Názor

Šok! Někdo chce dodržovat dohody

26 / 07 / 2017

Konec koalice mezi lidovci a stranou starostů odhalil pozoruhodný fakt - zvykli jsme si na neplnění závazků a slibů do takové míry, že to již od politiků přímo vyžadujeme.

Konec koalice mezi lidovci a stranou starostů odhalil pozoruhodný fakt - zvykli jsme si na neplnění závazků a slibů do takové míry, že to již od politiků přímo vyžadujeme.

Vedení STAN odmítlo přistoupit na změnu dohody s KDU-ČSL a napsat své zástupce na lidovecké kandidátky. Tím zajistilo tichý skon volebního spojenectví ve věku nedožitých dvou měsíců. Komicky krátká životnost tohoto politického projektu musí představovat nějaký druh rekordu a pohříchu i jedinou výraznější stopu, jaká po jepičí koalici zůstane. Lidovecká třetí síla se tak v poklidu vrátí do obvyklé polohy pátého kola u vozu, Starostové mimo Sněmovnu a Andrej Babiš se může ještě o něco víc těšit na říjen, protože více propadlých hlasů znamená bohatší nadílku mandátů pro největší stranu.

Až na onu rychlost zániku vlastně nejde o nic mimořádného. Země, kterou na podzim čeká desátý premiér v průběhu patnácti let, má politickou nestabilitu zapsanou v DNA. Zajímavé je spíš sledovat, jak na rozhodnutí Starostů o samostatné kandidatuře reaguje značná část veřejnosti, média nevyjímaje. Překvapí nás jen máloco. Ministr s puškou je nuda, na (ex)ministry v poutech si zvykáme též. Avšak politici STAN trvající na dodržování dohod působí jako závan šílenství z jiné doby: na kandidátkách by byli, šest lídrů by měli, pár poslaneckých míst by se z toho vytlouklo – tak v čem je problém?

 

Křesla a pouze křesla

Z pragmatického hlediska mají hlasy udivených pravdu. Koalice znamenala riziko a i šest či sedm poslanců za STAN by mohlo mít v povolebních počtech velkou váhu; bezesporu větší než nula, která čeká Starosty nyní, pokud nevystřelí své preference na zhruba trojnásobek.

Zvykli jsme si však na neplnění závazků a slibů do takové míry, že to již od politiků přímo vyžadujeme. Výrazné osobnosti jako Jan Farský (bývalý starosta Semil) či Vít Rakušan (starosta Kolína) podpořily po lidoveckém vypovězení koalice samostatný postup, přestože tím jejich téměř jisté poslanecké křeslo mizí v nedohlednu. Místo respektu za principiální postoj se dočkali spíše zdvižených obočí a mistrování za uraženost. 

Ale musela koalice skutečně skončit? Její preference se pohybovaly v rozmezí statistické chyby od potřebné desetiprocentní hranice, do voleb zbývaly tři měsíce a dávalo smysl věřit, že pokud do té doby neviditelná kampaň nabere na síle, potřebné procento se mezi nerozhodnutými najde. Dohodu porušili lidovci, čemuž se nediví nikdo – překvapit nás již dokáže jen něčí neochota na porušování přistoupit.

Není nutné dělat si o Starostech iluze. I v jejich konání hrála role pragmatičnost, obavy z rozkolu a také z pohlcení silnějším protivníkem. Ve výsledku však učinili rozhodnutí, které je pro ně přinejmenším krátkodobě nevýhodné. Nepřistoupili na to, že dohoda o koalici je jen cár papíru a slib prázdným zvukem, jehož význam lze měnit podle nálady. 

Pokud správa země nemá být jen o křeslech, není moudré ohrnovat nos nad politiky, kteří se drží alespoň nějakých zásad. Jinak nám zůstanou jen ti ostatní.
 

Autor je publicista a ředitel vývojářské firmy Blue M

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat