Stopem po Africe

Poláček v Africe: Nedala by se Zambie trošku zeslabit?

26 / 10 / 2017

Před pár dny jsem tu nadšeně plánoval, jak jednou vezmu do krásné a naprosto bezpečné Namibie své děti, což platí. Do Zambie, odkud teď píšu, bych je ovšem nebral; leda coby součást zájezdu, který bydlí ve čtyř- a více hvězdičkových hotelech. Ráno po snídani nastoupí do příjemně klimatizovaného autobusu, který výpravu zaveze na safari, k vodopádům, no a potom nazpět k tomu nóbl hotelu.

Před pár dny jsem tu nadšeně plánoval, jak jednou vezmu do krásné a naprosto bezpečné Namibie své děti, což platí. Do Zambie, odkud teď píšu, bych je ovšem nebral; leda coby součást zájezdu, který bydlí ve čtyř- a více hvězdičkových hotelech. Ráno po snídani nastoupí do příjemně klimatizovaného autobusu, který výpravu zaveze na safari, k vodopádům, no a potom nazpět k tomu nóbl hotelu.

Tohle už není autostop za odměnu jako v prvních dvou týdnech, došlo mi včera za soumraku, když jsem na trhu v Lusace potkal dva bratry, z nichž první měl úplně protočené jedno chodidlo (špičkou dozadu, přesto chodil!) a druhému visel z pusy špinavý hadr – tenhle autostop už chce trochu trpělivosti, obezřetnosti, víry a nadhledu.

Začalo to vlastně na severu Namibie – najednou se z povrchu zemského úplně ztratili běloši, na které jsem se vždycky mohl spolehnout. Kolem silnice výrazně přibylo oslů, a potom taky černých žen a dětí, které nosí na hlavách kýble s vodou nebo mísy s ovocem: „Zastavte, kupte si!“ Děti do jednoho roku visí na ženských jako opičky, děti starší už běhají v prachu kolem cesty a nadšeně pomáhají prodávat zelená manga.

Pořád to ale má jakýsi řád – děti nežebrají, a dospělí sice vypadají chudě, ale spořádaně a celkem spokojeně; dřevěné chýše mají vždy vzorně uklizené, čistě jsou i oblečení, sluší jim to…

Což už v Zambii úplně neplatí.

 

Skončíš ve vězení

Změnila se pravidla stopařské hry – přešel jsem hranici, mávám na auta (zatím pořád levou rukou, už jsem si zvykl), jezdí jich tu najednou spousta a hned první zastaví:

„Kolik dáš?“

„Nic, jsem chudej, stopuju až do Evropy.“

Řidič se zasměje a odjíždí beze mě, načež zastaví druhý a situace se opakuje.

Deset metrů od silnice je vězení – dva vysoké ploty s ostnatými dráty, za nimi dvůr a ubytovna s celami. Černoši na mě pořvávají, jak že se prý mám, tak se k nim vydám: „Dobře se mám.“ Ptám se, co oni, přikyvují, že oni nejlíp na světě, a skutečně to nevypadá tak zle. Dělají si ohníčky na vězeňském dvorku, o který se dělí se slepicemi.

Chci si vězně vyfotit, ale zakročí dozorce: „Okamžitě vypni foťák, nebo skončíš na téhle straně plotu,“ řve na mě ze dvora.

Vracím se tedy pokorně na silnici a nemůžu si nevšimnout, že jsou na spoustě zdejších aut nalepené nápisy: Jesus is the king! God is my judge! Lord be my helper – a podobně… Jedno takové auto mi zastaví, v něm dívka jménem Precious: „Já peníze nechci,“ říká, „ale pojedeme jenom na konec města, je tam nedělní mše.“

Každý den bývá teplota hodně přes třicet stupňů, takže jsem za ty tři kilometry jízdy rád. I mši chci vidět, samozřejmě – a dobře dělám, protože něco podobného se jen tak nevidí. Pod dřevěnou střechou stojí padesátka lidí, všichni zpívají písně o Bohu, ti vepředu (často jsou to ženy s malými dětmi přivázanými k zádům) vypadají velmi zasněně, nepřítomně až nemocně. A já se najednou leknu – kněz kolem nich totiž začne chodit a postupně je mlátí do hlavy, přičemž příšerně řve: „Ua!“ Věřící padají k zemi, dokonce i ty ženy s dětmi. Pár vteřin se válí jakoby v křeči, ale pak se zvednou a vypadají spokojeně, vděčně, na kněze se nehněvají, tak je asi všechno v pořádku.

„Oni jsou opravdu nemocní,“ směje se Precious šoku v mých očích, „ať už fyzicky, anebo psychicky – pro tu ránu si přišli, zlý duch by je teď měl opustit...“

Nejbližším větším městem je Livingstone, kam dojedu na korbě džípu, není to nic moc příjemného. Pořád hledáte zákryt před větrem a nemáte moc času koukat kolem, i když ano, zásadních věcí jsem si snad všiml. V buši všude okolo se pasou obrovští buvoli a cesta je naprosto příšerná – zatímco v Jižní Africe a Namibii nebyla na silnicích jediná díra, v Zambii mi to Afrika vrací. Auto neustále kličkuje, drncá, občas vyskočí vysoko do vzduchu, a nakonec už jedeme častěji v pangejtu vedle cesty, protože je to bezpečnější.

 

 

Vezou mě ředitel školy Ferdinand a jeho žena, učitelka jménem Susan. Bydlí v Livingstonu, takže se budeme příští dva dny potkávat – ukáží mi školu, pozvou mě k sobě domů. Měli by být smetánkou, ale z evropského pohledu jsou chudí, ona bere kolem čtyř tisíc korun měsíčně, on pět. Mají kamenný domek, který ovšem působí skličujícím dojmem – dvacet let stará televize, pět let staré kalendáře s kýčovitými obrázky andílků, desítky škrobených rodinných portrétů na stěnách… V kuchyni a obýváku je teď deset lidí, hlavně dětí a adolescentů.

„Kolik těch dětí je vašich?“ ptám se čtyřicetileté Susan.

„No všechny,“ odpoví.

„Fakt?“

„Teda jedno, ostatní jsou biologicky mého bratra, ale ty jsou tím pádem taky moje, ne? Nebo u vás neplatí, že děti sourozenců jsou zároveň dětmi vašimi?“

„Ne.“

Do hovoru vstoupí ředitel Ferdinand: „Oni žijí individualisticky až sobecky,“ poučuje manželku, „proto jsou tak úspěšní.“

„Ale ne, Ferdinande,“ bráním Evropu, „my jsme úspěšní třeba proto, že nemáme tak příšerné školy jako vy. Byl jsem v šoku, když jste mě prováděli třídami – vypadá to tam jak u nás v horší drůbežárně, štítil bych se v takových místnostech sedět. Kolik dětí tu je negramotných?“

Ferdinand říká, že zhruba třetina: „Za školu se platí, a jejich rodiče buď nežijí, nebo berou drogy, případně si školné opravdu nemůžou dovolit.“

„No vidíš, u nás chodí do školy všechny děti, úplně všechny.“

„A zadarmo?! Fakt? No tak dobře – možná jste úspěšní i proto.“

Až budu po dvou dnech z Livingstonu odjíždět, dojde mi, že například tento stop s Ferdinandem a Susan vůbec nebyl zadarmo, protože jsem je postupně pozval na spoustu limonád a zmrzlin, a takhle to v Zambii nejspíš bude pořád. U silnice sice odmítám řidiče, kteří chtějí zaplatit, počkám si na hodného, co nic nechce (obvykle je to kamioňák), ale ten je zase tak moc hodný, že nakonec nevydržím a při vystupování mu dám aspoň dolar.

Tímhle stylem mě rovníková Afrika přivede brzy na mizinu.

 

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

Holky, hlavně netancujte!

Vyplácí se mi požádat o nocleh v pěkném hotelu, do kterého jezdívají bílí turisté, ale s tím, že chci spát ve stanu – párkrát mi to vyšlo, v Livigstonu taky. Platím desetinu toho, co ostatní, konkrétně tady to bylo sedm dolarů za noc, a mám všechno to, co oni, tedy ochranku u vstupní brány, bazén, sprchy, dokonalou čistotu a skvěle zásobený bar.

U baru na ty kolegy turisty koukám – oni podle mě znají úplně jinou Afriku než já. Pijou si tu gin s tonicem, a na Facebooku sdílejí fotky z návštěvy Viktoriiných vodopádů, kde si zaplatili průvodce a vyrazili se vykoupat na samotnou hranu vodopádu, což je, uznávám, fotogenické velmi. Taky jsem tam byl, ale omylem – samotný vstup stojí dvacet dolarů, ale průvodce několikrát tolik. Bez něj se až k hraně vodopádu dojít nedá, respektive nesmí, ale já tam přes dva kilometry šutrů dobloudil; opravdu jsem se ztratil, za což jsem rád. Je to rachot, víte? Voda padá do sto metrů hlubokého kaňonu. Dal jsem si cigaretu, s jedním paviánem koukal do hlubin, ale pak přišel nějaký důležitý černoch, že jestli okamžitě nevypadnu, policie mě zatkne, tak jsem teda vypadl a vyrazil na stop do hlavního města Lusaky.

Můj kamioňák Kelly Muuaba veze vápno z Jižní Afriky, jede už čtyři dny, zítra bude doma v Lusace. „Přespím tam,“ těší se, „a ráno pojedu zas dál. Každý měsíc doma můžu spát dvě noci, jenom v prosinci pět – jsou Vánoce.“

„Kolik máš dětí?“

„Pět.“

„A vědí vůbec, že jsi jejich táta?“

„Ale jo,“ směje se Kelly,“ to snad ještě vědí. „A já vím, že to je pro rodinu špatné, nemusíš mi to opatrně naznačovat, ale kdybych nejezdil, umřeme hlady – tečka.“

Kamiony musí v šest odpoledne zastavit, a to jsme zrovna v díře jménem Monze, kde si taky najdu ubytovnu, jenže na dvoře je takový bordel, že se tam stan postavit nedá, tak beru za patnáct dolarů pokoj bez tekoucí vody i elektřiny – jeho jedinou výhodou je moskytiéra nad postelí. Nemám pocit, že by tu bylo moc komárů, ale síť se hodí, protože je tady plno obřích švábů; pořád někam padají, což mě nad ránem budí.

A vůbec, začínám být nerudný, protože v Monze se už opravdu necítím pohodlně – nefunguje tu veřejné osvětlení, v celém městečku není wi-fi, dokonce ani hospoda s pivem.

V mém „hostelu“ (čti strašidelném zámku) slaví asi deset opilých lidí statní svátek, zambijský Den nezávislosti, a to poslechem hudby o dvou stech decibelech, což by mi nevadilo, já mám hlasitou africkou muziku rád, ale tady jsou reprobedny, které musely ležet několik let na dně řeky Zambezi, nebo co, protože příšerně deformují zvuk; muzika zní zhruba podobně, jako by si pacient s tuberkulózou těsně před smrtí prozpěvoval v ponorné jeskyni.

Bolí mě hlava.

Tlusté černošky přede mnou vlní svými špeky, načež si řeknou o peníze na pivo – dám jim, jen ať už, proboha, netancujou, nebo ať se dokonce nezačnou svlékat, protože takový pohled bych nezvládl.

Vymetu šváby z postele, spustím k zemi moskytiéru, přikryju si hlavu polštářem, nepomáhá to. Neusnu.

Na dvoře je hluk jak na Matějské. V každí zambijské ulici je hluk jak na Matějské. Proč jsem si na cestu nezabalil paralen?!

Přemýšlím, co dál – asi tisíc kilometrů odtud, směrem na severovýchod, jsem na mapě viděl nějaké obrovské jezero, ta modrá skvrna se mi zalíbila. Intuice říká, abych vyrazil k ní, prý by tam mohl být klid.

No a potom zahnout do Demokratické republiky Kongo, kde klid – pravděpodobně – nebude.

Ale já už jsem teď připravený na vše.

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

 

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat