Bolek Polívka: Stáří v pubertě

Kdybych psal encyklopedii žurnalistických pojmů, pod písmeno B zařadím heslo „Bolkův efekt“. Potkali jsme se šestkrát za posledních patnáct let a vždy to bylo stejné – domů jsem odjížděl nadšený z družného chlapského povídání, ale zároveň zděšený: Vždyť to byly jenom hospodské tlachy, pro seriózní rozhovor vůbec nic nosného! Pak doma ty řeči přepíšu a najednou vím: Je tam toho spousta. P. S.: Bolek Polívka si k rozhovoru objednal jablečný cider.

​​​​​​​

A zas nám, Bolku, začínají prázdniny. Taky jste se na ně jako kluk vždycky až bláznivě těšil?

Jako kluk jo, ale třeba na JAMU už pro mě byly prázdniny zklamáním, protože jsem si navykl na vinárny či pivnice, které se najednou – prázdniny jsou od slova prázdniti – vyprázdnily. Chyběli studenti, město bylo opuštěné… Vy jste hodně stopoval po světě, že jo?

Docela jo.

A já si právě vzpomněl, jak jsem jednou jel stopem z Rumunska, kde jsem měl sraz s kanadským bráchou, a těšil jsem se, sláva, zastavím v Brně, půjdeme popít, jenže v Brně nebyl nikdo… Na druhou stranu bylo dobré, že jak jsem jel tím stopem, nechal mě unavený trabantista řídit. Blazeovaně si stěžoval na únavu a já mu to auto záviděl – mít takového trabanta, nejsem unavený nikdy! Jinak ale vzpomínám spíš na to zklamání z prázdného Brna, protože ať je město, jaké chce, bez přátel ztrácí smysl; což je vlastně důležité zjištění.

Zkusme se vrátit o deset let dříve – do doby, kdy jste byl školákem z Vizovic.

To jsem se na prázdniny těšíval moc. Znamenaly pro mě ornitologické procházky, klukovské boje, taky jsem pomáhal sedlákovi s koňmi…

Což byla zábava?

No samozřejmě, protože my doma žádná zvířata neměli. Tatínku, ptával jsem se často, proč nemám aspoň psa? A on odpovídal: My, Bolečku, pěstujeme umění… Až v šestnácti letech jsem si dokázal prosadit německého ohaře, to bylo nádherný.

A jaké pak bývaly prázdniny, když jste se stal hvězdou Divadla na provázku?