Došli kuchaři! Kdo nám uvaří?

Post Image

Došli kuchaři! Kdo nám uvaří?

Play icon
15 minut
Pozorný čtenář pozná z výrazu obou šéfů, kdo je pan Jan a kdo pan David; pózují pod malbou Orlíka, čnícího ještě strmě nad Vltavou

foto Marek Kučera

Na dohled od pražského Mánesa leží na nábřeží pět restaurací: levantská, thajská, všeasijská, česká drahá a česká lidová. O té bude hlavně řeč, protože v souběžné ulici, kde už je prodejna halal potravin, nově otevřeli Korejci a Indové. Hledat se bude příčina mizení dobrých a přitom cenově dostupných lokálů, po nichž touží jazyk většiny Čechů.

Moje rodina má tři sekce: Literární je zastoupena ženou Jelenou, mladší dcerou Terezou Boučkovou a mnou. Výtvarno reprezentují syn Ondřej a jeho choť Eva Vonešová. A sekci kulinářskou starší dcera Kateřina, její syn Petr a námi spoluvychovaná Jolana, kterou si tu zapomněl její otec, když v roce 1968 prchl za Velkou louži. Kateřina a Petr vystudovali po sobě proslulou hotelovou školu ve švýcarském Lucernu, jejíž diplom uznávají hotely i hospody na celé planetě. Jolana řadu let jako letuška krmila pasažéry ČSA a teď spolu s přítelem posiluje sportovce i diváky na ligovém stadionu.

Pro mne a Jelenu, že jsme tolik cestovali, ale hlavně že jsme při psaní hodiny vídali vzájemně jen svá záda, se staly restaurace druhým domovem, kde je možno po dni s vymyšlenými postavami potkat živé. A jak šla léta a naše kruhy se zmenšovaly, úžil se i okruh lokálů, kam jsme chodili, že jsme v každém měli rádi jinou krmi. A jak ubývala chuť cestovat i debužírovat, stal se nám kulinářským středobodem vinný restaurant na skok od bydliště, který splňuje většinu našich přání.

Zástavbu mezi Národním divadlem a Tančícím domem by Italové nazvali „prima linea“, je to jedna z nejvýstavnějších ulic, které vznikly v Praze počátkem minulého století. Šňůře zdobných činžovních domů kopírujících klasické styly skvěle oponuje bílý funkcionalistický Mánes a půltisícem let do tmava ošlehaná Šítkovská věž. Proti nim se mezi obchody téměř ztrácí ten jediný český a dík cenám i k normálním občanům vlídný lokál na Masarykově nábřeží, Orlík.

Jeho počátky se ztrácejí v mlhách minulosti. Sám jej dobře znám od šedesátých let, kdy patřil k raritním útočištím, jaká se v metropoli dala spočítat na prstech. Měl otevřeno dvě hodiny přes půlnoc, ale když byli hosté i personál jedna duše, zavíral před šestou, aby nezmarové plynně přešli do stejně vzácných hospod ranních, třeba k blízkým Kalendům. Když jsme sem zavedli Karla Schwarzenberga, byl dojat, spatřiv na zdi malbu své zámecké rezidence nad Vltavou ještě nevzdutou přehradami, jež dala, aniž věděl, podniku jméno.

Čo bolo, bolo, terazky tu fungují od půl dvanácté do půl dvacáté čtvrté, a toliko nezměněný interiér s parožím a ztuhlou kaskádou vosku ze stovek svící připomíná pamětníkům mládí, pokud si přimyslí intimní osvětlení, jež nořilo lóže do žádoucího šera. Ale to vše jen uvádí hledání odpovědi na otázku v titulu, neboť se vztahuje na domácí pohostinství obecně. Orlík nabízí šestkrát týdně ve třech nevelkých místnostech padesátku míst a nejednou praská ve švech, jelikož bohatou nabídku a dobrou kvalitu korunují ty slušné ceny. Vše za výčepem i na place zvládají s jednou pomocnou silou na úklid dva muži, popadesátník pan Jan Hajda a předpadesátník pan David Bryslivec. A první si musí vzít občas zástěru, protože v kuchyni se tuží samojediný pan Tomáš Biskup, který toho má někdy „akorát“. Druhého kuchaře nekonečně dlouho marně shánějí. A o to tu jde!

Podpořte Reportér sdílením článku