Přijet na scénu tankem

7. června 2015

Tanečnice a režisérka Miřenka Čechová.

foto Jan Schejbal.

Vzdor jejím zahraničním úspěchům ji v Česku málokdo zná. Temperamentní provokatérka, jež vždy hledá vlastní cestu. Sbírá ocenění po světě, USA označuje za svou druhou vlast − učila ve Washingtonu a nyní je programovou ředitelkou Českého centra v New Yorku. Věnuje se i pantomimě a dotýká se témat, jako jsou padlé baletky nebo transsexuálové.

Gumový obličej, který neustále mění tvary; to může být to první, co vás na ní upoutá. Nevidíte ho jen na jevišti – to se u ní coby u mima logicky čeká – ale také v civilu. Není to žádné pitvoření nebo kroucení, prostě velmi živá mimika, jako u člověka, který je zvyklý se vyjadřovat hlavně pohybem. Miřenka Čechová ale také hodně mluví. Charakteristickým a velmi plastickým hlasem. A mluví rychle. To překvapí, protože jakkoli na jevišti z literatury hodně vychází, málokdy tam slova používá přímo. Zato u stolu vypráví o zážitcích z cest po světě, o rozdílech mezi umělci v Americe a v Česku, o svých postojích ke světu. A taky o svých plánech, kterých má spoustu. Vyzařuje z ní energie, provokace, jasný názor – a také hodně smyslu pro humor.

Osobně jsem Miřenku poznal před sedmi osmi lety; tehdy se oba její divadelní soubory – Spitfire Company a Tantehorse – teprve rozjížděly. Dnes sbírá ocenění v Jihoafrické republice, Velké Británii či Izraeli, tráví týdny na stážích a soustředěních v Polsku, Německu či Norsku, na zájezdech v Koreji a především pak v USA, které označuje za svou druhou vlast. Rok tu učila na univerzitě ve Washingtonu, od té doby se sem často vrací – učit, vést workshopy, zkoušet, hrát vlastní představení a spolupracovat s cizími soubory. Letos v dubnu pak přijala nabídku pracovat pro České centrum v New Yorku, starat se o jeho kulturní program a dramaturgii. Na jednom místě ale sedět nezůstane a ani jako (dočasná) „úřednice“ se nevzdá vlastní tvorby.

Z Aše na konec světa

Miřenka, podle rodného listu Miroslava Čechová, pochází z Aše, narodila se tam v dobách husákovského socialismu před třiatřiceti lety a strávila tam dětství. Zanedbané město u zavřených hranic se Západem, z něhož československý režim po válce vysídlil sudetské Němce, často obývali lidé z deklasovaných a neprivilegovaných vrstev, odpadlíci a Romové. „Ráda jsem se v tom pohybovala, vzpomínám si třeba, že jsem vždycky přitáhla domů partičku svých cikánských kamarádů, maminka jim napekla vdolky a oni je neuvěřitelnou rychlostí snědli, takže je máma nestíhala doplňovat,“ vypráví. V Aši ale především chodila do baletního kroužku. V deseti letech ji učitelka poslala na zkoušky na konzervatoř do Prahy. Vzali ji. Rodiče o tom zprvu nechtěli ani slyšet, ale nakonec ji pustili. Jako malá holka šla na internát a sama se začala pohybovat po velkoměstě, které vůbec neznala.

Baletní zkušenost v ní dodnes zůstává − ovšem jako otřesný zážitek. Drsný dril sovětského typu, totální potlačování individuality, nucení dívek, aby hlavně nevyčuhovaly a dobře zapadly do systému. Poslouchat, cvičit, drilovat. A vedle toho, po škole – absolutní svoboda v Praze raných devadesátých let, v cizím městě, bez dozoru, bez pravidel.

Podpořte Reportér sdílením článku