Reportáž

Ve stínu Perseopole. Taková normální rallye v íránské poušti

02 / 11 / 2017

Psát tuhle reportáž je jako tančit mezi vejci. Figuruje v ní moc lidí – mnoho známých lidí, kteří mají různé zájmy a pohnutky a které spojil automobilový závod v pozoruhodné zemi.

Je zde třeba geniální matematik a jeden z nejbohatších Čechů, prosazující reformu volebních systémů. Dále známý zpěvák, thajboxer, dobrodruh a čaroděj v jedné osobě. Potom úspěšný automobilový závodník. Objeví se i bývalý ministr obrany Afghánistánu či sedmadvacetiletá navigátorka z Uherského Hradiště nebo Turek, který studoval lesnictví a dřevařství v Praze-Suchdole tak dlouho, až se naučil říct „čau holky“, že byste si mysleli, že je z Dejvic.

Kulisami jsou dvě závodní škodovky specifikace R5 v hodnotě několika milionů korun na automobilovém závodu v poušti poblíž Persepole. To je starověké město v dnešním Íránu, odkud král Xerxes pořádal výpady na antické Řecko, jak nám v poněkud pohádkovém duchu převyprávěl americký komiksový autor Frank Miller ve svém grafickém románu 300: Bitva u Thermopyl.

I já v těch kulisách byl, a pokud jsem něco popletl, mohlo za to tsunami černých čajů a limonád, neboť alkohol se v Íránské islámské republice nepodává.

 

Do Íránu, do Šírázu, do…

„Na rallye do Íránu? Co je to za blbost?“ ptám se, když se zkraje července dovídám o možnosti být u jedné zajímavé sportovní akce. „To není blbost, normální závod,“ slyším. Řeším, zda nebudu mít problémy kvůli razítku islámské republiky v pasu, když budu chtít cestovat do Spojených států, jejichž vztahy s Íránem jsou napjaté. Avšak nabídka jet na rallye do této země nechodí každý den, a tak v půlce září sedím v taxíku a řítím se ulicemi nočního Šírázu.

Šíráz je nádherné město asi 850 km jižně od Teheránu. Leží v nadmořské výšce kolem 1 500 metrů, žije v něm lidí asi jako v Praze a říká se mu město básníků. Nebo také slavíků, kteří trylkují v klecích zavěšených u stropů. Kousek od něj leží to, co zbylo ze zmíněné Persepole, centra perské civilizace, kam se jezdí dívat turisté, kteří se nebojí, že je kvůli tomu jednou nepustí na Floridu. Kolem mne je tma a moc nesvítí ani okolní auta. Zdá se, že Íránci si vystačí s potkávacími světly a ta „dospělá“ pouštějí pouze ve chvíli, kdy chtějí okolní řidiče upozornit na to, že hodlají předjet.

Trochu mi to připomíná mou první návštěvu kubánské Havany – míjíme spoustu potemnělých betonových plotů s velkými portréty vousatých pánů, s tím rozdílem, že místo vojenských čapek nesou turbany. Fotobatoh s počítačem svírám mezi koleny, protože větší část kufru zabrala bomba na plyn a všechna naše zavazadla se už nevešla. „Kolik to tak bude stát do hotelu?“ ptám se řidiče taxíku anglicky, ale jedinou odpovědí mi je zdvižený prst úctyhodné délky a strohá věta „Širazíííí“. Nevím, co si o tom mám myslet, a tak raději mlčím. Před námi se tyčí nasvícený hotel Shiraz, který se svými železobetonovými zády zakusuje do skalnaté hory. Z letiště až sem to vyšlo na deset dolarů a nám v mysli zůstala viset otázka, zda se taxikář neokradl.

Venku svítá a Šíráz z výšky připomíná nekonečné, bílé město obklíčené horami. Zatímco obchodníci zaplňují své kóje ve spletitých tržištích, závodníci se loudají ke snídani, aby stihli ranní testovací jízdy před Shiraz Rally. Je mezi nimi i český pilot Vojtěch Štajf – a také Daniel Landa.

Vojta závodí 22 let a loni si vyjel třetí místo v mistrovství České republiky v rallye. V minulosti závodil na Kypru, Azorech, v Lotyšsku nebo na legendární mexické rallye Carrera Panamericana. Kouzelníka Daniela netřeba představovat. Za volant si sedá již od doby, co ho táta přivedl k autokrosu. Možná mu chybí trocha sportovního štěstí, ale vše dohání srdcem. „Jede podlahu,“ říkají znalci, což vysvětluje i četné karamboly.

Už na tiskové konferenci v Praze se oba jezdci rozcházeli v otázce motivů, které je sem přivedly. Zatímco Vojta mluvil o výjimečné příležitosti vyzkoušet si závody na „šotolině“ – tedy štěrkovitém terénu – v další exotické zemi, Daniel vyzdvihoval šíření indoevropských hodnot a humanity.

 

Soutěž Středního východu

Kde jsme se to vůbec ocitli? Co asi tak může Evropan čekat od automobilového závodu v zemi, kde od roku 1979 panuje teokratický režim a která se ani po určitém uvolnění spojeném s příchodem prezidenta Hasana Rúháního nezbavila nálepky člena „osy zla“, tak jak ji kdysi vymezil George W. Bush?

Běžného návštěvníka se to týká už jen tím, že jakmile sem jednou přijede, má automaticky potíže se vstupem na území USA. Právo zde vychází z islámské šaríi, takže všechny ženy včetně cizinek musejí nosit šátek přes vlasy. Upozorňují na to už stevardky v letadlech. Média jsou pod státní kontrolou. I když v našem hotelu funguje docela dobře internet, spoustu stránek si bez kliček s VPN nebo speciální aplikací neotevřu. Týká se to většiny českých i zahraničních zpravodajských serverů včetně stránky Reportéra. Facebook je absolutní tabu. Jinak všechno chodí jako kdekoli jinde na světě. Lidi se usmívají, jsou neskutečně srdeční, nespěchají, rádi vám věnují svůj čas.

Totéž bychom měli očekávat od závodu. Protože se koná pod záštitou Mezinárodní automobilové federace FIA, mělo by jít o akci se stejnými standardy a pravidly jako například mistrovství Evropy, s nímž má Vojta Štajf bohaté zkušenosti. „Nemám vůbec strach, že by to tady nezvládli,“ vysvětluje mi u jídla. Shiraz Rally je součástí Šampionátu Středního východu, který se odehrává v zemích, jako jsou Katar, Kuvajt, Libanon nebo Spojené arabské emiráty. Katar se nedávno dostal do střetu s ostatními arabskými zeměmi kvůli svým stykům s Íránem, který se na to konto Kataru zastal. Bohatí šejkové tudíž řekli, že do Íránu se svými závodními týmy nepřijedou. Na startovní listinu se nominovaly pouze tři vozy závodní třídy R5. Kromě dvojice Čechů se ze silných hráčů do Šírázu dostavil pouze Katařan Násir al-Attíja.

Násir je pozoruhodný muž. Rozvážně působící šestačtyřicetiletý závodník stihl dvakrát vyhrát Dakar a několikrát se zúčastnil olympijských her ve střelbě na asfaltové holuby. Z Londýna si dokonce odvezl bronzovou medaili. I když v rámci středovýchodního šampionátu nasbíral druhé největší množství vítězství v historii, chová se skromně a přátelsky. Kdykoli vystoupí z auta, obklopí ho moře chytrých telefonů. Jeden za druhým bere do ruky a vytváří s jejich majiteli usměvavá selfie. Na všechny se dostane.

Během snídaně v pětihvězdičkovém hotelu přijde k našemu stolu, aby se osobně pozdravil s českým automechanikem Petrem Pokorou, kterého si pamatuje jako spolujezdce Aleše Lopraise z Dakaru. „Dobré ráno, pánové, těší mě, že se s vámi poznávám, přeji všem dobrou chuť,“ řekne i nám ostatním a s kaž-

dým si podá ruku. Spolujezdcem v jeho závodním fordu mu bude zkušený francouzský navigátor Matthieu Baumel.

Zbytek závodního pole Šírázské rallye tvoří místní s dlouhými jmény a obskurními vozy, jako jsou Peugeot 206, stará Kia Cerato, nebo dokonce Peugeot 405. Šlo o jeden z nejoblíbenějších sedanů přelomu osmdesátých a devadesátých let; když v Evropě skončila jeho výroba, linky se rozmontovaly a odvezly do Íránu. „Moderní“ Peugeot 405 „Pers“ je tak na perských, respektive íránských silnicích stejně běžným vozem jako u nás Škoda Octavia.

 

Árjové motorsportu

Všichni závodníci se sejdou večer před začátkem závodu na oficiální tiskové konferenci. Velký zájem vzbuzuje česká navigátorka Markéta Skácelová, která je tu od toho, aby provázela svého ostříleného parťáka Vojtu Štajfa. Markéta je drobná sedmadvacetiletá dívka z Uherského Hradiště, která žije ve Zlíně. Není divu, že íránským reportérkám na tiskové konferenci imponuje – též ona má samozřejmě vlasy ukryté pod černým šátkem tak, jak to vyžadují místní pravidla.

O pozdvižení se postará i český zpěvák Daniel Landa. „Jsme tu od toho, abychom pomohli této zemi, abychom pomohli íránskému lidu, abychom pomohli šířit lidství,“ říká a jako jediný vyvolává opravdový potlesk. „Já věděl, že na tohle budou slyšet,“ mrkne při odchodu na kolegu Štajfa. Oba mají bílé kšiltovky s červenou týmovou runou. Nazývá se Giba – matka všech run. Její tvar prý znali Germáni i staří Slované. Výklady o jejím významu se liší: znamená konec starého a začátek něčeho nového, tedy destrukci a zánik stejně jako zrod. Daniel tvrdí, že runu objevil v Čelákovicích, středočeském městě na Labi, kde byl symbol vytlačený do 500 až 800 let staré kůry stromu. „Je to Gibu, markomanská runa znamenající dar, který přinášíme Asii,“ vysvětluje mi svým hlubokým hlasem.

Tentýž symbol nesu na svém oblečení i já. Máme ho všichni – celý třicetičlenný tým závodníků, navigátorů, mechaniků, koordinátorů, masérů, fotografů a novinářů, kteří se do Šírázu vydali z Česka. Landův spolujezdec Pavel Zalabák mě opravuje, že čtyři runy se nečtou FRIF, ale jako ARIA. Souvisí to prý se šířením árijství, s kultivovaností a duchovností osob pocházejících ze staroindického védského společenského systému varnášrama. Slovo je u nás sice známé z období německého národního socialismu, ale s Hitlerem to prý nemá nic společného. „Celé je to mnohem složitější, někdy ti to vysvětlím u piva,“ říká mi Landa.

Všichni neseme barvy týmu Spirit 21, který založil společně s českým miliardářem Karlem Janečkem. Vysoký, světlovlasý pán a jeden z nejbohatších Čechů, který sedí naproti mně u večeře v hotelu Shiraz, to všechno zaplatil. Spoustu lidí asi napadne – proč?

 

Za lepším prezidentem

Karel Janeček se často usmívá. Usmívá se i u jídla. Peníze vydělal, když vymyslel algoritmus, díky němuž zbohatl na burze. Přesto se nepovažuje za génia. Tvrdí, že si jen všiml něčeho, čeho ostatní ne, a dokázal to využít za pomoci matematiky. Kromě toho, že z výnosů podporuje řadu dobročinných projektů, se zajímá aktivně o politické dění.

„Víte, co znamená logo Prezident 21 na těch závodních autech?“ zkouší mě. Nevšimnout si nálepky na kapotě by se mohlo vymstít, ale naštěstí mě zachránila zvědavost. Informace o tom, co je Prezident 21, jsem zjistil od Landova spolujezdce Zalabáka během našeho mezipřistání ve Vídni, zatímco jsme se šli zhoupnout na atrakce v Prátru.

Janečkův projekt Prezident 21 je součástí nového volebního systému Demokracie 21, který je založen na efektu více hlasů: jeho smyslem je posílit konsenzuální kandidáty a oslabit zastánce extrémních a nekonsenzuálních názorů. Prezident 21 je také aplikace, občanská internetová hra, v níž si můžete zkusit zvolit prezidenta tak, že dáte tři plusové a jeden minusový hlas. Šanci na zvolení tak nemají ti kandidáti, nad kterými sice jásá celý venkov, ale lidé ve městech z nich zvracejí – a naopak. Třeba prezidentem by se tak měl stát člověk, na kterém se shodne co nejvíc lidí.

Janečkův model už začaly používat některé místní samosprávy, zájem o něj mají například v Bhútánu. Český matematik teď vytáhl na výpravu, na jejímž konci je prosazení nového volebního systému nejen pro volbu hlavy České republiky, ale především pro obsazení parlamentu. Pomoci by mu v tom měly nejrůznější marketingové prostředky včetně viditelnosti v motorsportu. Pokud jste dočetli až sem, funguje to.

 

Do Íránu je to kus

Obě závodní škodovky – tedy Vojtova i Danova – byly naloženy do skříní a poslány do Íránu po zemi s partou mechaniků, kteří snad museli dostat do výbavy sirky, aby se jim za jízdy nezavíraly oči (když posíláte techniku letadlem, nedoplatíte se). Vzhledem k charakteru zemí, přes něž se mělo jet, Vojta předvídal, že na hranicích může dojít k určitým nesrovnalostem, a tak k týmu přičlenil i zmíněného Turka Hakana Fidana, který studoval v Praze na zemědělce. Opatření se ukázalo jako prozíravé, protože výprava se nejdřív na celé dva dny zastavila na hranicích mezi Bulharskem a Tureckem a pak opět na stejnou dobu na hranicích s Íránem. Hakan sehrál roli vyjednavače na jedničku. I když to na obou zmíněných přechodech stálo dost času, peněz i nervů, oba závodní stroje se po více než pěti tisících kilometrů jízdy podařilo doručit do cíle.  

Servisní depo se nachází ve stínu borovic asi šedesát kilometrů severovýchodně od Šírázu. Do archeologického areálu Persepole je to odtud kousek. Zatímco zázemí Násira al-Attíji a dvojice jezdců Spirit 21 by nedělalo ostudu ani na světovém šampionátu, některé z místních týmů se během přípravy prohrabují nářadím vyrovnaným na dece. Vzhledem k bojkotu akce ze strany řady arabských jezdců je zde jen dvanáct týmů.

Na rychlostní zkoušky se vyráží do okolní pouště. Jezdí se v písku i mnohem hrubším terénu s kamenitým povrchem. Auta jsou zdálky vidět díky mnohasetmetrovému závoji prachu, který za sebou zvedají. Slunce pálí a není kam se před ním schovat. Horko umocňují dlouhé kalhoty, které jsou v Íránu povinností. Startuje se z místa v poušti, kam se dá dojet po kamenité cestě. O akci je velký zájem a kolem všech závodníků se tlačí davy lidí a fotí si na mobily západní jezdce.

Vzhledem k přísným islámským pravidlům bych čekal, že podívat se na holku bude asi tak stejně nepřijatelné, jako kdybych u nás nějakou rovnou poplácal po zadku. Ale vůbec. Holky mají šátky, ale smějí se svýma velkýma hnědýma očima, a některé dokonce mávají. Muži zas vypadají jako bojovníci na starověkých plastikách z nedaleké Persepole.

Jak říkají všechny mantry o Íránu – nejsou to Arabové, ale Peršané. Děti se kolem vás točí a chtějí vědět, jak se jmenujete. I ony se slušně představí a kluci si s vámi podají ruku: „Já jsem Hassan, Alí, Husejn, já taky Hassan.“ Trošku umějí anglicky, ale nikoho ani nenapadne požádat o peníze.

 

Štěstí je sestra smůly

Do servisní zóny přijíždí Vojtěchova Fabie R5 a už zdálky je patrné, že s ní není něco v pořádku. Vojta udělal jezdeckou chybu a otočil auto na bok. V tu chvíli ovšem zasáhlo štěstí – na onom místě zrovna stál Landův přítel a Vojtův týmový kolega Fawad „Freki“ Nadri z Afghánistánu, který je v Praze znám jako prezident Česko-afghánské obchodní komory. Zatímco v Afghánistánu pomáhá Čechům s podnikáním, v Íránu je vrací zpátky na kola. Freki mezi diváky uspořádal bleskovou záchrannou akci a jelo se dál. Mechanici sužovaní neskutečným vedrem auto bleskově opravili, a Vojta dokonce vyhrál jednu odpolední rychlostní zkoušku.

Druhý den už česká výprava takové štěstí neměla, respektive neměla ho její druhá půlka. Daniel Landa poškodil spojovací tyč řízení, a i když si byl vědom technického handicapu a snažil se dostat do servisní zóny, nakonec havaroval a nedojel. Své téměř jisté třetí místo tak musel přenechat íránské posádce Hormoz Kalhor – Kamran Hatamkhani s téměř čtyřicetiminutovým odstupem za druhým Vojtou Štajfem, který se každou rychlostní zkoušku zlepšoval, a druhý den byl dokonce třikrát rychlejší než celkový vítěz Násir al-Attíja.

Úspěch společně oslavuje u večeře. Je nás tolik, že se ani nevejdeme k jednomu stolu. Landa vítá hosty, kteří přijeli ze sousední země – afghánské přátele Wahidullaha Sabawoona a jeho syna Esmata, který mluví plynně česky, protože u nás studoval. Wahidullah je obří a vznešený muž s holí a vousem, který býval ministrem obrany Afghánistánu. Pro české závodníky má dárek: paštunskou čepici a vyšívanou vestu. Oba stojí obklopeni svým týmem a zkoušejí si nové oblečení.

Působí to poněkud bizarně, ale Landa mě zasvěcuje do pozadí. „Jsme tu od toho, abychom pomohli afghánskému lidu. Teď pomůžeme my jim, jednou pomůžou třeba oni nám,“ říká s tím, že během íránské mise sbíral kontakty, sblížil se s íránským autoklubem MAFIRI a prohloubil známosti.

„Výhodou rallye bylo i to, že všichni viděli, že máme bohaté finanční zázemí a že nejsme žádní vykukové ani chudáci. Takhle jsem byl tím, kdo jede rychle a práší. Předstoupil jsem před ně jako ikona, jako hrdina, a ne jako zpěvák, který patří do poslední kasty,“ říká s neskrývanou euforií.

Netvrdím, že všemu rozumím, ale raduji se ze všeobecného štěstí a úspěchu. Dám si dvě pepsi a jdu spát. •

 

Snímky si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat