Katalánský problém ohrožuje celou Evropu

Současné dění ve Španělsku se řadí mezi ty případy, v nichž není rozumné odsoudit žádnou ze zúčastněných stran.

Katalánsko je regionem se svébytnou kulturou i jazykem a jakkoli můžeme pochybovat o prozíravosti separatistických tendencí, těžko lze Kataláncům upírat nárok rozhodnout, jak chtějí do budoucna žít.

Zbytek Španělska stejně pochopitelně nestojí o ztrátu významného území a krizi, do jaké by to jejich zemi uvrhlo. A španělský premiér Mariano Rajoy zajisté nechce vstoupit do dějin jako slaboch, jemuž se rozpadl stát pod rukama.

Ať by Madrid udělal v souvislosti s nedělním katalánským referendem o nezávislosti cokoli, nemohl z nastalé situace vyjít dobře. Avšak i prohrát se dá různými způsoby. Rajoy si vybral ten nejhorší, a to hned z několika důvodů.

Obrázky policistů bijící demonstranty se zdviženýma rukama a napadání lidí stojících před volebními místnostmi nepatří do civilizované Evropy. Centrální vláda může donekonečna opakovat, že šlo o nezákonné referendum, a bude mít pravdu.

Ze strany separatistů zjevně docházelo k provokacím. Nic z toho však nemůže ospravedlnit brutalitu zásahu vůči lidem, kteří se sami násilí nedopouštěli. Ve vyhrocené situaci k excesům muselo dojít a Rajoy to měl předvídat.

Nepředvídal nebo situaci podcenil, a proto prohrál v bitvě propagandy. Krev stékající po obličeje postarší ženy se vtiskne do paměti mnohem silněji než soudní dekrety o ilegálnosti hlasování. Co hůře, nepřiměřená reakce centrální vlády udělala stoupencům jednotného Španělska medvědí službu.

Podle dosavadních průzkumů se mírná většina Katalánců do nezávislosti nijak nežene – jenže i velká část odpůrců nezávislosti či nerozhodnutých si přeje řešit věc referendem. Pohled na krajany bezdůvodně bité policií může jejich nadšení pro společný stát podstatně snížit.

Rajoy si uškodil také z politického hlediska. Populistická opoziční strana Podemos nepodpořila odtržení přímo, leč její vedení se postavilo za právo na referendum a ostře odsoudilo policejní zásah.

Budou si to pamatovat nejen Katalánci, kteří tvoří šestinu španělských voličů, ale také centrální vládu nijak nemilující Baskové a Galicijci.

Evropský kontext

Aby nebylo problémů málo, víkendové události komplikují situaci pro mezinárodní společenství, zejména pak Evropskou unii.

Katalánská nezávislost je tím posledním, co Evropa potřebuje. Nešlo by „jen“ o politickou destabilizaci celé Unie a povzbuzení dalších nacionalistických proudů, ale především o dopady, jaké by ztráta regionu s největším nominálním HDP měla na už tak křehké hospodářství Španělska.

Násilné zásahy proti Kataláncům představují vodu na mlýn separatistů. Unie, která podporovala nezávislost Východního Timoru, Kosova i Černé Hory, se v tomto případě dostává do schizofrenního postoje a každý přešlap madridské vlády to jen zvýrazní.

Skutečné odtržení Katalánska není přinejmenším ve střednědobém výhledu reálné, zato hluboká krize celé země ano – a proti případnému kolapsu páté největší ekonomiky EU by byly řecké problémy jen procházka růžovou zahradou.

Snaha o zachování současného stavu má naději na úspěch jen tehdy, pokud většina Katalánců zůstane přesvědčena, že jejich místo je uvnitř španělských hranic.

Kroky Mariana Rajoye směřují bohužel k opačnému účinku. A silou lze v tomto případě jedině prohrát.

Autor je publicista a ředitel vývojářské firmy Blue M