Obrázky z Krymu

Duben. Káťa píše: „Mámu zatím poslali na neplacené volno, neví se, co bude. Táta pracuje. Jako předtím, na odboru městské zeleně. Což je zrovna teď dost vtipné: úřady chtějí, aby byl Simferopol krásnější, čistší, zelenější. Jenže nemají peníze. A tak přesazují jedny a ty samé kytky z místa na místo. Když je koncert na náměstí, kytky se zasadí tam. Za dva dny je nějaká akce u památníku, hurá tam s kytkami. Jedna velká pitomost, marasmus. Jako všechno, co se teď na Krymu děje.“

Květen. Káťa píše: „Máma byla na pláži. Vzala si takový starý sepraný ručník, co ho máme doma snad dvacet let. A divže nedostala. Seběhli se k ní lidi, ať ho okamžitě schová, protože je na něm americká vlajka. Chápeš? Šílenství! Máma jim řekla: Jestli chcete, pořídím si ručník s ruskou vlajkou a nohy si budu utírat do něj.“

Červen. Káťa jde taky na pláž. U stejného moře jako máma, ale stovky kilometrů daleko. Nevykoupe se. Je jí smutno a chce domů.

Nemaluju. Teď ne

Poznaly jsme se v březnu. Na Krymu, v Simferopolu. Přijela jsem psát o referendu, v němž měli obyvatelé poloostrova hlasovat o připojení Krymu k Rusku. Těžiště ukrajinské krize, která začala v listopadu 2013 na kyjevském Majdanu, se tehdy přesunulo právě sem: od února na poloostrov přijížděli ruští vojáci v neoznačených uniformách. „Zelení človíčkové“, začali jim tu přezdívat. Ruský prezident Putin pořád opakoval: Žádné vojáky jsem na Krym neposlal. Jen o pár týdnů později přiznal – ano, jsou tam.

V Simferopolu bylo v oněch dramatických březnových dnech hrozně chladno, foukal nezvykle ledový vítr. Káťa na mě čekala na letišti. Nikdy předtím jsme se neviděly, ale hned jsme se objaly, aby to vypadalo, že se známe roky. Letiště bylo totiž plné… zelených človíčků. A taky členů místní domobrany, kteří se věnovali udržování pořádku – třeba únosům či bití cizích novinářů (což tu uvidím i já na vlastní oči).