Ženy se tu poctivě dělily na desítky let (šťastně) vdané a desítky let (šťastně) rozvedené; byly tu i vdovy se životem srovnané. Na svůj první letošní závod na dračí lodi, „Memoriál doktora Karla Popela“, čekal u stolu v loděnici „Klubu vodních sportů“ v Praze houf „Velkých holek, Big Girls“. Je to houf žen, které fungují jako tým veteránek už přes deset let. A to je něco, když se dokáže sejít a týden co týden tvrdě trénovat tolik bab, schopných dát dohromady dvaadvacetičlennou posádku: dvacet pádlujících dračic plus bubenici a kormidelnici.  

Jsou to ženské, které vědí o životě své. Všechny tu prožívají… Všechny tu prožíváme – i já mezi „Velký holky“ pár let patřím – malá i větší osobní dramata. Se zdravím, s rodiči, kteří nám zestárli do dětských let, akorát že starání o ně je o moc smutnější. Jsou to kamarádky, některé mnohaleté a jiné v zaučení. Ženské různých povah a profesí, mnohé s vodáctvím, a tedy pádlováním celoživotně spojené. Jiné, třeba jako já, tímhle sportem donedávna nepolíbené. Jedno je ale v téhle partě společné: Touha žít, radovat se, překonávat strázně osudu, nevzdat to, neskuhrat. Pádlovat, závodit. Bojovat nejen s ostatními loděmi, ale především se svým stárnoucím tělem a svou vůlí.

„Nejdřív jsem viděla všechno růžově, pak zas černobíle, to teda byla jízda,“ vyprávěla nám vesele Hanka, jedna z prvních kaskadérek v Československu a pak i Česku, a energie z ní jen sršela. Hanka je nejstarší stále aktivní kaskadérka na světě – a ve svých sedmapadesáti přitom pořád děsně mladistvá a krásná žena. „Ale pak se mi před očima udělaly dva stejné obrázky, jako kdybych každým okem koukala na extra políčko filmu, a z toho mi teda začalo šibat. Tak jsem radši šla na vyšetření k neurologovi. Když jsem mu řekla, co vidím, pořád dokola se mě ptal, co jsem včera pila. ,Čaj,‘ řekla jsem, ,a kafe a vodu a zase čaj.‘ Když žádnej alkohol nezazněl, poslal mě doktor na CT. No a pak už to byla zase jiná jízda.“

Kaskadérka, horolezkyně, cyklistka, instruktorka seskoku padákem, lektorka jógy, prostě nadšenkyně do všech druhů sportu, živelná, temperamentní, optimistická, senzační Hanka, máma dvou už dospělých dětí, nám pak na mobilu ukazovala obrázek svého nádoru na mozku. Je v místě, které se nedá operovat, protože je přimknut k centru, kde leží vše, co obstarává naše schopnosti a dovednosti. Hanka chodí na ozařování. Lékaři jí při léčbě naordinovali klid, ale ona šla už po pěti dnech předcvičovat jógu. Cvičí a intenzivně se hýbá celý život; v klidu se šíleně trápila, nemohla to vydržet. „Jestli chcete, holky, aby vám senzačně rostly vlasy, choďte na ozařování,“ řekla nám jako dobře placená agentka na krásu a radost. „Nejdřív sice trochu padaj, ale pak!“ 

Připily jsme si na zdraví. I s kluky u vedlejšího stolu, s kterými jsme brzy měly jet mix. (Mix znamená minimálně šest žen v posádce. Když jich víc není, je to prý nejlepší; čím víc žen na lodi, tím menší hrubá mužská síla, a tedy naděje na dobré umístění.) 

Klukům je sedmdesát, osmdesát i víc. Říkají si docela nezakrytě „Oldies“. Česky by se řeklo „Starouši“. Seděli u vedlejšího stolu v dresech a s pádly po boku, jako my, holky, jenže už si asi před padesáti lety všechno řekli, a tak si tam jen chlapsky mlčeli. 

To my jsme hlučely, přímo řvaly, zvlášť když se objevila další členka našeho… ženstva. Lahev s kořalkou dál kolovala a veselé příhody o různě podlomeném zdraví neměly konce. Naše kapitánka Olinka, učitelka tělocviku v důchodu, která každé závody skládá funkci (ale naštěstí nikdy nesloží), a přitom je skvělá, spravedlivá, drsná i křehká zároveň, intenzivně přemýšlela, kam v závodním zasedacím pořádku umístí Jarmilku. Aby se jí do lodi vešla noha, stále ještě neohebná po komplikované zlomenině v lednu na běžkách. Osmašedesátiletá Jarmilka, původní profesí ajťačka, duše všeho zařizování, vyřizování a správy internetových stránek, nesměla na nohu dva měsíce šlápnout. Na „Popel“ však dokulhala poprvé bez berlí a jet rozhodně chtěla, i kdyby měla mít nohu za krkem.

Pravda je taková, že jsme skoro všechny zralé na invalidní důchod. Možná i na vozík. Krční páteř zborcená, sedací nerv permanentně v zánětu, achilovky na dranc, kolena v kélu… Všechno je špatně a všechno nás děsně bolí. A všechno je v kontraindikaci k ježdění na dračí lodi. Do chvíle, než do ní sedneme. 

„Nechcípáme! Nechcípáme! Sílu! Sílu! Jedemééé!“ hecovala nás na přídi od bubnu Dana a vzadu od kormidla zase Ifča. Budete se možná divit, ale z přídi na záď a naopak je špatně slyšet, zvlášť když vedle vás a před vámi řvou a hecují se ostatní posádky; loď je dlouhá skoro třináct metrů. „Jedemééé! Nechcípámééé! Dlouhej záběr! Drž to zády! Táhni břichem! Dej tam sílu! Sílu! Sílu!“ 

Pádla se nořila do vody ve stejném pravidelném rytmu bubnu, naše těla se v tom samém rytmu nakláněla a zase zvedala, jak až do úmoru zabírala. (Vždycky mi při závodech nebo trénincích na ně přijde na mysl píseň „Černý muž pod bičem otrokáře žil“…) Loď každým naším záběrem vystřelila dopředu, voda kolem nás vířila, pěnila, cákala. Svištěli jsme. A jak se nám podařila otočka kolem pilíře Barrandovského mostu! Začali jsme dotahovat, a vzápětí dokonce předjíždět posádku před námi: „Vydrž to! Nezrychluj! Nechcípej! Sílu! Sílu!“ 

V naší druhé mixové rozjížďce jsme byli ze čtyř lodí třetí. Soupeře jsme trhli snad o celou délku. A to je co říct, protože v tomhle závodě nebyl na naší lodi jen minimální počet žen, ale většina, sedmnáct. Sedmnáct holek, babiček, a jen pět kluků, staroušů. Dojeli jsme třetí, a to byli naši soupeři o generaci i o dvě mladší. Vždycky budou o hodně mladší, vždycky, to už jinak nebude. 

Nechcípli jsme. Vyhráli jsme. Nad sebou.  •