Reportáž

Tak blízko, tak daleko

12 / 10 / 2014

Osmého listopadu roku 1989 dostal Marco Büttner (11) od mámy nového papouška. Pojmenoval ho Hansi. O tři dny později, 11. listopadu, máma zakázala Markovi koupit si walkman. A mezitím se stala ještě jedna věc: padla Berlínská zeď.

Osmého listopadu roku 1989 dostal Marco Büttner (11) od mámy nového papouška. Pojmenoval ho Hansi. O tři dny později, 11. listopadu, máma zakázala Markovi koupit si walkman. A mezitím se stala ještě jedna věc: padla Berlínská zeď.

Osmého listopadu roku 1989 dostal Marco Büttner (11) od mámy nového papouška. Pojmenoval ho Hansi. O tři dny později, 11. listopadu, máma zakázala Markovi koupit si walkman. A mezitím se stala ještě jedna věc: padla Berlínská zeď.

Marco Büttner je Berlíňan. Východní. Marco Büttner je taky novinář, editor zpravodajství v televizi RTL. Marco Büttner ještě pořád, i pětadvacet let po pádu Berlínské zdi, občas čte noviny odzadu. Přesně tak, jak to dělávala máma v dobách NDR: „Vždycky četla odzadu, protože vepředu byla stále jedna a ta samá propaganda.“

Marco Büttner dodnes žije na východě, v půvabné části berlínské čtvrti Pankow. S manželkou (ze Západu) a dvěma dcerami (devět a osm let), které se někdy vyptávají, jaké bylo jeho dětství za zdí a proč nemohl prostě jít a koupit si americkou čokoládu.

Marco Büttner je rád, že se narodil na Východě. Ale je taky rád, že zeď padla, když mu bylo teprve jedenáct. „Kdybych byl býval o deset let starší, můj život by dneska vypadal jinak. Jsem si jist, že bych neseděl v newsroomu největší soukromé televize v Evropě.“

Mami, nevidím zeď

První papoušek v rodině se jmenoval Kucki, byl skoro celý modrý a Marco ho miloval. Jenže v pátek 12. května 1989 v dopoledních hodinách se stala tragédie: Markova nejmladší sestra Daniela na Kuckiho nedopatřením šlápla, pták byl na místě mrtev. Büttnerovi jej pohřbili přímo před domem, na ulici Ehma Welka 39 ve čtvrti Hellersdorf („V pravém vzdálenějším rohu trávníku,“ zaznamenal si Marco do deníku).

Hellersdorf byl tehdy poněkud depresivní místo. Sídliště ve výstavbě, šedivé, plné bahna a nepořádku, navíc strašně daleko od centra. Jenže v třípokojovém bytě opravdu tekla z kohoutku teplá voda a záchod opravdu splachoval a Marco byl šťastný, protože na předešlé adrese v berlínském Lichtenbergu tyhle věci vůbec nebyly samozřejmostí.

Máma Steffi měla pokoj jen pro sebe, její muž Detlef od rodiny odešel už v roce 1985.

Když se stal ten incident s Kuckim (máma ho taky obrečela, ne že ne), Marco strašlivě žadonil o nového papouška. Jenže Steffi na něj neměla peníze.

Někdy zkraje léta (snad, Marco si přesně nepamatuje) pak vzala Steffi Büttnerová všechny tři své děti na Alexanderplatz. Vyjeli na televizní věž, dodnes jeden ze symbolů města. „Marco, támhle je zeď. Vidíš ji? Za ní je Západ.“ Marco neviděl. Hrozně se snažil, ale jeho dětské oči prostě nebyly schopné betonovou bariéru oddělující dva světy najít. Jistě, věděl, že tam je. Když se narodil, už stála. Taky věděl, že někde za ní žije jeho první holka Verena, kterou miloval, když mu bylo devět. Verenina matka si v sedmaosmdesátém vzala západního Němce a rodina se odstěhovala do Heidelbergu. „Představoval jsem si, že tam někde za zdí, kterou nemůžu najít, spatřím Verenu, jak mi mává obrovskou bílou vlajkou.“ Místo toho Marco z věže uviděl jen obyčejného holuba.  Nešlo mu do hlavy, že si tenhle šedý pták může létat z Východu na Západ, jak se mu zlíbí.

Dole pod věží máma dětem koupila hotdog. To bylo něco!

 

Verena mi poslala bramboru

Když se Verena odstěhovala na Západ, začali si s Markem psát. Stasi, mocná východoněmecká tajná služba, se ani nepokoušela skrývat, že dětské dopisy kontroluje – obálky přicházely pečlivě rozříznuté.

„Ahoj Marco, co jsi dostal k Vánocům?“

„Ahoj Marco, kde jsi byl na silvestra?“

„Milý Marco, konečně mám čas zase ti napsat...“

Milý Marco byl přesvědčen, že svou holku už nikdy neuvidí. Ona ale přijela v zimě 1988. S mámou a otčímem na návštěvu k příbuzným. V krabici se sladkostmi, kterou mu přivezla, našel Marco i bramboru.

„Mami, nevíš, proč mi Verena dala bramboru?“

Steffi dostala záchvat smíchu: „To je přece kiwi!“

V neděli, vždycky v poledne, Steffi Büttnerová v kuchyni poslouchala německy vysílající americké rádio RIAS. Zprávy začínaly bimbáním legendárního Zvonu svobody z radniční věže v západoberlínském Schönebergu.  A do bimbání mužský hlas recitoval: „Věřím v nedotknutelnost individuální lidské důstojnosti. Věřím, že všichni lidé mají Bohem dáno stejné právo na svobodu. A slibuji, že se postavím jakékoliv tyranii...“

„Dodneška mám z toho husí kůži. Myslím, že tahle slova mě do značné míry zformovala,“ říká dnes Marco Büttner a tváří se u toho významně.

 

Gorbi! Gorbi!

Ve skutečnosti to byla samozřejmě hlavně máma, kdo Marka zformoval. Steffi Büttnerová, ročník 1957, byla aktivní ve východoněmeckém opozičním hnutí, které během 80. let nabíralo na síle a velikosti. Koncem léta a na podzim 1989 už bylo zjevné, že se děje něco většího, ba velkého. Východní Němci utíkali po tisících přes Maďarsko, v září jich další tisíce prchly přes západoněmeckou ambasádu v Praze.

Zkraje října pak přijel do Východního Berlína sovětský vůdce Michail Gorbačov − na oslavy 40. výročí vzniku NDR. Východní Němci vkládali do Gorbiho obrovské naděje, doufali, že přiměje „jejich“ paličatého komunistu Ericha Honeckera k reformám (což se nepodařilo, nicméně Honecker byl o necelé dva týdny později donucen rezignovat a na jeho místo přišel jen o něco méně paličatý Egon Krenz).

Marco šel Gorbačova vítat na ulici s celou třídou. Děti stály v první řadě, tak blízko, že chlapec mohl jasně identifikovat i legendární skvrnu na sovětském čele. Když auto projíždělo přímo kolem něj, Marco začal hulákat: „Gorbi! Gorbi!“ Protože Gorbi byl idol! První sovětský vůdce, který se usmíval a vypadal přátelsky.

„Gorbi! Gorbi!“

„Buď zticha,“ sykl na Marka učitel, zarytý „honeckerovec“.

Máma pak musela do školy na kobereček, ale synovi nic nevyčetla. Zato spolužačka Jana, nástupkyně Vereny v Markově srdci, prohlásila, že Büttner je nepřítel státu. („Pozítří ve škole se jí musím zeptat, jak to myslela,“ napsal Marco do deníku.)

Osmého října, v neděli, pak jedenáctiletý chlapec na vlastní kůži zažil protestní akci. Máma vzala všechny tři děti do čtvrti Prenzlauer Berg, do Getsemanského kostela, který byl, podobně jako mnoho dalších kostelů, jakýmsi přirozeným shromaždištěm lidí nesouhlasících s Honeckerovým režimem. Kolem chrámu z červených cihel byly stovky svíček a lidí a taky příslušníci Stasi, rozpoznatelní na první pohled: „Měli většinou džíny, bílé tenisky, šedé koženkové bundy a celkem charakteristický sestřih,“ vzpomíná Marco.

„Když jsme přicházeli ke kostelu, máma mi dala pět marek a modrý notýsek s telefonními čísly. ,Kdyby mě zatkli, obvolej ty a ty přátele,“ řekla mi. A pak nám přikázala, abychom mlčeli.“

Büttnerovi byli v kostele asi hodinu nebo dvě, máma spíš poslouchala než mluvila, děti držela pořád u sebe. Načež se rozhodla jít domů, druhý den byla škola. Potom, už z nástupiště metra, které je zrovna tady nad úrovní ulice, Marco viděl, jak se ke kostelu sjíždějí policejní dodávky. Na místě byly tehdy zatčeny stovky lidí, které policie nechala v autech celou noc. „Dneska jako otec opravdu nevím, zda bych své dcery vzal na akci, kde by reálně hrozilo zatčení nebo násilí. Těžko se to posuzuje – žijeme v takovém bezpečí!“

 

Končím s velkou politikou

Východoněmecký režim se drolil. Zjevně. Stejně jako celý východní blok. Jedenáctiletým chlapcem cloumalo vzrušení. Ta akce u kostela, to byla paráda! Pocit ilegality, nebezpečí, vzdoru, jedinečnosti! Husí kůže po celém těle, protože tady se TO děje!

Marco dobře věděl, že máma je už delší dobu v opozičním hnutí. Zaprvé, ona sama se tím před dětmi nijak zvlášť netajila. A zadruhé, proč by jinak před domem na ulici Ehma Welka 39 tak často postávalo auto s chlápky v džínách, bílých teniskách a šedých koženkových bundách?

Byly to vzrušující týdny. Jen toho papouška Marco pořád neměl, což bylo k vzteku. Marco vzpomínal, jak jeho modrý Kucki celé hodiny divoce decimoval malého plyšového psíka, kterého měl v kleci (a kterého mu taky dali s sebou do hrobu).

V sobotu 4. listopadu se pak stalo něco nevídaného: na Alexanderplatzu, kam Steffi brávala děti na hotdog, demonstrovalo na půl milionu lidí. Akce, kterou organizovali především východoberlínští divadelníci a intelektuálové, byla úřady povolená (!) a kromě zástupců opozice na ní promluvili i členové politbyra. „Večer předtím jsme doma malovali transparent. Jenže pak máma vyrazila sama, nás nechala doma. Já byl tak naštvanej!“

V neděli pátého už bylo dávno jasné, jak obrovská ta akce na „Alexu“ byla. Büttnerovi jeli na návštěvu k babičce, domů se vraceli taxíkem, sovětskou volhou, a všichni čtyři příšerně páchli cigaretami – babi si zapalovala jednu od druhé. „Přesně si tu cestu pamatuju. Byl jsem zklamaný. Nejen proto, že mě máma na demonstraci nevzala. Ale paradoxně i proto, že přišlo tolik lidí. Říkal jsem si: Tak, a teď se z protestů stala masová záležitost. Ten pocit jedinečnosti a hrozícího nebezpečí, který jsem měl u Getsemanského kostela, se vytratil.“

Marco Büttner (11) toho odpoledne ztratil zájem o „velkou politiku“. I když jen na chvíli.

 

Ihned, neprodleně

Když velká politika zklamala, bylo třeba najít jiný smysl života. Stal se jím Hansi, nový papoušek. Možná měla máma špatné svědomí, že Markovi zatrhla ten Alexanderplatz. A tak se celá rodina ve středu osmého listopadu odpoledne vydala do zverimexu: Hansi byl jasná volba už proto, že zbarvením nápadně připomínal nebožtíka Kuckiho. Domácnost Büttnerových zaplavilo čisté dětské štěstí. Marco toho večera ani neměl čas kouknout se z okna, jestli před domem stojí auto a v něm chlápci v koženkových bundách.

A potom…

Devátý listopad a Günter Schabowski. Východoněmecký komunista, člen politbyra, toho času též jakýsi neoficiální tiskový mluvčí strany. To jeho slova dala do pohybu události, jež by jistě nastaly tak jako tak, jen možná o malinko později. Komunisté tehdy pořádali i několik tiskovek denně, na nichž jako o překot informovali o chystaných změnách. Krátce před čtvrteční konferencí dostal Schabowski přímo od šéfa (Egona Krenze) papírek, na němž bylo shrnuto nejnovější vládní usnesení: východní Němci budou smět víceméně bez překážek cestovat na Západ, a to přes kterýkoliv hraniční přechod. Opatření mělo začít platit až druhý den, aby byl čas patřičně instruovat pohraniční stráž. Jenže to už na papírku nestálo. „Nebyl tam vůbec žádný časový údaj,“ bude později líčit Schabowski. Na tiskovce pak obsah papíru přečetl nahlas, načež jeden z reportérů položil logickou otázku: Odkdy opatření platí? Nervózní Schabowski pár vteřin mlčel a pak prohlásil: Sofort, unverzüglich. Ihned, neprodleně.

Zpráva se okamžitě objevila ve vysílání západoněmeckých rádií a televizí – které pochopitelně sledovala půlka Východního Berlína (signál prostě nebylo možné rušit). Lidé popadli bundy a šály a vyrazili.

S Berlínskou zdí, která osmadvacet let rozdělovala město i svět, byl toho večera konec. Jedenáctiletý Marco Büttner, bytem na ulici Ehma Welka 39, tenhle zlomový moment v dějinách lidstva… prospal.

 

Tabule, mapa, Západ

„Od minulého zápisu se toho hrozně moc událo. Zaprvé, Krenz a vláda odstoupili, mámě to udělalo hroznou radost. Zadruhé, hranice jsou otevřené. A já už tam byl. V Západním Berlíně. Ale ještě jsem si nic nekoupil.“

Zápis v Markově deníku nemá žádné datum, ale vzhledem k řečenému je jisté, že byl pořízen až po 3. prosinci 1989, což je oficiální datum Krenzova odchodu.

„Jo, v osudnou noc z devátého na desátého listopadu jsem spal, vždyť jsem musel do školy. O pádu zdi nám máma řekla ráno u snídaně. Po pravdě, vlastně to se mnou nic neudělalo. Jednak jsem byl přesvědčen, že dostat se na Západ je už vlastně jednoduché, šlo to přes Maďarsko a Československo. Ale hlavně, plně jsem se soustředil na Hansiho!“

Marco vzpomíná, že už toho dopoledne, vlastně jen několik hodin po pádu zdi, ve škole chybělo několik dětí. Vyrazily do Západního Berlína: s rodiči, většinou příslušníky východoněmecké armády nebo policie.

Marco tam chtěl taky, to dá rozum. Co nejdřív! „Jednou se mi zdál takový sen, bylo to ještě dlouho před listopadem ´89. Stál jsem u tabule a na mapě ukazoval spolužákům, kde všude v západním Německu jsem byl,“ říká Marco.

A teď se TAM mohlo doopravdy! Jenže máma byla neoblomná. Prohlásila, že se půjde až v sobotu odpoledne, po škole. „Myslím, že se ještě bála. Byla pod dohledem agentů Stasi, nechtěla jim zavdat sebemenší příčinu, aby dělali problémy. Trvala na tom, že jdeme do školy – a hotovo.“ Marco to pochopil, ale stejně ho trochu hryzalo, že děti z režimních rodin už TAM byly. I Jana! Ta, co ho nazvala nepřítelem státu!

 

Místo, kde je všechno možné

Marku Büttnerovi je dnes šestatřicet, ale když stojí na místě, kde dřív bývala zeď, umí se pořád culit jako děcko: stoupne si jednou nohou na Východ a druhou na Západ a pak poskakuje a huláká: „No není to senzace? Východ! Západ! Východ! Západ!“ Kdysi neprostupnou hranici mezi dvěma částmi jednoho města překračuje několikrát denně − po cestě do práce, domů, k doktorovi, na nákup − a skoro vždycky si to uvědomí.

„Ale tenkrát jsem to celé vnímal jinak. Těžko se to vysvětluje… Západní Berlín pro mě nebyl jiná část mého města, ale úplně jiný svět. Zcela neznámý – na východoněmeckých mapách byl západ města vždycky bílý. Měl jsem jen své vnitřní představy. O místě, které je plné barev, světel, vůní. O místě, kde je všechno možné. O místě, které je tak blízko a zároveň tak strašně daleko...“

Na nejpřiléhavější srovnání přišel Marco před deseti lety, když jeho žena poprvé otěhotněla: „Dítě je blízko, můžete ho cítit, můžete si na ně skoro sáhnout, ale stejně si ho nedokážete představit. Je dva centimetry od vaší ruky, ale přesto jako by bylo na jiné planetě. Tak takhle nějak to bylo se Západním Berlínem...“

Marco je dnes přesvědčen, že kdyby byl býval dospělý, pokusil by se z Východu utéct. Jako jeho otec Detlef, který útěk plánoval s přáteli už v šestnácti. Jenže Stasi skupinu „vyhmátla“ a Detlef si za plánování útěku odseděl čtyři roky ve vězení. „Už se z toho vlastně nikdy nevzpamatoval,“ říká Marco.  Ale to je jiný příběh.

 

Odteď už jen blízko

Sobota, jedenáctého listopadu 1989. Zrovna skončila škola (lavice v Markově třídě byly ještě prázdnější než včera), Steffi Büttnerová vyzvedla všechny tři své děti a vydala se s nimi na ulici Invalidů, na jeden z hraničních přechodů do Západního Berlína. Do světa, v němž žádné z dětí ještě nikdy nebylo.

Je chladno, ale to vůbec nevadí.

Marco, jedenáctiletý chlapec z panelákové čtvrti Hellersdorf, je celý natěšený, divže se netřese. Všude je plno lidí, úplné davy, hlava na hlavě.  Tleskají, některým pořád tečou po tvářích slzy.

Büttnerovi se blíží k hranici.

Teď.

Západ.

Je to vůbec možné?

Hned za přechodem stojí západoněmecký policista: rozdává samolepky. Stříbrné, s medvědem, symbolem Berlína. Marco bude mít nálepku ještě dlouho doma.

Kousek dál je banka Sparkasse a před ní dlouhá, disciplinovaná fronta: každý východní Němec dostane na uvítanou sto západních marek. Steffi se diví, proč všichni jako ovce stojí před Sparkasse, když naproti v Kommerzbank není ani noha.

Jenže tohle je léty vypěstovaná východní mentalita: stát, kde stojí ostatní. Na dobré věci je třeba čekat, a když už mám jednou ve frontě své bezpečné místo, nenechám si ho přece vzít!

Steffi a její tři děti dostanou svých čtyři sta marek. V Kommerzbank.

Marco ohledává bankovky a vzpomene si na Verenu. Když přijela na návštěvu, tehdy v zimě ´88, řekla mu, že má kapesné jednu marku týdně. Marco do té doby nikdy západoněmecké peníze neviděl – a moc chtěl, aby mu Verena svou marku ukázala. Jenže ona ji zrovna neměla u sebe.

A teď má on sám celou stovku!

Büttnerovi se procházejí ulicemi. Západního Berlína. Hodiny a hodiny. Jdou do obchodního domu Woolworth a Marco skoro nedýchá. Má palčivou touhu: chce walkman. Ten nejlevnější stojí dvacet marek a chlapec ho už už bere z regálu, jenže máma ho v tu chvíli zastaví.

Vysvětluje, že takhle levný přístroj nejspíš brzy přestane fungovat, a i kdyby ne, Marco si kvůli němu tak akorát zničí uši. Dítě je zklamané, ale poslechne.

První západní jídlo, které si Büttnerovi dají, se jmenuje… döner kebab. Ve čtvrti Moabit. Marco si pak zapíše do deníku, že měl na Západě „turecký steak, který byl strašně, strašně chutný“.

Brzy se začne stmívat, je přeci listopad. Západní Berlín se postupně rozsvěcí. A Markovi dojde: tohle je to místo. Plné světel, barev a vůní. Místo z jeho představ. Odteď už bude jen blízko, ne daleko.

A ještě jedna věc: v lednu roku 1991 koupila Steffi Büttnerová Markovi walkman. Stál sto padesát marek a fungoval celá léta. •

 

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat