Vyprávění

Brněnský herec v poušti. Jak říci Alláh hantecem?!

29 / 06 / 2017

Na tenhle telefonát z letošního května nikdy nezapomenu. Chvíli jsem poslouchal a potom se pokusil o žert: „V Alžírsku? Á, ano! To je za Egyptem doprava!“ Až po půl hodině a několika e-mailech z německé produkce mi dojde, že to asi nebyl vtip, a že mě tedy opravdu čeká natáčení v Alžírsku.

Na tenhle telefonát z letošního května nikdy nezapomenu. Chvíli jsem poslouchal a potom se pokusil o žert: „V Alžírsku? Á, ano! To je za Egyptem doprava!“ Až po půl hodině a několika e-mailech z německé produkce mi dojde, že to asi nebyl vtip, a že mě tedy opravdu čeká natáčení v Alžírsku.

Celé to vzniklo docela jednoduše. Přes českou filmovou agenturu jsem se ocitl v několika německých; poslal tam svá videa a brzy zjistil, jak moc se dnešní svět globalizuje – roli teroristy Mustafy mi nabídla produkce německo-alžírská. Měl jsem radost, ale bylo ještě třeba, aby mi požehnal ředitel mého domovského divadla Stanislav Moša, což naštěstí učinil, i když s připomínkou, ať hlavně nepromeškám nějaké představení v Městském divadle. Takže od té doby jsem měl největší hrůzu z toho, že nechytnu nějaký spoj Alžír–Brno a prošvihnu představení, což je ale noční můra všech herců, žádná novinka.

O Alžírsku jsem nevěděl vůbec nic, tedy až na to, že za ně hraje fotbal Rijád Mahriz z Leicester City, který – jak jsem zjistil – má krom alžírského taky marocké, francouzské a bůhví ještě jaké občanství. Ovšem tohle v Alžírsku vůbec nikomu nevadí a pro místní je legenda a bůh.

 

Dojedu šalinou, můžu?

Film s pracovním názvem GIA, do kterého mě obsadili (možná proto, že mám arabské předky, a možná taky proto, že prý má moje arabština francouzský přízvuk, což je zvláštní, protože jsem do této chvíle nevěděl, že nějakou arabštinu mám), pojednává o činnosti ozbrojené, tedy teroristické islámské skupiny během občanské války před čtvrt stoletím. Proč ne, říkal jsem si. Čeká mě vojenský převrat, výjimečný stav, masakry, občanská válka mezi vládou a islamistickými povstalci, která si vyžádá přes sto tisíc obětí, tohle by se mohlo líbit. 

Jelikož jsem zvyklý na cestování (mým nejlepším kamarádem je dlouhodobě IDOS), navrhl jsem produkci, ať mi pošlou adresu hotelu, že se tam nějak dostanu. Z čehož se samozřejmě nejdřív orosili, potom osypali, a na první natáčení ve městě Blida, které leží hodinu od hlavního města Alžíru, mě doprovázel můj od této chvíle věrný stín – padesátník, dobrodruh a asistent produkce jménem Nawal. 

 

V překladu znamená Nawal „dárek“, o čemž jsem hodně přemýšlel ve chvíli, kdy mi začal rozmáchle vyprávět nejen o zdejším divadle a filmu, ale taky o Alžírsku samotném. Zaujalo mě například, když povídal, že zdejší lidi baví komedie, které je rozpláčou, a dramata, která je rozesmějí. 

„Já se rozbrečím i u konce vysílání,“ řekl jsem mu a potom zaskandoval známý sportovní slogan: „Kdo nepláče, není Čech, hop, hop, hop!“ 

Nic nepochopil, ale sblížili jsme se.

 

Už nemůžu, už nechci!

V Česku jsem moc intenzivního natáčení nezažil, takže nemohu srovnávat, ale tady v Alžírsku jede od prvního okamžiku všechno jako po kesru, čili po oblíbeném pokrmu, na který se maže máslo – každý přesně ví, co má dělat, dokonce i já, a to navzdory faktu, že začal 26. května ramadán, což je pro okultního alkoholika dosti složitá situace. Řekli, že coby cizince se mě to zas tak moc netýká, ale… „Ale i tak by se měla dodržovat a respektovat určitá pravidla, Alane.“

Po deseti hodinách prvního natáčení v poušti, kdy mám písek i v místech, o kterých jsem na svém těle doteď nevěděl, a kdy už můžu myslet jenom na večer v hotelu a na to, jak si okolo krku ovážu velikou olivu a klesnu na dno alžírského martini, trpce pravím směrem k Nawalovi: „Už nemůžu, ani nechci! Já jinak vydržím všechno, klidně budu patnáct hodin zavřený v černé divadelní díře, odehraju půltucet představení denně, natočím reklamu na podprůměrnou kávu, ale tohle už doopravdy ne!“ 

„Neříkej, že nemůžeš, když nechceš,“ odpoví Nawal. „Přijdou horší dny, kdy budeš chtít, ale nebudeš moct.“ Pak se usměje a jeho zuby připomínají vlajku Brazílie – uprostřed žlutá, okolo zelená. Tak už radši mlčím…

Mým partnerem v hereckém týmu je mimo jiné třicetiletý Lakhdar, velký fanoušek a snad i příbuzný zdejšího rodáka a držitele Nobelovy ceny Alberta Camuse. V pauzách mi o něm nadšeně vypráví. A se stejnou jiskrou v oku vypráví i o tom, jak pracuje na svých filmových postavách: „Musím se do nich vžít, naplnit je – a potom elegantně očesat.“

Opravdu asi nejsem ve formě, protože se slyším, kterak Lakhdarovi odpovídám: „Já taky nejdřív musím nějakým způsobem uchytit figuru – pak ji ale obvykle ztratím a dost dlouho se s ní honím po scénáři.“

 

Podvádíš mě s manželkou

Lehčí záběry se opakují minimálně čtyřikrát, těžší vícekrát, ale scéna přepadení jedné místní restaurace s následnou detonací se musí zvládnout na jeden pokus, tedy alespoň soudě podle potu na tváři produkčních a pana režiséra. Jsa fanouškem dua Smoljak–Svěrák, hned si vzpomenu na film Trhák a na slavnou scénu s dynamitem. Tady to je něco velmi podobného, velmi divokého. Když už se raduju, že je vše natočeno, a vyčesávám si burku z kadeří své kolegyně, tak si do vlasů vjedou dvě zdejší herečky (nemůžu jmenovat, to by nedopadlo dobře) a mě pobaví bonmot místního zvukaře Oussamy, který naprosto suše konstatuje: „To víš, někteří muži zde podvádějí své milenky s vlastními manželkami.“ 

Po dalším nepátrám, jen si řeknu: „Inu, v tomhle je Alžírsko jako Česko...“

Zajímavé situace vzniknou skoro u každého záběru, vzpomínám třeba na komickou chvíli, kdy herecká hvězda Sabrine, alžírská verze 2.0 Ivy Janžurové, musela několikrát opakovat záběr, protože prý nemohla vyslovit jednu větu, která mi zněla naprosto stejně poprvé, jako když ji vyslovovala popatnácté. Ale i tak byla Sabrine naprostá profesionálka – nehnula brvou a vypadala u toho skvostně a elegantně.

 

Jsem nastřelený jezdec

Na závěr druhého natáčecího pobytu mě Lakhdar s Nawalem pozvou na výbornou večeři – Lakhdar sám vaří a obsluhuje, vypadá u toho jako Fidel Castro. Je tu plejáda dalších místních herců, z nichž někteří hrají i v našem filmu, ale ne všechny si podle tváří pamatuju. 

Nevadí, seznámím se. „Jaký je vůbec život v Alžírsku?“ ptám se Leticie, herečky v nejlepších (a pro tuhle profesi možná i v nejhorších – plus minus padesát) letech.

„Víš,“ zamyslí se, „lidi tady obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví, nervují se minulostí a budoucností, tím pádem si neužívají přítomnosti, žijí tak, jako by neměli nikdy zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.“

Cože?! Snažím se odlehčit situaci: „No a jaká je ta vaše slavná káva?“

„Lepší je mátový čaj, pije se všude, ochutnej.“ Musím souhlasit. Po dvou šálcích jsem nastřelený jezdec a vlasy se mi staví do pozoru jako QR kód.

 

Hoši, já jsem ješíita

Některé věty ve scénáři mě celkem strašily, například tahle: „الانتقام هو الطبق الذي الأذواق أفضل البرد“ – i tak jsem ji díky Nawalovi, Lakhdarovi a Ous­samovi zvládl na tři klapky.

Zvukař Oussama mi potom z ničeho nic povídá: „Bohužel se nacházíme ve světě, ze kterého byla vyloučena hlavní složka: Bůh.“ Chvíli nevím, co mu odpovědět. „Asi máš pravdu,“ řeknu nakonec. A pokračuju: „Pokud jde o víru, já bych díky svým předkům asi mohl být šíita.“ 

Oussama se dívá překvapeně, a proto okamžitě dodám: „Jenomže se mám moc rád, a tak budu spíš ješíita.“ Sám se svých slov leknu, ale kolegové je poberou a já mám na příjemný pocit, že jsem průkopníkem českého humoru v alžírské verzi. (Pravdivost této historky se nám přes veškerou snahu nepovedlo ověřit. Výše zmíněný citát  jsme si ovšem z arabštiny přeložit dokázali: „Pomsta je pokrm, který nejlépe chutná studený.“ – pozn. red.)

Na závěr musím říct, že bylo natáčení v Alžírsku obrovskou zkušeností, doufám, že ne poslední… Anebo ne, neřeknu to, takhle končí všechny reportáže.

Řeknu něco jiného – vzpomněl jsem si totiž na krásnou větu svého divadelního kolegy Vojty Blahuty: „Až ti hlavou proběhne celý život,“ poučil mě, „zjistíš, že ti Mirka Spáčilová dala třicet procent!“

Já teda doufám, že mé letošní Alžírsko dostane těch procent přinejmenším sto třicet. •

 

Autor je hercem Městského divadla Brno.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal