Komentář

Ideály Listopadu? A ony byly?

09 / 11 / 2014

Problémem myšlenek Listopadu je, že každý měl jiné myšlenky. Z různých plánů formulovaných po pádu komunismu před 25 lety si republika užila každého trochu, ničeho dost.

Problémem myšlenek Listopadu je, že každý měl jiné myšlenky. Z různých plánů formulovaných po pádu komunismu před 25 lety si republika užila každého trochu, ničeho dost.

Problémem myšlenek Listopadu je, že každý měl jiné myšlenky. Z různých plánů formulovaných po pádu komunismu před 25 lety si republika užila každého trochu, ničeho dost.

Nikdo dnes vlastně neví, jaké byly a jsou ideály listopadu 1989. Zejména ne dnes, kdy je národním sportem hledět do předlistopadové minulosti, kdy prý bylo všechno lepší, i když to bylo horší. Každý je proti něčemu a něco mu chybí. Z toho český stát vychází zatraceně špatně, sám o sobě není hodnotou, nýbrž nepřítelem, byť pro každého z jiného důvodu. Když se mění vlády, skoro polovina voličů vždy zuří a propadá nechutenství, protože tu druhou polovinu považuje za darebáky, kteří stát ukořistili. To znemožňuje mít ke státu vřelejší vztah a na druhé straně je to bohužel vždy nakonec pravda. Tragikomické postavy typu Gross či Nečas žádnou státnost nevytvářely.

Tehdy, za listopadového cinkání klíčů, měli ideály všichni. Problém je, že každý jiné. Někdo si přál i nadále generálního tajemníka, ale hodného, jiný chtěl oživit svět pražského jara 1968. Hodně lidí, zejména z intelektuálních kruhů, věřilo, že vynalézá novou, dosud neznámou, ale blahodárnou třetí cestu všeho. Kvetl politický kýč „vezmeme si ze všeho to dobré, od komunistů i od kapitalistů, to špatné odhodíme“. Občanské fórum, první politická formace po pádu režimu, hlásalo, že „politické strany jsou tu pro straníky, Občanské fórum je tu pro všechny“. To byl jeden ze smrtonosných ideálů. Jiní nabízeli svobodný trh a politický život prostřednictvím politických stran hájících ve svobodné soutěži různé zájmy občanů. To byly ideály velmi přitažlivé. Ani ty se neprosadily. Objevily se i ideály postavené na chatrné myšlence, že jsme Češi a že to je samo už hodnota. A radikálně emotivní: cokoliv, jen ne komouše.

Z ideálů Listopadu nezůstalo nic, což je tvrzení podivné, protože nikdo neví, jaké ty ideály byly. Neuskutečnil se socialismus s lidskou tváří, ani republika nepolitické politiky, ani národní (nacionalistický) stát Čechů, ani republika svobodného trhu a volné hospodářské soutěže. Republika užila každého trochu, ničeho dost.

Objevit společně sdílený ideál, který by vytvořil nějakou základnu či alespoň podstavec pro hrdiny, není snadné. Starší evropské demokratické státy se hledáním takové ideje ani nemusí zabývat, existují samozřejmě, nikdo se jich neptá, proč tu jsou a co jsou. Česká státnost je po bezmála sto letech nesamozřejmá. Ustavičně se musí obhajovat, často bývá ohrožena. Má splynout s germánstvím Němců, příště zas s komunismem Rusů. Politické kroky, jimiž se stát sto let udržuje při životě, nejsou příliš hrdinské a na poli slávy není krom ojedinělých hrdinů co ukazovat. Jakousi chabou úctu prokazuje česká společnost leda husitům a Žižkovi s Husem. Jsou to ale postavy a děje zcela odlehlé. Sláva demokratické republiky se koná bez zájmu veřejnosti před sochou krutého Žižky, který nám už dnes nemá co vzkázat. Leda snad trapné: Třásla se před námi půlka Evropy. Ale půlka Evropy se třásla stejně tak před Hitlerem, Stalinem a dnes před islamisty. Ani politické výkony v dobách klidnějších, kdy svobodný stát Čechů existoval (to je i dnešní situace), nevyvolávají pýchu či úctu. Čím déle trvá česká svoboda, tím trapnější podobu má svobodná politika. Potíže se státností nemůže jedno cinkání klíčů nahradit. Běsnění nacionalismu se dnešní české společnosti celkem vyhnulo, ale neprosadil se ani druhý konec, sebevědomý svobodný občan.

A přitom není tak obtížné opřít stát o hodnoty, které přinesl už TGM či K. H. Borovský, jiným způsobem také K. Čapek nebo E. Beneš. Humanismus, demokracie, svoboda, tolerance. V listopadu 1989 tyto hodnoty alespoň pro někoho platily a tehdejší změti iluzí dávaly přece jen jakýsi směr. Dnes jsou v pozadí. Kdo si letos bude připomínat oficiálně památku Listopadu? Lidé k Listopadu neteční. Bývalí i dnešní členové komunistické strany, pardonovaní i dekretovaní agenti i důstojníci StB, přátelé Putina, Číny, východních pořádků. Babiš, Zeman, Okamura a tak dále… Je jich hodně. Tvoří nynější tísnivou elitu země. Nebudou se však klanět před pomníky Listopadu – ty totiž (možná naštěstí) ani nestojí. A to je bizarní idea dnešní republiky: Neidea republika. •

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat