Nemysli na mámu, mysli na kytky

Někdy se ho prý lidi bojí zeptat. Na všechny ty děsivé věci, na jeho rok hrůzy. Zírají mu na rozšklebené jizvy na vnitřním předloktí a zaraženě mlčí, i když je zvědavost hryže jako štěnice. Jura se klukovsky usmívá: „Klidně se ptejte! Nemám problém o tom mluvit!“ Jurij Jacenko, docela obyčejný student z Ukrajiny, strávil otřesný rok v ruském vězení. Mučili ho tak, že se radši sám pořezal. Aby ztratil hodně krve: věděl, že další týrání už nevydrží. Měl se stát nástrojem ruské propagandy. Nestal.

Přišli si pro něj do cely, ani necekli a surově mu spoutali ruce za zády. „Kam mě to vlečete? Kam?“

Venku čekalo auto a u něj chlápci v maskách, asi členové nějakého speciálního komanda, pomyslel si Jura. Hodili ho na zadní sedadlo, přes hlavu mu přetáhli pytel. Jura ještě stačil na okamžik zahlédnout nebe, jasné a sytě modré, a pak mu hned došlo, že když ti svalovci mají masky, budou ho určitě bít.

A taky že jo. Začali hned, jak šofér otočil klíčem v zapalování. Mlátili ho do rozkroku, do žeber. Dusili ho a řvali mu přímo do uší, každý z jedné strany: „Teď se budeš chovat slušně, ty banderovská svině! Čeká tě rozhovor s důležitejma lidma!“

Auto zastavilo, Juru vytáhli ven, sundali mu pytel. „Místní oddělení FSB“, stálo na ceduli u vchodu do budovy. Uvnitř kancelář, pohovka, stůl plný jídla. Nějaké jednohubky, klobása, housky, sýr… Jurovi se stáhlo hrdlo, taková hostina!

Za stolem dva seriózní muži v oblecích: „Jen si sedni, chlapče! Jez!“