Reportáž

Ubrání Svanové svoji řeč?

03 / 01 / 2016

Gruzínští Svanové zažívají něco, o čem se jejich dědům ani nezdálo. Generace dnešních dvacátníků má šanci prožít život nejsnadněji ze všech zdejších pokolení. Skloubit tradice s moderním způsobem života, postaveném na překotném rozvoji turistického ruchu, však není vůbec snadné. „Peníze lidi mění. Není to tak dlouho, co Svanové odcházeli za živobytím do měst. Dívky toužily vdát se za kluky z města, aby odsud vypadly. I chlapci si hledali dívky z měst,“ říká Larisa Margiani, která provozuje rodinný penzion v Mestii, administrativním centru Horní Svanetie.

UNESCO bije na poplach

Ta radikální změna začala před deseti lety: rozběhl se vládní program na rozvoj turistického ruchu. „Mladé Svany, kteří se už narodili v nížině, to teď táhne zpět do kraje předků,“ říká Larisa, etnická Ukrajinka, která se sem provdala v osmdesátých letech. Zná díky tomu zvyky i zlozvyky, mentalitu i jazyk Svanů, dokáže o nich hovořit zasvěceně a přitom s nadhledem. „Víte, co mládež dělá, když přijede do města? Stydí se za to, že jsou Svanové, a raději mluví gruzínsky! Svanové mají totiž v Gruzii pověst zaostalých horalů, v hlavním městě Tbilisi se jich někteří i bojí.“

DPP_106
Svanetská osada Ušguli leží v nadmořské výšce 2100 – 2200 metrů. Foto: Tomáš Kučera.

Larisa se obává, že se tradiční horalská kultura může zhroutit. „Na vlastní oči vidím, že se to už děje, Svanové ztrácejí především svůj jazyk.“ Je fakt, že Gruzínci svanštině, která patří mezi čtyři kartvelské jazyky (svanština, lazština, megrelština a gruzínština), téměř nerozumějí. „Například ´dobrá dívka´ se gruzínsky řekne ´kargi gogo´, megrelsky ´džgiri dzgabi´ a svansky ´choča dina´. Čili je tam značný rozdíl,“ říká padesátiletý Sergo Matkava, rodák z abchazského Suchumi – jeho příjmení je megrelské, mluví však hlavně gruzínsky.

Někteří lingvisté o svanštině hovoří jako o samostatném jazyku, zatímco úřady a instituce ji považují za dialekt gruzínštiny. Ke Svanům se v Gruzii hlásí asi 40 tisíc lidí, z nichž 15 tisíc žije v Horní a 12 tisíc v Dolní Svanetii. Aktivních mluvčích je však mnohem méně, odhady hovoří o několika tisících. To je také důvod, proč UNESCO zařadilo svanštinu mezi extrémně ohrožené jazyky světa. Svanština, která nemá vlastní písemnou podobu, rozeznává čtyři dialekty: hornobalský, dolnobalský, lášchský a lentešský. Svanové sami sebe nazývají Šwanar nebo Mušwan.

Z hor do nížiny a zpět

Pokud má být rodina učitelky Nargizy Niguriani prototypem budoucí svanské rodiny, pak Svanové mají slušnou šanci udržet si svůj jazyk. Se svým manželem Šalvou žije Nargiza v malé osadě Lendžeri na okraji téměř třítisícového městečka Mestia, mají spolu čtyři dospělé děti. Snaží se vytěžit maximum z možností, které jim modernizace regionu a rostoucí zájem zahraničních turistů o tento donedávna zapomenutý kraj nabízí. A zároveň si uvědomují, o co mohou přijít, pokud se rozvoj vychýlí v neprospěch tradic a rodného jazyka.

„Dříve se běžně mluvilo doma svansky. A dnes? V mnoha rodinách převažuje gruzínština. I v těch, ve kterých se ještě svansky mluví, už je to mix svanštiny a gruzínštiny,“ říká Nargiza, drobná žena s pronikavým pohledem. Z pozice učitelky v mestijské škole má slušný přehled o tom, co se s jejím jazykem děje.

Gruzínština je školním, úředním i liturgickým jazykem. Úpadek svanštiny, která se momentálně používá výhradně v neformální domácí komunikaci, má dvě hlavní příčiny. Stát zachování tohoto jazyka nijak nepodporuje, neexistuje žádná oficiální výuka. A v důsledku ekonomického úpadku a přírodních katastrof, zejména pak sesuvů půdy v osmdesátých letech, přesídlily stovky rodin do rovinaté oblasti u hranic s Ázerbájdžánem a Arménií. Mladí lidé, kteří se rozhodnou vrátit, tak přicházejí do výrazně změněného prostředí.

Inženýrská genocida?

Tbiliská vláda si je vědoma strategického významu Horní Svanetie: mít horaly na své straně bylo vždy důležité, neboť hrají roli přirozených hraničářů a svoji zemi dokáží proměnit v nedobytnou pevnost. Vztahy horalů a centra však bývají komplikované všude na světě a v Gruzii to není jinak. Například loni v září zablokovali Svanové na protest proti výstavbě hydroelektráren na řece Inguri jedinou slušnou pozemní spojnici s okolním světem – silnici z Mestie do Zugdidi v Kolchidské nížině. Vrcholila turistická sezona a v obou směrech se tvořily kolony aut, některým lidem uletělo letadlo. Několikahodinový protest nakonec rozehnala policie, ve stejný den pak byly položeny základy budoucí elektrárny, která má být dokončena roku 2021. Včetně dvou přehrad vyjde jihokorejského investora na 1 miliardu amerických dolarů.

„Neznám ve Svanetii nikoho, kdo by s tou kaskádou souhlasil, spustí to ekologickou katastrofu – sesuvy půdy, změnu mikroklimatu… To samé se dělo, už když tady postavili starší elektrárnu. Navíc se tu rozšířily nemoci, které jsme do té doby neznali,“ rozčiluje se Nargiza Niguriani. Protestu se neúčastnila, má však na celou věc jasný názor: „Vypadá to, jako kdyby vláda chtěla náš kraj vykořenit.“

Obří přehrady, jejichž hráze dosahují výšky 135 metrů, mají vzniknout v seizmicky aktivní oblasti. V případě jejich poškození by se v ohrožení ocitla hlavně hustě obydlená Kolchidská nížina. Když sem předloni přijeli sondovat jihokorejští geologové, Nargiza Niguriani s nimi prý osobně hovořila. „Přiznali mi, že vzhledem k hrozbě eroze je to velmi riskantní podnik, půda prý takové množství vody nevydrží,“ říká učitelka, podle níž nejsou Svanové obecně proti využití přírodních zdrojů. „Možností je mnoho, například malé vodní elektrárny. Místo toho ale oprášili megalomanský projekt ze sovětských dob. Už tehdy mi jeden ruský inženýr řekl: ´Nikdy nedopusťte výstavbu kaskády na Inguri.´ Pak byl ten projekt odložen, teď opět ožívá.“ Dodejme, že přehrady na Inguri mají snížit závislost Gruzie na dovozu elektřiny.

Umlauty jako hlavolam

Autor této reportáže pátrá v Horní Svanetii už téměř dvacet let po příčinách obav, které někteří cizinci, ale i obyvatelé gruzínských měst ze Svanů mají. Z desítek rozhovorů nejen ve zdejších horách, ale i v jiných částech Gruzie vyplynulo, že důvodem bývá nepochopení a neznalost svanské mentality. Jen málo cizinců totiž zná Horní Svanetii jinak než z pozice turistů. I když se v posledních letech mnohé mění a horalé už nejsou tak nepřístupní, zachovávají si nedůvěřivost ke všemu, co k nim přichází zvenčí. Patří to k jejich genetické výbavě.

Když rozpad Sovětského svahu táhl Gruzii v devadesátých letech do chaosu a policie nebyla schopna zajistit bezpečí ani obyvatelům Tbilisi, natož pak vzdálené Svanetie, zmítaly zemí války a právo silnějšího se stalo zákonem. Svanové proto oprášili svůj staletími ověřený soubor zvyklostí a etických norem, původně společný všem Kavkazanům, jež dodnes přežívá už jen v odlehlých horských oblastech. A hlavně díky tomu dokázali zabránit naprosté anarchii a přenést svůj národ přes toto divoké období v relativním klidu. Přičemž tím nejcennějším, na čem celé toto uvědomění stojí, je jazyk…

Když svanština zmizí, bude to mít pro identitu horalů fatální důsledky. Skupina místních intelektuálů, která cítí, že snadnější způsob života přináší plíživou ztrátu jazyka, a chtějí s tím něco dělat, se naštěstí rozrůstá. „Nejhorší situace je v Mestii. Dělali jsme nedávno ve škole průzkum a výsledek byl žalostný. Svanština má jedno specifikum – umlauty. A zjistili jsme, že pro většinu studentů je to stejný hlavolam jako pro cizince. Ve vesnicích je to o něco lepší, ale i tam znalost jazyka upadá,“ říká Nargiza Niguriani.

Výbušné domácí téma

„Ve škole se děti rodnou řeč nikdy neučily. Ve svanštině může probíhat pouze výuka nepovinných předmětů, což představuje jen pár hodin měsíčně. To je zoufale málo,“ stěžuje si Nargiza u domácího stolu. Sedí s námi i její dvaatřicetiletý syn Giorgi, který se tu zastavil na večeři při své služební cestě do Horní Svanetie. Žije v hlavním městě Tbilisi a podniká v turistickém ruchu, v létě vozí po Gruzii izraelské turisty. A je vidět, že „ztráta jazyka“ může být v rodinách Svanů výbušné téma: „Vždyť v Mestii umí svansky každý,“ přerušuje Giorgi matku. „Ale co to povídáš, proč se o tom se mnou dohaduješ? Tak třeba Laša, toho dobře znáš, i jeho sestry, ti se svými dětmi mluví doma gruzínsky,“ oponuje Nargíza. „Mami, vždyť svansky umí dobře!“ zvyšuje hlas Giorgi. „Protože mají doma dědečka a babičku. Samozřejmě, že je důležité umět gruzínsky, znát třeba gruzínskou literaturu. Ale svanština je naše identita,“ nevzdává se Nargiza.

ge15-520
Většina rodových věží má půdorys 5 x 5 metrů a tři až pět podlaží. Foto: Tomáš Kučera.

Místností voní jídlo. Šalva, jinak také zručný řezbář, vkládá na rozpálené sádlo brambory nakrájené na tenké plátky, lilek a cibuli. Pak pokrm vydatně osolí a přidá bylinky. Osmadvacetiletá Šorena přináší na stůl mísu s rajčatovým salátem, domácí sýr, gruzínský chléb lovaš a také kubdari – placky plněné najemno sekaným masem. „No jasně, že moje generace svansky umí, ale děti už mají problém se domluvit. Mladí lidé poslouchají více evropskou hudbu, valí se na ně seriály a filmy,“ zapojuje se Šorena do diskuse plynulou ruštinou. „My jsme se ve škole také učili zahraniční literaturu, ale drželi jsme své tradice,“ říká učitelka Nargiza a pokračuje: „Seznamovat se s jinými kulturami je zajímavé a nezbytné, ale v první řadě nesmíme zapomínat na svoje tradice a považovat je za druhořadé. Bohužel mladá generace tohle nechápe. Je ale pravda, že dokud mi nebylo třicet, taky jsem si to příliš neuvědomovala,“ uznává.

Děkuji ti, synu!

Gruzie v uplynulém čtvrtstoletí ztratila v důsledku válek podněcovaných sousedním Ruskem asi pětinu svého území. I proto narážejí snahy Svanů o rozvoj rodného jazyka na podezíravost centrálních úřadů v Tbilisi: gruzínská vláda je alergická na jakékoli projevy patriotismu a nacionalismu. „Za separatismus se leckdy považuje už to, že chceme učit ve škole děti svansky,“ říká Nargiza a uvádí příklad. Na jaře se v Mestii konal festival norských filmů a organizátoři zajistili jejich překlad do svanštiny. A i z toho byl poprask. „Věřím, že svanština bude existovat navěky a nezapomeneme ji,“ dodává smířlivě Giorgi. „Děkuji ti za tvůj optimistický závěr,“ usmívá se Nargiza. Matka i syn velmi dobře vědí, že boj za udržení svanského jazyka nebude snadný.


Svanové a jejich jazyk

Svanština je jedním ze čtyř kartvelských jazyků (svanština, lazština, megrelština a gruzínština), které patří do kavkazské jazykové skupiny. Gruzínské úřady ji však považují za dialekt gruzínštiny a Svany za kulturní, etnickou a jazykovou podskupinu Gruzínů.

Gruzie byla přičleněna k Sovětskému svazu v roce 1921 po ruské invazi. Do Svanetie byla zavedena elektřina, vznikla poliklinika, školy, silnice. Svansky aktivně hovoří už jen několik tisíc lidí, UNESCO proto zařadilo svanštinu mezi nejohroženější jazyky světa. Svanové v současné době žijí v Horní a Dolní Svanetii a u hranic s Ázerbajdžánem a Arménií, kam byli přesídleni na sklonku sovětské éry v osmdesátých letech.

Svanetský jazyk se dělí do čtyř základních dialektů. Východní část Horní Svanetie, takzvaná volná či svobodná Svanetie, byla do roku 1853 nejméně známou oblastí na celém Kavkaze – nejen pro svoji geografickou polohu, ale i pro nedůvěřivost a podezíravost místních obyvatel ke všemu, co do Svanetie z přicházelo zvenčí.


Turistika ve Svanetii

Horní Svanetie patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím horským oblastem na Kavkaze, ročně přijíždí do regionu desítky tisíc turistů – převážně z Izraele, západní Evropy a Ruska. Oblast je od podzimu 2011 celoročně dostupná po silnici ze Zugdidi do Mestie.

Zpáteční letenky ze střední Evropy do Gruzie se dají sehnat i pod pět tisíc korun (například Budapešť – Kutaisi nebo Katowice – Kutaisi), z Prahy stojí okolo 7 tisíc korun (Praha – Tbilisi s přestupem).

A jak se dostat do Horní Svanetie? Nejvyužívanější je maršrutka – hromadné taxi, které vyjíždí brzy ráno od hlavního vlakového nádraží v Tbilisi. Cesta do Mestie měří asi 450 km a trvá zhruba osm hodin. Maršrutky do Mestie na letišti u Kutaisi navazují také na noční mezinárodní lety. Druhým způsobem je noční rychlík z Tbilisi do Zugdidi, odkud ráno navazují maršrutky do Mestie. Třetím pak letadlo – spoj z tbiliského letiště Natachtari do Mestie létá několikrát týdně, v sezoně však bývá dlouho předem vyprodáno.

Doprava po samotné Horní Svanetii je poměrně drahá, zajišťují ji většinou hromadná taxi s pohonem 4x4, navázaná na místní podnikatele v turistickém ruchu. Ubytování je různé kvality a v širokém cenovém rozmezí. U dražšího ubytování bývá v ceně zahrnutá i snídaně, někdy i večeře. Vyplatí se nebrat hned první nabídku poskytovanou prostřednictvím internetu, je lepší se po příjezdu do Mestie poptat místních, například v obchodě s potravinami na hlavním náměstí.

Za návštěvu v Mestii stojí muzeum rodiny Margiani či alpinisty Michala Chergiani. Pěkný jednodenní výlet z Mestie vede podél řeky k ledovci Chalaadi, cesta z horské osady Mazeri nabízí úchvatné výhledy na „Matterhorn Kavkazu“ – horu Ušba. Nejatraktivnějším místem v celé Horní Svanetii je Ušguli – skupina čtyř vesnic v údolí řeky Inguri na úpatí nejvyšší gruzínské hory Šchara, která byla už před dvaceti lety zapsána na seznam UNESCO. Má nejlépe dochovaný komplex rodových věží v celé Svanetii.

Autor navštěvuje Gruzii od roku 1998. Zajímá se o zvyky, tradice i současné problémy obyvatel odlehlých oblastí této země. Je zaměstnán v MF Dnes.

Další fotografie z Horní Svanetie si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (17) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat