Rozhovor

Mosambičan, který si dal panáka slivovice s Havlem

17 / 10 / 2017

Antonio Cossa vyrůstal v Mosambiku, v Portugalsku se zamiloval do české studentky a už sedm let žije v Praze. Přinášíme další rozhovor ze série, kterou pro magazín Reportér připravuje se svými profesními kolegy fotografka Liba Taylor.

Antonio Cossa vyrůstal v Mosambiku, v Portugalsku se zamiloval do české studentky a už sedm let žije v Praze. Přinášíme další rozhovor ze série, kterou pro magazín Reportér připravuje se svými profesními kolegy fotografka Liba Taylor.

Antonio, není lehké tě dohonit! Žiješ v Praze, ale pořád jsi na cestách.

Teď zrovna odjíždím do Indie, kde se chci věnovat třem tématům – dětské práci, dětským manželstvím a pak ještě další podivné tradici… Chci fotografovat kmen Aghori, což jsou svatí muži, kteří jedí lidské maso a potírají se lidským popelem – zbytky obojího zůstávají po zpopelnění mrtvol na břehu řeky Gangy. Agoriové také pijí vlastní moč.

 

Nebude jim vadit fotografování?

Myslím, že ne. Těžší bude fotografovat dětské svatby – lidé o tom moc nechtějí mluvit a skrývají to.

 

Jak vypadalo tvoje dětství v Mosambiku?

Jsem nejmladší z pěti bratrů. Jako kluk jsem prováděl turisty, většinou Jihoafričany. Přišel jsem se ze školy, odhodil tašku a šel na pláž, kde jsem si zkoušel povídat s cizinci. Tak jsem se naučil anglicky.

 

A jak ses dostal k fotografování?

V roce 2000 přijeli do Mosambiku novináři z časopisu National Geographic a chtěli fotografoval lvy – s podmínkou, že musí jít o území mimo národní parky. A my děti jsme věděly, kde je najít. Jeden z těch fotografů mi tehdy řekl „Antonio, pojď se podívat teleobjektivem“ a mě to úplně nadchlo. Pak jsem jim dělal pár týdnů asistenta, platili dobře. Podle našich zvyků ale nesmíme domů přinést peníze, dokud matka neví, odkud ty peníze pocházejí. Fotograf z National Geographic proto musel se mnou domů vysvětlit, že si ty peníze vydělávám prací pro novináře. A pak jsme od nich dostal můj první fotoaparát – Nikon FM!

 

Dal se v Mosambiku tehdy koupit film?

Byl to problém. Fotoaparát jsem nejdřív strčil pod postel, ale pak jsem se doslechl o mosambickém fotografovi Ricardo Ragelovi. A stal jsem se jeho posledním žákem, než zemřel. Věděl, jak je důležité být v terénu, mezi lidmi, být očitým svědkem událostí. Vzal mě třeba na policejní stanici, když ji  navštívil mosambický prezident. Stál jsem za Ragelem a také fotografoval. On a jeho žena – také fotografka – si mě vzali pod křídla. Zajistili mi práci v jedné redakci, abych poznal jak noviny fungují. Dělal jsem jim přitom hodně problémů, například jsem si vyráběl falešné akreditace.

 

Jedním z prvních témat, kterým ses věnoval, byla obřízka a skarifikace (vytváření ornamentů na lidské kůži pomocí jizev, pozn. red.). 

Ano, chtěl jsem dokumentovat život mosambického kmene Macondo, strávil jsem s nimi asi šest měsíců. Na obřezávání používají pořád ten samý nůž jako před sto lety. Ženská obřízka je bolestivější a znamená zmrzačení na celý život. Mužská obřízka se zase dělá velmi bizarním způsobem: chlapce vezmou k velkému kameni, odříznou mu předkožku a tu pak hodí ptákům, kteří se slétají, jakmile ucítí krev.

 

A jak probíhá skarifikace?

Nesmí u toho být nikdo kromě ženy, která tetuje. A muži zvenčí  tlučou kameny do plechových stěn, aby nebylo slyšet, jak ten uvnitř křičí. Pak tam musí dotyčný nebo dotyčná zůstat měsíc, aby se zamezilo infekci. Jenže pak vidíte, jak vynášejí mrtvé tělo – je tam špína a infekci se nedá zabránit. Umírá při tom víc dívek než chlapců, protože se jim dělají hned dvě operace najednou – obřízka i skarifikace. Dívky se na to ale těší, je to pro ně tradiční rituál. 

 

A muži?

Muži někdy přijdou na to, že jinde existuje i jiná kultura. A opustí vesnici, nebo aspoň její zvyky. Zato ženy se nemůžou tak snadno postavit společenským zvykům. Muži poroučejí, od žen se očekává poslušnost. Ženy jsou v podstatě jejich otrokyně.

 

Mosambik prodělal dlouhou občanskou válku, trvala od roku 1977 do roku 1992. Přitom vlastně nikdo nevyhrál a země zůstala v tragickém stavu. Jak na to vzpomínáš?

Můj otec byl za války v armádě, občas jezdil domů na týdenní odpočinek. Když jsem ještě v Mozambiku žil, pamatuju si vypálená auta a tanky. V roce 2005 jsem se vrátil a procestoval celý Mosambik, abych zdokumentoval ta nejzničenější místa.

 

V té době byl Mosambik plný nevybuchlých nášlapných min.

To je pravda. Dokonce jsem navštívil vesnici, kde ani nevěděli, že válka skončila a pořád ještě se schovávali!

 

Z Mosambiku jsi odjel do Portugalska, kde jsi pět let pracoval pro časopis Publico. Pak jsi se přestěhoval do Prahy. Proč?

Zamiloval jsem se v Portugalsku do české studentky Evy a ona do mě. Když jí vypršelo stipendium, vrátila se do Česka a já s ní. Teď tady žijeme a máme spolu šestiměsíční dceru. Nemají to se mnou lehké – když mě žena vidí čistit foťáky, dobře ví, že zase někam odjedu. 

 

Mluvíš česky?

Žiju tu sedm let a snažím se. Hodně rozumím, po dvou třech panácích můžu i trošku mluvit.

 

Prý ses skamarádil s Václavem Havlem. Jak to tehdy bylo?

V roce 1999 jsem ho chtěl portrétovat – u příležitosti výročí listopadové revoluce. Tak jsem šel do baru v centru Prahy, byl to myslím Jazz club Reduta. Odvážil jsem se k jeho stolu, sedělo tam hodně lidí. Nevěřil jsem, že je to on, vypadal tak normálně! Představil jsem se a řekl, že jsem z Mosambiku. Napili jsme se spolu slivovice, on nadšeně mluvil o přátelství mezi našimi zeměmi. Cítil jsem se s ním velmi pohodlně.

 

Slyšela jsem, že když Portugalci kolonizovali Mosambik, dali každému automaticky portugalské jméno, i ty ho máš. Mají někteří Mosambičané ještě africká jména?

V mojí ani předchozí generaci už ne, všichni máme “bílá jména”, jak tomu říkáme. Moje příjmení je Cossa, předtím se naše rodina jmenovala Kosa – podle mého kmene.

 

Navštívili tě v Praze už tvoji rodiče?

Ano. Matka nemohla uvěřit, co všechno tady lidé vyhazují – mikrovlnku, gauč, oblečení… Chtěla si všechno od popelnice odnést. A v metru nechtěla jezdit na eskalátorech.

 

Co máš teď v plánu?

Chtěl bych fotit mexicko-americkou hranici, plánuju jet do Donbasu. 

 

Občas vedeš kurzy analogového fotografování. Proč se k téhle staré technice vracíš?

Pro sedmdesát procent práce pořád používám analog. Mám rád vůni chemikálií při vyvolávání i tu střídmost, ke které mě focení na film donutí – musím si vybírat, jak a co vyfotím, víc při tom přemýšlím. A můj nejoblíbenější fotoaparát je pořád Nikon FM2. 

 

Dnes na focení stačí mobil. Máš s tím nějaký problém?

Vlastně ne. Všechno, co se děje, může být zaznamenáno. A pro spoustu témat je to užitečné a praktické, napadá mě například policejní násilí.

 

Fotografie Antonia Cossy si můžete prohlédnout v galerii zde, nebo na výstavě, která právě probíhá v Caffe Dell Artista (Ostrčilovo náměstí, Praha 2).

Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat