Článek

Příliš těžká svoboda

27 / 12 / 2016

Jak pokračují životy lidí, kteří opouštějí brány českých věznic? Je to paradox: první den na svobodě pro ně bývá mnohem náročnější než první den za mřížemi. A překonat následující měsíce bez kriminality je ještě obtížnější. Včas a lépe připravovat delikventy na realitu by se vyplatilo všem.

Jak pokračují životy lidí, kteří opouštějí brány českých věznic? Je to paradox: první den na svobodě pro ně bývá mnohem náročnější než první den za mřížemi. A překonat následující měsíce bez kriminality je ještě obtížnější. Včas a lépe připravovat delikventy na realitu by se vyplatilo všem.

Ještě před pár měsíci si Honza odpykával tříletý trest. „Osm let jsem bral pervitin. Sice s přestávkami, ale pak jsem ho začal i prodávat. A za to jsem šel sedět.” Honza vystupuje zdvořile, ale je vidět, že o drogách se mu nemluví snadno. 

Z podobného důvodů skončil za mřížemi Roman, který ve výkonu trestu strávil celkem sedm let – natřikrát, z toho dvakrát kvůli drogám. „Prostě jsem do toho spadl. Vařil jsem, pak i prodával,” říká vysoký muž s poněkud nedůvěřivou tváří. 

Honza si trest odpykával v Jiřicích u Nymburka, Roman v Plzni na Borech a v Ostrově nad Ohří. Kromě drogové a vězeňské minulosti je spojuje obtížná reintegrace: psychicky náročnější než pobyt v kriminále totiž bývají komplikace po propuštění. 

 

Bezradnost po zavíračce

Jen v roce 2015 bylo z českých kriminálů propuštěno přes devět tisíc lidí. „Často nemají kde bydlet, práci shánějí těžko, jsou v dluhové pasti. Brány věznice opouštějí většinou jen s penězi na cestu domů,” říká náměstek pro trestní politiku z ministerstva spravedlnosti Vladimír Zimmel. Svobodu zamíří oslavit do hospody, po zavíračce stojí venku a neví, co dál. Ti šťastnější mohou jít za rodinou či přáteli, nicméně častěji se nabízejí tyto tři alternativy: ubytovna, azylový dům, ulice. 

Propuštění mohou požádat o okamžitou podporu v hmotné nouzi, což znamená v nejlepším případě jeden tisíc korun, přičemž slovo „okamžitá” je poněkud zavádějící: žadatel musí čekat i několik dní. „Většinou se navíc odečte, dejme tomu, pětistovka, kterou propuštěný dostal na cestu domů,” říká Petr Schneedörfler, předseda spolku Lighthouse, který nabízí poradenství a pomoc s vyřízováním žádostí o podmíněné propouštění. „I kdyby dotyčný ihned nastoupil do práce, výplatu dostane až za měsíc. Do té doby je odkázán na pomoc rodiny nebo okolí. Pokud nemá zaměstnání, jde na Úřad práce, ten však vyplácí dávky také až zpětně,” doplňuje Schneedörfler. To všechno znamená mnoho týdnů bez peněz…

„Víme o tom, ale ty problémy spadají do přípravy na propuštění. A my chceme do společnosti vracet lidi, kteří stojí na vlastních nohou a nejsou závislí na almužně od státu,” říká náměstek Zimmel. Ministerským ideálem jsou vězni, kteří za mřížemi pracují, dokáží si našetřit a mají jasnou představu, kam se po propuštění vrátí. Například v Jiřicích má zaměstnání 34 procent vězňů, ve Světlé nad Sázavou zhruba 60 procent. Více pracovních možností by měla přinést nová koncepce vězeňství, která se zavádí od roku 2015.

 

Recidiva škodí všem

Pobyt jednoho člověka za mřížemi stojí společnost kolem třiceti tisíc korun měsíčně. Vedoucí výzkumné skupiny Institutu pro kriminologii a sociální prevenci při ministerstvu spravedlnosti Petr Zeman vysvětluje, že nejvíce zločinů páchají lidé ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. A že čím dříve zločin spáchají, tím je pravděpodobnější, že se něco takového bude opakovat. A právě recidiva je nebezpečná a drahá. „Potřebujeme co nejvíc oddalovat první zločin, na což nestačí nástroje trestní politiky.” Zeman doporučuje zapojit do systému prevence rezort školství a do procesu nápravy ministerstvo práce a sociálních věcí – i s tím počítá nová koncepce vězeňství.

Skupina „nenapravitelných” těžko může někdy zcela vymizet, ale s většinou odsouzených se podle Zemana pracovat dá. „Mnoho zločinců páchá trestné činy ze situačních důvodů, jako jsou ztráta bydlení, nezaměstnanost či tíživá finanční situace,” říká a doplňuje: „Právě na ty se vyplatí vynaložit prostředky. Nesmíme je ale brát jako nějakou homogenní skupinu, pro každého se hodí trochu něco jiného.” 

Jak vysoká je recidiva v Česku? Lze ji kvantifikovat různými způsoby, Petr Zeman z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci nabízí analýzu tabulek ministerstva spravedlnosti: „Veřejně dostupné Statistické ročenky kriminality uvádějí počty recidivistů označených soudem, ovšem ti tvoří jen malou část opakovaně odsouzených. V justiční databázi lze nicméně dohledat podíl dosud netrestaných pachatelů mezi všemi odsouzenými, takže zbytek tvoří ti, kteří již v minulosti odsouzeni byli. V posledních letech se podíl těchto recidivistů drží na úrovni 65 procent.” Česko tak podílem trestných činů spáchaných recidivisty nijak výrazně nevyčnívá mezi okolními zeměmi.

 

Přežít první noc

Honza, zmíněný v úvodu, se na svobodu dostal letos v lednu. Věznici opustil ve středu a „okamžitou” pomoc – hotovost na ruku – dostal až po víkendu. „Mohl jsem jít naštěstí domů k mámě, ale kdybych byl odkázaný na ubytovnu, byl by to docela průšvih,” říká. Zamířit za levným noclehem se může zdát jako schůdné řešení, ale provozovatelé ubytoven vyžadují zálohu dopředu. A jak už bylo řečeno, čerstvě propuštění lidé často nemají z čeho ji zaplatit, neboť potřebné dávky vyplácí Úřad práce až zpětně. 

Scénář však nemusí být tak černý: „V azylových domech se dá přes sociálního pracovníka domluvit, že ubytují člověka bez placení, pokud je přihlášen na Úřadu práce. A že za bydlení zaplatí po vyplacení dávek,” říká Barbora Deutschová z neziskové organizace Romodrom. Informace o bezplatném ubytování předávají propuštěným sociální pracovníci věznic, kurátoři či neziskovky, ale ne každý vězeň či propuštěný s nimi spolupracuje. Většina azylových domů na novinářský dotaz potvrzuje, že takové služby nabízejí, nicméně upozorňují, že propuštění lidé na takové řešení ne vždy přistupují.

Příslušných sociálních a pedagogických pracovníků je málo. Například ve věznici Světlá nad Sázavou jsou tři na osm stovek vězňů, jinde to není o moc lepší. Podle mluvčí Vězeňské služby Petry Kučerové by věznice jejich počty mohly navýšit, kdyby získaly nová tabulková místa. Malý počet těchto profesionálů připouští i ministerstvo spravedlnosti: „Na jednoho spadá průměrně třicet vězňů. Ideálem je naplnit stávající instrukci, tedy jednoho takového člověka na dvacet vězňů,” říká náměstek Zimmel.

 

Návrat do nového světa

Loni v listopadu byl z Valdic propuštěn člověk, který strávil za mřížemi dvacet let v kuse. Nevěděl, co je internet, natož mobil,” vypráví vedoucí dobrovolníků Vězeňské duchovenské péče Pavel Zvolánek, který začal loni dojíždět za vězni, kteří si odpykávají desítky let za nejtěžší zločiny. Pokračuje: „Po jeho propuštění jsem mu nabídl menší zácvik. Přijel na Černý most celý vykulený a dostal za úkol chodit po obchodním centru. Chtěl si koupit kalhoty, ale neuměl ani oslovit prodavačku. Několikrát vešel do prodejny a vůbec nevěděl, jak začít mluvit. Byl zvyklý jen na chlapy – spoluvězně a bachaře.”

Předseda spolku Lighthouse Petr Schneedörfler se probírá korespondencí s Romanem, který – jak bylo řečeno v úvodu textu – seděl stejně jako Honza kvůli drogám. Ukazuje mi obrázek dítěte v hokejovém dresu. „Tady nám pan Roman poslal fotku svého syna, kterému jsme zaplatili členský příspěvek v klubu. Romanovi totiž strhávají z platu na splácení jeho předchozích dluhů a ty dva tisíce navíc by dohromady nedal.” Takové gesto chce hodně důvěry i opakovaného ověřování, zda dotyčný skutečně pracuje, platí dluhy a alimenty, jak nakládá s výdělkem. S Romanem začali lidé ze spolku Lighthouse spolupracovat v roce 2013, první dva roky ho navštěvovali ve věznici. 

První a druhý výkon trestu odseděl Roman v Plzni na Borech. „Nastoupil jsem tam do toxi oddělení, kde je víc speciálních pedagogů než na klasických odděleních, víc s námi pracovali – na jiných odděleních se nic neděje, tam jen přežíváte,” říká. Po obou propuštěních, kdy se vracel za manželkou a synem, nicméně spadl brzy znovu do drog. Až po třetím odsouzení, kdy seděl ve věznici v Ostrově nad Ohří, se mu podařilo se závislostí skoncovat. „Na Borech bylo všechno zaměřené na práci, v Ostrově s námi víc komunikovali a otevřeli mi oči.” Když opouštěl věznici potřetí, byl už po rozvodu, s osmiletým synem však udržuje blízký vztah. 

„Za mřížemi se člověk hodně změní i fyzicky – obvykle dost přibere. Ne, že by si tam vězni žili dobře, ale jedí hodně mouky a méně se hýbou. Po výstupu z výkonu trestu jsme proto Romanovi donesli nějaké oblečení,” říká Petr Schneedörfler ze spolku Lighthouse. Sociální kurátoři upozorňují čerstvě propuštěné na pracovní nabídky, pomáhají jim s vyřizováním dávek a s komunikací s úřady, lidé bez trvalého bydliště si u nich mohou vyzvedávat poštu či vyřizovat maily. Ne každý propuštěný ale služby kurátora využívá – kromě vyřízení žádosti o již zmíněnou okamžitou pomoc v hmotné nouzi. 

 

Vězení naučí čekat

Neziskové organizace nenabízejí jen jednorázovou pomoc typu oblečení či potravin. „Naší hlavní agendou je řešení dluhů,” říká Schneedörfler a dodává: „Pokud chlapa propustí z vězení, přijde domů a splácí dluhy, je to bezva. Ale je to spíš výjimka. Jeho družce nevysvětlíte, že se bude vracet z práce s osmi tisíci měsíčně. Z toho se žít nedá.” 

Pokud se člověk chce odpoutat od kriminální minulosti a nechce pracovat na černém trhu, kde by dostával peníze bokem a tudíž  je neodevzdával exekutorům, nezbývá mu, než se s minimem na přežití spokojit. Peníze mu totiž strhávají přímo u zaměstnavatele, mohou mu i obstavit účet. I když zaměstnavatel provede zákonem určené srážky a pošle zbytek výplaty na účet, exekutor ji stejně zabaví. Jediným řešením je výplata mzdy v hotovosti, to však zaměstnavatelé mohou odmítnout. 

Naději může představovat oddlužení: člověk po dobu pěti let splácí dluhy a žije s minimem, zbytek mu stát odpustí. „Ve výkonu trestu se naučíte čekat, takže když dotyčný dostane pevný termín a bude vědět, že když začne pracovat a splácet, může být za pět let bez dluhů, nějak to zvládne,” říká Schneedörfler ze spolku Lighthouse. 

Postavit se na vlastní nohy znamená najít si stálé zaměstnání. U hůře placených pozic to ještě jde, pokud však dotyčný míří výše, například kvůli svému vzdělání, záznam v rejstříku bývá velkou překážkou. I proto v Rubikon Centru pořádají pohovory nanečisto: „Zveme zaměstnavatele, aby si s klienty popovídali, což je přínosné pro obě strany. Uchazeč o práci si vyzkouší, co takové jednání obnáší, zaměstnavatelé mohou ztratit některé předsudky,” říká Zuzana Nováková. 

 

Postavit se minulosti čelem

Honza, kterému je pětatřicet a bydlí u maminky, hledal několik měsíců práci ve svém oboru – v hotelnictví. Ale protože mu přišlo fér přiznávat minulost, zaměstnavatel v průběhu pohovoru často ochladl. „Pokud po uchazečích nechtějí výpis z trestního rejstříku, přiznat to nemusí. Ale v životopise mají díru a pokud pracovali ve vězení a mají exekuce, zaměstnavatel to zjistí, neboť přehled srážek a zápočtový list jsou vystaveny od Vězeňské služby,” objasňuje Petr Schneedörfler ze spolku Lighthouse.

Roman, který je rozvedený a má osmiletého syna, sehnal po propuštění na svobodu práci svářeče. Vydělává zhruba dvacet tisíc hrubého, kvůli exekucím mu zůstává zhruba devět, platí alimenty. „Nebere drogy, pracuje, platí dluhy. Takže jsme sepsali žádost o oddlužení. Nezastáváme se ho, ale je dobré dát mu šanci. Bude platit pět let. Chceme, aby platit dalších dvacet let? Nemůžeme ty lidi úplně zničit,” říká Schneedörfler. Romanovo oddlužení soud schválil, své dluhy nyní splácí v režimu osobního bankrotu.

 

Autorka je studentkou třetího ročníku žurnalistiky na FSV UK. Text vznikl v rámci předmětu Novinář a menšinová témata.

 

Kdo jak pomáhá
Spolek Lighthouse
Zaměřuje se na recidivisty a pomoc nabízí i příbuzným a blízkým propuštěných, věnuje se dluhovému poradenství. Dlouhodobá pomoc je poskytnuta zhruba dvaceti lidem ročně, vedlejší služby zhruba stovce.
Rubikon Centrum
Zaměřuje se na integraci trestaných lidí a jejich pracovní uplatnění, snaží se tím přispívat ke snižování recidivy. Nabízí i programy pro snižování zadluženosti a zvýšení efektivity alternativních trestů. 
Romodrom
Pomáhá lidem ohroženým sociálním vyloučením, mezi něž patří i propuštění vězni. Organizace s patnáctiletou historií byla zpočátku zaměřena jen na Romy, časem rozšířila služby i na další skupiny obyvatel.
Vězeňská duchovenská služba a Vězeňská duchovenská péče
Sdružuje kaplany z třinácti církví, kteří dojíždějí do třiceti z pětatřiceti českých věznic. Dobrovolníci do věznic dojíždějí obvykle jednou týdně, profesionálové i každý den. Nabízejí studium Bible či hovory o víře.

 

Nová koncepce vězeňství
Měla by snížit recidivu a zlepšit podmínky ve věznicích. V plánu je zvýšení zaměstnanosti, další vzdělávání, příprava na propuštění, zlepšení bezpečnosti a zdravotních služeb, příprava alternativních trestů či výstavba otevřené věznice v Jiřicích, kde by vězni ráno vstávali sami bez hromadného budíčku, dojeli do zaměstnání, nakoupili si jídlo, uvařili si; areál zbudovaný po vzoru věznice na norském ostrově Bastøy by se měl za pomoci Norských fondů začít stavět příští rok.
Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat