Komentář

Ušokovat se k smrti

13 / 03 / 2016

Ve slavné knize Ubavit se k smrti tvrdil americký teoretik médií Neil Postman, že televize strhla svět do zábavy a banality. Co ale provedl internet? Mimo jiné přinesl opakující se cyklus šoků, který se rychle šíří populací.

Ve slavné knize Ubavit se k smrti tvrdil americký teoretik médií Neil Postman, že televize strhla svět do zábavy a banality. Co ale provedl internet? Mimo jiné přinesl opakující se cyklus šoků, který se rychle šíří populací.

Ve slavné knize Ubavit se k smrti tvrdil americký teoretik médií Neil Postman, že televize strhla svět do zábavy a banality. Co ale provedl internet? Mimo jiné přinesl opakující se cyklus šoků, který se rychle šíří populací.

Kdyby dnes žil, byl by možná vděčný za klidné a přehledné televizní doby. Známý americký autor Neil Postman vydal před třiceti lety knihu Ubavit se k smrti, v níž analyzoval zmatek vyplývající z ohromného nárůstu produkce obsahu a informací způsobený rozvojem televize. Dnes však vývoj došel mnohem dále.

S rozšířením internetu a sociálních sítí, se zdokonalením a zlevněním technologií se stal producentem obsahu každý. Fotíme, píšeme, natáčíme videa, sdílíme je, komentujeme, komentujeme komentáře, vytváříme jejich parodie, recyklujeme je a obalujeme novými nánosy. A stále častěji to za nás dělají i stroje.

Exploze informačních podnětů jde prostě do všech stran a takové prostředí vyvolává bezprecedentní tlak, v kterém se lidská mysl musí nutně orientovat jinak než dřív. Problém je, že se její základní kapacity příliš nemění. Větší možnosti časové ani mentální na zpracování valících se podnětů nemáme. Sice se nám povedlo zkrátit průměrnou dobu spánku a někteří lidé zvládají multitasking a jsou schopni vést více konverzací najednou, ale ani to většinou nestačí.

Nový internetový věk nás jednoduše pohlcuje a mění naše vnímání a rozhodování.

 

Sem se dívej

Jednou z oblastí, které nové prostředí zásadně proměňuje, je způsob, jakým konzumujeme informace o tom, co se děje doma či ve světě, v politice, ekonomii nebo třeba v medicíně – zkrátka v mnoha nejrůznějších oborech činnosti.

Těch informací je dnes ohromné množství a jsou snadno dostupné; je to situace nesrovnatelná s dobou třeba před padesáti lety. „Zprávy v nás evokují spoustu názorů, s nimiž nemůžeme udělat nic kromě toho, že jim můžeme dát podobu dalších zpráv, s nimiž nemůžeme nic udělat,“ napsal už v osmdesátých letech Postman; tehdy šlo o kritiku televize za to, že mediální prostředí radikálně proměnila. Ovšem až internet utopil utříděnost, hierarchii, kontext, význam a souvislosti v ohromné galaxii zdrojů.

Na facebookové zdi se střídají vybrané příspěvky našich přátel, problikávají upozornění z Twitteru, pípají zprávy na telefonu, do toho volá kolega a v e-mailové schránce přibývají další a další e-maily. Jak se dá v něčem takovém soustředit? Jak lze s nadhledem v klidu promýšlet smysl a význam slov a informací? Lze věřit, že v takovém prostředí světu, jeho problémům a výzvám skutečně porozumíme, nebo jsme odkázáni v lepším případě na hrubou orientaci v tom, co se děje kolem nás?

Když o naši omezenou pozornost neustále soupeří nekonečné množství podnětů, jen těžko lze s jistotou tvrdit, že v tomto souboji vyhrají věcná, faktická, analytická sdělení. Postman v éře televizní dominance předpovídal, že naše životy ovládne prvek zábavy a potřeba slasti na úkor skutečné hodnoty informací. V době primárně pasivního sledování obrazovky měl určitě pravdu a ještě dnes dává významná část populace přednost jistotám jednoduchosti televizního věku, ať už je symbolizuje hledání superstar, růžovka, nebo zvířátko na konec. Jenže na internetu pouhá zábavnost k úspěchu nestačí.

Máte zlomek vteřiny na upoutání pozornosti. Pět sekund, než půjde přeskočit videoreklama. Sekundu, než se objeví další status. Mžik oka, než nová fotka vytlačí předchozí. Záblesk prvních písmen tweetu při scrollování. Všichni křičí – tady jsem! Podívej se sem! Klikni! Intenzita nabírá obrátky, signály musí být silnější a silnější. Emoce víří, přebíjejí se navzájem, vyhraje, kdo dá větší ránu. ŠOK! Sem se dívej! Rána, výbuch, ŠOK! A ještě klikni sem, do háje! Dostal jsem tě! Jsi můj, vyhrál jsem pár sekund tvého života, než na mě hned zapomeneš!

Důsledky světa, v němž jste vystaveni permanentním šokům, jsou pozorovatelné takřka v přímém přenosu. Expresivní forma podnětu provokuje stejně silnou reakci. Je fascinující, jak téměř cokoliv dokáže v rychlé interpretaci vypadat jako ten nejdůležitější problém světa k okamžitému „řešení“. Mnohé vášně jsou zapomenuty po týdnu, jiné po měsíci, ale v danou chvíli se nám nezdá nic důležitějšího. Legendární internetový vtip ukazuje chlapíka nad počítačem, jak pronáší ke své manželce v posteli: „Ne, teď nemůžu, miláčku, někdo na internetu nemá pravdu!“ A tak je to tu se vším. Minulost neexistuje, souvislosti neexistují, je tu jen podnět, na který se nedá nereagovat.

 

Strach se šíří

Je jasné, že v téhle internetové válce o okamžitou pozornost opravdu nevítězí povrchní legrace nebo banalita – kde jsou ty zlaté televizní časy udržující populaci v pasivní slasti! Sám Postman tvrdil, že „televize není uzpůsobena k šíření nepokrytě nenávistných sdělení“ – dnes by se po týdenním čtení některých účtů na sociálních sítích nebo pochybných webů dost možná střelil do hlavy.

Mezi oněmi šokujícími sděleními, která v éře internetu tak přitahují, totiž mají důležité místo informace vyvolávající děs a strach. Někteří vědci už tento jev zkoumají, existuje studie tvrdící, že strach jako emoce je extrémně nakažlivá a internet a sociální sítě jsou při přenášení strachu neobyčejně účinným kanálem. Například výzkum Emilia Ferrary (na který nedávno upozornil server FreeMagOne) dospěl na základě emoční analýzy tweetů k závěru, že zvláště u neočekávaných událostí se negativní informace šíří násobně rychleji než pozitivní: při okamžitých reakcích totiž vzbudí negativní informace mnohem silnější reakci člověka. Určitý typ pozitivní zprávy může mít sice podle zmíněného výzkumu ohlas také, může být nakonec větší než u negativní zprávy, ale šíří se pomaleji.

Příklady, které by mohly závěry o nakažlivostech děsuplné informace potvrdit, se nabízejí. Virus ebola, který zasáhl Afriku v roce 2014, vyvolal celosvětovou paniku: i když jeho výskyt byl lokálně omezen, zpravodajské servery i sociální sítě byly plné strach budících zpráv, kdy jedna přebíjela druhou. Naopak známky, že epidemie se v průběhu roku 2015 postupně dostává pod kontrolu, připoutaly mnohem menší zájem, stejně jako zpráva o tom, že epidemie je prakticky zvládnutá. (Není náhodou, že zmíněný výzkumník Emilio Ferrara se panikou kolem eboly na sociálních sítích také zabýval.)

Podobné je to s informacemi o Islámském státu – jakkoli jeho nebezpečí nelze podceňovat a na rozdíl od eboly zdaleka není pod kontrolou. Záměrně šokující sdělení, videa brutálních poprav nebo hrozivé předpovědi o jeho nezadržitelném nástupu plní pro ISIS svůj účel a šíří se rychleji a mají větší dopad než zprávy o jeho nezdarech a neúspěších.

 

Přestaneme se bát?

Přitažlivosti sdělení, která co nejvíce šokují, případně děsí, se v nějaké míře přizpůsobují ti, kdo jsou na naší pozornosti závislí. Mnohá média šokující sdělení neustále pouštějí do světa ve snaze nahradit ztráty, které jim přinesla internetová revoluce. Domnívají se, že jim kliky přinesou více čtenářů, více reklamy, a tudíž více příjmů, nemluvě o zesilujícím účinku sociálních sítí, které svými neveřejnými algoritmy ve vlastním komerčním zájmu upřednostňují to, co vyvolává největší odezvu.

Za rozsáhlý výzkum by též stálo, jak internetová doba šokujících sdělení ovlivňuje politiku: nabízí se hypotéza, že vzestup politiků nabízejících jednoduchá sdělení a průrazná řešení, který je vidět v České republice, v Evropě i ve Spojených státech, s tímto jevem souvisí.

Pokud jde o nás samotné, šok šířený po internetu, strach, který sami sdílíme na sociálních sítích, vyvolává negativní emoce i v situacích, kdy my sami nejsme v žádném bezprostředním ohrožení, a i když se nás informace přímo nijak netýká. Postupně se tak ušokováváme utopeni ve vlastním adrenalinu, stresu a vzrušení – bez ohledu na realitu, fakta a pravdu. A možná se ušokujeme skutečně až k smrti, když na reálné hrozby zareagujeme nikoliv věcně a klidně, ale pomateně, zkratkovitě, neinformovaně a hloupě.

Poradí si nakonec člověk s touto situací? Příliš světla na konci tunelu zatím nevidět. Volání po větší počítačové či mediální gramotnosti (dost možná by stačilo více obyčejné gramotnosti) je sice nutné, ale kdo ví, jak doopravdy účinné. Přesto se musíme snažit nepodlehnout. Možná můžeme začít tím, že se přestaneme tak snadno bát. A nedovolíme ostatním, aby našeho strachu zneužívali. •

 

Autor je publicista, výkonný ředitel společnosti Internet Info, mj. duchovní otec ceny českého internetu Křišťálová Lupa. Předseda výkonné rady Sdružení pro internetový rozvoj. 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal