Rozhovor

Porod, smrt, láska a další Emmoce

09 / 04 / 2017

Během posledního roku otěhotněla, pak byla vyhozena z práce, získala novou, vydala první desku, porodila dceru s nezvyklým jménem a taky pohřbila otce. O tátovi se dnes budeme bavit hodně, otce totiž Emma Smetana milovala jako nikoho jiného. Jiří Smetana byl zajímavý muž – muzikant, textař, diskžokej a klíčová postava pařížské hudební scény v dobách, kdy se jeho dnes už devětadvacetiletá dcera Emma narodila.

Během posledního roku otěhotněla, pak byla vyhozena z práce, získala novou, vydala první desku, porodila dceru s nezvyklým jménem a taky pohřbila otce. O tátovi se dnes budeme bavit hodně, otce totiž Emma Smetana milovala jako nikoho jiného. Jiří Smetana byl zajímavý muž – muzikant, textař, diskžokej a klíčová postava pařížské hudební scény v dobách, kdy se jeho dnes už devětadvacetiletá dcera Emma narodila.

Přemýšlel jsem o všem, co se vám stalo za uplynulý rok.

A?

 

Bylo toho hodně.

Hlavně přišla na svět naše dcera, Lennon. Narodila se šestnáctého prosince, v den narozenin mého tatínka, a vystřídala ho na tomto světě, protože tatínek o týden později odešel.

 

Muselo to být šílené.

Bylo, ale na druhou stranu tatínek ležel v bezvědomí rok a půl, takže ten pocit, že se mi zhroutil vesmír, jsem už měla za sebou.  

 

Začněme tedy tím nejdůležitějším –  prosincem. To byla náhoda, že se vaše dcera narodila ve stejný den jako táta?

Úplná náhoda to není, jelikož jsem nemohla rodit přirozeně – tím pádem jsme si datum porodu vybrali asi ze tří možných dnů. A já si nesmírně přála, aby vyšlo na tatínkovy narozeniny, protože pro mě nikdy neexistoval a nebude existovat bližší člověk. To, co se stalo v prosinci, vnímám jako spravedlivou výměnu životů a je to jediný lék, který trochu mírní bolest z jeho odchodu. 

 

Vy jste věděla, že už se neuzdraví?

Lékaři mi to naznačili hned v červnu roku 2015, kdy tatínek upadl do bezvědomí. Byli to lékaři v téže pražské nemocnici, kde mu o rok dřív fatálně zpackali diagnózu, když tvrdili, že má nádor na slinivce, a provedli naprosto zbytečnou operaci. O žádný nádor nešlo, a kdyby se tehdy neunáhlili a udělali diagnózu svědomitěji, tak ho nezmrzačili a on by teď byl šťastným dědečkem.

 

Jenže on potom ještě rok normálně fungoval a na lékaře si nikdy nepostěžoval.

Ano, v rámci své nekonečné velkorysosti. Byl v šoku z toho, že je vůbec možné takhle podcenit stav pacienta, ale zároveň zdůrazňoval, že v tom nebyl zlý úmysl. Dvakrát o té své zkušenosti promluvil veřejně, aby se podobný lékařský omyl neopakoval, ale mstít se nechtěl.  

 

Vy jste byla naštvaná hodně? 

Byla, tou zbytečnou operací z něj udělali těžce nemocného člověka. Navíc když tam za rok skončil podruhé – po fatální hypoglykemii, kvůli které upadl do bezvědomí –, tak mi na druhý den řekli, že má nenávratně poškozený mozek a že ho doporučují dále neléčit. 

 

Co to znamená v praxi?

Že by mu nepodali antibiotika, kdyby dostal třeba chřipku. 

 

Tohle se tedy stalo předloni v červnu?

Devátého. Den po mém charitativním bazaru, na kterém tatínek ještě byl a v šest ráno mi k němu něco napsal. Já si mail přečetla někdy v jedenáct, udělal mi radost, protože byl pochvalný, ale bohužel ve mně vyvolal pocit, že už jsme spolu toho dne komunikovali, a nezavolala jsem mu, což byla osudová chyba. Několik hodin ležel doma bez pomoci.  

 

Co přesně znamená hypoglykemie?

Víte, když vám lékaři odoperují sedm orgánů kvůli neexistujícímu nádoru na slinivce, udělají z vás těžkého diabetika. Bez slinivky lítá hladina cukru nahoru a dolů, přičemž když jsou hodnoty vysoko, dost to poškozuje mozek, a když cukr extrémně spadne, dochází ke ztrátě vědomí a to je hypoglykemie – tatínek se ocitl v bezvědomí kvůli nedostatku cukru, navíc se po pár hodinách přidala hypoxie, takže nemohl dýchat, a proto je zázrak, že jeho tělo pak ještě rok a půl jakýmsi způsobem žilo.

 

Změnilo to váš názor na české zdravotnictví?

Spíš jsem zjistila hodně nového. Například to, že pacienti v tomto stavu patří na oddělení dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče, tedy DIOP, kterých je ale málo a jsou dost přeplněná. Lidé v dlouhodobém bezvědomí pak často leží na ARO nebo na neurologii, kde to není ideální, protože zabírají místo pacientům, kteří potřebují urgentní pomoc. Tatínka po několika týdnech přijali na DIOP v Rakovníku a v momentě, kdy se uvolnilo místo, jsem ho převezla na DIOP v pražském Motole – v obou těchto nemocnicích o něj pečovali fantasticky... A pokud jde o můj názor na české zdravotnictví, tak vím, že obecně jsme na tom nadprůměrně, ale zároveň už je mi jasné, že pokud například chirurg řekne, ať se urychleně rozhodnu a nechodím si pro názory jinam, tak mu nesmím věřit. Naopak. Až mně nebo někomu blízkému něco vážného bude, chci slyšet názor klidně od pěti doktorů.

 

Kámen na konci modlitby

Váš táta si nejprve myslel, že zemře kvůli slinivce, ale potom dostal rok života při vědomí navíc. Brali jste to jako bonus?

On to tak bral. Nejdřív myslel, že mu zbývají tak tři měsíce, a když se dozvěděl, že žádný nádor neměl, s radostí uvěřil diabetologovi, který mu řekl, že má před sebou dalších dvacet let. Reálně z toho byl rok, který nestál za moc, protože tatínek býval strašně unavenej – něco jsem říkala a jemu se začaly klížit oči... Naštěstí byl silně věřící, a tak měl pocit, že je za vším nějaký význam, o kterém toho moc nevíme, což mu přinášelo vnitřní smíření. 

 

Věřící byl po celý svůj život?

Jo. Měl židovskou maminku, ale vychován byl křesťansky. Když jsem byla malá a mohla zůstat u něj, každý den jsme se modlili před spaním –  pro něj to bylo důležité.

 

A pro vás?

Mě to bavilo hlavně proto, že jsem na konci modlitby vždycky zařvala slovo „kámen“, následoval výbuch smíchu a já si připadala jako nejvtipnější dítě na světě.

 

Nicméně víru jste po něm nezdědila...

Spíš mám příliš liberální postoje na to, abych se mohla ztotožnit s postoji jakékoli církve. Věřím na svědomí, na dobro a zlo. Ale pokřtěná jsem – jmenuju se Emma Františka Marie. Františka a Marie byly babičky, které jsem nikdy nepoznala, proto si ta jména tatínek  prosadil.

 

V Česku to na konci osmdesátých let nebývalo úplně běžné. 

Se jmény je to tady komplikované dodnes – my naši dceru pojmenovali Lennon Marlene Haj Smetana, ale jmenuje se tak jen díky Francouzům; na české matrice vadilo zaprvé křestní jméno Lennon a zadruhé fakt, že by měla mít dvě příjmení, tedy moje a zároveň mého partnera Jordana, který se jmenuje Haj Hossein. Jelikož nejsme sezdaní, tak se naše děti podle českého zákona smí jmenovat buď jen po něm, nebo jen po mně, což mi připadá padlé na hlavu. Francouzi jsou mnohem tolerantnější. Dítě se samozřejmě může jmenovat po obou rodičích a nedivili se ani křestnímu jménu Lennon, byť žádná jiná Lennon ve Francii nikdy nežila.

 

Takže jak se jmenuje vaše dcera na české matrice?

Zatím jenom Marlene Haj Hossein. Ale až tam příště zajdu, tak mi dceru na základě francouzského rodného listu a podle evropského práva přejmenují na Lennon Marlene Haj Hossein Smetana. 

 

Je důležité, aby se nakonec dcera jmenovala stejně dlouze u nás jako ve Francii?

Přinejmenším nebude muset řešit schizofrenní situaci, kdy by se v českých dokladech jmenovala jinak než ve francouzských. 

 

Z vás musí mít české matrikářky radost!

Musí mě přímo milovat, protože když jsem napsala na Facebook, jak se dcera jmenuje, spousta lidí jim volala, jak je možné, že nám povolili obě příjmení, když nejsme s Jordanem manželé, a ostatním ne. Takže uvádím na pravou míru – nepovolili nám nic, celé se to děje natřikrát, a kdybych byla jen Češka, tak to nemá řešení.

 

Dcera má dvojí občanství?

Asi bude mít trojí, pokud se její tatínek izraelsko-českého původu dokope k tomu, že zajde na izraelský konzulát a začne to řešit. Jemu se tam moc nechce, protože zase uslyší lamentace o tom, jak je možné, že nešel do armády. 

 

Počkejte – a nebudou za osmnáct let Izraelci chtít, aby šla do armády vaše dcera? 

Pokud se z ní stane Izraelka, tak budou, ale ona nejspíš nenastoupí. Dezertuje jako její tatínek i obě tety.

 

Co za tohle odpírání vojny hrozí?

Kdykoli odpírač typu Jordana přiletí do Izraele v letech, kdy by měl být na vojně, odchytí si ho tam a vysvětlují mu, že by v rámci armády udělal skvělou kariéru. Když pak Jordan mluví o pacifismu, oni kroutí hlavami a kladou poměrně vyděračské otázky: Vy opravdu chcete, aby tenhle stát zanikl?

 

Nic horšího?

Ne. Jenom je jasné, že kdyby se tam chtěl takový Jordan znovu natrvalo usídlit, zůstane občanem druhé kategorie. Stejně jako býval občanem druhé kategorie jeho tatínek – sice špičkový anesteziolog, ovšem arabského původu. Ten se armádě taky vyhnul, a proto například nikdy neměl stejné podmínky a příležitosti jako židovští kolegové, kteří tam šli. 

 

Už nežije?

Stalo se mu něco podobného jako mému tatínkovi. To je statistika, co? 

 

Ve filmovém scénáři by taková nepravděpodobnost podle mě neprošla. 

Jordyho tatínek Massaud si coby anesteziolog s vrozenou srpkovitou anémií občas naordinoval léky proti bolesti a jednoho dne to ve vlastní službě nechtěně přehnal. Zkolaboval, ztratil vědomí, kolegové nevěděli, co se stalo, a oživovali ho další medikací; dva a půl roku potom ležel v kómatu a konec. S tatínkem jsme to hodně prožívali a nenapadlo nás, že se o rok později do téhož stavu dostane on. A Jordan mi potom byl neskutečnou oporou, protože přesně věděl, co se ve mně odehrává.

 

V jakou chvíli jste se smířila s faktem, že už si s tátou nepopovídáte?

Bylo to takhle – když jsem před rokem otěhotněla, půl hodiny jsem byla v euforii, načež jsem se propadla do hluboké deprese z toho, že o tom tatínek neví. Začala jsem za ním jezdit ještě častěji a pořád mu cpala, že má novou motivaci a důvod probrat se.

 

On se neprobral.

Ne, ale pořád žil. Hned po narození Lennon mě zachvátila panika, že za ním možná už nestihneme zajet, čtyři dny jsem byla špatná z toho, že jenom bezmocně ležím a neřídím svůj osud, a když nás dvacátého prosince propustili, tak jsem navzdory Jordanově přání rozhodla, že nejedeme domů, ale za tatínkem. Při následné cestě z Podolí do Motola jsem věděla, že si sahám na dno, že nás čeká moment, který měl být nejradostnější, ale vlastně bude tragickej. Koukala jsem na tu nevinnou holčičku a věděla, že ji vezu za dědečkem, který to asi nebude vnímat. 

 

Co myslíte, vnímal něco?

Zpočátku to bylo peklo. Na chodbě se mi zatočila hlava, nemohla jsem pořádně dýchat. Nesnášela jsem se za to, bylo mi trapně před nemocničním personálem, protože sama jsem háklivá na drama queens, tedy na hysterky, ale nešlo to ovládnout. A cítila jsem se provinile i za to, že jsem tam přinesla čtyřdenní miminko, což je krajně nevhodné. Vešli jsme k tatínkovi, já se snažila něco vyprávět, ale přes slzy mi nebylo rozumět a tatínek zůstával bez reakce. Potom jsme položili Lennon v autosedačce na zem a ona poprvé v životě vydala zvláštní, řvoucí zvuk. V tu chvíli tatínek otevřel oči a decentně se usmál.

 

Mám vám to věřit?

Na tom není nic extra ezoterického, on to občas dělával. Neříkám, že se opravdu probral, ale bylo to silné, a já v tu chvíli měla pocit, že je Lennon víc s ním než s námi – jako kdyby se potkali v nějakém meziprostoru. Den před Vánocemi pak za mnou přišel na návštěvu můj bývalý spolubydlící a silně věřící kamarád Vojtěch a já se zničehonic zeptala, jak se dívá církev na případy typu mého tatínka: „Vojto, je z křesťanského pohledu myslitelné nechat takového člověka odejít?“ Nechápu, proč jsem se ptala, vůbec jsem o té eventualitě nepřemýšlela, byť mě spousta známých přesvědčovala, že by si to tatínek přál.

 

Co jste jim odpovídala?

Že buď neví, v jakém stavu je, a v tom případě si ho chci ze sobeckých důvodů nechat, jezdit za ním a držet ho za ruku, nebo to ví, a tím pádem by nakonec věděl i o tom, že se s ním jeho dcera dobrovolně rozloučila, a to prostě nejde.

 

A co vám řekl Vojtěch?

Že se v těchto zoufalých případech církev shoduje s lékaři – není nutné udržovat pacienta při životě za každou cenu. Jakmile Vojta odešel, tak jsem se zhroutila z toho, že se ptám na tak strašné věci, a o pár hodin později, na Štědrý den, mě vzbudil telefon: v osm hodin ráno tatínek umřel. 

 

To jsou neuvěřitelné náhody.

On tomu říkal nenáhody a se zaujetím by poslouchal příběh, který vám teď vyprávím, protože právě z nenáhod pramenila jeho víra – zažíval jich spoustu a neměl pro ně jiné vysvětlení než to, že někdo nebo něco řídí náš osud.  Počínaje tím, že nemohl mít děti, ale narodila jsem se já. 

 

Cože?

Od lékařů měl opakovaně černé na bílém, že nemůže, díky čemuž si s mojí maminkou nemuseli dávat pozor. Kdyby tušili, že je plodný, tak bych nebyla.

 

Máte nějaké vysvětlení pro to, že přežil o týden svou vnučku?

On to udělal chytře. Počkal si na Lennon a potom se rozhodl odejít, abych už za ním nechodila s ní. Protože to by se mu nelíbilo.

 

Dcera se jmenuje Lennon z toho důvodu, že táta miloval Beatles?

Určitě bych na to nepřišla, kdyby mě nevychoval v totální adoraci Beatles a zejména Johna Lennona. 

 

Znal se s ním?

S ním ne, ale před pár lety ukázal Lennonovu zeď na Kampě jeho velké lásce – Yoko Ono. I když z té tatínek opravdu nadšený nebyl, ani kdysi, ani teď... A pak znal Johnovy syny Juliana i Seana.

 

Vy taky?

Já se potkala třeba s Petem Bestem, což byl první bubeník Beatles, a teď jsem v kontaktu s Bobem Gruenem, Lennonovým rodinným přítelem a jedním z nejzásadnějších fotografů rockových hvězd – tatínek mu chtěl v Praze udělat výstavu, tak bych to jednou ráda dotáhla za něj. No a pak se přátelil s Klausem Voormannem, což je výtvarník, který dělal obal desky Revolver a dostal za to Grammy, a taky hrával na basu s McCartneym nebo Claptonem. Nesmírně skromný člověk, který se pravidelně zajímá, jak mi je a jak to zvládám. Ostatně jako většina tatínkových kamarádů. Všichni totiž vědí, že jsme si navzájem byli vším.

 

Proč jste měla k tátovi tak blízko?

O tomhle já nikdy nemluvím, ale dobře – když se moje maminka s tatínkem počátkem devadesátých let rozešli, proběhla série soudů, jejichž verdikt mě vlastně vyškrtl z tatínkova života. Jediným štěstím bylo, že jsem měla fantastickou paní na hlídání, která chápala situaci a uměla zařídit, abychom se s tatínkem tajně potkávali – třeba v pařížských parcích. Jinak bych ho možná ani neznala.

 

Rozumím. Dál o tom mluvit nemusíme.

Jde prostě o to, že si mě vybojoval, ani na chvíli to nevzdal, investoval do toho boje nekonečné množství energie, mnohokrát se nechal ponížit, vydržel věci, které jsou nepředstavitelné. A přitom když jsem pak v pubertě byla na maminku naštvaná a zaujímala vůči ní radikální postoje, tak mi to vždycky rozmlouval – argumentoval tím, že jinou maminku nemám, opakoval, že ji musím milovat bezpodmínečně, že bych se bez ní trápila. A samozřejmě měl pravdu.

 

A máte dnes se svojí mámou, tedy Monikou Pajerovou, dobrý vztah?

Komplikovaný, ale velice láskyplný.  

 

Před soudem

Stihl si táta poslechnout něco z desky, kterou jste vydala přesně před rokem?

Pár věcí jo, například coververzi jeho vlastní písně Wall Of Kampa stihl a líbila se mu. Ale jinak mě jako zpěvačku moc nevnímal, protože měl muzikantskou laťku nastavenu mnohem výš než v místech, kam se já kdy můžu dohrabat. V hudbě byl maximalista a neviděl moc smysl v tom, aby se jí věnovali lidé, kteří nejsou tak dobří jako Stevie Wonder nebo originální jako Bowie… Ale určitě měl radost z toho, že mám radost.

 

Deska vyšla, kritici ji vesměs pochválili, ale co dál? Naplnila očekávání?

Podle mě tam je pár písniček s rádiovým potenciálem, a tak jsem doufala, že je rádia nasadí ve větší intenzitě, ale na druhou stranu chápu, že je potíž v angličtině i ve zvuku. Se svým jménem bych asi měla víc šancí, kdybych dodala správný produkt, jenže já nahrála hudbu, která je z hlediska českých komerčních rádií považována za alternativu, navíc anglicky, což ani známé jméno nezachrání. I když uvidíme – třeba Evropa 2 má novou ředitelku a ta se rozhodla nasadit můj singl No Fire. Teď ještě záleží na tom, co posluchači, až píseň půjde do testů. Když řeknou, že se jim to nezdá a že chtějí zpátky Slzu nebo Davida Guettu, tak mám smůlu. Ale nevadí.

 

Máte chuť pokračovat?

Obrovskou. Miluju ty dlouhé cesty v kapelní dodávce, při koncertě se dostávám do transu, a když pak lidi píšou, že tam byli a že je to bavilo, jsem štěstím bez sebe.  

 

Nechtěla byste zkusit své hudební štěstí v zahraničí?

Měla jsem schůzku s člověkem z pařížského Warner Music, který řekl, že se mu deska líbí, a hned navázal otázkou, kdy tedy budu žít v Paříži, protože do té doby nemá smysl nic řešit. A mimo Francii? Nevím, asi si dost nevěřím. V Anglii je tisíc podobných zpěvaček, které navíc nemají můj divný česko-francouzský přízvuk. Ale to je opravdu jedno, já se teď těším na květnovou šňůru koncertů po českých nádražích.

 

Dcera pojede s vámi?

Bude mít odhlučňovací sluchátka.

 

Tak to jo... Kromě toho, že jste před rokem vydala desku, jste taky dostala výpověď z televize Nova. Je to pro vás pořád velké téma?

Určitě mě nepřestává trápit fakt, že si každý den o půl osmé pouští přes milion lidí pořad Televizní noviny a mají pocit, že se dívají na zprávy. 

 

Ony to nejsou zprávy?

Tak zaprvé je to infotainment, což ovšem platí pro většinu soukromých televizí na světě a je to tak v pořádku. V posledních měsících mého působení jsem ale nabyla dojmu, že už nejde jenom o zjednodušování, ale taky – a hlavně – o vědomou deformaci reality. A že tedy o nějaké novinařině, natož svobodné, nemůže být řeč.

 

Můžete o tom mluvit?

Zatím ne naplno, to začne u soudu, ale snad můžu říct tohle – když to zjednoduším, tak jsme spolu s kolegou Hanušem Hanslíkem chtěli vyvolat jakousi očistu, jenže vedení nakonec rozhodlo, že než aby začalo řešit problémy, tak se raději zbaví dvou kverulantů.

 

O co přesně půjde u soudu?

O to, jestli je v této zemi možné, aby se z práce vyhazovaly těhotné ženy. Na Nově si evidentně myslí, že to možné je, protože moji výpověď považují za platnou.

 

Tak uvidíme. Ale řekněte mi, na jaké zprávy bych si podle vás měl coby divák Televizních novin dávat pozor?

Zejména na politické. Na to, o čem se v nich mluví nebo naopak nemluví, v jakém kontextu se o tom mluví, s jakým důrazem. A pak je důležité sledovat, kdo dostává jaký prostor, případně jak často. To jsou zásadní věci, protože nejsledovanější zpravodajství v zemi má vliv na veřejné mínění, potenciálně na výsledek voleb. Z toho, co jsem zjistila, bohužel vyplývá, že docházelo k ovlivňování reportérů a reportáží v něčí prospěch.

 

To by tam přece nezůstávalo několik desítek solidních novinářů.

A které máte na mysli? Vy jste asi Televizní noviny dlouho neviděl – většina zkušených novinářů odešla už za minulého vedení. Ti, kdo zůstali, si museli všimnout, že tam něco nehraje, ale řeší hypotéku nebo jiné životní pasti. Jeden z nich mi do očí řekl, že prostě rezignoval. A pak jsou tam mladší reportéři, nadšenci, kteří si buď ničeho nevšimli, anebo tuší, že to není úplně košer, ale radši nepátrají, protože tam chtějí dál pracovat. 

 

Pořád tam musí zůstávat i spousta slušných lidí.

Jo, znám i pár takových, kteří by rádi něco udělali, ale bojí se, aby je pak někdo zaměstnal jinde. Je mi smutno, že se současnému vedení zpravodajství povedlo nastolit takové klima, kdy většina lidí opravdu věří tomu, že když se postaví vlivným šéfům na Nově, tak už si v českých médiích neškrtnou... O to víc si vážím kolegů, kteří tam stále jsou, a přesto se mě chystají podpořit u soudu – to jsou pro mě hrdinové.  

 

Vy jste se k televizi vrátila a letos v březnu začala točit pro internetovou DVTV. Proč pro ni?

Snila jsem o tom ode dne, kdy ta televize vznikla.

 

A vám se sny docela plní, že jo?

Těch nesplněných naštěstí ubývá.

 

Který se zatím nesplnil?

Ten nejdůležitější. Mým životním snem je být stejně dobrou mámou, jakým byl můj tatínek tátou. Tohle když se podaří, všechno ostatní je jedno. 

 

Nezaskočilo vás, že pracovní nabídka přišla právě ve chvíli, kdy se stáváte matkou?

Nabídli mi, že můžu točit jenom takové množství rozhovorů, které je pro miminko únosné.

 

Kolik?

Zatím zhruba čtyři do měsíce. 

 

A zaměření rozhovorů je na vás?

V té televizi jsou maximálně otevření a v mém případě se nabízelo zaměření na zahraniční hosty, díky čemuž zúročím jazykové schopnosti. 

 

Čekáte na osobnosti, které mají cestu do Česka, anebo oslovujete vysněné hosty, za kterými byste ráda vyrazila?

Platí obojí, ale při oslovování svých ideálních hostů narážím na bariéry. Zaprvé jim píšu z České republiky, což není země, kterou by globální hvězdy braly moc vážně, a zadruhé jsem z internetové televize a cizinci netuší, že jde o prestižní médium, které má na naše poměry velkou sledovanost i vliv. Což bych nakonec snad vysvětlila – horší je, že Česko momentálně nemá nejlepší pověst.

 

Jak to myslíte?

Měli jsme jednoho dobrého polistopadového prezidenta, a od té doby je to spíš ostuda. Ne?

 

Podle mě jsou kvality českých prezidentů pod rozlišovací schopností většiny cizinců. Mnohem více je zajímá forma brankáře Petra Čecha.

Potom taky české krasavice a pivo, jasný, ale to se bavíme o běžných lidech. Jenomže já se třeba nedávno zeptala francouzského prezidentského kandidáta Macrona, jestli bych se s ním nemohla setkat na rozhovor, a on má podobných žádostí padesát, takže těžko hledá důvod, proč vyhovět novinářce z České republiky.

 

Určitě to nebude mít souvislost s tím, kdo je u nás aktuálně prezidentem.

Podle mě má. Češi se dnes na evropské politické úrovni zpravidla projevují buď nevýrazně, anebo nepříliš konstruktivně. A Macron to ví.  

 

Stane se prezidentem?

Podle mě jo.

 

Vy máte právo volit u nás i ve Francii?

Ano. 

 

Které z letošních voleb budete prožívat víc?

Oboje jsou pro mě stejně důležité, ale u těch zdejších to bude napínavější. Ve Francii nečekám velké překvapení.

 

A nemyslela jste si loni, že nedojde k brexitu a Donald Trump prohraje?

Myslela, ale ponechte mi ideály o tom, jak jsou Francouzi rozumným národem.

 

Že nezvolí Marine Le Penovou? 

Ano. To bych nesla hodně, hodně špatně.

 

Možná byste teď, coby novinářka, měla o svých politických názorech mluvit trochu neutrálněji.

Asi jo. Vzhledem k tomu, v jaké jsem vyrostla rodině, mě jenom sotva bude někdo vnímat jako úplně nestrannou – je například zřejmé, že mi nikdy nebude blízká KSČM. Ale rozhodně si svoje aktivistické tendence musím hlídat. 

 

To asi jo, ale mně se dnes vaše upřímnost líbila. Bylo to takové emotivní povídání, za což děkuju.

Já děkuju. Sama nechápu, že jsem se tak rozpovídala – možná jsem to potřebovala.

 

Francouzská Češka
KDYŽ BYLO EMMĚ ROK A PŮL, STALA SE JEJÍ MATKA TVÁŘÍ SAMETOVÉ REVOLUCE
Emma Smetana se narodila 11. února 1988 budoucí politické aktivistce a diplomatce Monice Pajerové. Otec Jiří Smetana žil tou dobou v Paříži, kde vedl hudební klub — vztah rodičů nikdy nebyl pevný, natož ideální. 
Dvouletá Emma se spolu s matkou a chůvou přestěhovala do Paříže, později do Štrasburku. Vystudovala politologii na Pařížském institutu politických věd a na berlínské Svobodné univerzitě; hovoří francouzsky, anglicky i německy, domluví se španělsky a částečně hebrejsky. Má české a francouzské občanství, proto také obvykle používá nepřechýlené příjmení Smetana.
Po návratu do České republiky začala moderovat zprávy na Nově, kde ovšem dostala před rokem výpověď, a teď se před kameru vrací coby moderátorka rozhovorů na internetové DVTV. Zahrála si ve filmech Muži v naději, Hořící keř nebo Donšajni, účinkovala v muzikálu Lucie, větší než malé množství lásky. Loni v březnu vydala první desku What I’ve Done. 
Její otec zemřel loni na Štědrý den, ona o osm dní dříve porodila dceru. Jejím partnerem je hudebník, herec a režisér Jordan Haj.

 

10 věcí o Emmě
DESET DŮVODŮ, PROČ S NÍ ŽÍT, VYPOČÍTÁVÁ JORDAN HAJ HOSSEIN
Proč lze být s Emmou skoro deset let:
1. Vyvíjí se rychle a bez ustání, takže nezůstává jako žena, partnerka, milenka nebo umělkyně nikdy na mrtvém bodě a nemůže člověku zevšednět. 
2. Protože miluje cestování a nemá jasnou národnost ani původ, kamkoli přijede, hned se integruje. Kdekoli s ní jsem, mám pocit, že jsme doma. 
3. Je pro mě neokoukatelně krásná. 
4. Má nejtemnější a nejbystřejší smysl pro humor ze všech žen, které znám.
5. Nikdy nelže. Z dlouhodobého hlediska to je klíč ke zdravému vztahu.
6. Je extrémně emancipovaná, vzdělaná, sebevědomá a chytrá - mně to dává jistý klid v tom smyslu, že ji nikdo nezmanipuluje, neobalamutí, neutlačí a nezastraší.
7. Miluje jídlo a geniálně vaří.
8. Není konzervativní, nemá rutinu a chodí spát nad ránem. 
9. Vychovával ji člověk, kterého jsem znal pouze posledních osm let, ale stihl se mi stát vzorem. Jeho odkaz v sobě Emma nese jako rodič. 
10. Dalších důvodů je sto, ale zůstanou mezi mnou a Emmou.
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat