No hitchhiking! Brát stopaře je nelegální!

Je to paradox. Zdánlivě se vezu přes Kanadu hladce, možná ji od severu k jihu zvládnu za čtyři dny. A přitom se mi stopuje tak těžko! Dnešní díl dostává název Světové Putování Oprsklého Poláčka.

Když mě po třech hodinách vpustili kanadští celníci do země, byl už podvečer a já nic nestopl. Došel jsem na křižovatku u Bobří zátoky, zaplatil motel a v duchu plakal nad tím, že kdyby byli celníci normální, mohl jsem být v tuhle chvíli se svým milým řidičem Stanem skoro o pět set kilometrů dál.

Na to, abych se dostal do Patagonie, mám jenom měsíc. A netuším, dá-li se to zvládnout.

Asi jo, dá. Jenom bych nesměl narážet na dementní celníky, uvažuju, a nemůžu usnout, protože se můj organismus ze všech těch rychle po sobě jdoucích změn času zbláznil, nebo přinejmenším zasekl. Jsem z toho všeho dost nervózní a rozhoduju se: hned ráno začnu s extrémním stopem, všechno podřídím tomu, abych každý den ujel co nejvíce kilometrů. To mě snad uklidní…

Po probdělé noci, s plným nosem, pokašlávaje a sláb, vyrážím směrem do vnitrozemí. Auta jezdí častěji než na východě Ruska, v průměru jedno za deset minut, ale nezastavují. Řidiči se na mě mile usmívají, mávají, ale s tím ať jdou do háje.

Aspoň, že je ta zdejší krajina krásná, říkám si po dvou hodinách chůze. Příroda jako ve východním Rusku: vysoké hory se zbytkem sněhu ve vráskách, křišťálová jezera a řeky, navíc tu roste v nedozírných lánech fialová bylina, na níž se nemůžu vynadívat – místní jí říkají Fireweed a česky se jmenuje vrbovka úzkolistá, ale já si jí doma nikdy nevšiml.