Stefano Carini: Fotografuju rád, ale můj úkol je jiný

Proč jste se začal zajímat o irácké fotografy?

V roce 2013 jsem pracoval jako fotoeditor agentury NOOR v Amsterdamu. Časem jsem ale začal být trošku neposedný a také trošku otrávený z fotografů, kteří vyráželi do světa a vraceli se s materiálem viděným západníma očima. A napadlo mě, že můžu být užitečnější přímo v těch zemích. Chtěl jsem místním fotografům a novinářům pomáhat rozvíjet jejich vlastní nápady a projekty. Pak jsem se shodou různých okolností setkal s iráckým zakladatelem první irácké fotogentury Metrography, fotografem Kamaranem Najmem. Pozval mě k sobě, aby mě seznámil s jejich provozem, měli tam fantastickou kancelář a velkou sbírku fotografických knih. A ten člověk měl ohromnou vizi, byl to přesně ten typ, jaký jsem hledal. V květnu 2014 jsem se stal jejich editorem a připravil agenturní strategii. V té chvíli se zrovna neválčilo, tak jsme se vrhli do práce.

Jak agentura vznikla?

Založil ji v roce 2009 právě Kamaran Najm a jeden americký fotograf, Sebastian Meyer, který už žil v Sulaiamaniyahu osm let a mluvil arabsky a kurdsky. Chtěli pomoci iráckým fotografům k větší profesionalitě a naučit je svou práci prodávat. Organizovali workshopy a zvali si fotografy a editory z celého světa – z agentur je Magnum, VII Agency, Time Magazine… Měsíc po mém příjezdu začala válka a náš irácký zakladatel Najm byl unesen. Agentura ztratila svého šéfa a já si mohl vybrat – vrátit se domů, což by asi bylo rozumné, protože mě tam už nic nedrželo a ani jsem nepobíral plat, nebo zůstat a dělat to, co umím nejlépe. Sami fotografové agenturu vést nemohli, ale chtěli fotit. Zůstal jsem.

Jak jste přežívali finančně?

Hned zkraje jsme vytvořili archív aktualit a začali vydávat newsletter, který jsme poslali všem lidem v mém adresáři: “Haló, to jsem já, pracovali jsme spolu v NOOR, teď jsem v Iráku, je tady válka, máme několik fotografů a tohle je naše portfolio.” Pak začala perzekuce Jezídů a naši fotografové měli možnosti, o kterých si zahraniční kolegové mohli nechat jenom zdát. Jeden z fotografů Metrography se například v Sinjaru dostal na kopec, kde se skrývalo šedesát tisíc uprchlíků z oblastí okupovaných ISIS. Nikdo jiný se tam nemohl dostat, všechny cesty byly uzavřené – na jedné straně ISIS a na druhé syrští kurdští bojovníci. Náš fotograf uplatil správné lidi a jako jedinému se mu podařilo všechno zdokumentovat. Reportáž jsme prodali, začali jsme vyhrávat ceny a dostávat další zakázky. Každý den se někdo ozval, že potřebuje to a to. A my jsme nikdy nikoho neodmítli. Přitom jsme měli jen dva fotografy, kterým jsem věřil, že jsou schopni dobrých výsledků. Fungovalo nám to hlavně proto, že o Iráku se tehdy psalo každý den.

Jak dlouho trvalo, než se fotografové naučili pracovat spolehlivě?

Každý den jsem je učil postprodukci, mailování, jak si zlepšit angličtinu, psát popisky… A po roce každodenní společné práce se dá říct: ”Ok, pokud jsi to ještě nepochopil, nepochopíš to nikdy.” Jeden z těch fotografů dnes pracuje pro New York Times, což sice není úplně moje zásluha, ale je fakt, že jsem byl u jeho začátků.

Vy jste také fotografoval?

Fotografoval jsem každý den, jen tak pro sebe, abych vypadl z kanceláře a mohl trošku žít. Moje fotografie nikdy nebyly určené pro publikace v časopisech nebo knihách, nebyl to žádný můj projekt. Fotografuju rád, ale nepotřebuju za to uznání.

Tady v Praze ale vystavujete, vaše výstava se jmenuje Žena, měsíc, had – Sedmnáct měsíců v Iráku.