Doma

ilustrace Tomsky a Polanski

Tulák Venca, který bydlí v Praze pod širým nebem a nejraději spí na betonu – právě on je hlavní postavou povídky psané pro zářijový Reportér.

Ale no jo – brumlal Venca téměř dobromyslně a pomalu se zvedal. Na měšťáky se dalo nahlížet i tak, že se člověk přece musí občas protáhnout, rozhejbat ztuhlý klouby. I když teď se to teda Vencovi fakt vůbec nehodilo. Snažil se posbírat všechny igelitky, papundekl (zánovní!), deku, houslovej futrál na prachy a zrovna načatej krabičák a nestačily mu ruce.

Ty mlčenlivý měl rád nejmíň ze všech. Stáli nad ním beze slova, ten hubenější si klepal pendrekem na stehno v nějakým soukromým rytmu, ten nařvanější se kolíbal na patách s rukama zkříženejma nad panděrem, jako by panděro bylo jeho střed, jako by se o něj musel furt opírat, aby sebou nesek.

Mlčeli. Dokonce ani mezi sebou se nebavili, nevtipkovali na Vencův účet (panebože, kdyby tak dostal pětník za každý „Hele, vyzkoušíme, jak rychle umí běhat!“, kdyby tak dostal desetník za každý „Ten je hustej jak voda v kanále, vole!“), nekomentovali jeho počínání ani mu nevysvětlovali jako malýmu dítěti, že už tu smrděl dost dlouho a teď musí jít někam jinam. Jen tam tak stáli a mlčeli. Jako ti dva tenkrát na hlaváku – ti dva zmrdi, který každýho, kdo se jim nepozdával, nechali beze slova vyštěkat psem. Tenkrát Vencu takový věci ještě trápily, strach, a tak se úplně roztřás strachy a celej se vykoupal ve studeným potu.

Tihle dva byli slabej vodvárek. Jen trochu vopruz.

„No jo, no jo, šak už du,“ opakoval, aby řeč nestála, „se neposerte, né?“

Podpořte Reportér sdílením článku