i my jsme na to musely být dvě.

Následující stránky by asi neměly číst ženy (a jejich muži), které se v příštích dnech chystají porodit. Mohly by je zbytečně vyděsit, protože téměř jistě se jim nic takového nestane. Jejich dítě je neopustí v den porodu, ale narodí se krásné a zdravé. Všichni však takové štěstí nemají. Jim je věnován tento text a tři základní vzkazy: Může se to stát. Nikdo to nezavinil. A ten podstatný: Nejste sami. Ostatně i my jsme na to musely být dvě.

Divadlo Kampa v Praze, čtyři ženy hrají svůj příběh. Všechny v minulosti ztratily své děti, všechny shodou okolností v květnu a všechny to zvládly. Publikum se topí v slzách, slzavá údolí se ovšem střídají se salvami smíchu. Protože v každé bolesti je i naděje, v každé smrti nový začátek. Budu všude kolem tebe. Tak se hra jmenuje. Děti se převtělily v anděly a pozorují své matky. Dělají si z nich legraci, kárají je a škádlí, ale hlavně jsou pořád s nimi. A zpívají.

Mami, neboj, jsem tu u tebe.

Mami, neboj, jednou za mnou

přijdeš do nebe.

Je to svým způsobem terapie. Pro ty, které hrají, i pro ty, kteří se dívají. Nejspíš sami něco podobného zažili nebo se to stalo jejich blízkým.

 

Martina s Julií

Sedím v kavárně s příznačným názvem V sedmém nebi. Je jaro, rok 2015. Naproti mně Julia, její partner Radek, přezdívaný Sunny, a pod stolem pes. Tříčlenná mladá rodina. Jenže ještě před půl rokem měli být čtyři.

Nějak nevím, jak začít. Jmenuji se Martina, jsem zasloužilá matka dvou velkých dětí, a přesto se vůbec nedokážu vžít do situace mladého páru. Dokázala bych normálně pít kávu jako oni? Dát povel psovi? Mluvit o tom všem s úplně cizím člověkem? Hledám slova pro první otázku, ale naštěstí se do toho pustí Sunny sám.

„Bylo to první těhotenství, sluncem zalitý. Všichni říkali, že kdyby bylo všem jako Julii, to by se to rodilo. Prostě učebnicový příklad.“

Velkou nemocnici nechtěli, a tak si vybrali Hořovice, proslulé vstřícným prostředím. Julia týden přenášela. Ve středu byli na kontrole, a protože všechno bylo v pořádku, pozvali je znovu na sobotu. U monitoru porodní asistentka náhle zpozorněla. Odběhla beze slova a vrátila se s lékařkou. Je nám to velice líto, ale neslyšíme srdce…

Jak neslyší srdce? To přece není možné.  Vždyť ještě ráno cítila pohyby, tím si je Julia naprosto jistá! Musí to být omyl. Ano, určitě je to omyl.

Jenže pak přišel další lékař, ultrazvukové vyšetření a omyl se změnil v jistotu. Vaše miminko je bohužel mrtvé. Julia začala brečet. Dostali se Sunnym patnáct minut pro sebe. Už si ani přesně nepamatují, co se během nich dělo. Pak šlo vše ráz naráz. Papíry a zase papíry. Pohřeb si zařídíte, nebo máme my? Rodný list, který je zároveň úmrtním. Jméno neuvedeno, ale byl by to chlapec. Nechtěli to předem vědět, teď už z papírů vědí. Pak antibiotika, uložení na lůžko, čekání na porod. Normální porod, žádný císařský řez. Je to pro matku bezpečnější. Julia byla v šoku, ale zpětně je za to vděčná.

Porodila druhý den odpoledne, celé to trvalo jen dvě hodiny. „Sunny byl se mnou. Musel být. Můj záchytný bod, bez něj by to nešlo. Byli jsme tam spolu a drželi se navzájem.“

Oni dva a nikdo jiný. Tak si připadali. Nejosamocenější na světě. Nikomu se určitě nic podobného nikdy nestalo. Jen jim. Medicína dnes přece všechno dokáže anebo aspoň předem odhalí. Všechny ty vývojové vady a různá poškození.

Vím, o čem oba mluví. Když jsem v pátém měsíci po posledním testu našla doma vzkaz od staršího syna: „Volej hned na gynekologii,“ jako by se zastavil svět. Neuměla jsem si představit, že by to mělo špatně dopadnout. Že bych rodila/potrácela pětiměsíční dítě. Ale zařadila jsem se mezi velkou většinu těch šťastných, kde to dopadlo dobře. A i kdyby ne, byla jsem na špatnou zprávu aspoň trochu připravená. Ne jako Julia se Sunnym. Tuší oba aspoň zpětně, proč se to stalo? Mají nějaké vysvětlení? Sunny pokrčí rameny. Nejspíš prý placenta, která přestala vyživovat plod.

„Gynekolog nás do Hořovic předával s podezřením, že se mu na placentě něco nezdá. Že vidí nějaké tečky, jakoby infarkty. Ale lékař, který Julii přebíral, říkal, že je to normální, že vše je v pořádku a stačí jen porodit.“

Stejně nepřipraveni byli i na rozloučení se svým dítětem. Takže se s ním vlastně nerozloučili. Vůbec je neviděli, lékaři je hned odnesli.

„Až na internetu jsem pak zjistila,“ vypráví Julia, „že jiných lidí, kterým se to taky stalo, se v nemocnici zeptali, zda chtějí dítě vidět, pochovat, udělat otisk nohy. Netušila jsem, že takové možnosti vůbec existují. Byli jsme přece jediní na světě… I doktoři si tak připadali. Koukali do země, šoupali nohama. Když jsem si po měsíci byla pro dokumenty u lékařky, u níž jsem rodila, po chvíli se omluvila, že ji čekají další pacienti.“

Těsně před porodem se stala zvláštní věc. „Když Sunny odjel domů pro věci a mně dali na pokoj, dívala jsem se z okna. Na nebi byly červánky a já viděla v dálce letět racka. Mraky zpomalily a racek vletěl mezi ně. V ten moment jsem ucítila, že ten racek je moje dítě. Když Sunny přijel a říkal, že se máme rozhodnout s pohřbem, věděla jsem, že už žádný pohřeb nepotřebuju, protože už ve mně nic není. Díky tomu možná proběhl porod snadněji. Věděla jsem, že mám v sobě už jen tělo bez duše, protože duše dítěte je v nebi.“

A dál… dál zatím nic. Když vidí v kočárku miminko, napadne ji: Teď by bylo tomu mému půl roku. Otázka na další dítě zůstává nevyslovena, ale visí ve vzduchu.

„Po šestinedělí jsem měla pocit, že chci hned další, abych tu ránu zalepila, ale gynekolog mi řekl, ať nechám tělo půl roku odpočinout. Teď nevím.“

Sunny zavrtí hlavou. „Bojím se té doktorské šikany. Už po porodu nás začali strašit a honit po vyšetřeních. Mohlo to být tohle nebo tohle… Nic zásadního nenašli, ale už teď vím, že další  těhotenství bude strašné. Tohle byla pohoda, velká pohoda. Do devátého měsíce Julia jezdila na skútru, teď bude na rizikovém od prvního měsíce v nějaké velkoporodnici…  Jenže když neposlechneme a pak se něco stane, budeme za to zodpovědní. I tak bych se těm vyšetřením při dalším těhotenství vyhnul, jak nejvíc by to šlo.“

„Já ne, asi budu vystresovaná, okolí také, chci mít velkou nemocnici co nejblíž,“ namítne Julia, ale Sunny se nedá. „Radši bych odjel do pralesa. Nebo aspoň do jiný země.“

Jejich blízcí a kamarádi se beztak stáhli, nevědí, jak o tom mluvit, a tak nemluví vůbec, aby se jich snad nějak nedotkli. Loučíme se a i já se skoro na rok odmlčím.

Ještě se pokusím zkontaktovat lékařku z Hořovic. Jak to prožívá někdo „na druhém břehu“? Nadto žena? Z její facebookové stránky zjišťuji, že sama porodila. Na fotkách drží v ruce miminko, usměvavá, šťastná. Musela otěhotnět krátce poté, co Julii odrodila mrtvého syna. Jako ledová královna nevypadá, určitě měla strach. Volám jí, ale rozloučí se a pokládá telefon. Píšu jí dopis, ale nezareaguje. Nesoudím ji. Možná mi do jejích pocitů vlastně vůbec nic není. Nejsme prostě připraveni.

Nevím, jak na to, nedokážu se pustit do psaní. Dokud nenajdu mladičkou novinářku Terezu. Budeme na to dvě.

 

Tereza s Lucií

Jmenuji se Tereza, bude mi třiadvacet a těhotenství v nejbližší době neplánuji. Netuším, jaké to je mít děti a bát se o ně, i když jsem odmalička slýchala: „Počkej, až jednou budeš mít vlastní děti!“

Momentálně mám trochu jiný strach. Jak se bude bezdětná mladá holka bavit se ženou, která o to své přišla?

Lucie Burdová patří k těm, o nichž byste řekli, že mají krásný život. Hezký vztah s manželem, velký dům a v něm tři děti. Tedy – ty tři v něm bydlí. To čtvrté, Amálka, bydlí v jejich srdcích. Letos v květnu to bylo devět let, co o Amálku přišli. Dřív než ji stačili poznat. Nejstarší dceři Máje byly tehdy téměř tři roky. Kája, která je dnes ve druhé třídě, a nejmenší Eda svou sestru nikdy nepoznaly.

„Naše holky vědí, že mají sestru. Kája o ní pořád mluví. Viď, Kájo.“ Kája se usměje a přisedne si. Amálku bere jako součást života. „Holky se naučily rozpoznat, kde o tom mluvit mohou, a kde ne.“

Sedíme u stolu, Lucie vypráví, Kája si maluje, Eda spí venku v kočárku. „V roce 2007…“ začne Lucie, ale Kája jí skočí do věty: „Já to vím!“ „Tak řekni,“ vybídne ji matka a dítě spustí.

„Ty ses den předtím, než jsi ji porodila, šla zeptat, jestli už je na to čas. Ale oni ti řekli, že ještě ne. Ale ten čas už byl a oni prostě řekli, že není. Ty jsi druhý den přišla, porod byl, ale mělo se to udělat den předtím, protože ten den už měla Amálka málo kyslíku. A kvůli tomu se to stalo.“

Lucie se na Káju udiveně usměje. I přes svůj nízký věk pochopila mnoho. „Takhle nějak se to opravdu stalo,“ kývne Lucie a začne vyprávět svou delší verzi příběhu.

„Měli jsme skoro tříletou holčičku a čekali druhou. Chtěla jsem co nejpřirozenější porod, protože není nic nepřirozeného rodit děti. A tak jsem hledala porodnici a porodní asistentku, která by tomu byla nakloněná.“ Lucie nakonec oboje našla v Neratovicích. Měla už deset dní po termínu, protože ale přenášela i první dceru, nepřišlo jí na tom nic zvláštního – i když zpětně si říká, že pro lékaře by to váhu mít mělo. I celé těhotenství ale probíhalo v pořádku.

„Jednu noc jsem měla sen, v němž se mnou mluvila duše Amálky. Řekla mi, že už se chce narodit. Že já jsem máma, já rozhoduji a nějakou dobu za ni ještě rozhodovat budu. Že proto jsem máma a proto si mě vybrala.“

Ráno se Lucie probudila s pocitem, že musí porodit. Mateřská intuice. „Jedeme, nechám si vyvolat porod,“ oznámila manželovi, jakkoli do té doby byla zastánkyní přirozenosti. Uklidňoval ji, že když už vydrželi doteď, vydrží i pár dní navíc, ale nakonec ustoupil. „Domluvili jsme se, že hned, jak se porod rozběhne, dám mu vědět. Zamával mi a já šla.“

Lucie se ujala porodní asistentka a připravila monitor. V té chvíli se mateřská intuice ozvala znovu: Amálčino srdíčko tluče nějak jinak. „Zeptala jsem se sestřičky, jestli jí srdíčko nepřijde zrychlené. Nepřišlo. Prý je to normální, jak už děti v bříšku mají málo místa a vrtí se.“ Vše ještě přišel zkontrolovat lékař. „Podíval se na monitor a podepsal mi ho. To, že podepsal, znamenalo, že je vše v pořádku.“

Lucie se lékaři snažila vysvětlit důvody, proč chce zůstat a porodit. Ale místo toho, aby si prosadila svou jako o pár hodin dříve u manžela, ustoupila lékařské autoritě. Tuhle lekci si pak odnesla do života. „Na prvním místě je tvá intuice a pocit. Až potom jsou ostatní lidé, i když jsou vzdělaní. To musíš ctít i za cenu boje.“ Tehdy však manžel přijel a Lucii odvezl zpět domů.

Bylo 4. května. Krásný slunečný den. Rodina se šla i s Májou projít na hřiště. „Pamatuji si, že na celé té vymetené obloze se objevil jeden malinký mráček. A na mě začalo kapat. Řekla jsem to manželovi, ale namítl, že při takové obloze to přeci není možné. Ukázala jsem mu na tričku mokrý flíček. A měla jsem pocit, že je něco jinak, něco se děje. To všechno ale vidím až zpětně.“

Lucie si na hřišti sedla a vyhrnula tričko, aby na bříško mohlo svítit slunce. „To je naposled, co ucítíš slunce, problesklo mi hlavou. Ale zapudila jsem to, člověk má tendence negativní záblesky nevnímat.“ Mimochodem, psychologové nemají pro tyto tajemné pocity jasné vysvětlení. Vědí jen, že ženy to tak prožívají, některé možná i zpětně, a že je to pro ně důležité.

Porod se blížil, a taky bylo potřeba obstarat nákup. Cestou domů chtěla Lucie pro jistotu na monitor. Čekala hodinu a půl, Mája zatím spala v autě. Když se na Lucii dostalo, Amálčino srdíčko už netlouklo.

„Klidně nás můžete žalovat.“ To byla první věta, kterou vnímala. Spontánní porod vytrvale odmítala. „Chtěla jsem se od všeho odstřihnout tím, že se nechám uspat, oni dítě vyndají a bude hotovo. Bála jsem se konfrontace se smrtí, myslela jsem, že když ji uvidím, bude bolest ještě větší.“ Bylo jí zle psychicky i fyzicky. K čemu je celý ten porod a snaha? K ničemu.

Manžel Lucii řekl, že společně to zvládnou. Dodal jí sílu. Po porodu měli dvě hodiny, kdy mohli být s Amálkou o samotě. „I když člověk cítí velkou bolest, přišel i obrovský klid a smíření.“

Lucie po této události přehodnotila svůj život. Neměla potřebu řešit „běžné pozemské věci“. Chtěla být jakýmsi lepším člověkem, aby na ni Amálka byla tam někde pyšná. Podepsala výpověď v reklamní agentuře, hodila za hlavu mateřskou, práci, peníze. Ani ji nenapadlo nechat si napsat nemocenskou kvůli špatnému psychickému a fyzickému stavu. Připadala by si, že dělá něco špatného.

Ovšem to, že přestala řešit existenční věci, ji dohnalo. Když půl roku nato znovu otěhotněla, neměla ani podporu, ani práci. „Mrzí mě, že se k tomu firma tenkrát nepostavila více lidsky. Na personálním museli vědět, co by se dalo dělat, mohli mi sami nabídnout nemocenskou. Nezachovali se správně.“

Pitva neprokázala žádnou příčinu smrti Amálky. „Patolog nám řekl, že se to stává. A až tehdy poprvé jsem měla dojem, že nejsme jediní. Už mi bylo jedno, že neznám příčinu.“

Nejhorší je celý ten strach kolem. Strach žen samotných, ale i strach okolí. Strach z komunikace. „Jenže když se lidé uzavírají před špatným, nedostane se k nim ani to dobré.“

I proto Lucie říká, že má čtyři děti. Ne vždy, ale často. „Proč neříct, jak je hezký, že můj prcek má nahoře ségru, která ho ochraňuje?“

Cestou domů jsem byla zvláštně klidná a zároveň naštvaná. Klidná, protože jsem viděla silnou ženu. Naštvaná, protože těhotenství má být nejhezčím obdobím života, co jsem tak od okolí slyšela. Proč dá příroda matce na devět měsíců radost, naději a očekávání, když to před samým koncem přehodnotí? Chci mít vůbec děti?

579f76a69c40af426f22d19e MEDIA_ITEM image
Lucie Burdová

 

Bezmoc mocné medicíny

Docent Antonín Pařízek je vedoucím lékařem perinatologického centra a zkušeným porodníkem v Praze u Apolináře. S podobnými případy se osobně také setkal. Jako každý, kdo je často na porodním sále. Zdravá maminka, nekomplikovaný průběh těhotenství – a najednou, zcela nečekaně, tragédie. Žena přijde, že jí není dobře, že necítí pohyby. Někdy se dítě samo zamotá do pupečníku, jindy se na pupečníku utáhne pravý uzel nebo v něm náhle vznikne krevní sraženina. Dítě se ocitne bez kyslíku a živin, které mu dodává placenta. „Mnohdy zpětně ani nedokážeme určit příčinu katastrofy,“ říká docent Pařízek. „Každý takový případ se vždy podrobně rozebírá. Pokud se nenajde zanedbání zdravotní péče nebo zásadní porušení životosprávy u těhotné ženy, pak používáme termín neodvratitelná ztráta.“

Rodiče mrtvého dítěte se často dožadují okamžitého porodu císařským řezem, ten je však na místě jen při ohrožení života matky. Mnohem bezpečnější je přirozený porod, neboť jizva na děloze po císařském řezu může být riziková při dalším těhotenství. Epidurální analgezie dokáže přirozený porod učinit téměř bezbolestným – samozřejmě pouze fyzicky.

„Pro každého porodníka je po této složité proceduře největším zadostiučiněním, když se žena zeptá po porodu mrtvého dítěte, kdy bude moci mít další,“ tvrdí Antonín Pařízek a dodává: „Úmrtí jinak zdravého plodu kolem porodu je nepředvídatelná a raritní komplikace, která se stává a stávat bude a u níž neexistuje prevence, dokonce nemusí pomoci ani ultrazvuk.“

Na ultrazvuku navíc žena nemůže být pořád. Zvlášť když si myslí, že porod je ta nejpřirozenější věc na světě. A ona taky velice často je.

„Takzvaná mrtvorozenost dnes činí tři promile,“ říká další z odborníků, zástupce ředitele Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí, docent Ladislav Krofta. „To znamená, že tři plody z tisíce odumřou po 22. týdnu těhotenství. Tedy 300 ročně. Často je to jedno z dvojčat nebo děti s vývojovou vadou. Skutečně náhodných úmrtí je strašně málo a za poslední roky se s tím nepodařilo nic moc udělat. Víme, že se to děje, ale nevíme, co s tím.“

Určité nové poznatky se přesto v posledních dvou třech letech objevily.

„Ukazuje se, že řada těch žen nosí plod, který vykazuje náznaky, že by mohl odumřít, akorát že my se to nedozvíme. U půlky z nich se tomu skutečně nedalo nijak předejít. Ale u té druhé poloviny je problém v tom, že před porodem přestanou růst kvůli špatné funkci placenty.“

Ano, o tomhle přece mluvil Sunny. Gynekolog upozorňoval na tečky na placentě. Ale ne, ani to ještě nemusí nic znamenat. „Důležitá je hmotnost dítěte. Ta se zjišťuje podle ultrazvuku. Žena jej absolvuje celkem třikrát, a to v 13. týdnu, 20. a pak mezi 30. a 32. týdnem. Jenže ono zpomalení,“ popisuje lékař poslední poznatky z kongresů, „se objevuje až ve 34., 36. či 38. týdnu. Odborně se tomu říká pozdní forma intrauterinní růstové restrikce. Plod už bohužel nemá v placentě žádnou rezervu, a tak poměrně rychle a zničehonic dojde k tomu, že dítě zemře.“

Riziko je tím vyšší, čím je žena starší a čím déle přenáší. Tuto větu gynekolog vyslovuje zvláště opatrně, protože je zřejmé, že kdekoho vyděsí. A každé přenášení automaticky neznamená průšvih.

Takže co s tím? Jak to zjistit? To je ten problém. Uvažuje se o tom, že by se do pravidelných vyšetření zařadil čtvrtý ultrazvuk, což by znamenalo další náklady, nebo že by se ten třetí přesunul na později. Ovšem standardní postup to zatím není.

„Každopádně nechat ženu přenášet, aniž by lékař věděl, v jaké kondici plod je, není v pořádku,“ tvrdí Ladislav Krofta.

Sama žena by si měla monitorovat pohyby. Jednoduchá pomůcka: tři pohyby za třicet minut, to je norma. Pokud je něco jinak, pak rychle do nemocnice.

Ve své profesní kariéře se docent Krofta setkal s náhlým úmrtím dítěte před porodem mnohokrát, tři ženy navíc osobně dobře znal. „Vždycky to bylo hrozné. Je to černá můra každého, kdo dělá v porodnictví. U dvou z těch tří žen bylo podezření, že braly návykové látky. U té třetí – je to asi deset let – mohl být plod právě na oné hraniční váze.“

Těm dvěma případům by prý asi nedokázal předejít.

Tomu jednomu možná ano.

 

Nejasné zákony, rozdílná praxe

Na situaci, kdy dítě zemře před porodem, nejsou české zákony do detailů připraveny, vše by měla důkladněji ošetřit až novela zákona o pohřebnictví, o kterou se momentálně dohadují lidovečtí poslanci s vládou. Zatím jsou přístupy v praxi nejasné, rozdílné a de facto svévolné. Část nemocnic již nabízí rodičům možnost si mrtvé dítě pochovat a v soukromí se s ním rozloučit, ale není to tak rozhodně vždy a všude.

Do čtyř dnů mají rodiče právo požádat o ostatky dítěte, v opačném případě je nemocnice spálí. V lepším případě humánně v krematoriu, v horším v nemocniční spalovně. Zmíněná novela by pak měla uzákonit klasický pohřeb mrtvě narozeného dítěte jak na hřbitově, tak v kremačním zařízení. Ostatky miminka je možné uložit na hřbitově, ale také například doma na zahradě, byť s určitým omezením: na vlastním pozemku nelze pohřbít lidské pozůstatky, ale lze například postavit pomníček a k němu uložit urnu.

Matrika posléze vydá dítěti rodný list. Tento list neobsahuje rodné číslo, a tak je zároveň listem úmrtním. Dole v poznámce na něm musí být uvedeno, že jde o dítě mrtvě narozené. S tímto dokumentem pak mají rodiče nárok na vyplacení pohřebného.

Naopak, jak uvedlo ministerstvo práce a sociálních věcí, porodem mrtvého dítěte nevzniká nárok na porodné. Žena má nicméně právo vyčerpat mateřskou dovolenou v délce celkem 14 týdnů. A může si také nechat napsat nemocenskou kvůli psychickému a často i špatnému fyzickému stavu. V něm ji ostatně čeká ještě milion dalších věcí, které je potřeba udělat.

„Nikdy mi nedošlo, kolik praktických záležitostí to všechno obnáší. Informovat kolegy v práci. Oznámit to příbuzným. Zrušit výběrové řízení na mou pozici. Vyhodit vše, co připomíná očekávání miminka. Změnit plány na příští týden, měsíc, rok. Napsat e-mail všem známým. Nezbláznit se z toho.“ Tolik Petra K. v knize psycholožky Lucie Lebduškové Čekala jsem miminko, ale…

 

Pět dějství smutku

Jednotlivé fáze, jimiž si musí oba rodiče v takové situaci projít, mají svůj poměrně zákonitý cyklus.

Tou první fází je popírání, šok. Někdo se spletl. Musí to být omyl.

Pak hněv, agrese. Muž hledá viníka, nezřídka křičí, chce mluvit s vedením, psát stížnosti. Žena zase obviňuje sebe.

Následuje fáze smlouvání. Snaha vrátit čas, vyměnit svůj život za život dítěte.

Poté deprese. Pláč a uzavření se před světem. Pozor, jde o důležité období smutku, které musí proběhnout a může trvat i několik měsíců.

A nakonec, dříve či později, přijde ono očekávané smíření. Paradoxně je tím hlubší, čím intenzivněji se oba rodiče s dítětem po porodu rozloučí.

Příběh Lucie Dolejší, třetí hrdinky tohoto textu, která posléze založila webové stránky pro ženy se stejným prožitkem, dokládá mnohé z uvedeného – a v mnohém se podobá i předchozím příběhům. I ona měla silnou intuici, že se něco děje. I ona si připadala nejosamocenější na světě.

„Jednu noc mi bylo špatně – zvláštní bylo už to, že jsem si den předtím začala balit tašku do porodnice – a tak jsem probudila manžela, aby mne odvezl do nemocnice,“ vypráví mladá žena, po pěti letech od ztráty Filipa již usměvavá a vyrovnaná. Své vysněné, milované, ale mrtvé dítě poté rodila dva dny. Shodou okolností též v Neratovicích. „Přišlo mi to nemorální, nedůstojné, kruté. Nakonec jsem za to strašně vděčná. Mnoho žen, které mi píší, své dítě nikdy nevidělo, rovnou jim ho odnesli.“ Lucie se naopak setkala s velkou empatií personálu. „Drželi za ruku mě i manžela, sestřička brečela při porodu se mnou. Pak jsme dostali samostatný pokoj. Syna nám přinesli krásně umytého a zabaleného v zavinovačce, vypadal jako naprosto dokonalé a zdravé miminko. Objímala jsem ho a cítila jeho kůži. Dodnes lituju, že jsme si ho nevyfotili, ale manžel se bál, že by nás to pak víc bolelo. Každopádně nás tento prožitek navždy spojil.“

Filípka, respektive jeho urnu, pohřbili na zahradě do země. Vybrali si krásný jarní den a na desku nechali vyrýt jméno a otisk nožičky, který jim udělala sestřička v nemocnici.

Domněnka, že pohřeb, otisk nebo třeba pramínek vlasů jen připomíná onu hroznou chvíli, je mýtus. „Naopak. Rodiče, kteří se s mrtvým dítětem rozloučili, snášejí situaci v budoucnu lépe. Jinak je trápí otázka, kde právě je? Co se s ním stalo? Přišla za mnou maminka po jedenácti letech, pořád se jí to vrací, když vidí kočárek,“ říká psycholožka Ilona Špaňhelová, která se ženám a rodinám v dané situaci dlouhá léta intenzivně věnuje. K hrobu lze pak chodit i s dalšími dětmi. Budou vědět, že měly sourozence. Že to nebylo jen nějaké „to“.

Rodiče Lucie Dolejší naopak Filípkovo jméno nikdy nevyslovili. A přátelé se odmlčeli. „Byla to asi obrana, dnes už to chápu. I když přijde ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujete. Akorát jim to neumíte sdělit, stejně jako oni neumí mluvit s vámi.“

To je totiž další mýtus. Že není vhodné mluvit s matkou o jejím mrtvém dítěti. Často naopak, otázka je jen kdy a jak. Ona si sama řekne. „Stačilo by přijít za dcerou, obejmout ji a říct: To bude dobrý,“ nabádá babičky psycholožka Špaňhelová.

A konečně není vůbec nutné od smutku izolovat ostatní děti v rodině. „Synovi bylo deset. Muselo pro něj být těžké vidět mámu na dně. Jak jen leží a brečí, jak jsou jí všichni úplně jedno včetně něho. Musel pochopit, že to není tím, že ho nemiluju. Možná ho to ale něčím vybavilo do života. Třeba bude jednou jinak reagovat, až bude jeho slečna těhotná. Nebo to prostě pozitivně promění jeho vztah k ženám a dětem,“ věří Lucie Dolejší.

A pak vysloví větu, kterou beze zbytku pochopí jen ti, kteří mají onu zkušenost. „Přestože to byly tehdy nejhorší dny, týdny a měsíce mého života, tak přesto mě smrt našeho syna velice obohatila a posunula mě v životě dál.“

 

Nejste v tom sami

Pomoc někdy může přijít i z tak neosobní strany, jako je internet. Najdete tu například web Dlouhá cesta. Rodiče si vyměňují zkušenosti a pocity, nebo prostě jen čtou. Aby věděli, že nejsou sami.

Čtyři ženy, které se tu náhodně potkaly – mezi nimi i Lucie Burdová – šly ještě dál. Chtěly si zahrát divadlo. A tak oslovily ředitelku Divadla Kampa Ivetu Duškovou, zda by s nimi nenastudovala hru. „Nejdřív jsem váhala. Je to těžké téma a já se bála, aby to nebyl jen doják nebo nějaké mentorování.“ Nakonec kývla. „Fajn. Půjdeme do toho, ale nic neslibuju.“ Scházely se jednou týdně, tancovaly, nacvičovaly, smály se. A hlavně se držely hesla Ivety Duškové: „Žádné citové vyděračství. Musíme ukázat sílu a naději.“ Povedlo se.

Vlastní zkušenost je to, co se nejlépe předává dál. Právě Lucie Burdová po ztrátě Amálky založila odnož Dlouhé cesty určenou těm, kteří přišli o dítě ještě před porodem. Pojmenovala ji Prázdná kolébka. Na jejích stránkách jsou k nalezení cenné rady, kontakty na odborníky, příběhy.

„Začaly se mi ozývat maminky, kterým jsem mohla pomoct, protože už jsem vše měla odžité a zpracované. Měla jsem sílu, motivaci a potřebu dál pomáhat. Ale ona je to oboustranná terapie: skrze sebe pomáhám druhým a naopak. A vím, že jsem to dobře zvládla i díky tomu, že jsme se s Amálkou rozloučili.“

Na Prázdné kolébce vymyslela rubriku Láskyplné vzpomínky. Aby mámy jen nesmutnily, ale vzpomínaly na to hezké, co s miminkem prožily.

Jsou to takové vzkazy malým andělům. Krásné a bolavé zároveň. Je u nich fotka, obrázek z ultrazvuku, dvě těhotenské čárky nebo, a to nejčastěji, bílé srdce z obláčků na modrém nebi. Jako by to byla obrácená křídla andělů. A jméno.

Štěpán. „Jsem strašně ráda, že jsem si tě mohla ještě pochovat, prohlédnout, opusinkovat, rozloučit se. Můj malý andílku, moc mi chybíš.“

Žofie. „Naše přenádherná holčičko, za těch společných devět měsíců jsme společně zažili tolik krásného!  Dala jsi nám tolik lásky, tak moc jsi ovlivnila naše životy.“

Jeden vzkaz je úplně prostý.

Nella. „Miluju tě. Máma.“

 

Epilog

Divadlo Kampa ještě jednou. Lucie Burdová sedí na židli a usmívá se. Za ní stojí Amálka s bílými křídly.

„Mami, jdu se rozloučit. Jdu se narodit jiné mamince. Žárlíš? Víš, já jsem se tehdy jen lekla a nechtělo se mi ještě na svět. Teď už to chci zkusit.“

A už jsou tu zase slzy, ale s nimi přichází i jakási záplava štěstí a dojetí.

Úplně stejný pocit se dostaví pár dní nato, když v mailové schránce najdu svatební oznámení. Julia a Sunny si dovolují oznámit, že se chtějí vzít. A pak na nějakou dobu odjet hodně daleko.•

Martina Riebauerová je vedoucí dramaturgyně Událostí, komentářů a Interview ČT24. Tereza Vaisová je studentka žurnalistiky.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat