Rozhovor

Válka o Donbas: Mrtvé je třeba vrátit domů

24 / 08 / 2015

Když Jaroslav Žilkin vypráví, jak mu válka na Donbase „ničí mozek a trhá duši“, věříte mu každé slovo. Je to chlap jako hora, přesto mu vzpomínky na uplynulé měsíce ženou slzy do očí.

Když Jaroslav Žilkin vypráví, jak mu válka na Donbase „ničí mozek a trhá duši“, věříte mu každé slovo. Je to chlap jako hora, přesto mu vzpomínky na uplynulé měsíce ženou slzy do očí.

Když Jaroslav Žilkin vypráví, jak mu válka na Donbase „ničí mozek a trhá duši“, věříte mu každé slovo. Je to chlap jako hora, přesto mu vzpomínky na uplynulé měsíce ženou slzy do očí.

 

Čtyřiačtyřicetiletý otec čtyř dětí a úspěšný podnikatel vyměnil před rokem pohodlí kyjevské kanceláře za chladicí dodávku s červeným křížem a černou číslovkou 200. Sověti dvoustovkou od dob afghánské války označují své padlé vojáky, říkalo se jim prostě „náklad 200“ – podle čísla nařízení, jak evidovat mrtvé, převážet ostatky, informovat pozůstalé.

Odlidštěná vojenská terminologie přežila dodnes, dvoustovkou se označují i padlí ve válce na Donbase. Je to jednoduché a srozumitelné označení pro obě strany konfliktu, v němž proti sobě často bojují lidé se zkušenostmi ze stejné armády nebo alespoň se stejného vojenského učiliště.

Po celém Donbase dnes najdete stovky neoznačených hrobů, skrývají fragmenty těl, která zůstala ležet na straně protivníka. Všechna je třeba najít, exhumovat, zdokumentovat a odvézt soudním lékařům k identifikaci DNA. Ale kdo to bude dělat? Trestní jednotky? Sami vojáci? Omyl. Dobrovolníci. Tak už to na dnes – přinejmenším od dob Majdanu – na Ukrajině bývá.

Za své peníze, v čase své dovolené, bez nároku na jakoukoliv asistenci ze strany státu… Za takových podmínek funguje i Černý tulipán – humanitární organizace se třemi chlaďáky, desítkou dobrovolníků a stovkami odpracovaných dnů. A právě Jaroslav Žilkin je od loňského září jejich šéfem.

Sešli jsme v kanceláři Svazu národní paměti, jehož je Jaroslav členem a pracovníkem, pár kroků od kyjevského hlavního nádraží. Byl unavený a nervózně pokukoval po mobilu – jeho žena byla v osmém měsíci těhotenství a nebylo jí ten den příliš dobře. Vytrvale pršelo, atmosféru dokreslovaly kapky na obrovských oknech mramorové kanceláře v sovětském stylu.

 
 

Jak vaše angažmá vzniklo?

Začalo to v důsledku takzvaných kotlů jako je Debalcevo, Ilovajsk, doněcké letiště. Ukrajinská armáda se v těchto místech dostala do obklíčení a nezbývalo, než všechno zahodit a utéct, jinak hrozil totální masakr. I tak zemřely stovky až tisíce lidí, přesně to už nikdo nespočítá. Mrtvoly a kusy těl se válely všude a bylo třeba vyřešit, co s nimi.

 

Co na to ruští separatisté?

DNR (Doněcká národní republika, pozn. red.) souhlasila s evakuací, ale v žádném případě v tom nesměla nic podnikat armáda, nechtěli ji pustit na „své“ území. „Sežeňte si nějaké civilisty,“ říkali. A někoho na ministerstvu obrany napadalo zavolat nám (Svaz národní paměti, pozn. red.), protože se zabýváme dohledáváním, exhumací a identifikací pozůstatků vojáků z druhé světové války. Takže nějaké zkušenosti máme, ale na druhou stranu nejsme profesionálové nebo koroneři. Ta představa nás sice děsila, ale kývli jsme, protože víme, jak důležité je vrátit rodinám jejich blízké.

 

Prošli jste nějakou přípravou? Copak je možné, aby si člověk z kanceláře jen tak obul holínky a začal sbírat mrtvoly?

Na žádný trénink jsme neměli čas. Ti mrtví leželi týdny v horku, bylo nutné co nejdříve začít pracovat. Vůbec jsme nevěděli, co budeme potřebovat. Třeba jsme nakoupili PVC fólie v roli – s tím že do nich budeme těla balit jako do rukávu, pak je zalepíme páskou a hotovo. Naštěstí nás Červený kříž vybavil alespoň pytli na mrtvoly, jinak bychom je neměli ani do čeho dávat, fólie se ukázala být k ničemu. Do té doby jsme měli zkušenosti jen s ostatky z druhé světové války, byli jsme spíš vojenští archeologové zvyklí oprašovat bílé kosti štětečkem. Ale v téhle válce… jak říkám, bylo léto, těla ležela na slunci…

 

Jak jste to snášeli?

Nejsem žádný hrdina, před první misí jsem byl strašně nervózní. Bože, jak já se bál! Všechno se ve mě svíralo a řvalo: „Vrať se zpátky, tohle přece nemáš zapotřebí!“ Vždyť my ani nevěděli, čeho se máme bát víc – jestli toho, že nás mohou zabít, nebo toho, co uvidíme. Lidé z Červeného kříže nám naštěstí alespoň vysvětlili, že nic jako mrtvolný jed, z kterého jsme měli hrůzu, neexistuje. A že kdo dodržuje základní sanitární návyky, toho mrtví neohrozí. Bojujete zkrátka jen s nepříjemnými pocity. Pravdu měli taky v tom, že je potřeba být neustále zaměstnaný.

 

Mohl byste přiblížit, jak vypadala úplně první mise, nebo se na ten den snažíte zapomenout?

Přijeli jsme k Saur Mohyle, což je takový strategický kopeček nedaleko Šachťorsku. Kdo ho má, ten ovládá celou oblast. Těžce se o ni bojovalo už ve druhé světové válce. Aby se historie neopakovala, vybudovali tam památník. A najednou, sedmdesát let poté, se všude válí rozstřílená a ohořelá technika a mezi tím kusy lidí, seškvařená torza, utrhané končetiny! Vybavuju si každou vteřinu. A aby toho nebylo málo, měla tam domobrana blokpost a jejich velitel, úplně vyšinutý chlápek s granátem v jedné a samopalem v druhé ruce, na nás řval, že je to naše vina, a že nás postřílí jako psy. Naštěstí s námi byl zástupce DNR, který ho nějak uklidnil a my mohli začít pracovat. První den jsme našli, zdokumentovali a naložili dvanáct těl. Půlka z nich byla roztrhaná na padrť, protože přímo mezi ně dopadla mina. Z jednoho zbyl jen trup, všichni byli mumifikovaní, leželi tam přes týden. Neměli u sebe žádné cennosti, osobní věci, telefony nebo doklady, o to už se zřejmě postarala domobrana…

 

Existuje nějaká databáze, podle které „dvoustovky” hledáte?

Nic takového není. Za ideálního stavu je lokalita zmapovaná, případně máme místního průvodce, který nás k ní dovede. Většinou se ale jen dozvíme, že tam a tam byly ztráty na životech. Nic víc, ani počet, ani okolnosti. Tak jedeme a hledáme: nahrnutou hlínu, helmy, jakékoliv vodítko. Jenomže ta území jsou obrovská a kvůli minám navíc nemůžeme udělat rojnici. Jednou nás domobrana poslala na pole, kde měl být hrob se čtyřmi vojáky. Rozdělili jsme se do skupin po dvou a vyrazili. Pak přijelo auto, vystoupil pyrotechnik a říká: „Co tu sakra děláte? Vždyť je to tady celé zaminované!“ Jestli nás tam poslali nevědomě nebo schválně, to raději nekomentuju. Někdy zafunguje i náhoda. Přijeli jsme k tankové věži, v níž byly zbytky tankisty. Ohledávali jsme místo, připravovali evakuaci těla a někdo si všiml jedné boty. Začali jsme kopat a našli další dva vojáky, měli ještě v rukách samopaly. Byl to tank separatistů, zasažený ukrajinskou střelou. Munice uvnitř explodovala takovou silou, že to urvalo věž a ta i s tankistou dopadla na ukrajinský zákop, přímo na ty dva chlapce.

 

Pohybujete se ve válečné zóně, na separatistickém území. Jak se vyrovnáváte s tím, že i vám jde při práci o život?

Velkým problémem jsou miny a nástražné systémy. Granát přivázaný ke stromu snadno přehlédnete, stačí zakopnout a budou sbírat i nás. Lesíky a keře jsou extrémně nebezpečné, proto by měl být v každé jednotce pyrotechnik. Velký strach máme z dělostřelecké palby, a je jedno z které strany to létá. Může dojít k nedorozumění, k nějaké chybě v souřadnicích. Stává se, střílel po nás i ukrajinský tank. Obě strany věděly, kdo jsme, místní ozbrojenec nás vedl minovým polem k hrobu, a v tu chvíli nás začal velmi přesně ostřelovat tank. Právě tohle nebezpečí je nejčastějším důvodem, proč se chlapi zlomí a skončí.

 

Pracujete i přímo na frontové linii?

Několikrát jsme tam byli, ale padlo rozhodnutí, že to bude práce armády. Objížděli jsme třeba miny, ale každý další výbuch je zasypal a přestávaly být vidět. Někdy už je riziko moc velké a musíme to vzdát. Při jedné evakuaci padlých nám armáda půjčila vojenský náklaďák. Oznámili jsme to separatistům a po ujištění, že nás vidí a nebudou střílet, přestože sedíme ve vojenském autě, jsme mohli jet. Ale nikdo nám nezaručil, že tam nejsou miny, a že mezitím nezačne palba. Nakonec jsme nevyjeli, náš život musí mít přednost. Pracujeme spíš na místech, kam nemá armáda nebo vyšetřovatelé přístup.

 

K válce patří alkohol. Dáváte si panáka, než navléknete rukavice?

Není možné, abychom vyjeli opilí. Alkohol by nám možná pomohl povznést se nad to, co vidíme, ale zároveň ovlivňuje úsudek a reakce. A to si nemůžeme dovolit. Zkušení vojáci nikdy nepijí alkohol před bojem a vědí proč: snižuje to jejich šance na přežití. Nejsme abstinenti, skleničku si dáme, ale až po práci. Podle psychologů může fungovat alkohol jako doping jednou dvakrát, při velkém stresu. Pak už ale začne být likvidační.

 

Zmiňoval jste, že vaši lidé se po nějaké době „lámou“. Co je tím hraničním bodem?

Válka testuje, kolik toho člověk vydrží. A jednoho dne pohár už přeteče. A nemusí jít o extrémy typu dělostřelby nebo sbírání mrtvol. Nás ničí spíš banality, emoční mikropříběhy, které se vrství. Seděl jsem vedle průvodce DNR ve chvíli, kdy odjistil samopal, protože se mu nelíbilo auto, co jelo proti nám. Nic se nestalo, zbraň zase zajistil, zasmáli jsme se. Ale mě došlo, že kdyby se cítil v ohrožení, začal by střílet. Když se to nasčítá, tak odjíždíte po skončení turnusu domů a říkáte si „už nikdy, už mi nikdy nevolejte!“. Ale za tři týdny jste zase zpátky.

 

Proč to děláte?

Důvody hledám těžko. Možná za to může naše závislost na nebezpečí, na adrenalinu. Když jste pod dělostřeleckou palbou, nahromadí se vám ho v krvi na rozdávání. Ale hlavní je přece jen zodpovědnost: když ne my, kdo bude tuhle práci dělat? Ty mrtvé je opravdu třeba vrátit domů. Protože uplyne nějaký čas a už je nebude možné najít, zůstanou navěky nezvěstní – stejně jako po druhé světové válce, kdy matky chodily po celé zemi s fotkou syna a ptaly se všech vojáků, jestli ho neznají. Zůstaly v nich nehojící se rány. Nesmíme dopustit, aby se tohle opakovalo.

 

Proč je tak důležité shledat se s ostatky blízkého člověka?

Je těžké žít s tím, že nevíte, jestli opravdu zemřel, jestli je někde pohřbený, jestli neživoří v zajetí. Nemůžete se mu dovolat a jen tušíte, že je nejspíš po smrti, nicméně jistotu nemáte. Jdete se pomodlit do kostela, ale za koho máte zapálit svíčku – za živého, nebo mrtvého? A je v tom zásadní rozdíl: když se smrt prokáže, můžete blízkého v klidu pohřbít. Je to nesmírná bolest, ale alespoň máte kam pokládat květiny. A o tom je naše mise: dát lidem šanci rozloučit se se svým mrtvým.

 

Co se musí stát, aby voják zmizel v dnešní válce beze stopy? Vždyť disponujeme dokonalou technikou, elektronikou…

Stát se může všechno. Ten člověk může být „jen“ raněný. Nebo ztratil paměť. Mohl se taky dostat do zajetí nebo se stát obětí vraždy. V ještě horším případě se mohl vypařit, když v blízkosti explodoval Grad (název rakety, pozn. red.). Nebo uhořel v autě a zkouška DNA z těch škvarků nic nezjistí. Jsou výbuchy, které rozmetají tělo na kousky – pak ani netušíme, kolik lidí jsme vlastně sesbírali. Takhle jsme našli ženu, respektive její chodidlo, to si s mužským nespletete. Zřejmě zdravotnice, protože všude kolem se válel zdravotnický materiál. Hodně vojáků zemřelo při útoku na kolony – rozprchli se, a pokud byli zranění, nedokázali se pak už sami vrátit. Pole jsou navíc zaminovaná, nikdo je nemohl dohledat, umírali osamocení ve vysoké kukuřici. Pak stačí, aby psi a lišky roztahali tělo po velkém území a máme smůlu. Všechny padlé nenajdeme, to je nereálné. Pokud vojáka narychlo pohřbili na poli, po kterém několikrát projel kombajn a k tomu zapracovalo počasí, máme smůlu. Problémem jsou masové hroby, protože ty většinou maskují vraždu a taková místa se pochopitelně neoznačují.

 

Máte představu, kdo a jak se věnuje padlým na druhé straně fronty?

Je tam stejně špatná organizace jako u nás. Žádné centrální řízení nemají, evakuaci padlých organizují jednotliví velitelé. Mezi Ukrajinou a separatisty existuje určitá dohoda o předávání těl, neboť se stává, že kolem ukrajinských jednotek leží mrtví separatisté a obráceně. Těla se předají, s tím problém není, k čemu by jedné nebo druhé straně byly mrtvoly protivníka. Zbývá jen vrátit je těm, kteří na ně čekají.

 

A civilisté? Ve válce neumírají jen vojáci…

Ano, obrací se na nás příbuzní z obou stran fronty. Dům jejich babičky je po útoku srovnaný se zemí, nikdo ji po výbuchu neviděl, zřejmě zůstala v sutinách. A nás se ptají: „Pomůžete nám?“. Samozřejmě, je nutné dostat tělo ven, ale na sutiny naše lopaty nestačí, je třeba pracovat s těžkou technikou. A tu nemáme. Takže to zůstává na příbuzných a místních úřadech. Zatím jediným civilistou, kterého jsme našli, byl včelař nedaleko Ilovajsku.

 

Psychologové vojákům doporučují mít u sebe láhev vody, aby si po akci mohli omýt obličej. Má to sloužit i jako rituál očisty od toho, co zažili.

My nemáme vodu, ale dezinfekci. Když se vrátíme na základnu, tak si veškeré nářadí, oblečení, ruce i nohy očistíme speciální dezinfekcí na lihové bázi. Spláchneme ze sebe špínu i to, co jsme ten den dělali a viděli. Pak zasedneme k večeři, probereme, co kdo zažil, dáme si skleničku za padlé. Je to určitý rituál, ale těžko říct, jak pomáhá psychice.

 

Dá se na to, co máte denně před očima, nějak zvyknout?

Asi ano, mám pocit, že ano. Naučili jsme se vypínat mozek a všechen ten děs přeměnit v práci. Žádné city a zhnusení si tam nesmíte připustit, naopak je potřeba být cynikem, jinak vám to roztrhá duši. A když se stane, že je toho přece jen moc, tak se projdeme, napijeme vody, na chvíli vyčistíme hlavu. Očím a fantazii se trochu utéct dá, se smradem je to horší. Vzniká fixace, ten nasládlý zápach pak cítíte i v kyjevské kanceláři a to je zlé, dá se z toho zbláznit. Proto pracujeme v desetidenních cyklech, potom je třeba odjet na měsíc domů. Těch deset dní je maximum, které lze ještě snést – jak fyzicky tak především psychicky. Víte ale, co je na naší práci nejhorší? Když mi volají zoufalí rodiče, že na youtube viděli mrtvolu svého syna někde u Debalceva. A prosí, abychom jim ho vrátili. Co jim na to mám říct? Cítím se provinile a trápím se tím. Je jednodušší pracovat s mrtvými než se živými.

 

Nechci malovat čerty na zeď, ale nemáte strach z toho, že to nejhorší teprve přijde, až bude po všem? Je vůbec možné vrátit se do běžného života a zapomenout?

Doufám, že to bude v pořádku, jistý si tím ale nejsem. Tam jste jako stlačená pružina, v neustálém napětí. Jakmile se vrátíme, pružina povolí a vymrští se. Následuje obrovský výbuch emocí. Každý z nás si musí najít svou cestu, jak se s tím vyrovnat, jak ten přetlak upustit a nezničit se. S psychologem jsme se shodli, že základem je nechat všechno tam v zóně, netahat to do běžného života. Zní to logicky, jenomže… Dotýkáte se takových věcí, že cítíte, jak vám to ničí mozek. Když se odtamtud vracím autem domů, pustím si nahlas hudbu a začnu křičet. Řvu, řvu jako zvíře, až do ochraptění. Letí to ze mě ven, musí, jinak bych se tím udávil. Kolega se zase prochází bosý po trávě a snaží se všechno negativní zatlačit do země. Moc o tom mezi sebou ale nemluvíme.

 

Říkal jste mi, že prakticky všichni máte rodiny. Jak vaši válečnou práci berou?

Mají o nás strach, to je jasné. Nejezdíme přímo na frontu, ale neustále pracujeme ve válečné zóně. Takže časem začnou nastupovat ultimáta typu „necháš toho, nebo se rozvedeme“. Často mi volají ženy našich kluků a prosí mě, abych je sebou už nebral. Chápu to. Jezdíme tam za svoje peníze, bereme si dovolenou, místo času s dětmi se hrabeme v … Jsou to zkrátka dva světy. Dříve nebo později narazíte na to, že když stojíte v masovém hrobě, nemáte náladu řešit problémy domácnosti.

 

A co vojáci? Pohled na vaší kolonu s legendární dvoustovkou na korbě jim asi není příjemný…

Ani v civilním životě neznám moc lidí, kteří by radostně mávali na pohřebáky. Když přijedeme na blokpost, kde jinak o humor nebývá nouze, všichni zvážní. Připomínáme jim vlastní smrtelnost, to je jasné. A není to od věci, protože těm klukům někdy vůbec nedochází, kde se ocitli. Vypadají jako Rambo, jsou navlečení do neprůstřelných vest, zabalení v chráničích a cítí se velmi pyšně. Jenomže to všechno, co mají na sobě, jim leda zvýší šanci přežít, ale rozhodně je to nezachrání. Mnohokrát jsem stahoval roztrhané neprůstřelné vesty ze zbytků lidských těl.

 

Válka – v podobě neškodné archeologie – pro vás bývala osobní zálibou. Teď vás naplno vtáhla do sebe. Co jste o ní zjistil?

Za válku mohou politici, je výsledkem jejich špatné práce. A místo toho, aby se snažili to napravit, tak v televizi nebo na facebooku hrdě vykřikují, že ztráty jsou nevyhnutelné. Tihle gaučoví patrioti vůbec netuší že se tam zabíjí! Jsem přesvědčen, že kdybych je vzal jednou s sebou, do týdne by bylo po válce. Na druhou stranu, je to i naše chyba. Přestali jsme se bát války, zradili jsme otce a dědy, kteří zahynuli, aby nám dali mír. Jsem zoufalý z toho, že ti kluci zemřeli, protože plnili něčí rozkazy, ale jakmile padli, přestali kohokoliv zajímat. Zůstali tam ležet jako odpad. Politika je špína a my ji musíme vytírat.

 


Vadnoucí tulipán

V polovině července oznámil Černý tulipán pozastavení své činnosti. Po 318 dnech, kdy jeho muži našli 609 těl a fragmentů, došly peníze. Důvody? Ze tří chlaďáků byly dva rozbité, dobrovolníci už vyčerpali dovolené a sliby vlády o podpoře zůstaly jen na papíře. Stejně jako návrh, že by dobrovolníci získali status účastníka ATO (válka na Ukrajině nemá statut války, ale „anti teroristické operace“). Černý tulipán potřebuje v přepočtu zhruba 3,5 miliónu korun, aby mohl dál suplovat roli státu, který posílá své muže umírat, ale potom se o ně nepostará. „To, co děláme je nepopulární. Politik si sebou těžko vezme pytel s ostatky na pódium nebo do televize. Ranění nebo zajatci jsou skvělé PR, ale mrtví? Ti už nemohou volit. Nemůžeme počítat ani s penězi od dobrovolníků a sponzorů, ti podporují – a je to správně – živé. O mrtvé se zajímají jen jejich rodiny a my.” V něčem se Žilkin přece jen spletl: poté, co se na sociálních sítích a v ukrajinských médiích rozšířila informace, že „Tulipáni” mají vynucenou pauzu, začaly jim na účet chodit různě vysoké částky. Po třech týdnech tak znovu vyrazili do akce, i když nyní nikdo nedokáže říct, za jak dlouho se bude finanční nouze opakovat. Co pak bude se zhruba třemi stovkami těl a desítkami masových hrobů, o kterých Žilkin a jeho parta momentálně vědí?

PS: Za názvem Černý tulipán stojí ukrajinští novináři. Začali tak nazývat Žilkinovu jednotku podle přezdívky letadel AN-12, které transportovaly mrtvoly sovětských vojáků z afghánské a čečenské války. Rakve se podobají poupěti tulipánu, vznikla o tom i píseň, nazpíval ji ruský zpěvák a válečný veterán Aleksandr Rozembaum a můžete si ji pustit zdeWebové stránky Černého tulipánu včetně čísla účtu pro případnou finanční pomoc najdete zde.

 

Nechat je vypovídat

Zhruba dvě třetiny dobrovolníků, kteří pracují s “dvoustovkami”, budou mít velké psychické problémy, tvrdí psycholožka Tatiana Jermolajeva, která s lidmi z Černého tulipánu občas pracuje. „Necháváme je vypovídat. To je velmi důležité, protože oni o tom mezi sebou příliš nemluví. Dělají ze sebe hrdiny, prý si zvykli a ta práce jim nevadí. Samozřejmě, že jsou to jen slova. Nemohou spát, mrtvoly je děsí ve snech, rozpadají se jim vztahy a manželství. Bojí se zvuků, ohňostroj pro ně zní jako dělostřelba. Přestávají si vážit lidí, dívají se na ně jako na ´maso´, které se vejde do pytle. I když jsou pryč z válečné zóny, provází je nasládlý smrad – pach krve a mrtvého těla, kterému nedokáží utéct, protože ho mají v hlavě. Často mluví o tom, jak je děsí, že se člověk vejde do krabičky od cigaret. Musíme je začít vozit do sanatorií v Karpatech, co nejdále od války, a tam s nimi pracovat. Jejich budoucnost je velmi nejistá, některé z nich určitě doženou deprese, alkohol nebo sebevražda.”

 

Autor je fotograf a novinář.

Galerie (17) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat