Reportáž

Británie. Ostrov, který už není

05 / 06 / 2016

Konzervativní Angličan je zdrcený. Anglie, jak ji znal a miloval, mu mizí před očima. A symbolem této změny, byť mnohdy symbolem zástupným, je Brusel. Konzervativní Angličan přesvědčuje sám sebe, že vystoupení z EU je poslední způsob, jak Anglii zachránit. Že se zastaví imigrace z východní Evropy i vliv muslimů. Že konečně zase bude moci promluvit.

Konzervativní Angličan je zdrcený. Anglie, jak ji znal a miloval, mu mizí před očima. A symbolem této změny, byť mnohdy symbolem zástupným, je Brusel. Konzervativní Angličan přesvědčuje sám sebe, že vystoupení z EU je poslední způsob, jak Anglii zachránit. Že se zastaví imigrace z východní Evropy i vliv muslimů. Že konečně zase bude moci promluvit.

Konzervativní Angličan je zdrcený. Anglie, jak ji znal a miloval, mu mizí před očima. A symbolem této změny, byť mnohdy symbolem zástupným, je Brusel. Konzervativní Angličan přesvědčuje sám sebe, že vystoupení z EU je poslední způsob, jak Anglii zachránit. Že se zastaví imigrace z východní Evropy i vliv muslimů. Že konečně zase bude moci promluvit.

Pohled na onu anglickou farmu zblízka není nikterak malebný. Zrezlý hangár, staré cisterny a zrezivělé nádrže. Nevzhledná garáž pokrytá vlnitým plechem zjevně slouží jako kancelář, ale teď v ní nikdo není. Plácek před ní je však perfektně vymetený, nikde žádné haraburdí nebo nepořádek. Z jedné strany je dvůr poblíž anglického přístavního města Dover obehnaný velkolepě vysokou cihlovou zdí, kterou ani po třech stech letech nedokázal nahlodat zub času. Ale nikde žádný pes a ani stopy po dobře krmených zvířatech. Zaparkuji svůj passat; ač je z druhé ruky a omlácený, ve­dle dvou dalších aut vypadá nepatřičně nabubřele.

Snažím se shromáždit co nejvíce názorů Britů, kteří chtějí v červnovém referendu hlasovat pro vystoupení země z Evropské unie. Přesně řečeno: snažím se získat názory mezi Angličany už proto, že právě oni stojí v čele odporu vůči Unii – třeba Skotové jsou naopak, jak tvrdí průzkumy a nejen ty, silně pro setrvání v EU (a kdyby je Angličané přehlasovali, je dost dobře možné, že budou požadovat odtržení od Británie).

Vrata do jediné a velkolepě vysoké stodoly jsou otevřená, mihne se v nich chlapík ve špinavých montérkách. Ptám se, jestli je farmář; zakroutí hlavou, že prý za nimi musím jít na pole, ale neví, na které. Stodola, v níž se bavíme, je impozantní, ale až do střechy zarovnaná kartonovými krabicemi s nápisem Koike. Nedílnou součástí této farmy je prodej dovezeného rybářského a sportovního zboží. Někde nahoře, úplně zatarasená zbožím Made in China, sedí žena a diktuje mi mobil na farmáře Fullera. Ukáže se však, že tento můj farmář je jako většina dalších už jen pouhým zaměstnancem firmy, která provozuje desítky farem. Vedení rozhoduje, kdo kde bude, který den a co se zrovna dělá. Jedná se o konglomerát, který operuje po celé Anglii a má hned šest ředitelů.

Jedu tedy na ředitelství poblíž Doveru. Relativně úzká, ale vyasfaltovaná silnice mezi poli, kdy na horizontu jsou vidět remízky, mě přivede k vysokým oprýskaným hangárům. Anglický zemědělec na rozdíl od francouzského nestávkuje, i když neměl a nemá na růžích ustláno. Napravo od hangáru stojí milý cihlový domek se zahrádkou, na dřevěné bráně je přitlučen vyřezaný a červeně natřený traktor. Bydlí tu farmář Clive Parker. „EU je nesnesitelná nesmyslným papírováním, i na ty nejmenší hlouposti jsou předpisy. A vadí nám, jak nás nutí vysévat spolu tři různé plodiny, i když je to nepraktické a jenom zbytečně projezdíme naftu,“ říká Parker. Jeho názor odpovídá informacím z celého hrabství: v Kentu je většina farmářů (a dost možná se to týká celé Anglie) pro odchod z Evropské unie – a to, ačkoli se Národní farmářská unie zastupující Anglii a Wales vyjádřila jasně proti brexitu (spojením slov Britain a exit vznikla praktická zkratka symbolizující odchod z EU).

 

Nevím, nemluvím

Vedení farmářského podniku, kam jsem dorazila, sídlí v nevzhledné kostce, jakési britské obdobě naší unimo buňky. Na levných prosklených dveřích je samolepka Trust The Tractor (Důvěřuj tomuto traktoru). Uvnitř je místo pro pár stolů a beden – a teď vidím přilehlou kancelář „předsedy jednotného zemědělského družstva“, napadá mě při pohledu na místo ředitele farmářského sdružení. Všechno je uklizené a seřazené, ale každá klika nebo skříňka pamatuje devadesátá léta. Všechno je funkční a levné. Stojím zkoprněle ve dveřích, zatímco rázná čtyřicátnice s perleťovou rtěnkou opakuje do telefonu: „Na farmě v East Langdon jste mi účtovali tři libry dvacet, zatímco v Martin...“

„Vy jste farmářka?!“ Žena blahosklonně kývne a já si prohlížím interiér; opravdu připomíná kancelář socialistického družstva. Vím, že anglického farmáře stojí zhruba třicet pencí vyprodukovat litr mléka (a investovat zpátky do chovu), ale že supermarkety mu platí přibližně 23 pencí. Dávám si ho však do čaje bez toho, že bych myslela na to, jaká je bída být zemědělcem. Zastánci brexitu argumentují tím, že vláda odvádí do EU šest miliard na zemědělství, ale farmáři z EU pak dostanou sotva tři zpátky.

Avšak žena, která přestala telefonovat, říká, že o svém hlasování nemá jasno. „Já mám do důchodu sotva dvacet let, tady se rozhoduje hlavně o generaci mých dětí. Říkám jim, ať jdou hlasovat. Jde o jejich budoucnost. Když se ptám na radu starších, taky nevědí. Nemám srovnání, znám jenom, jaké je být v EU.“ Mluvíme dlouho, ale odmítá jít do detailů. Nakonec mi ani neřekne své jméno a trvá na tom, že nic z rozhovoru nesmím použít.

„Ale proč? Jak mám psát, když nic nesmím použít?!“ „Vygooglujte si to,“ řekne smrtelně vážně. Vyprsknu smíchy a tím je konverzace u konce.

Ale na to, že mi lidé při debatách o brexitu nechtějí říci své jméno, jsem už zvyklá. Nejprve jsem si říkala, že jsou prostě jen odtažití, vždyť já – Češka provdaná za Angličana a žijící v zemi od roku 2000 – jsem nejspíše v jejich očích cizinkou. Imigrantkou.

Později si začnu myslet, že se lidé jako ona zmíněná paní nejspíše bojí. Coby mnoho jiných se patrně obává, že může být za svůj názor odsuzována (aktivisty, částí médií, případně některými politiky). Ona Angličanka žijící mimo městská centra totiž nejspíše nevěří na multikulturalismus. Domnívá se – na základě osobní zkušenosti nebo informací jiné části médií – že mnozí muslimové se nestávají organickou částí anglické společnosti. Najednou jezdí kolem obchodů s nápisy, kterým nerozumí. A k tomu jsou tady lidé z jiných evropských zemí, kterých může být dohromady mezi milionem a půl a dvěma (přesná data nejsou známa, protože v Británii neexistuje žádný centrální registr).

Část z nich (byť zdaleka ne všichni) pochází z takzvaných nových členských zemí Evropské unie, od Polska přes Česko až k Rumunsku. A mnozí Angličané si myslí, že jim právě oni berou práci a snižují úroveň platů, protože jsou ochotni pracovat za méně peněz než místní; jejich děti chodí do školy a zatěžují tím systém a všichni, děti a rodiče pak vyčerpávají místní zdravotnictví. National Health Service totiž není – třeba tak jako v České republice – placena z povinných odvodů zaměstnanců a zaměstnavatelů, ale přímo z britského státního rozpočtu a na bezplatné ošetření má nárok i cizinec, který po nějakou dobu žije v Británii.

Pokud o vystoupení Británie z Evropské unie rozhodne nějaké konkrétní hmatatelné téma, bude to podle průzkumů právě imigrace (i když i ta může být zástupným symbolem, za nímž se skrývá hlubší nespokojenost). Ipsos MORI zveřejnilo v dubnu data, podle nichž považuje imigraci za nejzávažnější problém 47 procent Britů – celková úroveň ekonomiky byla až daleko za ní.

Zkrátka a dobře: oné paní, s kterou jsem mluvila, se nejspíše nelíbí, že jí před očima Anglie nenávratně mizí v minulosti. Ale jako ostatní o tom nechce veřejně mluvit, a tak řekne jen: Imigrace je problém.

579f79289c40af426f22dfcc MEDIA_ITEM image
Rezavá skutečnost. Zemědělský podnik poblíž Doveru má k idylickému obrazu anglické farmy daleko.

 

Za to můžete vy!

Původně jsem myslela, že příznivce brexitu ochotných vyprávět vše a uvést své jméno najdu snadno hned tam, kde bydlím. V Tunbridge Wells.

Když jsem před osmi lety řekla londýnským přátelům, že se stěhujeme do tohoto půvabného lázeňského města, byli pobouřeni: „Ty do Tunbridge Wells?! To ti přece manžel nemůže udělat!“ Město je synonymem britského konzervatismu; sotva hodinu vlakem od finančního centra v londýnské City je populární noclehárnou bankéřů, kteří zde za zlomek toho, co by museli platit v Londýně, mohou obývat rozlehlé vily postavené v devatenáctém století ambiciózními správci britského impéria.

I když je však v Tunbridge Wells na rozcestí přibita červenobílá cedule Vote Leave (Volte odchod), v březnu zveřejněný průzkum populární zpravodajské televize Sky News potvrdil výsledky mého zkoumání. Místní obyvatelé jsou vesměs dobře zaopatření a jejich privilegované postavení se těsně váže k evropským trhům – brexit by jim mohl silně zkomplikovat život. Ze zhruba čtyř stovek oblastí, které by na základě složení populace měly hlasovat pro odchod z EU, bylo Tunbridge Wells na prvním místě, pokud šlo o podporu setrvání v Unii.

Přesto však Tunbridge Wells, kde bydlím, může hrát jistou roli při snaze pochopit důvody, proč chce tolik Angličanů z Evropské unie ven. V britské angličtině existuje pojem „Pobouřený z Tunbridge Wells“ – znamená silně konzervativní osobu, která píše do novin dopisy tónem morálního rozhořčení. „Disgusted of Tunbridge Wells“ se stal národním prototypem venkovského konzervativce upřímně se bouřícího proti novotám; příkladem morouse hudrajícího, že všechno se jen nezadržitelně zhoršuje.

„Pobouřený z Tunbridge Wells“ se může zdát směšný, ale Tunbridge Wells skutečně do značné míry představuje tu Anglii, která mizí. Na nejnižší úrovni ji symbolizují třeba místní byty, které jsem před osmi lety vídala, když jsem hledala nájem. Vždy když mi realitní agent otevřel dveře, musela jsem se opřít: na stěnách byly kvalitní tapety, které by ale líp pasovaly do třicet let staré inscenace; okna rámovaly pyšné a těžké závěsy, jejichž divoký květinový vzor ladil s pohovkami a pečlivě načechranými polštářky. Podlahy pokrývaly ode zdi ke zdi vlněné a nemilosrdně růžové koberce. Na podobné věci jsem narážela i při četbě The Daily Tele­graph, pro jejichž zahraniční oddělení můj manžel pracoval. V tomto deníku mne nekonečně fascinovala rubrika Nabídka čtenářům, kde se za výhodné ceny daly pořídit produkty pro mě nevídané. Župan vycpaný husím peřím. Kašmírové ponožky na spaní. Květovaná deka s elektrickým nahříváním. Růžemi ve všech etapách květu poseté závěsy, tapety a křesla. Nahřívací elektrická bota.

Ona stará mizící Anglie je však samozřejmě víc než jen předměty, které se mohou zdát kontinentálnímu Evropanovi bizarní. Je to Anglie, kterou miloval Karel Čapek a jejíž malebnost má moje generace (jsem ročník 1965) zásluhou jeho popisu zabudovanou do poetické paměti (třeba obraz, kdy starý pán v Kentu stříhá růže). Je to Anglie, kde se výslovně vyzdvihovaly „dobré způsoby“, „fair play“ a „slušné chování“. Příznačná je v tomto ohledu historka, která se traduje: podle ní se americká herečka Mia Farrow ptala již zesnulé královny matky (Alžběta II. je její dcera), co je ve výchově dětí nejdůležitější, a stará aristokratka měla jasno: Naučit je dobrým způsobům.

Právě toto vše se ztrácí podle mínění venkovských čtenářů The Daily Telegraph, na které jsem narazila po přestěhování do Tunbridge Wells. Zemití konzervativci, nedotčení globalizací, kosmopolitní společností, pohodlím podlahového topení nebo londýnským designem, upřímně věří, že všechno je den ode dne horší.

Jak mi nejednou neomaleně vmetla do očí tchyně: „Za to můžete vy, imigranti!“ A bylo jedno, jestli našla v nákupu shnilé rajče, nebo ji málem přejelo auto. Vždycky to byla vina nás přistěhovalců. Noví imigranti jsou symbolem konce staré dobré Anglie.

 

Nedomyšleno

Když se však pokusím negativní pocity vůči imigrantům více pochopit, zjistím, že něco je zástupné, něco však může být oprávněné. V posledních letech začaly z kostelů ve velkém mizet olověné výplně a okapy, což lidé připisují právě imigrantům z nových zemí východní Evropy. Jistě, existují rozbory dokazující, že navzdory vlně přistěhovalců klesá v Británii míra kriminality už od roku 2002; minimálně některé skupiny migrantů, například z Rumunska, jsou však do kriminálních aktivit zapojené více. V každém případě si začátkem století vláda Tonyho Blaira příliš nelámala hlavu s dopady, jaké bude mít její rozhodnutí umožnit občanům nových zemí EU okamžitě pracovat v Británii. Příchod až několika set tisíc imigrantů ročně může jen těžko nechat zemi a její fungování nezměněné – v dobrém i ve zlém.

Nápor cizinců několika stovek různých národů rozveselil a obohatil Londýn, v obecném měřítku pak pomohl britské ekonomice. Ale také zasel semínka nespokojenosti a problémů, které se každým rokem prohlubují: na ně se pak nabalují další potíže s přistěhovalci ze zemí mimo Evropskou unii a s potomky těchto přistěhovalců. A právě to přitápí pod kotlem obecné nespokojenosti, která směřuje i vůči Evropské unii.

Začátkem května varoval Trevor Philips, někdejší Blairův šéf komise pro rovnoprávnost a lidská práva, před důsledky nezvládnuté imigrace. Philips, ačkoli je sám potomkem přistěhovalců z Britské Guyany, prohlásil, že v Británii se schyluje ke katastrofě. Zatímco mnozí příslušníci médií a elit se ukolébávají liberálním sebeklamem, brzy může jedna komunita vystoupit proti druhé a hrozí válka mezi různými rasami a náboženstvími. Podle Philipse přitom nejde primárně o rasové pohnutky. „Spíše jde o ne-anglické nápisy na obchodech na hlavních třídách, podivná rozhodnutí dodávat do některých škol pouze halal maso (maso zvířat zabitých podle muslimských pravidel – pozn. red.), příklady korupce v obecní politice, které dominuje ta či ona etnická skupina. Titulky zpráv médií o těchto věcech často překrucují realitu, často však také odpovídají skutečným změnám – a vyvolávají nadávání v hospodách a stížnosti ve školách,“ prohlásil Trevor Phillips.

Možná Phillips přehání, kritice multikulturalismu se věnuje už dlouho a zarputile. Ale praktický problém způsobený množstvím přistěhovalců jsem zažila na vlastní kůži při shánění volného místa ve škole.

„Ani jste si to tu neprohlédla,“ namítne ředitel soukromé chlapecké školy v Sevenoaks.

„Nepotřebuju ji vidět, stačilo mi, že jsem poznala vás,“ zvednu se z pohovky malé ředitelny a netrpělivě se ptám, kdy můžu přivést dítě. Ve srovnání s Londýnem byl malebný Kent (přezdívaný zahrada Anglie) baštou konzervativců a ještě před pěti lety oázou kvalitních, dostupných státních škol. Ale loni v létě jsem obvolala 28 základních škol a Solefield School byla v okruhu šedesáti kilometrů jediná základka, která měla volné místo. Poslední místo, o které usilovali dva žáci. Její ředitel Dougal Philips je klidný, inteligentní chlapík. Má dobře padnoucí oblek, i košile a kravata mají klasický střih, nic moderního, nic výstředního. Ředitel vypadá a chová se solidně a taková je i jeho škola.

Učí tu zevrubně dějepis, kluci mají francouzštinu, kriket, ragby, fotbal, šermování… Děti nejsou masírovány ustavičnými zkouškami, učitelé mají čas rozvíjet jejich osobnost a posilovat chuť po poznání. Konzervativní rodiče navíc těší, že děti ve škole zpívají religiózní písně. Zná je a miluje většina dospělých Angličanů, přestože se dnes ocitnou v kostele většinou jenom na svatbě, na křtinách nebo omylem. Zatím státní školství jakýkoliv odkaz na Church of England, který býval vlažnou, ale nezbytnou součástí anglické identity, důsledně vymýtilo. Přerušilo tím silnou – spíše poetickou než religiózní linku, která dosud spojovala jednotlivé generace. Ve státních školách se s dětmi experimentuje, naproti tomu privátní školy (které navštěvuje jen 7 procent dětí) jen jemně modernizují vyučování, které dobře posloužilo mnoha předcházejícím generacím.

 

Zase ta imigrace

Při hledání dalších lidí, kteří mi vysvětlí, proč chtějí hlasovat pro brexit, se dostávám až do malebného (a konzervativního) městečka Deal ležícího kousek od Doveru a taky od místa, kde se před dvěma tisíci lety vylodil Julius Caesar. Deal u břehu Anglického kanálu (jak říkají v Británii) a kanálu La Manche (jak se mu říká na kontinentu) zasáhl před sedmadvaceti lety bombový útok teroristické Irské republikánské armády.

Nyní však z městečka sálá blahobytná atmosféra pořádku. Vidět jsou úhledné předzahrádky, množství kaváren s kvalitní kávou a čerstvě lisovaným džusem.

S paradoxem případným pro 21. století signalizuje přítomnost chudých jenom výloha plná tradičních obrovitých zákusků, kremrolí a řezů. Sladkosti, vesměs plněné slazenou šlehačkou, obsahují takové kalorie a přísady, že o ně movitější Angličané úzkostlivě udržující své tělesné schránky (aby mohli co nejdéle a co nejpříjemněji užívat majetku) nezavadí ani pohledem. Procházím se kolem; když platím za noviny, ovoce, kávu, ptám se na referendum.

„Nejsem úplně rozhodnutý, ale tíhnu k brexitu. Nemocnice jsou přeplněné, rodiče nemůžou dostat děti do školy, přestože bydlí za rohem… imigrace je obrovský problém...“ řekne mi chlapík, který jako mnoho dalších odmítne sdělit jméno. Další se mnou zdvořile postávají, posedávají, ale jak z chlupaté deky z nich leze vesměs uniformní odpověď: „Brusel nesmyslně mění britské zákony a pak – ta imigrace...“

Na hlavní třídě pracovníci magistrátu ve spolupráci s policií a Národní zdravotní službou dočasně postavili stánek vylepený plakáty varujícími před následky kouření. V Doveru a okolí (tedy i v Dealu) roste problém s pašovanými cigaretami. Kuřácká mafie je za směšně nízké ceny nabízí školákům, vychovávají si tak novou generaci zákazníků. Místní říkají, že zatímco mladí v Anglii kouří míň než předcházející generace, trend v Doveru a okolí je znepokojivě opačný.

Přeruším vesele švitořící dvojici u stánku. Ona je hezká Běloruska, zdravotní sestra, on bělovlasý Angličan, pracovník magistrátu. Východoevropanka je v Anglii deset let. Přestože mluvím s každým zvlášť, oba jsou pro brexit, oba mají stejný důvod – imigranty. On ještě přihodí ztrátu svrchovanosti. Oba mají svá jména na plastových cedulkách přišpendlených na košili, oba ale výslovně odmítají jejich zveřejnění. Uvědomím si, že žiji v Anglii příliš dlouho: poslušně přeškrtnu v notesu jména, která jsem si předtím vítězoslavně (byla první v této reportáži!) zaznamenala.

 

Vzpomínky na Margaret

Za viktoriánské Anglie v 19. století se uprostřed parků stavěly elegantní zastřešené altánky pro zahradní koncerty, v osmdesátých letech pod ně začali teroristé z IRA klást bomby – to se ostatně stalo také v Dealu. Moderní náhražka z lesklých cihel se nemůže rovnat vybombardovanému litinovému originálu. Ale je tu, jako memento a jako příležitost v pokračování čím dál vzácnějších intimních hudebních vystoupení.

Přes silnici je jednopatrová budova a v ní sídlo místních konzervativců. Dveře jsou zamčené, ale vytrvale buším, skrz mléčné sklo se jasně rýsují skloněné hlavy. Otevře mi mladý muž v černém obleku, malá očka nervózně mžikají za obroučkami černých brýlí.

„Ne, nemůžu se k ničemu vyjadřovat, bohužel, ne bez povolení ústředí...“ Nenechá se obměkčit, ale na chvíli zmizí za dveřmi, aby můj požadavek prokonzultoval s ústředím. Rychle nafotím interiér se zarámovaným dopisem bývalého konzervativního premiéra Johna Majora. Nad masivními kopírkami visí portréty konzervativci uctívané expremiérky Margaret Thatcherové a legendárního válečného ministerského předsedy Winstona Churchilla.

V nevelké zasedačce třídí letáky do místních voleb dva šedesátníci, muž a žena. „Stýská se vám po ní?“ Ukážu na fotografii volebního dvoupatrového autobusu s vítěznou premiérkou Thatcherovou, zaplavenou mořem mávajících fanoušků.

„No jéje! A jak!“ usměje se chlapík v krémovém svetru a roztaje. „Víc než kdy jindy potřebujeme silné vůdce.“

Vysvětlím, kdo jsem, a je po debatě.

„Máme zrovna napilno, moc práce… Ne, později tu nebudeme. Ne, volat nemá smysl, my pak odjíždíme, ne, jedeme pryč nadlouho, moc dlouho...“

Chlapík v černém obleku se vrátí, strčí mi do ruky kartičku se jménem poslance za Dover, ať mu napíšu, ne, telefon ne, ale ať napíšu, on určitě rád odpoví. Trvám na tom, ať mi aspoň vysvětlí, proč nikdo nechce mluvit – konzervativní aktivisty nevyjímaje – svým vlastním jménem.

„No… tak… myslím… Bude to asi tím, že lidi nejsou rozhodnutí, a proto nechtějí...“

Nejužitečnější na dlouhodobém pobytu v Anglii je, že se časem naučíte říkat Lovely! (Prima) tak, aby vyznělo urážlivěji než ta nejšťavnatější nadávka.

Zavírají za mnou dveře, z nichž jsem ještě nestačila vyjít, a když otočí klíč v zámku, úleva chlapíka je skoro slyšitelná.

 

Ještě se uvidí

Ta anglická debata o brexitu je prostě podivná.

Je zjevné, že obyčejný konzervativní Angličan neumí vzletně formulovat svůj pocit ohrožení, i když ho cítí velmi silně.

Jedna část médií vyrobila atmosféru, v jejímž rámci není vhodné některé věci říkat. Nedá se tak mluvit třeba o tom, že je rozdíl mezi většinou imigrantů z Polska, kteří se ochotně přizpůsobují místní kultuře a pravidlům, a mezi částí muslimů, kteří se odmítají učit anglicky a pohrdají zdejšími hodnotami. Kdyby byla taková debata možná, bylo by také jasnější, za co skutečně Evropská unie může, a za co nikoli.

Druhá část médií je zase zaujatá v jiném slova smyslu. Za posledních deset let si nevybavím jedinou výhodu spjatou s Evropskou unií, o které by se v Anglii mluvilo. Skoro hystericky jsme ale byli bombardováni příklady omezenosti, zhůvěřilosti, plýtvání způsobeného nenáviděným Bruselem.

Výsledkem je, že mnoho lidí neví zcela přesně, o čem vlastně v referendu budou rozhodovat, jaká rizika existují a co všechno je v sázce.

„Brexit je naše jediná šance,“ říká mi Matt Frost (jeden z mála, kdo se mnou hovoří na jméno). Sedí u piva ve vyhledávané putyce Compasses v Tunbridge Wells: je to jedna ze starých a rychle mizících hospod, v níž je trámoví prožrané červotočem a polena hoří v pár set let starém krbu. Namítám, že brexit může znamenat konec Velké Británie, protože Skotové podle všeho chtějí zůstat, a budou-li přehlasováni Angličany, dostanou legitimní důvod se odtrhnout.

Matt zvedne do vzduchu obě paže a s výrazem nejhlubšího nesouhlasu řekne: „To všechno se uvidí. Jediné, co je teď pro nás důležité, je přestat být otroky EU.“ •


Autorka je česká novinářka, od roku 2000 žije v Británii. Předtím pracovala v časopisech Respekt a Mladý svět, byla reportérkou pořadu Na vlastní oči, vedla časopis Cosmopolitan.

Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat