S makakem na řetězu

Jinakost přitahuje fotografy odjakživa. I proto možná tento 120 let starý snímek působí v lecčem až současně. Alternativa je zkrátka fotogenická. A kdo je ona žena s dětmi a proč má u sebe opici?

Fotografy často zajímají „jiní“ lidé – postavy, které se odlišují od většiny, jsou něčím zvláštní, nevšední až bizarní. V dějinách fotografie se jim říkalo „typy“ a jejich zobrazování bylo v předminulém století velmi oblíbené. Autor si takové „typy“ zval do ateliéru, se zdokonalením techniky je snímal přímo na ulici nebo v jiném autentickém prostředí. Snímky mívaly úspěch: jinakost přitahuje, obyčejnost se jeví jako fádní a nudná.

Fotograf ženu zřejmě náhodně potkal, zaujala ho a požádal ji o snímek. Interakce je zřejmá, žena o fotografování věděla. Je dost pravděpodobné, že za pózování chtěla zaplatit a fotograf to rád udělal, protože získal zajímavý obrázek a zároveň měl pocit, že udělal dobrý skutek. Odehnal zevlouny, kteří se chtěli fotit také, ale ti jen mírně poodešli…

Snímek je kopií negativu 18 x 24 cm a vidíme ho patrně v podobě, v jaké neměl být prezentován. Lze totiž předpokládat, že výsledný formát měl být na výšku – zevlouni při okrajích jsou jako zbyteční říznuti, neměli být zřejmě součástí kopie. Mnohé tehdejší kamery totiž při upevnění na stativu umožňovaly jen šířkový záběr. Z dnešního pohledu ořezy tolik nevadí, postavy při okrajích lze interpretovat i tak, že vyvažují kompozici.

A kdo mohla být ona žena? Pokud si vydělávala produkcí s opičkou, teoreticky měla mít jako kočovnice místní povolení. Kde ji fotograf zachytil, však nevíme. Nezdá se, že by byla součástí nějakého ansámblu, působí se svými dětmi a opičkou jako solitér. Její chudoba je patrná z ošacení, ona ani děti nemají boty, veškerý svůj majetek možná měla v tlumoku.

Jejím největším bohatstvím byl zřejmě onen makak, který jí pomáhal k vydělku. Podobných snímků se sociálním podtextem vznikal v dějinách fotografie nespočet, tento však je vzácný tím, že je poměrně raný a pochází od českého fotografa. Ten se dokázal hbitě pohybovat v prostředí vysoké aristokracie včetně císařského dvora, ale i na trzích v Bosně nebo v romském táboře. Jak přesně plánoval tento snímek využít? To už asi nezjistíme.

Rudolf Bruner-Dvořák zřejmě tento svůj snímek nechápal jako sociální dokument ani jako zobrazení „typu“. Žena s dětmi a opičkou jej zkrátka zaujala svou fotogenickou jinakostí, půvabem i ochotou zapózovat. A protože měl po ruce svou kameru, využil příležitosti zvěčnit ji a odměnit se penězi. Výsledkem je každopádně velmi podařený a působivý dokument.

---

Historik fotografie Pavel Scheufler se zaměřuje na díla pořízená před rokem 1918. Pro magazín Reportér připravuje seriál Tajemství historické fotografie. Vybírá a komentuje nejzajímavější kousky své kolekce, které zachycují mimořádné události i každodenní život.