Analýza

Jeremy Corbyn, postrach Anglie

07 / 10 / 2015

Netají se náklonností k teroristům z IRA, jako stínovou ministryni zemědělství jmenoval veganku, prosazuje znárodnění britských železnic či sešrotování jaderných hlavic Trident. Jak se mohl zrovna ve „staré dobré“ Anglii dostat na politické výsluní marxista Jeremy Corbyn?

Netají se náklonností k teroristům z IRA, jako stínovou ministryni zemědělství jmenoval veganku, prosazuje znárodnění britských železnic či sešrotování jaderných hlavic Trident. Jak se mohl zrovna ve „staré dobré“ Anglii dostat na politické výsluní marxista Jeremy Corbyn?

Netají se náklonností k teroristům z IRA, jako stínovou ministryni zemědělství jmenoval veganku, prosazuje znárodnění britských železnic či sešrotování jaderných hlavic Trident. Jak se mohl zrovna ve „staré dobré“ Anglii dostat na politické výsluní marxista Jeremy Corbyn?

Zvolení šestašedesátiletého trockisty do čela opozice otřese nejen Británií a její demokracií, ale i zbytkem západního světa, předpovídá list Financial Times, respektive jeho komentátor Martin Wolf, který se obvykle spoléhá na statistiky a čísla. Proč zrovna Jeremy Corbyn –nevýrazný strýc se stříbrným vousem, klidnou dikcí a jemným vystupováním – způsobuje takový rozruch? Vždyť jde o opozičního lídra, tak k čemu ta hysterie?

Stará páka z Tunbridge Wells

„Dneska je středa a od pátku o Corbynovi nikdo neslyšel! Doufám, že někde leží to jeho hnusné béžové sako nasáklé krví… Třeba už je po něm!“ Nick Maultby, předseda pobočky labouristické strany konzervativního městečka Tunbridge Wells jižně od Londýna, kde labouristé nikdy neměli na růžích ustláno, je k neutěšení. A to se ještě ani nenapil. Varuji ho, že hodlám použít všechno, co u stolku v hospodě Černé prase utrousí, ale ani to ho nezastaví.

„Mně už je všechno jedno! Kdyby mi někdo řekl, že jednou mi bude Tory ve smokingu bližší než můj vlastní lídr… Tohle je konec. Mně vůbec nevadí, kam si ho Cameron strká (v pomstychtivých pamětech vyšlo, že současný premiér musel během přijímacího rituálu do elitního oxfordského klubu vložit penis do huby uříznuté hlavy prasete, pozn. red.), stejně je mi tisíckrát bližší!“

Nick je napůl vyléčený stoupenec Blaira s elitním vzděláním, právník zabývající se hledáním komerčního zhodnocení výzkumu DNA. Typově tedy osobnost, které do strany přilákal vítěz trojích parlamentních voleb Tony Blair. Takových členů labouristé v osmdesátých letech příliš neměli a teď je rychle a masivně ztrácejí. Tito lidé mají silné sociální cítění, ale nechtějí svrhnout kapitalismus. Znárodňování považují za nebezpečný propagandistický výstřelek.

Jak se tedy mohlo stát, že se v čele labouristů ocitl právě Jeremy Corbyn?

Náhodný kandidát taky rád

Když se voličům nelíbí vůdce konzervativní strany, partaj ho bez skrupulí vymění. Labouristická strana to tak nemá. Corbynova předchůdce se chtěli zbavit nejméně třikrát, nic z toho nebylo. Ed Miliband se do funkce dostal tak, že vrazil odborářský nůž do zad vlastního bratra. Za zády prvního kandidáta – Davida Milibanda, jehož preferovala většina členů strany a měl sympatie voličů – slíbil levicovější Ed podporu odborům výměnou za jejich většinový balík hlasů. Někteří pak bezskrupulózního Milibanda obdivovali jako tvrdého stratéga, většina straníků byla ale touto „bratrovraždou“ znechucena.

Účel světí prostředky je oblíbená marxistická formulka, ale anglické veřejnosti příliš nešmakuje. A do té doby v britské (i světové) politice úspěšnější a oblíbenější David byl po prohře nucen stáhnout se až za oceán, aby se strana mohla vzpamatovat z nechtěného výsledku a sjednotit se za levicovějším a méně zkušeným lídrem.

Ani po třech letech Milibandova napadání koaliční vlády se však Angličané, zpruzení nekonečným utahováním opasků, nenechali lídrem přezdívaným Red Ed zlákat k volbě labouristického premiéra. Prohrál, a to dost katastrofálně. A než zmizel na Ibizu lízat si rány, opustil kormidlo a svou bezohledně načasovanou rezignací donutil stranu, aby zbrkle a ve zmatku hledala náhradu. Předseda, který labouristickou loď – často proti instinktům většiny straníků – vedl doleva, by měl být logicky nahrazen kandidátem, který přestane drhnout o dno a vypluje nadějnějším, volitelnějším směrem. Jenže ouha…

Cor Bin Ladin

Poctivě jsem hledala jméno Jeremyho Corbyna v rejstřících politických autobiografii a tištěných dokumentů osmdesátých, devadesátých a nedávných let. Není tam. Bez ohledu na to, že byl dlouhé dekády poslancem a 533krát hlasoval v parlamentu proti návrhům vlastní strany, ve velké politice zůstával irelevantní. Když jeden z jeho kolegů ztratil notes, vyšlo najevo, že tomuto „poslanci svědomí“ přezdívají Cor Bin Ladin.

Pikantní je, že se na letošní kandidátce objevil v podstatě náhodou, neměl v úmyslu se o předsednictví vážně ucházet. A zpočátku, když se parlamentní kolegové znalí jeho krajních názorů a námluv s venezuelským autokratem Hugo Chavezem či s „přáteli“ z IRA a Hizballáhu dost vyděsili a začali protestovat, Corbyn a jeho stoupenci se nechali slyšet, že jde pouze o formální kandidaturu, o záminku rozvířit diskusi zleva.

Bléé, Blair!

Jeremyho Corbyna ani jeho největší fanoušci nemůžou popsat jako charismatického vůdce: nevýrazný vegetarián, který si vaří marmelády z vlastnoručně vypěstovaných jahod, prošedivělý propagandista, z jehož úst padají pořád dokola slova „solidarita“ a „světový mír“. Jeho mítinky v nejrůznějších koutech Anglie, kde si obvykle kandidáta na post vůdce opoziční strany přijde poslechnout nanejvýš pár desítek zevlounů, však tentokrát přilákaly tisíce zvědavců. Pronajaté sály byly často přeplněné, v publiku se objevovalo neobvykle mnoho mladých lidí.

„Nebyla jsem si jím jistá, proto jsem si ho přišla poslechnout a… já mu věřím. Já mu věřím!“ vydechla okouzleně jedna taková zvědavkyně, hojně citovaná v britských médiích. Tony Blair se těmto očarovaným labouristům vysmíval, že pokud jim srdce říká, aby volili Corbyna, měli by si rychle pořídit srdeční implantát. Ale právě propastný kontrast mezi razantním a sebevědomým Blairem v ručně šitých oblecích, obklopeným bodyguardy a opáleným z exotických cest, a skromným Corbynem nesměle klopýtajícím na tribunu, sehrál velkou roli.

Corbyn možná nikdy neseděl v privátním tryskáči a nepobýval v pětihvězdičkovém hotelu, rozhodně neměl luxus nepřetržitě k dispozici jako Blair. Konzervativní politický historik Anthony Seldon tvrdí, že Blair nemá ani ponětí, jak se jeho okázale luxusní životní styl Angličanům hnusí. Naopak o Corbynovi tento dlouholetý ředitel Wellingtonu, jedné z nejelitnějších škol v zemi, říká: ”Myslím, že je mimořádně věrohodný, výřečný a schopný. Jako vůdce předčí své předchůdce. Samozřejmě je starší a zkušenější, ale hlavně má upřímnost, která působí velice příjemně.“

Lůno anglického komunismu

Nedávno změněná pravidla získání členství v Labouristické straně umožnila nebývale rychlý nárůst strany. Sám Corbyn tvrdí, že už přilákal více než sto tisíc členů. Často jsou to trockisté, zelektrizovaní možností poprvé v novodobé historii Anglie získat moc, stejně jako další levičáci, které se Blairovi podařilo setřást, když prosadil, aby ze stanov byla vypuštěna neslavná klauzule o znárodňování a celkově posunul partaj do volitelného středu.

Teď jsou ultralevičáci zpátky a Corbyn na svých předvolebních setkáních s dojetím vítal „bratry a sestry“, kteří s ním manifestovali proti Margaret Thatcherové v roce 1984.

Pod čarou dodejme, že určité promile nových straníků tvoří falešní, konzervativní voliči. Daily Telegraph totiž vyzval čtenáře, ať si za tři libry koupí členství ve straně a hlasuji pro kandidáta, který je zárukou, že labouristé v příštích volbách nebudou mít šanci vyhrát. Nicméně Corbyn, o kterém Blairovci tvrdili, že nemá šanci ovládnout Millibandem těžce zkušenou stranu, získal v září obdivuhodný mandát: přesvědčil 59 procent partajníků.

Voliči slzám nevěří

Sestavit stínový vládní kabinet bývá otázkou několika hodin. Do vlády lídra v pomačkané košili se však seriózní labouristé buď nehnali, nebo do ní rovnou odmítli vstoupit s odkazem, že nemůžou pracovat pro tak ideologicky vyhraněného lídra, který má na zásadní politické otázky opačný názor než oni. Corbyn, který rád mluví o smiřování protichůdných táborů, si navíc za svého kancléře vybral věrného parťáka, dosud neúspěšného marxistického revolucionáře MacDonnella – i ten má slabost pro terorismus IRA.

Blair v podstatě uhladil a zjemnil odkaz Margaret Thatcherové. Dokázal si získat podporu voličů, aniž by v zásadě rezignoval na ekonomickou filozofii tvrdé Maggie. Jak Blairova, tak Brownova vláda se spoléhaly na volný trh, podporovaly podnikání, minimalizovaly státní zásahy do byznysu a bankovnictví. Teprve Ed Miliband zkusil prosazovat něco jiného. A voliči s ním vyběhli.

Jenomže labouristická strana si hýčká svůj levičácký absťák. To by nemuselo být na škodu ve společnosti, v níž tak roste rozdíl mezi nejchudšími a nejbohatšími, kde mizí střední třída, kde konzervativní vláda pouští k ledu ekologickou politiku. Anglii by se i proto právě teď dost hodil originální vůdce s levicovým zaměřením. A nebývalý zájem o politiku, kterou outsider Corbyn vyvolal, je známkou obrovské nespokojenosti s momentálním politickým ovzduším a tím, jak zbaběle si politici vesměs vedou.

Lúzr střídá lúzra?

Živou vodou pro britskou politiku by mohl být někdo jako Roberto Unger, brazilský filozof a teoretik, který přichází s nápadem drasticky decentralizovaného, experimentálního státu. Nebo David Graeber, americký antropolog a anarchista, nyní i profesor London School of Economics, který má originální vize ohledně toho, jak sladit demokracii s narůstající mocí kapitálu. Nebo britský novinář s vlastním televizním pořadem Paul Mason, který studuje a prosazuje trendy sdílení ve stylu Wikipedie nebo Airbnb. Dokonce ani americkému demokratickému kandidátovi Bernie Sandersovi se nedá upřít promyšlenost některých jeho levicových návrhů…

Naproti tomu Corbyn je sice slušný, ale ideově zvetšelý trockista, který razí znárodnění železnic (nesmírně drahý a nejistý špás, který by zaplatili zase chudí), razí šedesátiprocentní daň (ta odpuzuje všechny, nejen bohaté poplatníky, jimž má být vyměřena), má porozumění pro Vladimíra Putina, chce vystoupit z NATO a prosazuje jaderné odzbrojení. Hned první týden po zvolení do čela strany musel však v lecčem o 180 stupňů obrátit a porušit předvolební sliby – jinak by do své stínové vlády nedostal žádné labouristické poslance (na okraj: jako stínovou ministryni zemědělství si vybral veganku, která prohlašuje, že k masožroutům se musí přistupovat stejně nemilosrdně jako ke kuřákům). Přesvědčený republikán Corbyn, který po Blairovi požadoval dokonce vystěhování královské rodiny z Buckinghamského paláce, nyní například musel připustit, že se panovnici pokloní – s hrůzou totiž zjistil, že ho jmenovala coby lídra opozice do svého poradního sboru.

V prvním průzkumu veřejného mínění Corbyn získal mínus 3 procenta (33 % dotázaných bylo spokojeno s tím, jak si vede, 36 % nespokojeno). Tak mizerné skóre neměl žádný čerstvě vybraný kandidát strany od roku 1955, kdy se průzkum začal provádět. Ano, 39 procent sice věří, že Corbyn lépe než ostatní rozumí problémům obyčejných lidí. Ale zatímco více než polovina má za to, že Cameron je efektivní v krizi, Corbynovi by v krizi důvěřovalo jen 23 procent lidí. Labouristický machiavelista Lord Mandelson vystihl pocity mnohých bez ohledu na politickou příslušnost, když prohlásil: „Jednoho lúzra jsme vyměnili za ještě horšího lúzra.“

Kladivo na levici

Mezi umírněnými labouristy teď koluje kniha Hammer of the Left (Kladivo levice), kde se popisuje, jak pravicově orientovaní labouristé v 80. letech lopotně získávali navrch v rozhodujících orgánech komplikovaně fungující partaje. „Bylo to vysilující,“ vzpomíná baronka Llin Goldinková, někdejší labouristická poslankyně. „Najít správné lidi a přesvědčit je, aby se začali účastnit všech těch úmorných schůzí, správně odhadnout, kdo z nich nám může pomoci získat potřebné hlasy.“

Tito umírnění labouristé nyní očekávají, že se Corbyn a jeho soudruzi pokusí použít stejnou taktiku a ovládnout politickou mašinérii strany. Corbyn není organizační génius, ale má kolem sebe lidi, kteří jsou v tomto ohledu zdatní. V parlamentu je jeho moc nyní omezená, protože jej většina labouristických poslanců odmítá respektovat a otevřeně vystupuje proti jeho názorům.

Už během jediného týdne od Corbynova nástupu do funkce přiměla vnitrostranická opozice šéfa své partaje například obrátit jeho letitý nekompromisní postoj vůči Evropské unii. A lze přepokládat, že pokud Corbynovi stoupenci nezískají ve straně větší moc, bude lídr labouristů nucen k dalším ústupkům, které by jej mohly připravit o jeho „autentičnost“. K tomu je zřejmé, že odstranění pravicovějších členů strany by bylo z hlediska volitelnosti labouristů začátkem úplného harakiri.

Marxismus a blairismus

V roce 1954 se sešel britský parlament, aby předal Winstonu Churchillovi u příležitosti jeho osmdesátých narozenin jako poděkování portrét oslavence, pozoruhodnou olejomalbu. Tělesná schránka žijící legendy se tehdy vzpamatovávala z mrtvice a malíř byl brutálně pravdivý. Znechucený státník dlouho pohled na svůj odraz nevydržel, obraz skončil v plamenech.

Tony Blair je zatím svěží šedesátník, ale jeho rysy jsou poznamenané nenávistí, která ho v Anglii provází na každém kroku. Nejúspěšnější britský poválečný politik paličatě odmítá přijmout, natož se omluvit za své chyby – zejména za hurá válku s Irákem a neregulované vpuštění 800 tisíc přistěhovalců. Vystupuje jako Mesiáš, ale čím dál víc působí jen jako globální vekslák.

Zatímco voliči měli jasno, jeho vlastní strana jej často jen trpěla. Instinktivně mu valná část partajníků nikdy plně nedůvěřovala, nebyl pro ně dostatečně levicový. Spoustu labouristů však dostal ke korytu, takže to příliš nedávali najevo. V tomto světle se ani nelze příliš divit, že Jeremy Corbyn se mnoha Britům zdá být lidsky a politicky vítaným protikladem Blaira.

V dávnověku své politické kariéry – v roce 1989 – sepsal Blair coby stínový mluvčí zodpovědný za zaměstnanost článek do časopisu Marxism Today nazvaný Forging New agenda, v němž zdůraznil svobodu osobnosti oproti socialistickému kolektivismu (zmíněný měsíčník skomírající komunistické strany s dvacetitisícovým nákladem se na přelomu 70. a 80. let stal tribunou labouristů).

Těsně před Blairovým historickým vítězstvím v roce 1997 pak vyšlo mimořádné číslo Marxism Today s článkem, který bil na poplach: „Blair představuje historickou porážku levice, vzdává se jakékoli seriózní představy, že levice může nabídnout něco výjimečného.“ Pod titulkem Wrong byl tehdy Blair označen za vymydlenou, polidštěnou verzi radikálního pravičáka.

Nuda v Brightonu

Labouristická konference v Brightonu na začátku letošního podzimu byla mimořádně dobře navštívená, už dlouho se nic z britské politiky netěšilo takovému očekávání jako řeč nového lídra. Žádná efektní hudba, žádné triumfální nástupy s manželkou. Corbynův váhavý neformální styl je tak účinný, až komentátoři zvyklí na všudypřítomné politické PR spekulovali o tom, že to musí být vykalkulovaný marketing.
Zatímco stoupenci šíleli při standing ovation, blairovci Corbynův projev označili za nejhorší v dějinách labouristů. A zbytek veřejnosti jej zhodnotil jako nudný. Corbyn každopádně ani slovem nezavadil o porážku labouristů v nedávných volbách, natož aby přišel – jak se od lídra právě poražené strany očekává – s analýzou neúspěchu a s nějakým novým směrem. Ani slovo nepadlo o zadluženosti Británie…

Nový lídr v podstatě jen pochválil svého neúspěšného předchůdce – s tím, ze on bude ještě radikálnější. Načež prohlásil, že má mandát na to, aby prosadil zešrotování jaderných hlavic Trident. „Voličům v podstatě řekl ´vyližte si…´ (anglicky ´gave the finger´, pozn. red),“ prohlásil labourista Peter Mandelson, kterému v zákulisí vyhrožují corbynisté vyloučením ze strany za to, že vyzývá ke svržení vůdce. Vypustil totiž na veřejnost dokument, v kterém stejně smýšlející kolegy varuje, že teď není ta správná chvíle zbavit se Corbyna – musí se prý počkat, až bude méně populární.

Nový šéf labouristů mezitím opakovaně prohlašuje, že by za žádných okolností nedal pokyn k jadernému útoku, protože studená válka skončila. Většina anglických daňových poplatníků je přitom naopak přesvědčena, že svět nebyl nikdy nebezpečnější než nyní. A tajné služby odmítají Corbynovi přístup k tajným materiálům – s odůvodněním, že má blízko k teroristům a nepřátelům Velké Británie.
Jak připomíná v úvodu zmíněný komentátor Martin Wolf, labouristé nejsou Syriza ani Podemos. Skoro čtyřicet procent času, který uplynul od druhé světově války, byli u moci. A to v zemi, která je významným členem NATO a nejbližším spojencem USA. Teď je jejich vůdcem tvrdohlavý, nekompromisní socialista a pacifista. Jeho nevraživost vůči EU znamená, že Brexit – britské opuštění Unie – přestává být utopií.

Napínavější než Downton Abbey

Britové nyní po večerech hojně usedají k nejnovější televizní sérii Downton Abbey, nicméně současné britské politice se teď nevyrovná žádný seriál. A všichni jsou zlomyslně zvědaví, jak si trockista, který tak často odhaluje svůj milovaný nátělník a v kapsičce má zapíchnutou propisku, poradí s předepsaným frakem a bílou kravatou, jak ho to nyní čeká při královském banketu na počest čínského prezidenta.

Když dodrží etiketu, zradí soudruhy. Když ne, hrozí mu, že ho z paláce nedůstojně vyhodí. Řeknete si: „Taková hloupost!“ Ale v Anglii, která zůstává konstituční monarchií, jsou takové detaily v době nebývalé popularity královny, která vládne už třetí generaci Alžbětinců, úžasně důležité. A třeba Blair, když byl u vesla, se svou „frakovou“ zradou upřímně trápil. Možná víc než válkou v Iráku.

Autorka je česká novinářka žijící ve Velké Británii

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat