Literatura

Jízda ochcanou strání aneb rudí se škvaří

12 / 11 / 2017

Jak se žilo v režimu, od jehož pádu uplynulo letos v listopadu 28 let? Spisovatel a publicista narozený v roce 1970 přináší „kaleidoskop mžitků z městečka sedmdesátých a osmdesátých let v Československé socialistické republice“. Objevují se v nich hrozící hrobař, párky určené jen pro soudruhy i hry dětí u zarostlého židovského hřbitova.

Jak se žilo v režimu, od jehož pádu uplynulo letos v listopadu 28 let? Spisovatel a publicista narozený v roce 1970 přináší „kaleidoskop mžitků z městečka sedmdesátých a osmdesátých let v Československé socialistické republice“. Objevují se v nich hrozící hrobař, párky určené jen pro soudruhy i hry dětí u zarostlého židovského hřbitova.

Frik: Každé ráno vybíhá trafikantův strakatý pes Frik, na zádech má ušitý batůžek a v něm čerstvé noviny Rudé právo a Lidovou demokracii. Roznáší je několika známým, bydlícím poblíž. Ruďas komunistům, demokracii lidovcům. Pes je to antikomunistický, neboť mu odměnu v podobě kousku salámu dávají jen lidovci.

 

Vězeňský dvůr / Škola: Druhá polovina sedmdesátých let. První třída. Školní budova stojí na náměstí – bývalý okresní soud, k němuž byla zezadu přilepena věznice, ve které teď bydlí školník a nachází se sklad civilní obrany. Lepší obraz školského systému nemůže být. Sedíte v lavici, před vámi rázuje učitelka, učí množiny a podmnožiny a oknem se díváte na kriminální zamřížovaná okna. Nemohu vědět, že na školním/vězeňském dvoře jsou zahrabáni dva němečtí vojáci, postřílení v květnu 1945.

 

Guláš Strachoty: Hrobař Karel Strachota si nese přes náměstí pětilitrovou sklenici od okurek plnou guláše, který mu dali v hospodě Na Růžku. Zadívá se na věžní hodiny, zakopne o schod, upadne a sklenici rozbije. Guláš teče po chodníku. Nešťastník Strachota běží do nejbližší hospody pro lžíci a nějakou nádobu, aby z guláše ještě něco měl. Jenže ho předběhl trafikantův Frik. A už žere a líže guláš. Strachota se vrací a z dálky řve: „Ty psisko všivé, táhni!“ Klekne si ke guláši a srká jej ze země nebo v něm namáčí chleba. Na nás zírající hlesne: „Co čumíte, blbci, vzali mi stůl, tak to jím rovnou z ubrusu zemskýho.“

 

Metař: Městečko zametá drobný pan Nei­fus se synem. Kdyby neměli oranžové vesty, v saku a s tečkovaným motýlkem u krku vypadají jako elegantní vrchní z grandhotelu. Na dvoukoláku vláčejí popelnici, do které nametají špínu světa. Odhodíte-li na zem dřívko od nanuku nebo papír od žvejkačky Pedro, přiletí vám od Neifuse lepanec a zařvání: „Ty prase malý, copak si myslíš, že náměstí je smetiště, kde si můžeš dělat, co chceš?! Tohle děláš doma?! Sebrat!“ Za války býval Neifus rasem, svážel chcíplotiny z okolních vsí, věděl o černých porážkách prasat, ale nikdy protektorátním úřadům nikoho neudal. Říkají o něm, že žere psy a kočky. Když jdu kolem jejich domu, zmocňuje se mě úzkost. 

 

Soud: V tělocvičně šplháme na ribstoly. Před pětadvaceti lety byla soudní místností. Komunistickým tribunálem zde byli k vysokým trestům a k vystěhování rodin ze svých usedlostí a z okresu souzeni soukromí zemědělci, kteří nesplnili vysoko vyšponované, a tudíž nesplnitelné dodávky vajíček, brambor a obilí. Mezi nimi byl i děd.

 

Kokot a Kakáček: Do vedlejší třídy chodí dva žáci s podivnými příjmeními: Míra Kokot a František Kakáček. O rok později, v září, ti samí žáci, ale už s jinými jmény: Míra Prokop a František Poláček. Rodiny požádaly o změnu jmen. Občas učitelka zapomene a vyvolá: „Kokot k tabuli! Vlastně… promiň, Kokote.“ 

 

Husák a Václav Vít: Po třídě se roznáší pach mokré houby a rozprášené křídy. Ze zdi na nás shlíží obrýlený Husák. Je doba prvních digitálek, céček, riflí dráždivého názvu Wildcat a východoněmecké skupiny Puhdys. Podle výšky jsem ve třídě třetí – po Tomášovi řečeném Sam Arbelajda a Zdendovi, jehož matka pracuje na poště a jenž bydlí hned u železniční trati. Ale „dohání“ mě Pepa Dvořák. I v těch nejhorších normalizačních dobách nezradil své křesťanské přesvědčení a jako jediný odvážný nevstoupil do Pionýra. Ministroval chřenovickému páterovi Václavu Vítovi, který občas jezdil s aktovkou na nákupy do města, měl za sebou desetiletý komunistický kriminál v padesátých letech (v Leopoldově seděl s Husákem, říkal nám to Pepa Dvořáků), trochu šmajdal, boty měl o dvě čísla větší a při chůzi se mu z pat vyzouvaly. Procházel náměstím s podivuhodným svatým úsměvem a pravou rukou stále žehnal městu a světu jako papež na náměstí svatého Petra ve Vatikánu.

 

Bývalí: Pan farář Vít si občas přisedl na lavičku k „bývalým“, k maloměstské předválečné honoraci: k vzpřímenému Zdeňku Vorlíčkovi, bývalému majiteli továrny na kartáče a štětky; k pomenšímu Augustinu Heroutovi, bývalému majiteli Hotelu Centrál; k Bohumíru Fiřtovi, který za války bojoval ve Velké Británii jako stíhač a sestřelil několik německých letadel a teď dělá skladníka. S nimi se uctivě zdravil hubený Josef Soldát, bývalý majitel cukrárny, kterému stačilo pár piv k tomu, aby se mu „rozvázal jazyk“ a útěšlivě si mumlal: „Moje kremrole neměly konkurenci, moje kremrole byly sladký trubky!“ 

Opodál nich seděla a pletla ponožky Bláža Pazourová s šedivým drdolem, podbradkem a vytahanými ňadry, bývalá předválečná pražská prostitutka, která skončila v městečku jako družka bývalého „vysloužilého“ boxera Mirdy Knaidla. K „bývalým“ si občas přisedl kostelní varhaník Josef Karel, hodinář Rutter nebo knihvazač Škvor. Jednou, když jsem šel blízko nich, jsem uslyšel, jak kdosi z nich zanaříkal: „Pánové, tohle je už navždy, to už se asi nikdy neposere, kurvy komančové to nikdy nepustěj.“

 

Jan Křtitel Vlaštovka: O zpuchřelé zdi synagogy, která slouží jako sklad cementu, drhne zády opilý okresní básník Jan Křtitel Vlaštovka v klobouku a v bílém saku, hrozí kalnému nebi a nahlas jako místní prorok deklamuje Bieblovy verše: „Až umřem, staneme se květinami, ve dne budeme lidem pro radost a v noci budem sami!“

 

Hlavní komouš: V umaštěném vaťáku s vytřeštěným pohledem si do trafiky pro ruďas chodí soudruh Konopka, v roce 1950 předseda akčního výboru ONV. S nikým nemluví, ale budí strach, co kdyby měl ještě dlouhé prsty. Připomíná ohnutý zrezlý hřebík. Zabil se mu syn, manželka učitelka se pomátla, o půlnoci vytáhla na manžela sekeru. To máš za to, říkají „bývalí“.

 

Piskor ve vesmíru: Učíme se o planetách, vesmíru, kosmonautech. „Tak děti, koho byste teď mohly potkat ve vesmíru?“ ptá se soudružka učitelka a žádá si jména právě vystřelených sovětských kosmonautů. Hlásí se cikánek Tomáš Piskor, je přehlížen, učitelka znovu vyzývá, nikdo mimo Tomáše nezvedá ruku, tak tedy stroze: „Piskor, koho bys tam právě teď potkal?“ Tomáš si stoupá a říká: „Pánaboha a duše mrtvejch.“ – „No Piskor!“ sykne učitelka. „Co to sem taháš?! Bůh… Děti, slyšíte ty pohádky?!“ – „Mně to ale říkala doma babička...“ – „Ale babičky věří na strašidla, my přece žijeme v jiné době – my se podíváme a vidíme – kosmonauty ve skafandrech, družice. Všechno je teď na dosah – věda vše vyzkoumá, každé tajemství odhalí. Brzy již nebude otázek, jen samé odpovědi.“

 

Masky plynové: Nosíme plynové masky. V největších vedrech v nich utíkáme do školního krytu. Proti chemickému útoku jsme vyzbrojeni pláštěnkami a holinami. Nepřítel z proradného kapitalistického Západu stále číhá a odhalí každou nepřipravenost. Ve sklepě strháváme masky, leje z nás pot. Nejvíce ze Sama Arbelajdy, má úplně propocenou kostkovanou flanelovou košili, může ji ždímat.

 

Z půdy márnice seskoč:  Když přijdu domů, hodím tašku s učením pod stůl, navléknu se do vojenské uniformičky, kterou mi ušila moravská teta Boženka, nasadím na hlavu lodičku a vyběhnu na ulici. Jsme už smluvení, čeká na mě parta z ulice: Belda, Čekalík, Ledvinka řečený Pidlooko, Jarabáček, Evka, a když má volno, připojí se Ivan, hraje závodně fotbal a na podzim má odejít do Prahy kopat za Bohemku. Někdy se k nám přidávají i kluci z mé třídy, Hav­lík, Zdenda i Sam Arbelajda. Ten si vždy přinese wehrmachťáckou přilbu, kterou u nich na vsi nosí socialistické požární družstvo, nasadí ji a připadá si jako krutý vojevůdce. V lese se zarostlým židovským hřbitovem si hrajeme na odbojáře a Němce. Dobýváme německý hlavní stan, umístěný v židovské márnici, kterému vládne Sam.

 

Prezident — svině štětinatá: Přijíždí dědeček z Meziříčí. Vymalovává náš dům, má šablony ze zámku. Leze vysoko po žebříku a natírá zvenku podbití. Vtom se zakloní a pomalu, pomaloučku padá i s žebříkem. Rána těla o zem. Nic se mu nestane, jen se protáhne jako kočka, která seskočila z výšky. „Dědečku, měl ses líp držet,“ radím mu.

Strýc, který přijíždí v neděli, mi u stolu říká: „Husák je svině štětinatá brejlatá a má rozteklý máslo na hlavě! Ale nikde to neřikej.“

 

Zalévat dědův hrob: Rodiče si ve městě postavili domek, ale do nedaleké vsi na rodný statek, kde žije jako vdova babička a tetka s manželem, se vracíme kaž­dý víkend. Jezdíme autobusem a pak tři kilometry pěšky. V místním lokále hrají karty staří dědci, kteří vypravují o bojích na Piavě za první světové války. Každý rok z nich jeden ubude. Chodíme i se psem Punťou na hřbitov zalévat dědův hrob. Babička u jeho náhrobku s vyobrazením sedláka orajícího s koňmi vzlyká: „Takhle to vypadalo, když měl ještě sílu. Utrápili ho bolševici. Bylo mu padesát let...“ Jedno odpoledne nacházím ve staré almaře plakát s jeho a dalšími jmény sedláků z okolí a popiskem „Přímí napomahači strůjců nové války a organizátorů Babic“.

 

Sam Arbelajda a klobásy: Konají se školní pochodová cvičení do okolních lesů. Povinně nosí všichni v chlebnících písek, cihly nebo dlažební kostky jako „vojenskou zátěž“. Sam Arbelajda místo písku táhne věnec domácích vyuzených klobás. Jeho otec je řezník v Jednotném zemědělském družstvu „Vítězný únor“. Sam je kamarád – vždy se s námi rozdělí.

 

Major Zelencev: Každý rok ze Sovětského svazu přijíždí soudružka Zelencevová, vdova po sovětském důstojníkovi. Během besed dostává záchvaty hysterického pláče. V pionýrských krojích s ní pak pochodujeme jako v nějakém novodobém procesí ke hrobu jejího manžela, který padl hrdinně v boji. A noví pionýři u hrobu na posvátném místě skládají sliby věrnosti straně a vládě.

Teprve později se dozvídám, že major Zelencev v srpnu 1945 nepadl hrdinnou smrtí, ale lovil opilý v Sázavě ryby ručním granátem a ten mu explodoval v ruce. Kousky jeho těla pak ze Sázavy vylovili skauti.

 

Sam Arbelajda a Ptáček: Když u nás ve třídě supluje učitel Ptáček, vždy citově rozechvělý zahraje na housle tesknou sonátu a pak se čte Plevův román Malý Bobeš.

Ptáček se chlubí korespondenčním přátelstvím s autorem knihy a chová se jako autorův i Bobšův apoštol. Někdy čte sám a přitom se dojímá k slzám. Třeba v kapitole o smrti Bobšova bratra. Nebo při čtení příběhu Bezručky, vášnivého návštěvníka hospod. Bobeš se táže: „Tomu Bezručkovi není po kořalce zle?“ A matka Bobšovi odpovídá: „Je, také mu je myslím zle, ale jak mu je zase dobře, tož pije znova.“ Hlásí se dvojčata Kyslíkova. „Soudruhu učiteli, náš táta taky umí pít kořalku jako Bezručka.“

 

Evžen, šerif: Ředitel školy, stodvacetikilový dobrák Evžen Rozkošný, mne má rád. Možná proto, že s mým otcem v jeden den složili řidičskou zkoušku, společně se opili do němoty a otec Evžena dovedl domů.

Stalo se, že v dopoledním vyučování zahrčel školní rozhlas a z reproduktoru se ozve: „Haló, haló, žák Doležal nechť se neprodleně dostaví do ředitelny! Ehm ehm… konec hlášení...“ Spolužáci mě utěšují, neboj, dobře to dopadne, průser zažehlíš, drž se… V ředitelně hned při vstupu dostávám rozkaz: „Mám pro tebe důležitý úkol. Buď tak hodný, ty jsi dobrej běžec, tady máš dvacku, doběhni mi do krámu pro dvacet deka gothaje a deset housek. Za zbytek si kup něco sladkého.“ Běžím na náměstí, v sámošce nakupuji sváču a od cesty si vybírám žvejkačku v podobě cigarety. Když ji ještě v papírovém obalu držím jako žváro mezi rty, osopí se na mě zametač Neifus: „Ihned to vyndej z tlamy, nebo to řeknu mámě. Dítě, a kouří!“

Vtom někdo zakřičí v rohu náměstí: „Dyk je mrtvej!“ Během chvíle srocení čumilů. Mezi nohama se jim plete zvědavý trafikantův pes Frik. Přijíždí sanitka a žlutobíločerné auto Veřejné bezpečnosti, připomínající vosu. Jdu blíž. Škvírou mezi lidmi vidím na zemi ležet tělo chlapa. Podivně zkroucen, v pěšině parčíku, obličejem k zemi. U hlavy kaluž krve. Sahá až do trávy. Je to asi vražda, za bílého dne. Utíkám do školy, svačinu předávám řediteli a vracím se do vyučování. O přestávce se spolužáci ptají, co se dělo. „Šerif chtěl koupit svačinu,“ mávnu rukou.

Dvojčata kluci Kyslíkovi se honí mezi lavicemi. Týden pak nechodí do školy. A když se zase vrátí, nosí černou látkovou pásku na rukávu. Ten mrtvý chlap byl jejich otec. Má pohřeb. Někdo ve škole říká, že starej Kyslík se v hospodě vsadil, že vypije brčkem litr rumu. Vypil. Sázku vyhrál. Umřel v parčíku.      

 

V SSSR i na celém světě: Petra si dopisuje s dívkou z Moskvy, jejíž rodiče jsou lékaři. Moskvanka po Petře neustále žádá žvýkačky a čokolády. Nakonec si přeje poslat kalhoty. Petře je to divné – učíme se přece: v SSSR mají všechno.

Často v poslední době navštěvujeme Síň tradic a pod černou a rudou vlajkou podepisujeme kondolenční listiny. Z amplionu hrají smuteční písně, po stěnách a ve výlohách smuteční flór, popelavé tváře učitelů. Ale když jedeme za otcovými rodiči do Meziříčí, dědeček, který chodí do kostela, se raduje: „Konečně, zaplaťbůh, že se ti čerti rudí škvaří v pekle.“ Nejdřív umřel sovětský generální tajemník Brežněv. Pak „tam spadl“ nástupce Andropov a nakonec Černěnko. V kterémpak koši asi skončily naše roztřesené kondolenční podpisy?

 

Milicionáři a partyzáni: Ruštinářka organizuje na škole besedy. Pravidelně se u nás střídají milicionáři s puškami z místní fabriky a pupkatí partyzáni s těžkými vyznamenáními na hrudi a my se vyptáváme, kolikže Němců postříleli. Vážně vysvětlují: „Naším úkolem nebylo střílet fašisty, ale bojovat v zázemí. Třeba tím, že jednomu přítelíčkovi nácků jsme vypustili rybník a ukradli kapry.“

Jiný přidává: „Nám se podařilo jednou v noci ucpat vejfuk nezajištěnýho fašistickýho auta, narvali jsme mu tam brambory. Nepřátelé nemohli ráno nastartovat, zmařili jsme v zárodku jejich rychlý útok na některé naše soudruhy, které jsme tak mohli varovat. A ti mohli nerušeně přejít do ilegality.“

 

Hospoda: Jdu otcovi do hospody se džbánem pro pivo. Výčepní Míra Hav­lů čepuje pomalu a důkladně. Od vedlejšího stolu slyším, jak se načuřený chlap s mastnými vlasy s mechovitým fialovým nosem s panákem rumu u huby před spolustolovníkem vychloubá: „Ty krysy si zalezly do obilí, chápeš to, do obilí, a tam jsme je postříleli jak koťata. Jeden naříkal, volal mámu. Rozkopal jsem mu koule, zrůdě jedný.“ Až po letech jsem se dozvěděl, že tento bývalý jihlavský estébák mluvil o zátahu v Babicích a poli u Bolíkovic, kde stříleli do bratrů Plichtových a Antonína Mitysky.  

 

Ríša bez nohy: Jindy, když k nám přijede dědeček z Moravy, jsem vyslán pro pivo se dvěma džbány. Čekám, než se naplní, a dívám se, jak ve výčepu u stolu sedí zdrcený Ríša, který bydlí ve městečku a pije jednu kořalku za druhou. Loni se vyboural na motorce. Ríša ze sedadla vyletěl do škarpy a přežil, řidič, cukrářův syn, zemřel. „Co na mě čumíš,“ oboří se na mě Ríša, „tos nikdy neviděl mrzáka? Vole, já tady voslavuju druhý narození, ale kde skončila moje haksna, vole, kde jen může bejt, vole jeden vyčuměnej! Doktoři ji nenašli, asi jí vodnes nějakej čokl z Bohumilic nebo liška a sežrala...“ Hospodskej Míra Havlů k Richardovi od pípy pronese: „Mám soucit, všechno chápu, mám k tobě nesmírnej soucit, Ríšo, ale už ti dali protézu, tak snad to bude dobrý, ne?“ Ríša si povolí přezky u kořene stehna, něco souká z nohavice a nad hlavu jako vítěz Wimbledonu zvedne protézu nohy. „Tohle že je haksna?! Něco jako umělý voko, debilové!“ a mrskne protézou do sálu pod nohy hostů.

 

Invaze s tankány: Fyzikářka, které říkáme Elektronka, tře liščím ohonem ebonitovou tyč a vysvětluje „elektrický“ efekt. Pod okny na Komenského ulici a ve Švondráku v tu chvíli po kočičích hlavách hučí dlouhá kolona socialistických tanků. Masa železa se pohybuje pomalu jako opancéřovaní brouci. Prý internacionální pomoc kontrarevoluci v Polsku, kde jsou stávky a odborové hnutí Solidarita získává navrch. Běžíme k oknu. V jednu chvíli se kolona zastaví, silnice je neprůjezdná. A kolona tam zůstane stát několik hodin. Vojáci vysedají, posedávají po chodnících, paštikou si natírají veky.

Cestou ze školy vlezeme na jeden z tanků a ptáme se, zda si můžeme vyzkoušet válku. Tankán v černé kukle nám říká: „Taky mám doma takového kluka, snad se k němu brzy vrátím… neměl bych to, ale na chvilku si tam vlezte...“ Otevírá poklop a my se vsoukáme do nitra. Sam Arbelajda zabere místo nabíječe, Havlík sedne na flek řidiče, já na velitelskou pozici. Na hlavy si bereme černé kukly, zaměřujeme, koukáme se periskopy, hýbeme pákami, hrajeme si na bitvu. Vláďa by nejradši otočil věž směrem ke škole a vystřelil.

„Tak klucí, konec, něco nám tady hlásí do vysílačky...“ Vrátíme kukly a s tankánem se rozloučíme podáním ruky, jako by jel do třetí světové války. Seskočíme s Havlíkem z tanku, jenže Sam nikde. „Klucí, pomožte mi...“ Tělnatý Sam se vzpříčil břichem v kruhovém výlezu a nemůže ven ani dovnitř. „Teď ti budou muset pupek namazat sádlem nebo kolomazí,“ hlásí Havlík. Nakonec Sama tahají dva tankáni za ruce nahoře na věži a jeden ho vystrkává jako korkový špunt z nitra. „Kluku, ty můžeš být jedině armádní generál a jezdit šestsettrojkou,“ prohlásí tankán po skončení akce. 

Havlík je tím vojenským defilé tak nadšen, že mě zve k nim domů do vilky. Jeho otec je totiž ředitelem továrny. „Hele, fotřík neni doma, pojď se mnou, něco ti ukážu.“ A doma otevře skříň a v prosklené vitríně má celou flotilu modelů a modýlků bitevních a letadlových lodí a torpédoborců a ponorek, německých i britských, hlavně tedy německých: Bismarck, Tirpitz, Scharnhorst… České tanky jedou v rámci varšavské smlouvy na Polsko a tady zuří válka v Atlantiku.

 

Božstvo sestoupilo: Na Prvního máje spolužák Belda, jehož otec je náčelníkem okresní Veřejné bezpečnosti, nás několik bere do zákulisí hlavní prvomájové tribuny. Ve vyhřívané místnosti jsou prostřené stoly a u nich sedí a ládují se sovětští vojáci z Milovic, komunisté z okresu, předseda MNV, zástupci z fabrik a lidových milicí, celá národní a místní fronta. Belda jde neohroženě k otci náčelníkovi, něco mu řekne, a za chvilku nám pionýrská služba přinese tácky s libovými párky. Přichází k nám i samotný esenbácký náčelník a pronese: „Chlapci, tohle je jen pro soudruhy, ale dnes je všeho dost, tak si dejte.“ Naládovaní funkcionáři pak stojí na tribuně jako vycpané božstvo a před nimi defiluje profánní svět. Kolem prochází v promaštěném hubertusu zarostlý hrobař Karel Strachota a jako prorok zvedá ruku i hlas: „Ty jsi komouš, na tebe do hrobu na novym hřbitově naházím kamení. Ty jsi socan, to ti nechám kamení pod hlavou. Ty jsi lidovčík, to zapomenu odvodnit hrob!“ Nic se mu nestane, neboť městečko má jen jednoho hrobaře.

 

Lihové milice: Když jdeme po průvodu domů, odhazujeme mávátka do popelnic u Husova sboru. Na zídce u kostelních schodů sedí opilý okresní básník Jan Křtitel Vlaštovka, bílý klobouk mu spadl na zem a on si pro sebe surreálně rýmuje: „Lidové milice – lihové munice – leklý mozek v paruce.“

Doma se převléknu a běžím lesem, nahoru, na kopec, za židovský hřbitov, za smeťák. Od včerejších čarodějnic tam stále doutná velké ohniště. Kluci už tam nasbírané spreje od laku na vlasy Lybar hází do ohně. Hodí. Zalehnou. Výbuch. Rozžhavená roztrhlá lybarka letí vzduchem. Když všechny vyházíme, Jarabáček se ptá Čudila: „Hele, Járo, včera jsem tě viděl, jak ses v trávě za tmy objímal se Zlatkou...“ Sesednem se k ohni a Jára Čudil, co se přistěhoval z Chomutova, je protřelej, nahou holku už viděl mockrát, nám vypráví: „Zlatka se opila kořalkou a pak mně ve tmě vzala ruku a já jí mohl sáhnout pod triko. A pak i pod sukni, neměla kalhotky...“ – „To se nesmí,“ bouřím se, „tamtudy se roděj děti!“ Čudil smíchy padá na záda. „Ty seš blbej, tudy se holky oplodňujou.“ Nejsem sám, komu to místo leží v hlavě.

 

Burdis: Nejdrsnějším klukem na škole je Burda řečený Burdis alias E. T. Vyzáblý, potažený suchou svraštělou kůží připomíná ve svých třinácti letech stařečka. Nebo právě E. T. mimozemšťana. Žije s matkou, která dělá uklízečku v hospodě a nemá na něj čas. Burdis je tulák, vysedává často na břehu řeky, na záchodcích kouří, holkám zdvíhá sukně nebo jim lepí do vlasů žvejkačky. Klukům zase šahá do rozkroku a říká, že je vybrabčí. My mladší se ho bojíme a současně různými kousky budí naši pozornost. Burdis se na škole proslavil tím, že když mu učitelka dala pětku z přírodopisu, hodil po ní z lavice bačkorou. Později trefil ředitele řečeného Šerif do pleše vystřelenou zavařovací gumou. A vyvrcholilo to tím, že při hodině matematiky mrštil jako oštěpař ke katedře kružítko, které se zabodlo do tabule těsně vedle ramene zkoušeného žáka.

 

Burdis a Sam Arbelajda: Jednou se stane, že ve frontě na obědy Burdis zakopne o náhodně vytrčenou nohu Sama Arbelajdy a rozplácne se na zemi. Přítomné holky se začaly smát, my strnuli. Sam zfialověl. Byl sice tlouštík a nejsilnější ze třídy, syn řezníka, jenže Burdis – o pět let starší vyhlášený rváč a sígr – neměl široko daleko konkurenci. Burdis se zvedá a na přikrčeného Sama vyštěkne: „Vylez z řady, ty opuchlej srabe! Bolestí chcípneš!“ Sam blekotá: „Promiň, Burdisi, to bylo nechtíc… Nezlob se...“ ale nic mu to není platné. Burdis ho levou rukou chytí pod krkem a druhou se rozmáchne a praští ho pěstí jak Muhamad Ali vší silou do břicha. Ozvalo se příšerné zařvání. Jenže Sam stojí jako kamenný sloup a Burdis si drží zakrvavenou pěst s odřenými klouby a řve bolestí. Nevěřícně zíráme. Sama poplácáváme po zádech a všichni se s ním chceme kamarádit, neboť ustál souboj na život a na smrt. „Jaks to dokázal, Samíku?“ Odhrne svetr a ukazuje nám velkou vojenskou železnou přezku s mosaznými hroty na pásku, kterou dostal na Vánoce od strýčka soudruha plukovníka. To ona zastavila Burdisovu pěst. Od té chvíle je Sam náš ochránce, který dokázal přemoci stvůru v suché kůži.   

 

Vanilkové ucho: K holiči mě táta vodí do komunálu. Čekám, než na mě přijde řada. U zrcadel se kolem zákazníků producírují dva chlupodravci v bílých pláštích. Velký a malý. Zadražil a Dvořáček. Pan Dvořáček se podivně motá, z rukou mu každou chvíli vypadnou nůžky nebo hřeben. Táta mi šeptá: „Hlavně ne k tomuhle, stříhá podle hrnce. Zas je nacucanej vínem.“ Šoupne mě k Zadražilovi a do kapsy pláštíku mu strčí papírovou desetikorunu. „Tak mladý pane, vítám vás, jak to ošmikáme? Na havlíka?“ Pak mi hřebenem zajede do vlasů. „Ale mladý pane, ty vlasy máte jako hřebíky.“ Pana Zadražila se trochu bojím. Vypadá nešťastně, nemá ucho. A chybějící část těla zakrývá zvláštní vlasovou přehazovačkou, kterou si nestříhá a tupíruje. Táta mi cestou domů vypráví, že před pár lety Zadražil krmil svého bernardýna Baryka oblíbenejma vanilkovejma věnečkama, nakláněl se k němu a pes si spletl holičovo ucho s cukrovinkou. Ou!   

 

Jízda ochcanou strání: Jednou na smeťáku z hromady krámů vytáhneme celé přední sklo od škodovky. Nerozbité. Čekalíka, který za žvejkačku umí překousnout tlustou masitou žížalu, napadne: „Pojďte, uděláme si z toho boby. To se nemůže rozbít.“ Na travnaté stráňce se nejdříve rozestoupíme a souvisle ji pochčíme, abychom tím zvlhčili sjezdovou dráhu.

A pak si postupně každý z nás sedne na sklo, přidrží se okrajů a sjíždí stráň. Jedu jako poslední. Jenže v rychlosti najedu na malý hrb. Křááp! Sklo se pode mnou mění v tisíce malých střepů. A tisíce střepů se jako bodliny zasekávají do mých zad a zadku. Tričko mám za chvíli plné krvavých šlinců. Kluci se mnou běží domů. Máma dostává hysterický záchvat. Otec mě svlékne a v koupelně pinzetou a s lupou trpělivě vyndává jednotlivé skleněné vseky. Říká, že vypadám jako běloch prostřílený šípy. Úd a močový měchýř naštěstí zasažen není. I otec si nahlas oddychne.

 

Mana v řece: Po ránu běžím do školy přes most, v oparovém světle pluje na řece jakési hejno. Zastavím se, nahnu se nad zábradlí a pozorně se podívám. Hejno pečiva! Desítky a stovky rohlíků a housek a chlebů plují po hladině jako nebeská mana. Vzpomněl jsem si, co říkal na Prvního máje náčelník – ze stolů pozemských božstev leccos spadne i psíkům na zem. Ve třídě někdo vypráví, že podnapilý řidič pekárenské avie nevybral ráno zatáčku u viaduktu a sjel rovnou do Sázavy. •

 

Výňatek z rozsáhlejšího textu.

 

Autor se narodil v Ledči nad Sázavou, je autorem oceněných historických knih o době před Listopadem.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat