Neboj se tmy, není tak strašná
8. května 2017
Reportér 5/2017 · Číslo 33
Neboj se tmy, není tak strašná
Zvětšitfoto archiv M. T. Larraín
Bylo mi sedm, když mě máma vzala poprvé k očnímu. Řekl, že jsem zdědila její diagnózu a že jednoho dne úplně přijdu o zrak. Cestou domů jsem se pak ptala: „Mami, kdy se to stane? Kdy budu slepá?“ A máma řekla: „Nikdy.“ Chápete? Nikdy. Myslím, že jedna má část jí doopravdy uvěřila. A ta druhá, která pochybovala, se zas ostýchala vyptávat.
Když se na obloze prohánějí temné mraky, když na hladinu jezera Ontario dopadají velké dešťové kapky, nevadí. Maria Teresa miluje déšť a miluje i jezero a vzpomíná, že když ještě mohla, skoro denně k němu vyrážela na kole. Protože málokteré místo na světě pro ni bývalo krásnější.
Toho dne taky pršelo. Maria Teresa šlapala do pedálů, vdechovala vzduch provoněný vodou, snad si i prozpěvovala, kdo ví.
A pak přišlo, bez varování: ostré bodnutí. Bolest v pravém oku, „jako by se v něm něco zlomilo“. Maria Teresa spadla z kola, trochu si namlela. Chvíli trvalo, než se sebrala. „Když jsem konečně otevřela oči, svět byl úplně jiný. Věci i lidi se vlnili, létali vzduchem jako na obrazu od Chagalla. Nic krásného v tom ale nebylo.“
Rovnou od jezera šla k doktorovi. „Sdělil mi, že mám takzvanou makulární degeneraci, která dřív nebo později postihne i druhé oko. A že postupně oslepnu. Samozřejmě že jsem mu odmítala věřit. Vždyť jsem filmařka, nemůžu být slepá! Zeptala jsem se, stejně jako tehdy matky: Kdy se to stane? Kolik mám času? Týden? Měsíc? Rok? Nevím, odpovídal. Nevím, nevím, nevím. Bylo mi pětapadesát a můj život se obrátil vzhůru nohama.“
Máma a táta
Narodila jsem se v Santiagu de Chile 25. května roku 1951. Máma se jmenovala Celia Navarro a táta Patricio Larraín, oba pocházeli ze starých rodin, z vrstvy vlastníků půdy. Ale zatímco rodina mé matky v té době ještě nějaké pozemky vlastnila, otcova už neměla nic, o všechno přišla.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je úplně nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
VÝBĚR DNE
