Reportáž

Vypráskejte All Blacks a nechte si Falklandy!

25 / 09 / 2015

Vydal jsem se do kolébky ragby sledovat nejlepší tým světa proti Argentině, kterou Angličané nemůžou vystát. Zápas se hrál na stadionu ve Wembley, čekal jsem nezapomenutelnou atmosféru. Zážitek to byl, ale jiný…

Vydal jsem se do kolébky ragby sledovat nejlepší tým světa proti Argentině, kterou Angličané nemůžou vystát. Zápas se hrál na stadionu ve Wembley, čekal jsem nezapomenutelnou atmosféru. Zážitek to byl, ale jiný…

Vydal jsem se do kolébky ragby sledovat nejlepší tým světa proti Argentině, kterou Angličané nemůžou vystát. Zápas se hrál na stadionu ve Wembley, čekal jsem nezapomenutelnou atmosféru. Zážitek to byl, ale jiný…

Ta komorní atmosféra v kotli jménem Wembley mě dost rozhodila. První minuty jsem proto místo sledování hry jezdil očima po tribunách a hledal, kde konečně vybuchne novozélandská sopka na podporu zbožňovaných All Blacks.

Aktuální obhájci titulu mistra světa jsou pro ragby podobným symbolem jako Brazilci pro fotbal, do hlediště přilákali téměř devadesát tisíc diváků. Nebýt několika modrobílých ostrůvků argentinských fanoušků, bylo by ale na stadionu ticho.

Ano, tanec Haka (vyvinul se z maorského válečného rituálu), jímž novozélandský národní tým před výkopem tradičně děsí soupeře, zvedl všechny ze sedaček a ochozy rozkvetly displeji mobilů. To však bylo na dlouhé minuty všechno.

Tichá černá řeka

„Ty jedeš na ragby do Londýna? A na All Blacks!? Tak to něco zažiješ! To bude super atmosféra!“ slyšel jsem mnohokrát před odjezdem. Těšil jsem se neskutečně a byl jsem smířený s tím, že z prvního poločasu neuvidím téměř nic, protože budu fascinovaně pozorovat bouřící ochozy, poslouchat chorály a nasávat fanatickou podporu Kiwi.

A v podobném duchu to minulou neděli i začínalo. Fanoušky All Blacks se to v londýnských ulicích jen hemžilo, všichni měli na sobě dresy a halekali na sebe, seděli na zahrádkách u piva a užívali si teplého slunečného víkendu. S Argentinou dosud nikdy Nový Zéland neprohrál a nic nenasvědčovalo tomu, že by se zrovna dnes měly přepisovat dějiny.

Jakou budou mít ten den Novozélanďané v hledišti převahu, se ukázalo už při výstupu z metra na stanici Wembley na severozápadním okraji Londýna: bulvár, který vede z podzemky ke stadionu, vypadal jako černá řeka. Zarazilo ně ovšem, jak šli všichni klidně – jako kdyby je čekal školní turnaj jejich dětí. Žádné chorály, žádné skandování…

Kiwi na kolenou?

Úvod zápasu, kterým měl Nový Zéland pohodlně vykročit za obhajobou titulu z domácího šampionátu před čtyřmi lety, přitom pro jejich fanoušky začal skvěle: stačilo několik minut, tři úspěšně zahrané penalty a All Blacks vedli 9:0. O všechny body se postaral Dan Carter, nejlépe skórující hráč v historii ragby.

Novozélanďanka vedle mě, oblečená jako všichni její krajani v černočerném dresu, však zatím neodlepila oči od svého mobilu. Prohlíží si na Instagramu novou kolekci z nějaké módní přehlídky, po každé Carterově úspěšné exekuci jen zvedne oči ke světelné tabuli, zkontroluje skóre a zakřičí: „Common All Blacks!“ A lokne si piva.

Jenomže pak se něco změnilo. All Blacks vinou nepřesných přihrávek a několika faulů nepoložili za celý poločas jedinou pětku a ztratili vedení. Do kabin šli navíc oslabení o dva vyloučené a nadto klíčové hráče. Euforie modrobílých vydržela dalších dvacet minut, pak se černí přece jen vzpamatovali a několika pětkami stav otočili.

To už se začala věnovat zápasu i moje sousedka na tribuně. Těžko říct, zda ji víc vyhecovalo nepříznivý stav nebo množství vypitého piva, každopádně začala konečně fandit jako o život. A s ní desítky tisíc dalších Novozélanďanů v ochozech, skandováním „All Blacks! All Blacks!“ hnali favority za prvním vítězstvím v turnaji.

Pomstít se za Maradonu!

Jeden z nejkrásnějších stadionů světa se konečně proměnil v burácející kotel a atmosféra nabraly obrátky. Kvůli tomu jsem přijel! Projevovat se začali i Angličané, kteří se přišli podívat na největšího rivala v boji o titul. Hučeli při každém kontaktu All Blacks s míčem a tleskali jako o život, kdykoliv černočerní zkazili útok. O poločase možná někteří z nich začali doufat, že by All Blacks mohli padnout a zkomplikovat si cestu k obhajobě, což by se domácím náramně hodilo. Protože kdo jiný by měl letos 31. října ve finále na londýnském stadionu Twickenham zvednout nad hlavu pohár Webba Elise než hráči Anglie – země, kde se ragby narodilo?

„Vyměnil bych Falklandy za porážku Nového Zélandu!“ napsal jeden z Angličanů na Instagram pod zápasové video. Ano, tak moc si poddaní Jejího Veličenstva přejí, aby Rugby World Cup 2015 vyhráli jejich reprezentanti, že dokáží fandit dokonce i Argentincům. Ti jim přitom leží v žaludku nejen kvůli válce o jihoamerické souostroví Falklandy v roce 1982, ale také kvůli „božské“ ruce Diega Maradony, která jejich fotbalisty poslala domů z mistrovství světa v Mexiku v roce 1986 už po čtvrtfinále.

Angličanům se zatím jako jediným podařilo narušit nadvládu hromotluků z jižní polokoule, světovou trofej získali v roce 2003. K jejich smůle však All Blacks nakonec minulou neděli vyhráli, Dan Carter nakopal šestnáct bodů a dotáhl tým k vítězství 26:16. Mě osobně tím udělal radost: před zápasem jsem si koupil novozélandské triko a bylo by mi líto, kdybych své oblíbence viděl odcházet z trávníku ve Wembley se sklopenou hlavou. Angličanům ale vítězství v turnaji přeju, trochu si tak hraju s pověstným sportovním „štěstíčkem“: říkám si, že když se Angličané dočkají domácího triumfu, podaří se to příště konečně i českým hokejistům.


Kdo vyhraje a jak jsem se tam ocitl

Světový šampionát v ragby je vůbec nejdéle trvající vrcholnou událostí, hraje se celkem měsíc a půl – protože to je nesmírně fyzicky náročný a kontaktní sport, nejsou hráči schopní odehrát víc než jeden zápas týdně. Aktuálnímu světovému žebříčku vévodí Nový Zéland, který už Trofej Webba Ellise vyhrál dvakrát, stejně jako Austrálie a Jižní Afrika. Na pohár pojmenovaný po zakladateli ragby si brousí zuby i domácí Angličané a také finalisté z posledního šampionátu Francouzi. A pochopitelně již zmínění Australané a Jihoafričané.

Na turnaj se probojovalo dvacet týmů, Češi chybí. Tuzemské ragby je v porovnání se světovou špičkou – bez urážky – okresním přeborem. A jak jsem sehnal vstupenky? Že si nesmím nechat ujít šampionát v Anglii, jsem věděl už před čtyřmi roky, když končil turnaj na Novém Zélandě. Jako všichni podobní jsem se zaregistroval na stránkách pořadatelů, zvolil si dva zápasy a čekal, zda aspoň v jednom případě budu mít štěstí. Vybral jsem jeden zápas, na který jsem očekával menší zájem, a pak „zápas snů“, All Blacks. Ten první nevyšel…

Autor je novinář a vášnivý ragbyový fanoušek

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat