Reportáž

Na kole do Řecka? Tam nemůžete!

18 / 09 / 2018

Z Albánie jsme měli strach. Anebo spíš – hrůzu. Kusé informace, které jsme se o cyklistice v Albánii dozvěděli, nás děsily natolik, že jsme každou volnou minutu strávili vymýšlením nejšílenějších způsobů, jak se téhle zemi vyhnout. Výsledek jsme ale dávno už znali. Tuhle zemi projet musíme. Pokud se chceme dostat do Řecka.

Z Albánie jsme měli strach. Anebo spíš – hrůzu. Kusé informace, které jsme se o cyklistice v Albánii dozvěděli, nás děsily natolik, že jsme každou volnou minutu strávili vymýšlením nejšílenějších způsobů, jak se téhle zemi vyhnout. Výsledek jsme ale dávno už znali. Tuhle zemi projet musíme. Pokud se chceme dostat do Řecka.

V chorvatském Zadaru jsme ale řešili stále problém s mou bolavou rukou a nefunkční zadní brzdou. Potřebovali jsme se zároveň posunout, ale vlaky na jih nejezdily a představa každého dalšího dne v Chorvatsku byla dostatečně hrozná na to, abychom se snažili co nejrychleji dostat pryč.

„Hodíme bestie do kanálu a pojedeme autem,” rozčilovala jsem se, když mi odmítli opravit brzdy v dalším bike shopu. Autem! A najednou mi došlo, jak je to geniální myšlenka. Když si půjčíme auto, můžeme se popovézt o dvě stě kilometrů jižněji a ušetřit čas i ruku.

Odpoledne se nám zázračně podařilo najít člověka, který nám za příplatek opravil brzdy expresně a večer už jsme si užívali jízdu autem.

Toužili jsme po lásce k dálkové cyklistice, ta nepřišla.

5ba14a439c40fce1aa3c2b66 MEDIA_ITEM image
Masové koupaliště kousek od Šibeniku jménem Krka National Park.

V Dubrovníku jsme auto vrátili a já skoro láskyplně nasedla na své kolo. Velmi brzy mě ta láska ale přešla, když jsme dojeli do centra Dubrovníku a prodírali se s nimi skrz turisty.

Museli jsme si přiznat, že lásku k dálkové cyklistice se nám ani po více jak tisíci kilometrech v nohách nepodařilo plně pochopit. Bohužel jsme nepřišli na to, co je půvabného na pomalejší a méně pohodlné jízdě po místech, kde člověk může jet autem. Pocit svobody, který někteří dálkoví cyklisté s radostí popisují, se nedostavil. Naopak. Věděli jsme, že kolo nám řadu požitků upírá.

 

Teď, nebo nikdy

„Omlouvám se paní, ale manžel říká, že máte na helmě zrcátko, je to tak?” rozhovoří se na mě malá, asi pětasedmdesátiletá paní anglicky s francouzských přízvukem a já jen stihnu přikývnout.

„A kde jste je sehnala?“ zeptá se a já přemýšlím, proč takovou elegantně oblečenou paní v docela slušných letech zajímá, co mám na helmě. „Objednali jsme je na internetu.“ – „Na Amazonu?“ ptá se dál a mě to opět překvapí. – „Tam je určitě budou mít taky,“ usměju se. – „To je velmi praktické,“ říká uznale a rozsvítí se jí oči.

Myslela jsem, že odejde, ale stále tam stojí a pak vyhrkne: „A kam to jedete?”

Když ji říkám, že jedeme z Čech do Řecka, začne se smát.
„A to jedete na svatební cestu? Vy jste trochu blázni, že jo?“ má z toho opravdový záchvat smíchu a mě to na okamžik trochu rozhodí. Chci to popřít, ale nakonec ze sebe vydám jen neidentifikovatelný zvuk.

„Víte, my jsme před pětapadesáti lety jeli s manželem na svatební cestu několik měsíců na kole po USA,“ ušklíbne se a mně teď dochází, proč se paní tak směje. Začnu se smát taky. Obě se spolu smějeme, lidi prochází kolem a prohlíží si nás s nechápavým výrazem. A mě dochází, že když jste jednou v cyklistické sektě, tak už navždy.

Než se rozloučíme, ještě mi řekne: „Víte, jste trochu blázni, je to trochu bláznivé. Ale to, co děláte, je teď, nebo nikdy. Pak už na to NIKDY nebude čas,“ zdůrazní slovo „nikdy” a mrkne na mě.

Rozloučíme se a v dálce vidím, jak na mě cení zuby její manžel. Chytá svou paní za ruku a ztrácejí se mi z pohledu v davu.

Je to teď, nebo nikdy.

 

Bičikle električe

Strážník na hraničním přechodu do Černé hory nemluví anglicky, ale když nás uvidí, vypadá dost pobaveně. „Bičikle električe?” mává rukama a snaží se napodobovat zvuk připomínající něco mezi kolem a motorkou. Přitom nám dává do pasů razítka.

„A kolik takové kolo stojí?” zeptá se, než odjedeme. „Něco kolem dvou tisíc eur,” říkáme. On se na nás podívá a prohlásí rozhodně: „To tady u nás dole, to byste ho určitě sehnali levněji! Tak maximálně za pět set.”

Konečně jsme pryč z Chorvatska, konečně jsme v zemi, kde se lidé rádi usmívají. 

A my se usmíváme také. Prohlížíme si nádherné tyrkysové pláže, vysoké zelené hory a horlivě debatujeme, kde si jednou postavíme chatu nebo malý hotel.

5ba14a499c40fce1aa3c2b76 MEDIA_ITEM image
V Černé Hoře nás brzdily zejména zastávky na nádherné výhledy.

Rádio varuje před nebezpečně vysokými teplotami, po nás i ve stínu teče pot a oblečení se na nás nepříjemně lepí. Máme už ale pocit, že jsme si na horko vybudovali imunitu.

Kotorský záliv patří k jedním z nejromantičtějších místům naší cesty. Projíždíme uklizenými středověkými vesničkami až k největšímu zdejšímu pokladu – městu Kotor, jemuž se přezdívá černohorský Dubrovník.

Nemohli jsme se ale zdržet. Do tmy zbývala hodina a půl a náš kemp se nacházel třináct kilometrů odtud do kopce.

Ráno nám připravilo překvapení hned po probuzení: nemohli jsme najít Lukášovy boty. Nejdříve jsme podezírali toulavé psy, ale po rozhlédnutí po kempu nám došlo, že zápach bot neimponuje jen psům, ale i černohorským kozám.

 

Usměvaví banditi

Lukáš jel do Albánie s představou, že tam žijí banditi praktikující krevní mstu, já si představovala děravé silnice na africký způsob. Před hraničním přechodem jsme proto stáli značně nervózní a skleslí.

„Neboj, třeba to nebude tak hrozný, někdo psal, že se tam teď staví dost nové silnice. Pojedeme po pobřeží, to bude v pořádku, tam jezdí turisti,” utěšovala jsem sebe i Lukáše. Brzy jsme se za svoje obavy styděli.

5ba163da9c4050e971bd8ec1 MEDIA_ITEM image
Bezkonkurenčně nejhezčí přivítání na hranicích jsme zažili v Albánii.

„Smile Albania frome the Czech republic!” zvesela křičime do kamery, zatímco se objímáme s dvěma krásnými Albánkami, které nás odchytly asi dvacet vteřin poté, co nám pohraničníci zkontrolovali pasy. Mají tady za úkol vítat turisty v rámci projektu Smile Albánia.

Hezčí uvítání na hraničním přechodu jsme ještě nezažili.

Po chvíli se s Albánkami musíme rozloučit. Poslední sluneční paprsky toho dnes zalily silnici a my uháníme Albánií s úsměvem a s pocitem: Tady to nemůže být tak hrozné.

 

Tam nejezděte!

Tolik kol jsme neviděli ani v městech v Rakousku. Ve Skadaru bychom s bestiemi lehce zapadli, kdybychom nebyli oba blonďatí, naše kola nevypadala nově a nebyla naložená pětadvacetikilogramovým nákladem.

Nejvíc nás ale překvapila ohleduplnost řidičů: za celou dobu v Albánii jsme se nedostali ani jednou do situace, kdy bychom na silnici měli strach. Pověsti o „šílených albánských řidičích“ jsme nechápali.  

Na cestě do Durres jsme si ale paradoxně my sami začali připadat jako piráti silnic. Hlavní silnice byla relativně nová a my ujížděli rychlostí pětadvacet kilometrů za hodinu – dokonce jsme předjížděli auta, která se zácpou pohybovala pomaleji než my.

Po dvou hodinách jsem se začala na kole tak smát, že jsme museli zastavit. „Nikdy mě nenapadlo, že to řeknu, ale tady se mi zatím jede nejlépe ze všech zemí.”

Brzy ale přišlo vystřízlivění. Jakákoliv „zkratka”, kterou nám poradily mapy.cz, vedla do záhuby nezpevněných silnic. Byli jsme odkázaní jet nudnou silnicí 135 kilometrů do Durres a nasávat benzínové výpary.

Normálně bychom si stěžovali, že nic nevidíme. Ale pohled na krásný rovný asfalt v nás vyvolával nepředstavitelné štěstí a byli jsme za něj vděční. Čekali jsme to mnohem horší.

5ba14a4b9c40fce1aa3c2b82 MEDIA_ITEM image
Existují v podstatě jen dva druhy albánských silnic: nové a příšerné.

Do Durres jsme dojeli za tmy, poprvé jsme skutečně docenili obrovská světla elektrokol a naše helmy, které blikají jako vánoční stromeček. Špinaví v ještě špinavějším městě, kam se neznámo proč jezdí lidé rekreovat, jsme si vybalovali stan, když k nám od obytného vozu přišel Němec.

„Kam jedete?” zeptal se nás. „Z Čech do Řecka,” odpověděli jsme unaveně. Jeho pohled kmital mezi námi a našimi bestiemi, a já každou chvíli očekávala, že mu oči vypadnou na jehličí.

„Počkejte, já odsud přijel, tam nejezděte, sto kilometrů odsud jsou šílené kopce, našemu autu tam selhaly brzdy!” – „My víme,” odpověděla jsem unaveně.

Nebyla to žádná novinka, tenhle kopec byl u cyklistů, kteří se na Balkán vydali, docela velké téma. Němec si s námi ještě chvíli povídal, poté odešel, ale za pět minut byl zpátky: „To jako vážně jedete do Řecka?”

Stejná situace se opakovala ještě několikrát – než jsme dostavěli stan, nafoukli matrace, vysprchovali se… Postupně Němec přivedl manželku, starší dítě, a nakonec i kojence, kterého držel v náruči, ukazoval na nás a něco mu šeptal.

 

Setkání s Gazim

Albánci se od nás Pražáků příliš neliší. Na každém kroku je kavárna a všechny jsou plné. Ráno, v poledne, odpoledne i večer, Albánci sedí a popíjejí espresso.

Dobré latté si tu sice nedáte, zato espressa, ty ocení každý zkušený kavárenský povaleč. I v každé zapadlé kavárně je větší pravděpodobnost, že budou mít nablýskaný stříbrný kávovar než splachovací toalety.

Rádi jsme se místní tradici popíjení espressa přizpůsobili. Sedíme na plastových židličkách na benzínce, žvýkáme gumový croissant a pijeme espresso. A díváme se přitom na kopec, se kterým jsme dnes nepočítali. Ten děsivý kopec, nebo spíš hora, měl přijít až zítra. Alespoň jsme o tom byli po ranním prozkoumání trasy přesvědčeni.

Začínáme stoupat. Po pěti minutách toho mám dost a přemýšlím, jestli by nebyl už čas na přestávku. Představuju si, že po každém zastavení přijde sjezd dolů, přitom moc dobře vím, že tohle stoupání bude trvat dvě hodiny.  

Po dvaceti minutách nám cestu zahradilo stádo koz. Sesedli jsme z kola a za chvíli se vynořil mladý Albánec. „Ty kozy jsou tvoje?“ ptáme se. Mladý Albánec se na nás zazubil a přikývl.

„A kolik jich máš?” zeptám se, poučena z Ugandy, že čím víc máš koz, tím lepší jsi člověkem. „Dvě stě,” odpoví Albánec, který se představil jako Gazi. „A co celý den děláš, chodíš tady po kopcích?” – „Jojo, vždycky si řeknu, kam chci jít a jdu,” směje se na nás.

„Páni, to je skvělý!“ vydechneme a sníme o tom, že bychom venčili kozy v horách. Pak nás ale pastevec překvapí: „Máte instagram? Kdybych někdy jel do Čech…“ Jenom vyvalíme oči, ale Gazi vytáhne iPhone a přidá si nás do sledování.

5ba14a4d9c4050e971bc01b9 MEDIA_ITEM image
Gazi má dvě stovky koz a tu nejlepší práci na světě: chodit po horách.

Chvíli si ještě povídáme a pak se s naším novým kamarádem Gazim rozloučíme.

Říkáme si, že to tu vážně milujeme.

 

Dokázali jsme to!

„Pře-sta-la-mi-fungovat-přeha-zovačka,” funím a moje kolo začíná couvat dozadu.

Jsme uprostřed stoupání a já už vidím, jak kola potáhneme vlastní silou několik kilometrů do kopce.

Zbývají tak dvě hodiny do tmy. To bychom na vrchol mohli stihnout, usoudím a koukám, jak Lukáš na svém telefonu hledá pomoc.

Nějakým zázrakem se nám přehazovačku podaří resetovat a šlapeme dál. Nastává ale další problém. Naše elektrokola ukazují dojezd tři kilometry.

Je nám jasné, že za světla nedojedeme. Dobíjíme baterky alespoň na půl hodiny a pokračujeme. Máme už na sobě bundy – zatímco dole teplota sahala ke čtyřicítce, tady klesá pomalu k nule.

Těsně po západu slunce se ocitáme na vrcholu a tehdy mi to došlo.

Vyšlapali jsme tu největší hrůzu v Albánii a mně se chce brečet. Je nám to už totiž jasné: my do Řecka dojedeme!

Stojím tam, koukám na ten příšerný sráz a nechápu, jak jsme to dokázali.

5ba14a4f9c40fce1aa3c2b91 MEDIA_ITEM image
Na vrcholu té největší albánské hrůzy. Pak jsem se rozbrečela dojetím.

Před dvěma dny se nám Němec smál, že jsme se asi zbláznili, že i on se bál sem jet i autem. Před třemi týdny jsem na kole ujela maximálně čtyřicet kilometrů a dnes jich za sebou máme skoro dva tisíce.

Víme, že teď už to bude v pořádku. Všechno bude v pořádku. Všechno je v pořádku.

Dokázali jsme to. S tímhle pocitem zapínáme světla a začínáme klesat do kempu.

 

 

Autorka je digitální nomádka, podrobnosti na cestovatelském blogu Loudavým krokem.

Galerie (8) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat