Na jehlách u korunního prince

Šesté nejmenší zemi světa vklíněné mezi Švýcarsko a Rakousko dominuje Vaduzský zámek – rezidence knížecího rodu Lichtenštejnů. Pro turisty není otevřen, pro novináře někdy ano. Setkali jsme se tu s korunním princem Aloisem.

Lichtenštejnům patří zdejší sídlo od začátku 18. století, bydlí tu však necelých osmdesát let. V roce 1938 musel František Josef II. se svou ženou Ginou opustit kvůli jejímu židovskému původu Rakousko, tou dobou už připojené k Říši. „Chtěli se nastěhovat do vily kousek odtud, ale zdejší lidé jim řekli, že by měli žít tady, protože knížata přece patří na hrad. Naštěstí to bylo v době, kdy se už objevilo topení, takže to bylo přece jen o něco snesitelnější,“ směje se korunní princ Alois, který tu bydlí od narození.

Za války jeho dědeček ochránil Lichtenštejnsko před vpádem německých vojsk, po válce své zemi finančně pomohl, mimo jiné z peněz získaných prodejem rodinných uměleckých děl. Někteří poddaní ho tehdy podezírali, že dotuje příbuzné z veřejných peněz, bylo to však naopak: „Po válce rodina neměla peníze, musela prodat některé cenné malby, aby ekonomicky přežila. Nejvzácnější byl obraz od Leonarda da Vinci, který předci tehdy prodali za pět milionů dolarů, což byla historicky nejvyšší částka zaplacená do té doby za obraz,“ vypráví Christof Buri, který nás na hradě vítá. Pracuje pro LGT Bank (Lichtenstein Global Trust), což je finanční skupina rodu Lichtenštejnů. „Omluvte mě, občas se budu muset podívat do papírů, průvodcovské služby přece jen nedostávám na starost příliš často. Samozřejmě, pokud budete mít otázky ohledně bank, ptejte se.“

O něco později se dozvídáme, že kurátor sbírky, který se obvykle podobným návštěvám věnuje, odcestoval na výstavu do Spojených států… A tak nás Christof, který za něj zaskakuje, vítá u zelení porostlé brány s poznámkami v ruce. Po dřevěné lávce procházíme nad příkopem k nádvoří, dál nás pouští železná brána. Pod kamenným obloukem pak cesta lemovaná hradbami vede do mírného kopce. Jsou tu zaparkovaná historická děla a je odtud nádherný výhled na město Vaduz, na řeku Rýn i na švýcarské Alpy na druhém břehu.

Politika a byznys? Nemíchat!

Jehlové podpatky doplňující vhodný dress code se boří do drobných kamínků. Místo zlatého kočáru parkují na nádvoří čtyři luxusní audi. Následuje několik schodů, na jejichž konci je na stěně namalovaný jelen a nad ním vystupuje ze zdi paroží. Podpatky mezitím už klapou o hladkou dlažbu v přijímací místnosti… „Jsme v prostorách, které se používají především pro schůzky a návštěvy. Můžete zde spatřit i vzácné kousky knížecí sbírky – některé z nich nikdy neopouštějí zámek, takže je můžete vidět jen tady,“ říká Christof. Jen malá část rodinné sbírky čítající celkem patnáct set obrazů je vystavena, ostatní kousky jsou uskladněny – ve Vaduzu či ve Vídni. Kompletní sbírku tvoří asi třicet tisíc objektů z 13. až 19. století – zbraně, malby, sochy, koberce, nábytek…

„Knížecí rod, to jsou sběratelé, politici, vládci, finančníci, podnikatelé. Je zajímavé sledovat, jak zvládají tak odlišné role, rodina každopádně usiluje o to, udržet byznys a politiku od sebe. Když se totiž firemní obchod a správa věcí veřejných příliš propojí…“ Tázavě se na nás podívá, protože se nahlas zasmějeme. „Ano, to v Česku známe, máme takový případ,“ vysvětlujeme. „Opravdu? Lichtenštejnové jsou přesvědčeni, že je správné držet byznys a politiku zvlášť, za žádných okolností to nemíchat. Někteří se proto věnují politice, ale nemají nic společného s byznysem. Jiní zase vidí do byznysu, ale ne do politiky, a nikdy nebudou mít politickou funkci. Myslím, že princ Alois by vám mohl říct lépe než já, že i to představuje jeden z důležitých klíčů k úspěchu rodu.“

Švýcarští gastarbeitři