Příběh

Cesta paní Mocňákové z Loun do Studia Hrdinů

11 / 09 / 2016

Okamžik, kdy ji odmítl taxíkář odvézt a ještě jí málem vynadal, si vybavuje dodnes. Místo toho, aby doma pofňukávala nad tím, jaká se jí stala křivda, rozhodla se k činu. Založila „taxislužbu“ na obsluhu lidí, kteří jsou na tom podobně jako ona. Zdeňka Mocňáková zvítězila v hlasování veřejnosti letošních Cen Via Bona a ovládla i kategorii Srdcař roku.

Okamžik, kdy ji odmítl taxíkář odvézt a ještě jí málem vynadal, si vybavuje dodnes. Místo toho, aby doma pofňukávala nad tím, jaká se jí stala křivda, rozhodla se k činu. Založila „taxislužbu“ na obsluhu lidí, kteří jsou na tom podobně jako ona. Zdeňka Mocňáková zvítězila v hlasování veřejnosti letošních Cen Via Bona a ovládla i kategorii Srdcař roku.

Okamžik, kdy ji odmítl taxíkář odvézt a ještě jí málem vynadal, si vybavuje dodnes. Místo toho, aby doma pofňukávala nad tím, jaká se jí stala křivda, rozhodla se k činu. Založila „taxislužbu“ na obsluhu lidí, kteří jsou na tom podobně jako ona. Zdeňka Mocňáková zvítězila v hlasování veřejnosti letošních Cen Via Bona a ovládla i kategorii Srdcař roku.

Na invalidní vozík ji upoutala roztroušená skleróza v roce 2001. Záhy se potvrdilo, co tušila: její schopnost ovládat nohama pedály automobilu byla pryč. Musela se proto rozloučit s řízením svého vozu – alespoň dočasně, než jí přemontují řízení na ruční pohon. Jako náruživá řidička to nesla těžce, každou chvíli navíc potřebovala něco zařídit: nebyla zvyklá vysedávat doma, její akční rádius hodně přesahoval rodné Louny, kde žije. A jednoho dne si potřebovala objednat taxi…

 

Řekl rovnou, že nepřijede

„Když má člověk hendikep, ať už je to vozíčkář, nevidomý nebo se pohybuje s chodítkem či o berlích, vždycky je to pro taxikáře… řekněme specifické. Nejsou moc ochotní vystoupit od volantu a přidržet dveře, pomoci s holemi, podržet tašku – mají pocit ztráty času,“ líčí Zdeňka Mocňáková.

V invalidním důchodu je od roku 1985, kdy po operacích páteře strávila po nemocnicích s přestávkami dva roky. Poté začala pracovat ve Svazu tělesně postižených. Věděla tudíž, jak to chodí a nedělala si iluze, taxislužbu proto informovala o své situaci do telefonu předem. „Řidič mi řekl rovnou, že nic takového nedělá. A že pro mě nepřijede,“ vzpomíná.

„Jako čerstvou vozíčkářku mě takové věci ještě dokázaly rozhodit, takže jsem neměla sílu se s ním nějak dohadovat. Připadala jsem si jako obtížný hmyz,“ vypráví paní Mocňáková, která byla tehdy objednaná k lékaři. „Normálně mě vozil někdo z rodiny nebo z přátel, ale tenkrát nikdo nemohl, tak jsem se musela přeobjednat. Pak se něco podobného opakovalo ještě jednou se stejným výsledkem a potřetí už jsem neměla odvahu to zkoušet.“

Pod hlavičkou lounské pobočky Svazu tělesně postižených založila službu na dopravu zdravotně postižených. „Využili jsme nabídku firmy Kompakt, která zajišťuje sociální vozy. Rozjezd nebyl jednoduchý, protože doprava zdravotně znevýhodněných včetně seniorů není podle legislativy sociální služba. Nemáme tedy nárok na příspěvek od státu.“

Auto si jakž takž vydělá na svůj provoz, ale peníze na mzdu pro řidiče – jediného zaměstnance Senior taxi, jak se služba jmenuje, je třeba získat jinde. „Měli jsme grant od Ústeckého kraje, ale ten letos skončil. Podporovalo nás také město Louny, ale jen do loňského roku,“ říká Zdeňka Mocňáková.

 

Na nákupy i na chatu

Přednost mají zákazníci, kteří jsou objednaní k lékaři či na úřední jednání. Jedna jízda po Lounech stojí padesát korun, zpáteční je za sedmdesát. Velká poptávka je po cestách do Prahy na specializovaná vyšetření, někdy lidé tímto způsobem řeší i třeba dopravu do lázní. Při dálkových jízdách stojí jeden kilometr 9, respektive 8 korun (levnější tarif při vzdálenostech nad 50 km). Čekací doba se neúčtuje.

Od letošního února má Senior taxi nový vůz – Dacia Logan – s klimatizací a elektrickou otočnou sedačkou, kapota je polepená sponzorskými reklamami (podrobnosti o partnerech a dárcích zde).

Mají na služby Senior taxi nárok i lidé, kteří by se chtěli „jen“ povyrazit a dopravit třeba do kavárny, na koupaliště, do divadla? „Jde to. Musejí se ale domluvit s naší řidičkou, kterou k tomu nemůžeme nutit. Častěji vozíme lidi na nákupy, na hřbitov, na chatu – když potřebují sklidit úrodu, zazimovat a podobně. Je třeba si zkrátka uvědomit, že nejsme běžná taxislužba,“ přibližuje Zdeňka Mocňáková.

 

Chtělo by to dvě směny

Jak vypadá jeden služební den Senior taxi? „Tak třeba včera, pište si,“ říká paní Mocňáková, nahlédne do lejster, které má před sebou na stole (navštívili jsme ji v lounské kanceláři Svazu tělesně postižených). A diktuje:

„6.55 příchod do kanceláře. 7.05 pracovní porada. 7.30 musí být řidička u paní H., to je špatně chodící seniorka, která potřebuje k lékaři. Doprovodí ji až do ordinace a odjíždí. 8.00 má být u paní K., to je seniorka z vesnice vzdálené sedm kilometrů od Loun, kam nic jiného nejezdí, a která potřebuje odvézt do Vinařic k ležící mamince. 8.30 vyzvedává paní O. v Lounech a odváží ji k lékaři na kardio. 8.50 volá paní H., že už je vyšetřená a chce se cestou domů stavit v lékárně a nakoupit. Řidička ji doprovází a pomáhá s nákupem. 9.30 volá paní O., že její návštěva u lékaře skončila a potřebuje odvézt zpět domů. 9.45 vyzvedává řidička doma seniorku chodící o francouzských holích se špatným zrakem a odváží ji do cukrárny, kde má paní sraz s kamarádkami. 10.00 potřebuje seniorka z Lenešic dovézt k lékaři a na úřady do Loun. 10.30 volá senior z Dobroměřic a oznamuje zhoršený zdravotní stav, chce odvézt na urologii do Loun. 11.00 veze řidička seniorku M. z Loun pohybující se s chodítkem na polikliniku. 11.30 vozíčkářka si objednává nákup v Kauflandu, vyžaduje doprovod. 12.30 špatně pohyblivá seniorka K. jede na neurologii. 12.50 špatně vidící paní H. potřebuje odvézt na úřad a vyřídit si osobní dokumenty. 13.30 seniorka Č. s chodítkem potřebuje odvézt do knihovny a pak na nákup. 15.00 vyzvedává řidička paní ve Vinařicích a jede zpět do Smolnice. 15.50 máme všechny lidi zpět od lékařů doma a vše, co potřebovali, je zařízené.“

Uff, chce se dodat. „Někdy je to opravdu hraniční, řidička se často ani nestačí naobědvat a už ji volají od lékaře, ať pro klienta zase přijede. Každopádně bychom užili dvojsměnný provoz, jenže na druhý plat zatím nemáme.“

 

Jsem taková couračka

Když mluví o práci, je paní Mocňáková k nezastavení. Má-li říci něco o sobě, zkraje trochu váhá. Její onemocnění se prvních pět let neprojevovalo naplno, takže zvládala pohybovat se „s franckami“, jak říká francouzským holím. Pak přišel zápal plic a už se nepostavila. Od té doby je na invalidním vozíku.

„Vzalo mi to některé dlouhodobé přátele, kteří najednou nevěděli, jak se ke mně chovat. A to někteří z nich pracovali ve zdravotnictví,“ říká se stopou trpkosti. „Ale nohu za krk jsem si z toho nedala, už proto, že by mi ji neměl kdo sundat,“ směje se. Od roku 1999 pracuje ve Svazu tělesně postižených jako vedoucí Okresní organizace Louny. „Ta nemoc má velké výkyvy. A když přijde nějaká teplota nebo chřipka, jde to se mnou hodně dolů. To pak musím zůstat doma, ale snažím se být aspoň na telefonu. Naštěstí máme super partu a kolegyně jsou v tomhle senzační.“

Zdeňka Mocňáková dobře ví, že nesmí podlehnout ani náznaku sebelítosti. A ordinuje si náročný program. „Řidičák mám od osmnácti a jezdím fakt ráda, jsem taková couračka. Každou chvíli se sebereme a jedeme s lidičkami s postižením třeba i do ciziny. Ostatní v naší koloně se za volantem střídají, jen já to nikomu nepůjčím, to bych trpěla!“

 

Možná půjdu po svých

V letech 2013 byla oceněna jako Žena regionu a v roce 2014 stejnou trofej získala znovu. „To na mě vždycky někdo ušije, ani nevím kdo,“ říká Zdeňka Mocňáková. V případě Ceny Via Bona, kterou letos podevatenácté uděluje Nadace Via za „významné a inspirativní filantropické počiny“, však dobře zná „pachatele“: „Tady kolegyně z kanceláře, ta si to ještě vypije!“ zlobí se naoko a dodává: „Já se tam ale naštěstí stejně nedostanu. Koukala jsem, že do toho sálu vede asi třicet schodů a nepostavili tam výtah,“ obávala se paní Mocňáková v předvečer slavnostního defilé.

Nakonec všechno dobře dopadlo, na schodiště byl nainstalován takzvaný schodolez (přenosné zařízení, do kterého se vozíček i s pasažérem zahákne). Paní Mocňáková tak mohla převzít od Nadace Via cenu za vítězství v kategorii Srdcař, navíc zvítězila i ve veřejném on-line hlasování napříč všemi kategoriemi. Ceremoniál se konal ve Studiu Hrdinů, což je pražská divadelní scéna v podzemí Národní galerie v někdejším Veletržním paláci.

Když Zdeňka Mocňáková několik dní před touto poctou řešila, jak se dostat dovnitř, navrhoval autor tohoto textu využít asistenci silných mužů, kteří jistě budou přítomni. Což ji upřímně pobavilo a rozesmálo: „Dovedete si to představit?! Všiml jste si, že jsem trošičku prostorově výraznější? Nezlobte se, ale nenechám se vysypat na schodech, to radši půjdu po svých.“ Copak je to možné? „Občas to tak musím dělat na některých úřadech. Nejdřív požádám, aby všichni vypadli. Pak sklouznu z vozíku, padnu na všechny čtyři… Potom si očistím ruce a zavolám, aby mi někdo pomohl zpátky.“

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat