Reportáž

Když se zamiluje estébák

13 / 09 / 2015

Nešťastná láska dokázala otřást i obávanou komunistickou Státní bezpečností. Bohuslav Růžička byl jedním z policistů, kteří unesli faráře Toufara. Kněz zemřel při mučení, avšak ani Růžička se nedožil vysokého věku. Prostřelil si hlavu služební pistolí. Ženatý muž se zamiloval do mladé policistky, která mu nakonec – po naléhání nadřízených – řekla ne.

Nešťastná láska dokázala otřást i obávanou komunistickou Státní bezpečností. Bohuslav Růžička byl jedním z policistů, kteří unesli faráře Toufara. Kněz zemřel při mučení, avšak ani Růžička se nedožil vysokého věku. Prostřelil si hlavu služební pistolí. Ženatý muž se zamiloval do mladé policistky, která mu nakonec – po naléhání nadřízených – řekla ne.

Nešťastná láska dokázala otřást i obávanou komunistickou Státní bezpečností. Bohuslav Růžička byl jedním z policistů, kteří unesli faráře Toufara. Kněz zemřel při mučení, avšak ani Růžička se nedožil vysokého věku. Prostřelil si hlavu služební pistolí. Ženatý muž se zamiloval do mladé policistky, která mu nakonec – po naléhání nadřízených – řekla ne.

Osmadvacátého ledna 1950. Půl šesté večer. Temná zimní noc pomalu padá na malou zapadlou vesnici Číhošť na Vysočině. Do obce potichu vjíždějí dva automobily, další dvě auta zastavují ve tmě nad vesnicí. Sedí v nich příslušníci Státní bezpečnosti. Nehoní mezinárodního zločince ani vraha. Chtějí beze svědků zatknout, či přesněji unést číhošťského faráře Josefa Toufara – farníci si vyprávějí, že v jeho kostele se při bohoslužbě zázračně hýbal křížek. A Státní bezpečnost jej chce donutit, aby se falešně doznal, že oltářním křížkem hýbal při kázání on a podvedl tím prostý venkovský lid.

Mezi zatýkajícími je hubený devětadvacetiletý příslušník krajské správy StB v Jihlavě Bohuslav Růžička. Celá akce má jistou trhlinu – nikdo z nich nemá v ruce zatýkací rozkaz. Je jim to ale jedno.

Přípravy na únos probíhaly celé odpoledne na Okresním národním výboru v nedaleké Ledči nad Sázavou. U kávy a chlebíčků byl načrtnut postup. Příslušník StB Alois Pokorný později vypoví: „Bylo domluveno, jak se má postupovat po příchodu do bytu faráře Toufara, a to tak, že se orgánové Růžička a Konecký představí jako redaktoři a že by potřebovali napsat článek do novin.“

Kněz Josef Toufar zemře měsíc po svém zadržení. Orgán Růžička ho přežije jen asi o rok a půl. Jeho příběh je možné zrekonstruovat z dokumentů uložených v personálním spise tajné komunistické policie.

 

Ústup do lesů

V době únosu pracuje kostnatý Růžička u StB teprve několik měsíců. Narodil se a do svých devětadvaceti let žil a  pracoval v městečku Třešť, známém na Vysočině betlémáři a jejich ze dřeva vyřezávanými betlémy. Růžičkovi k nim nepatřili. Otec ztratil jako obuvník začátkem třicátých let práci a jediný jeho chatrný příjem plynul ze sociální žebračenky. Rodinu tak živila matka, která přišívala knoflíky na použité oděvy, „na komisku“ – jak se tehdy říkalo.

O svém dětství později Růžička řekne známým: „Když mně bylo tak deset let, rodiče mi vysvětlovali, proč nemohu mít to, co bych chtěl, a ani to, co bych potřeboval, jako ti, kteří žili v nadbytku, ti buržousti. Učili mě tím rozeznávat dělnickou třídu a kapitalismus.“ Ve třicátých letech začal hubený a mrštný Bohouš sportovat, závodně běhal a hrál fotbal za Dělnickou tělovýchovnou jednotu v Třešti a tam, dle jeho slov „strana začala uvědomovat nás, lid, o učení Marxe, Lenina a jeho žáka Stalina“.

Později udělá v levicové DTJ kariéru a stane se vedoucím a cvičitelem žactva a fotbalovým trenérem. Jenže jako žák ve škole propadá a špatné výsledky odůvodňuje tím, že si na něj, coby člena DTJ a účastníka průvodů na Svátek práce, neuvědomělí učitelé zasedli. V roce 1937 se Bohouš vyučí strojním zámečníkem, pracuje jako soustružník u místní firmy Meissner a za války, v roce 1942, se ožení s  Jaroslavou Semerádovou. Narodí se jim syn.

Na konci války se Růžička účastní květnového povstání, ale když v Třešti řádí oddíl SS, Růžička a jeho revoluční druhové „ustoupí do lesů“ a nezabrání masakru. Esesáci ve městě postřílejí na tři desítky mužů.

Hned po válce vstoupí Růžička coby „aktivní a zkušený revolucionář“ do komunistické strany. Když v roce 1948 přijde puč, Růžička tentokráte neustoupí do lesů, ale jako milicionář s puškou v ruce znárodňuje pro lid továrnu, ve které dosud pracoval, a je „připraven do dalšího boje proti zlovolné reakci“.

Když v březnu 1949 podává žádost o přijetí do služeb Státní bezpečnosti, svoji odhodlanost korunuje větou: „Snažím se pracovat na zesílení naší strany a v myšlenkách Stalinova žáka, našeho prezidenta soudruha Gottwalda, dál postupovat v budování našeho lepšího žití, naší zářné cesty k socialismu.“ Je přijat. Zaměstnavatel: Krajské velitelství StB Jihlava. Funkce: výkonný orgán. Místo: V. oddělení Krajské správy StB Jihlava, Hluboká ulice, hned pod náměstím. Čistý plat: šest tisíc sto. V přijímacím hodnocení stojí: „Růžička má dostatek elánu, průbojný, rychle se rozhoduje; v mladších letech se rád s kamarády napil, ale nyní je usedlý a žije klidným rodinným životem.“

 

Zlepšit si gramatiku

  1. ledna 1950, Číhošť, mrazivý večer. Na faru se zasněženým dvorem vydali „v přestrojení“ za novináře Josef Konecký a Bohumil Růžička. Představí se dle domluvy jako redaktoři z tiskové agentury a žádají, zdali by jim farář něco pověděl o zázraku, který se zde stal. Když se jim podaří vylákat Toufara vyšlapanou pěšinou směrem přes farní dvůr ke kostelu, Růžička s Koneckým jej prudce chytnou za ruce, zkroutí mu je a zaštěknou „Půjdete s námi!“. V té chvíli k nim rychle přiskočí ze tmy další dva estébáci. Vše se odehraje během okamžiku.

Orgán Růžička je za povedenou akci únosu číhošťského faráře pochválen a povýšen na strážmistra a vzápětí na vrchního strážmistra. A dál se projevuje jako ostražitý článek politické policie. Je mu udělena pochvala za to, že aktivně vystupoval v odhalení a šetření „protistátní skupiny Hájek a spol., která přímo brzdila vývoj vesnice na cestě k socialismu a jejím zlikvidováním tak bylo uskutečněno nejvzornější JZD v okrese“. Jindy je oceněna jeho „důsledná a houževnatá práce“ při likvidaci protistátní skupiny Hurikán a jako odměnu dostává mladý příslušník I. a II. díl knihy Zdeňka Nejedlého Lenin s věnováním od samotného náčelníka Krajské správy StB Jihlava soudruha Zity. Oba díly si vystaví doma v obývacím pokoji v prosklené vitrínce, jež visí hned vedle obrázku třešťských polí s orajícím traktorem, který dostal ke svým třicátým narozeninám od manželky.

Jediným problémem soudruha strážmistra Růžičky se tak jeví psaní na stroji a gramatika, což sám přiznává v sebekritickém hodnocení a slibuje, že vše napraví a bude „věnovati se psaní strojem spojené s diktátem a učením vyjmenovaných slov vždy jednou týdně a to po dobu šesti měsíců“. Kontrolou splnění je pověřen jeho velitel soudruh Králíček, který Růžičkovi navíc přidá další úkol – prostudovat dějiny Komunistické strany Sovětského svazu a přednést z nich tři referáty.

Růžička se tedy pilně učí datlovat na psacím stroji, memorovat vyjmenovaná slova i dějiny bratrských taváriščů, aby byl poučený a již se nedopouštěl hrubek, ale současně si potajmu čte v knížce milostné poezie, kterou našel někde doma. Důvodem se stala mladá a pohledná Marie Skočdopolová, jedenadvacetiletá strážmistryně z VI. oddělení Krajského velitelství StB v Jihlavě. Ženatý a „spolehlivý“ Růžička se do půvabné a svobodné estébačky s hustými tmavými vlnitými vlasy na první pohled zamiluje a začne ji obletovat jako čmelák. Stále častěji chodí do její kanceláře, zve na tajné večerní procházky do jihlavského parku či kina a doma svoji absenci kamufluje nenadálou službou či závažným případem. A píše strážmistryni Marii dopisy a básně, které vydává za vlastní a podepisuje krasopisným, zdobným R. R jako rozkvetlá Růžička. R jako ostražitý Rorýs. R jako hebká milencova Ruka. Než se podepíše, zkouší si R vždy na vedlejší papír, dává mu mužnost i šlehačkovou poetičnost.

Hubený estébácký únosce a dělnický fotbalista se najednou stává éterickým motýlem s odstávajícíma ušima a velkými víčky v uniformě s červenými výložkami. Zůstává pozdě do večera ve své kanceláři a na stroji, který přes den slouží k přepisům a manipulacím s výpověďmi zatčených, teď ťuká milostné sloky, variuje je po svém a zalyká se láskou: „Chodil jsem po louce poseté kvítím, / poznal jsem kvíteček, k němuž upřímnost cítím.“ Pak se zamyslí, na moment zavře oči a dumá, jak do slok propasírovat své příjmení, už to má a hned prudce ťuká dál: „To jasné sluníčko, kvíteček luční, / je naše Maruška, čistá jak potůček lesní. // Kdo jednou uzří ta její líčka, / něžná a růžová jak v zahrádce růžička, / ty její vlásky, zářivá očka, /každý Jí přeje, ať štěstí se dočká.“ Znovu se Růžička zasní a jde k finálové pointě:  „Kdo naší Marušky srdíčko získá, / jistě se v životě štěstí a lásky s ní dočká.“

Růžička neodbytně a tvrdohlavě usiluje o srdíčko Marušky, už už je získává, ale vzápětí je odmrštěn. Jejich vztah prochází různými peripetiemi. Skočdopolová cit nejdříve opětuje, posléze odmítá a po vyhrožování sebevraždou znovu přijímá. Růžička jí nedává pokoje a je jako umanutý, nadbíhá jí, tajně ji sleduje a pak tropí žárlivé scény, když zjistí, že se Skočdopolová baví s jiným soudruhem. Rozhořčeně jí napíše: „Dnes jsem poznal, do koho jsi nešťastně zamilovaná. Je to Áda. Tak to tedy rozhodně ne!!!!“ A když se vysvětlí, že jen spolupracují na nějakém případu, přilísá se Růžička s něžným vzkazem: „Maruško! Než se vrátím od oběda, buď tak hodná a napiš mi tu objednávku známek KSČ a mimo to mi napiš něco hezkého.  Hlavně že se na mě již nezlobíš a že bereš zpět slovo, že víckrát se mnou již nikam nepůjdeš. Tvůj Tebe milující R.“

 

Zasloužím si trochu lásky

Milenecký vztah ženatého příslušníka StB ke kolegyni nezůstane utajen. Vedoucí a profesionální slídil Králíček „více než služební styk“ Růžičky a Skoč­dopolové oznámí v květnu 1951 kádrovému oddělení a politickému sekretariátu jihlavské StB. Ti si oba milence pozvou na kobereček, rozeberou do nejmenšího šroubku, jejich poměr jim vytknou a doporučí jej rázně ukončit. Růžička se hájí tím, že nežije v manželském souladu, ale „svoji chybu“ uznává.  Skočdopolová zase tím, že má Růžičku ráda i proto, že si k ní až na líbání nic důvěrnějšího nedovolil.

Kádrováku Státní bezpečnosti poručíku Dudovi Marie Skočdopolová také prozradí, že Růžička „mě velice miluje a beze mne nemůže žít a při každé zmínce o přerušení či ukončení poměru mi vyhrožuje, že se zastřelí“. Soudruh pak čte v Růžičkově nedávném milostném listu:  „Maruško, nedovedeš si ani domyslet, jak velká láska k Tobě mě přitahuje. Proč právě já mám být tak nešťastným, když si snad také zasloužím trochu lásky a štěstí, které mi však můžeš dát jen Ty a nikdo jiný.  Odmítneš-li moji prosbu o schůzku večer ve 20 hodin na náměstí v Jihlavě před poštou, nedělej si žádných výčitek. Kdyby si snad přece jen odmítla, pak Ti dám jednou při odchodu z úřadovny slovo s bohem, bude to poslední den, kdy jsme se viděli a spolu mluvili. Skutečně již přestávám mít dostatek sil a proto nějaké řešení musí přijít. Líbá navždy Tvůj R.“

Milenecký pár na jaře 1951 před soudruhy slíbí, že vztah ukončí. Zvlášť Růžička je v zoufalé situaci. Soudruzi mu zakázali lásku, jeho dosavadní pevná pozice u Bezpečnosti je vážně otřesena a doma neutuchají hádky s manželkou. Jejich rozkol se stupňuje a Růžička navrhuje rozvod. Jenže nemůže si pomoci, milovanou strážmistryni pravidelně vídá na pracovišti a nenápadně, aby to nikdo z okolí StB nezjistil, jí navrhuje znovunavázání vztahu. K tomu se dříve spolehlivý kádr vrací ke své dávné vášni – k chlastu.

Navíc přichází masivní represivní zásah jihlavské StB v Babicích a okolí. Postupně jsou zatýkány desítky osob, od sedláků až po duchovní. Děsivý úder dopadá na pahorkatou část jihozápadní Vysočiny. A Růžička jako vyšetřující orgán musí být v onom květnu až červenci 1951 v plném nasazení. V jihlavské Hluboké ulici vyslýchá ve dne i v noci zatčené z babické kauzy a násilím je nutí k falešným doznáním a výpovědím. Vždyť za pár dní se má konat velký monstrproces a soudci potřebují mít v ruce doznání.

Milostná muka však sžírají Růžičku i v roli krutého vyšetřovatele. V archivu se zachoval jeden list A4, na kterém je zachycen pokus o písemný milostný dialog mezi Růžičkou a Skočdopolovou při nějakém společném výslechu a současně poznámka právě z výpovědi vyslýchaného. Nejdříve píše Skočdopolová obyčejnou tužkou: „Já se na Tebe nijak moc nezlobím, ale jestli s Tebou ještě někdy půjdu, to nevím, protože mám obavy, aby to nedopadlo zase tak nějak, víš Bohoušku.“ A hned pod tím Bohoušek připsáním perem odpovídá: „Vždyť víš, že jsem Ti slíbil, že se polepším i když se musím hodně přemáhat, ale budeš vidět, že nikdy nikdo zatím nic nepozná a že si Tě nerozlobím. Stejně za to slovo (a šipka vede k oslovení Bohoušku) Ti musím dát pusu, ať chceš nebo ne. Já si nemohu nijak pomoci v odřeknutí se lásky k Tobě a stále bych byl nejraději u tebe, moje děvčátko!“ A ještě pod tím můžeme číst vepsané: „Melkus dovezl řemeny od Černohouse k úschově, asi před dvěma měsíci.“ Krutá hra života. Jaroslav Melkus, mlynář z Lukova, byl zatčen v souvislosti s Babicemi, Růžičkou vyslýchán, později odsouzen k trestu smrti a popraven. Zmiňovaný Josef Černohous,  Melkusův švagr a statečný účastník protinacistického odboje, byl v babické kauze odsouzen na doživotí. Růžička dál tajně nadbíhá Skočdopolové, nešťastný z nenaplněného vztahu i rozvráceného manželství a unavený z nekonečných výslechů hledá různé skuliny, aby se uvolnil. Občas si jde začutat na fotbalové hřiště, ale nejvíc ho teď naplňuje alkohol. V červnu 1951, po jedné výslechové šichtě, se Růžička domluví s kamarády esenbáky z Třeště, že se k němu večer dostaví domů a pod záminkou vážného případu jej naoko vyzvednou. Tak se i stalo, ochotnicky překvapený Růžička se rychle oblékne, a že jede kvůli naléhavému případu do Jihlavy. Jenže nejede se do Jihlavy, ale přímo na taneční zábavu do Lovětína. Všichni tři se v lovětínské hospodě opijí kořalkou mixovanou s pivem. Nacamraný Růžička pak stoupá na stůl a křikem vyhlašuje konec zábavy. Když na to místní moc nereagují, taneční páry chytá za ruce a vyhazuje je ze sálu. A hospodskému „ve jménu socialistické republiky“ zakazuje všem v sále nalévat pivo. Když mu však kdosi strčí do ruky plnou lahev rumu, na chvíli se zklidní a sesune se za stůl. Do jednoho z esenbáků hučí, ať jde vybrat nějakou pokutu, že docházejí prachy a není za co chlastat. Lidé raději opouštějí sál a dva esenbáci s estébákem si nechávají hrát jen pro sebe Šly panenky silnicí… a jak medvědi se potácejí prázdným sálem a nutí sestru hospodského, aby s nimi tancovala mazurku.

Kalné ráno a výpadky v Růžičkově paměti jsou nahrazeny hlášením informátora z Lovětína na jihlavské StB a vyhodnocením velitele: „Tímto chováním zanechali všichni příslušníci v Lovětíně špatný dojem na celé SNB a taktéž reakce si udělala o SNB pěkný úsudek, neboť bylo toto jednání odsuzováno jako ges­tapácké.“ Růžička je znovu předvolán na pohovor k vrchnímu inkvizitorovi-kádrováku, je mu pohrozeno kázeňským trestem a opět se zpovídá ze svého nešťastného manželského soužití, které chce řešit přestěhováním do Jihlavy.

 

Ráže 6,35 mm

  1. září 1951, více než rok a půl po únosu Josefa Toufara, jede Bohuslav Růžička s třešťským fotbalovým oddílem do Jihlavy. Když se od jednoho kolegy dozvídá, že Skočdopolová má ten den službu u dálnopisu na velitelství StB, několikrát jí tam zoufale volá. Skočdopolová nakonec svolí k setkání a Růžička za ní večer běží do Hluboké ulice. Tam ji nad dálnopisem srdceryvně líbá, ale když mu řekne, že nemá smyslu dále ve vztahu pokračovat a že to samé řekla dopoledne před kádrovákem, Růžička se zarazí a se zoufalým zvoláním „Sbohem“ odchází do vinárny Dělnického domu. V ní s kamarády a známými jihlavskými fotbalisty Vlčkem a Zimmermannem do sebe u baru klopí jednoho panáka za druhým a do toho huláká: „Oni mě chtějí zavřít… rozumíte!? Zavřít mě chtěj, svině jsou to, svině!“

Před půlnocí odchází do své kanceláře a tam, kde psával výpovědi zatčených i milostné básně, v silném rozrušení a se zatemněným mozkem píše na rozloučenou dopis rodičům, manželce a nakonec Marii Skočdopolové: „Maruško! Ještě jednou Ti tímto dávám s bohem a neměj mě za zbabělce. Snad si na mě někdy též vzpomeneš a ne ve zlém. Růžička.“

Ze zásuvky vytáhne svoji služební pistoli ráže 6,35 mm, zastrčí do kalhot a znovu se vrátí za kumpány do vinárny. Zaplatí vstup 15 korun a tam pokračuje v divoké pitce. Barmana přeplácí a poroučí si koktejl a znovu se směje a pak křičí, že jej chtějí zavřít a zničit mu život a že už to nevydrží a vodpráskne se. Kolem druhé hodiny ranní pak opilého Růžičku pevně podpírajíce odvádějí chodbou směrem k východu oba fotbaloví kamarádi. Růžička ještě třikrát na celou chodbu zahuláká „Oni mě chtějí zavřít!“, nečekaně sáhne pravou rukou do zadní kapsy kalhot, vytáhne pistoli a prostřelí si hlavu. Oba společníci utíkají v šoku pryč a na chodbě zůstává bezvládné tělo a kaluž krve.

Druhý den brzo ráno posílá velitel jihlavské StB Zita do Prahy na velitelství telegram, který diktuje službu konající Marii Skočdopolové: „Hlasim, ze dne 9.9, o 02,00 hodin strelil se v sebevrazednem umyslu Bohuslav Ruzicka a po dvou hodinach zemrel v jihlavske nemocnici. Jmenovany byl v podnapilem stavu a motivem sebevrazdy byla nestastna laska.“  Marie Skočdopolová se při dopsání zhroutí.

 

Proslov nad rakví nebyl

Temnou ironií dějin se hubený a nešťastně zamilovaný estébák zastřelil v jihlavském Dělnickém domě, právě v oné budově, v jejímž sále vynesl komunistický soud o dva měsíce dříve ve vykonstruované babické kauze – také zásluhou vyšetřovacích metod Bohuslava Růžičky –  sedm trestů smrti, dvě doživotí a několik pětadvacetiletých trestů.

Velitel krajské správy StB Zita o pár dní později napíše zesnulému podřízenému jako poděkování za obětavou práci pro Státní bezpečnost posmrtnou dehonestaci: „Soudruh Růžička zpychnul ze svých pracovních úspěchů. Pryč byla potřebná skromnost komunisty. Z pilného soudruha se stal orgán, který již neviděl cíl své práce v ochraně budovatelského úsilí našich pracujících, ale ve svých osobních a sobeckých zájmech. Stal se z něj zbabělec, který v tom nejtěžším boji opouští první linii. Soudruh zradil ideu strany, zradil celou dělnickou třídu a zradil nás všechny na naší cestě k socialismu.“ A tajemník sekretariátu velitele krajské správy StB Skládal napíše do závěrečné zprávy lapidárně: „Žádný proslov z naší strany nad rakví soudruha se nekonal.“

Soudruhům z StB se přece jen mrtvého kolegy, či spíše jeho vdovy zželelo a rozhodli: „Pistole se 6ti náboji, jíž B. Růžička spáchal sebevraždu, budiž odprodána některému zájemci a peněžní částku odešleme Růžičkově manželce.“

Když jsem nedávno listoval v archivu personálním spisem příslušníka StB Bohuslava Růžičky, vypadl z bílé přiložené obálky kovový předmět a cinkl o zem. Zvedl jsem ho, položil nepatrnou věc na obálku a teprve teď si všiml, že je to stříbřitý projektil. Onen projektil 6,35 mm, kterým si Růžička propálil svoji kostnatou hlavu. A vedle na papírku bylo zaznamenáno jeho rukou několik pokusů o krasopisné vzletné R. R jako Rudý Růžička. •

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat