Reportáž

Maďarsko na dohled: Evropa, nebo smrt

09 / 08 / 2015

Vzhledem k narůstajícímu napětí v Budapešti a vůbec na východní hranici Evropské unie nabízíme za sdílení reportáž, která vyšla v srpnovém Reportéru. Kdo jsou lidé, kteří opustili své domovy a putují naším směrem? Co se děje na jednom z míst, kudy přecházejí maďarskou hranici?

Vzhledem k narůstajícímu napětí v Budapešti a vůbec na východní hranici Evropské unie nabízíme za sdílení reportáž, která vyšla v srpnovém Reportéru. Kdo jsou lidé, kteří opustili své domovy a putují naším směrem? Co se děje na jednom z míst, kudy přecházejí maďarskou hranici?

Vzhledem k narůstajícímu napětí v Budapešti a vůbec na východní hranici Evropské unie nabízíme za sdílení reportáž, která vyšla v srpnovém Reportéru. Kdo jsou lidé, kteří opustili své domovy a putují naším směrem? Co se děje na jednom z míst, kudy přecházejí maďarskou hranici?

Syřan, z jehož rodného města si udělal základnu Islámský stát. Jezídka prchající před pronásledováním. Těmto lidem, stejně jako stovkám dalších běženců, se stala Ukrajina poslední zastávkou na cestě za snem – do Evropské unie. Zbývá překonat střeženou hranici, jejíž součástí jsou ostnaté dráty z dob, kdy tudy vedla hranice Sovětského svazu…Devětadvacetiletý Migel Azawi nyní přežívá na Ukrajině; pochází však ze syrské Rakky. Tedy z města, které je nyní baštou, vlastně hlavním městem nechvalně známého Islámského státu.

 

Konečně normálně žít

Do ukrajinského Dněpropetrovsku se Migel vydal už před lety, ještě před začátkem syrské občanské války – aby tam studoval medicínu. Jenže rok před dokončením studií mu, jak vypráví, zemřel otec, takže nebylo z čeho dál financovat studia. Tudíž přišel i o ukrajinské vízum. A v jeho rodném městě už řádili extremisté.

„Vrátit se domů nebylo možné – to, co vidíte v médiích o Islámském státu, jsou jen takové obrázky do televize. Skutečnost, o které mi píší kamarádi z místa, je ještě mnohem horší,“ říká mi tenkým hlasem.

Migel se proto vydal do Užhorodu na západě Ukrajiny, v někdejší podkarpatské Rusi, která patřila před druhou světovou válkou Československu. Chtěl se podívat, jak vypadá slovenská hranice, a zjistit, zda by ji případně bylo možné přejít a dostat se tak do Evropské unie. V Užhorodu jej však chytla policie. A protože Migel neměl doklady umožňující pobyt na Ukrajině, dostal se do uzavřeného uprchlického tábora.

„Jsi zahraniční student na medicíně, chodíš na přednášky, nemáš špatné známky a žiješ na docela dobré úrovni. Pomalu se připravuješ na závěrečné zkoušky, a najednou je všechno pryč. Sedíš v táboře horším než vězení, nemůžeš vycházet ven, a cokoli se s tebou stane, tak na to dostaneš jednu univerzální růžovou tabletku. Když tě bolí zub, hned se trhá. K jídlu jsou třikrát denně suché špagety nebo pohanka. Novináře tam nepouštějí a jediný svátek v roce je, když přijede někdo z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. To se na jeden den všechno uklidí, a dokonce dostaneme víc jídla,“ popisuje Migel rusky život v táboře, kde strávil sedm měsíců za nelegální pobyt na území Ukrajiny.

Požádal tedy o azyl. „Když jsem konečně dostal doklady a přesunul jsem se do obyčejného tábora, byl jsem v hrozném stavu – pohublý, zmatený ohledně toho, co se mnou bude dál, a totálně deprimovaný.“ I v jeho novém „domově“, v táboře u Mukačeva, má většina lidí trochu hlad – jednou za dva týdny dostane člověk balíček jídla zhruba za dvě stě hřiven (asi 220 korun). Loni na podzim dokonce drželi zdejší uprchlíci proti životním podmínkám v táboře několikadenní hladovku. „Není tu práce a podmínky pro život jsou hrozné. Na Ukrajině nikdo zůstat nechce, naprostá většina lidí v táboře by se chtěla dostat do Evropy, kde budou moci normálně žít,“ vypráví Migel.

„Chtěl bych taky do Evropy, ale nechci si tam znovu procházet tím vším, co jsem zažil tady. Je mi skoro třicet a chci vlastní zubní ordinaci, stabilitu a klid.“ I kdyby šel přes hranici do Unie, tak jedině do země, kde uprchlíci žijí v rozumných podmínkách a mohou si najít práci – ideálně do Německa nebo do Švédska. Nejvíc ale – jak dodává – by si přál konec války v Sýrii. Vrátit se domů a starat se o svou nemocnou matku.

 

V Evropě bez strachu

O necelých padesát kilometrů dál, v zapadlé uličce pod užhorodským hradem, přistávají na malý kulatý stůl dvě velké kofoly a káva. Muž sedící za stolem si zapaluje cigaretu a jeho žena mává na skupinku cizinců, kteří přicházejí po hlavní ulici mezi starými domy. Je neděle a z nedaleké řeckokatolické katedrály se ozývá tlukot zvonů. Muž prohodí pár slov v turečtině ke svým dětem, které pobíhají kolem, upije kávu a zamyšleně svraští obočí.

„Před dvěma týdny jsme se pokusili přejít přes hranici do Maďarska. Z tábora jsme odešli odpoledne a autobusem jsme se vydali do Berehového – vesnice nedaleko hranice,“ vypráví jedenačtyřicetiletý muž. Představuje se jako Engin a říká, že ve své zemi, na jihovýchodě Turecka, pracoval jako novinář tištěného média, před rokem však uprchl se svou kurdskou manželkou a dětmi na Ukrajinu: chtěl se vyhnout trestu vězení, k němuž byl odsouzen tureckou justicí za své články o arménské genocidě a za kritiku vlády. Turecký režim je svým tvrdým postupem proti žurnalistům notoricky známý; začátkem tohoto roku například oznámila organizace Reportéři bez hranic, že téměř sedmdesát novinářů čelilo stíhání jen za to, že psali o korupčním skandálu na nejvyšších vládních místech.

Engin tedy s rodinou opustil Turecko a přes Ukrajinu se pokusil přejít hranice s Evropskou unií. K čáře odešel pouze s rodinou – bez převaděče. „Podle mapy na internetu to bylo místo, kde je dlouhá rovina a Maďarsko dělí od Ukrajiny jen pár keřů mezi poli. K hranici jsme se vydali v noci, když už byla úplná tma,“ vypráví, když jej vzrušeným hlasem přeruší jeho kurdská žena Sema. „Už jsme byli za městečkem a najednou za námi začali štěkat psi. Někdo volá: Kdo jste? Kam jdete? Stůjte! Rozběhli jsme se i s našimi třemi dětmi k hranici. S baterkami za námi běželi pohraničníci, samopaly přes rameno. Hrozně mi bušilo srdce. Bála jsem se o nás i o děti, až mi z očí vyhrkly slzy. Bylo potřeba dostat se k maďarské hranici, ale doháněli nás a za chvíli bylo jasné, že jim neutečeme. Během pár chvil nás pohraničníci chytili, naložili do auta a odvezli na stanici,“ říká Sema, nejprve dramaticky gestikuluje – a pak se začne smát.

„Podívejte, když na to vzpomínám, tak se mi doteď třepou ruce strachem,“ natahuje nad stůl se smíchem rozechvělou dlaň. Engin i Sema, původním povoláním grafička, pocházejí z Mardinu – pětaosmdesátitisícového městečka v tureckém Kurdistánu, jen několik kilometrů od hranice se Sýrií. Se svými třemi dětmi jsou nyní opět v táboře. V Ukrajině sice mají status žadatele o azyl, ale snaží se dostat i se svými třemi dětmi do Evropské unie. „Teď sedím po nocích nad mapou a vymýšlím, kudy se ještě můžeme dostat přes hranici,“ říká se vzrušeným úsměvem anglicky Engin.

Jednou se to prý podařit musí.

 

Zkorumpováno

Ukrajinu nyní používají jako tranzitní zemi na cestě do Evropské unie především uprchlíci z válkou zmítané Sýrie a Afghánistánu a rozloženého Somálska. Překročit hranici se každoročně pokoušejí stovky lidí. Většina z těch, kteří to dělají jako Engin na vlastní pěst bez placených převaděčů, však končí v rukou ukrajinských pohraničníků a následně jsou vráceni zpět do uprchlických táborů.

Kromě poměrně hustě rozesetých hlídek opevňuje celou více než dvanáct set kilometrů dlouhou hranici Ukrajiny s Evropskou unií systém zábran, které mají případným migrantům znesnadnit opuštění země. Jde například o dva metry vysoký plot ze zarezlého ostnatého drátu, který ještě před čtvrtstoletím bránil v útěku všem, kteří se snažili uniknout ze Sovětského svazu. „Hranici neustále pozorujeme ve dne i v noci, za deště nebo za mlhy. Používáme k tomu pěší hlídky a kamery s termovizí, které mají dosah až šest kilometrů. Pěším skupinám má přechod znesnadnit čtyři metry široký a dva a půl metru hluboký příkop vykopaný podél vytíženějších částí hranice,“ pročítá ve své kyjevské kanceláři suchým hlasem seznam vnějších opevnění Evropské unie Oleh Sloboďan z oddělení tiskového mluvčího ukrajinských pohraničníků.

Právě Evropská unie z velké části financuje modernizaci své vnější hranice na území Ukrajiny. Před lidmi, kteří by chtěli bez povšimnutí opustit zemi, chrání hranici i další obtížně zpozorovatelné prostředky kontroly. Těmi jsou tenké elektrické dráty, signalizační miny či signální brány. Kdo však má dostatek peněz, nemusí se podle slov mnoha uprchlíků těchto prostředků příliš obávat. „Kdybychom měli dost peněz, hned si zaplatíme převod do Evropy,“ opakuje Engin slova, která je možné slyšet od většiny lidí, kteří zůstali v táborech na ukrajinské straně hranice.

„Volný průchod nerušený ukrajinskými pohraničníky stojí dva tisíce dolarů. Pak vás většinou chytnou pohraničníci v Maďarsku a tam už požádáte o azyl. Když chcete mít přistavené auto a odvoz až do Budapešti, bude to stát tři a půl tisíce. Peníze dáš prostředníkovi – nějakému tvému kamarádovi, který tu zůstane. Když se dostaneš do Budapešti, zavoláš a kamarád už peníze předá,“ vysvětluje Engin systém vstupu do Evropské unie a dodává, že přímý přejezd do Rakouska stojí čtyři tisíce, do Německa pět tisíc a Norsko nebo Švédsko jsou za šest a půl tisíce dolarů.

„Na Ukrajině je součástí mafie snad úplně každý. Mají své lidi mezi pohraničníky, v utečeneckých táborech, rozkrádají se tu peníze, které dostanou na práci s uprchlíky od OSN i Evropské unie. Vyjednáváním tu nic nevyřešíte, všechno něco stojí. Uprchlíci jsou pro ně zlatý důl,“ zlobí se Sema a vykládá, jak s mužem sbírají k tématu materiál, který se pokusí vydat hned poté, co se dostanou přes hranici.

Letos na jaře se na základě italských odposlechů lidí zapojených do organizovaného zločinu kolem uprchlíků ukázalo, že převádění lidí mířících do Evropy a rozkrádání zdrojů vyčleněných v rámci Unie právě na práci s běženci se v poslední době stalo výnosným byznysem: svými zisky předčí dokonce i obchod s drogami. Podle článku vydaného magazínem Newsweek se tyto struktury často samy snaží uprchlíky motivovat, ať využijí jejich služeb a dostanou se tak do Evropy. Zároveň imigranty přesvědčují, že není třeba se bát vložit do cesty úplně všechny úspory, protože po příchodu do Evropy se jim vložené náklady během krátké doby bohatě vrátí.

 

Pět tisíc eur

„Muž bojoval ve válce. Byl vážně raněn. Chvíli poté se mu projevila roztroušená skleróza a teď postupně přestává vidět a slyšet. Bez léčení za pár let zemře,“ vypráví žena z jednoho z ukrajinských utečeneckých táborů. Nepřeje si zveřejnit své jméno. Říká, že je jezídka, příslušnice zvláštní kurdské skupiny vyznávající jedinečné monoteistické náboženství, které na Blízkém východě vždy bylo a je terčem různých forem diskriminace; nyní se je Islámský stát snaží přímo vyhladit.

Stejně jako ostatní přijela do Užhorodu na nedělní mormonskou bohoslužbu – i když je sama jiného vyznání, je ráda, že aspoň občas může opustit tábor a potkat se s ostatními lidmi, kteří sem přicházejí. V uprchlickém táboře žije s mužem a dvěma malými dětmi, třetí se má zanedlouho narodit. Na Ukrajinu přiletěli poté, co prodali všechen majetek a rozhodli se zkusit námořní cestu z Oděsy, kterou jim doporučili známí. Domluvený převaděč ale převzal peníze a krátce nato přestal komunikovat; rodina nakonec musela požádat o azyl. Kontakt se však po nějaké době podařilo najít a převod má celá rodina předběžně přislíbený – prý přijde někdy v době, kdy vychází tento článek. „Domů se sama vrátit nemůžu. Jsem jezídka a jezídi jsou v naší zemi pronásledovaní. Stát mi ukradl část rodinného majetku, a když jsem se ohradila, začal na nás takový hon, že mi prakticky nezbyla jiná možnost než utéct. Prodali jsme všechno, co nám ještě zůstalo. Teď nás podvedli a nám nezbývá než sedět v táboře a čekat, co bude dál.“

„Ceny za převod se ztrojnásobily, když cestu přes Ukrajinu začali používat Afghánci. Převaděči nám nedávno nabídli, že nás vezmou všechny za třicet tisíc dolarů až do Německa. Kde ale máme takové peníze vzít, když neobchodujeme s drogami ani se zbraněmi?“ ptá se a lámanou ruštinou zasněně vysvětluje, že v Německu jako utečenci dostanou od státu rodinný dům a pět tisíc eur měsíčně, z čehož by nebyl problém za krátký čas zaplatit léčení manžela a zároveň splatit převoz. Kdyby je tam jen nějaký převaděč vzal na dluh…

Do hovoru se vloží její manžel. „Prakticky pro nás nyní existují jen dvě možnosti. Buď se dostaneme do Evropy, nebo nás čeká smrt.“

 

Bez mafie? Jedna ke stu

Představy této rodiny o poměrech v zemích západní Evropy – stejně jako naděje mnoha dalších běženců – se zásadně rozcházejí s realitou. Zatímco se životní podmínky uprchlíků v různých zemích západní Evropy liší a jsou vždy lepší než stav panující na Ukrajině, přece jen očekávání dvacetkrát až třicetkrát převyšuje skutečný objem materiální pomoci, který uprchlíci dostávají v Německu či Švýcarsku.

I ukrajinský pohraničník Sloboďan potvrzuje, že tato očekávání mohou být podporována lidmi zapojenými v organizovaném zločinu: chtějí nalákat migranty na své služby a přesvědčit je, že ve chvíli, kdy se dostanou do Evropy, vložené peníze se během krátké doby vrátí.

„Organizací nelegální migrace se zabývají především nadnárodní skupiny, které mají své lidi ve všech potřebných institucích a na všech potřebných místech ve všech zemích, kterými uprchlíci procházejí,“ říká Sloboďan. Za posledních několik let se prý podařilo ukrajinským vyšetřovatelům s pomocí Interpolu zničit třicet organizovaných kanálů nelegální přepravy lidí, které vedly přes Ukrajinu.

„Likvidovat tyto struktury je jedinou možností, jak se zbavit nelegální migrace. Šance člověka, který vezme do ruky mapu a jde bez pomoci převaděče, je totiž oproti těm, kteří si převod zaplatí, zhruba jedna ke stu. Pohraničníci našli loni v dubnu v horách u slovenské hranice čtyři Somálce, kteří se při pokusu o přechod ztratili ve vánici. V údolí už bylo jaro, ale na horách byl pořád sníh. Když pohraničníci na somálské uprchlíky narazili, měli na sobě lehké bundy a tenisky, všichni byli promrzlí. Tři z nich omrzliny přežili, ale jeden po cestě do nemocnice zemřel.

„Jestli neznáte horskou krajinu, tak je přechod prakticky nereálný. Když na jaře taje sníh, vždy najdeme množství těl lidí, kteří se snažili dostat přes hranici na vlastní pěst,“ říká ukrajinský pohraničník Sloboďan a dodává, že se naštěstí většinou lidé pokoušejí o přechod na konci jara a během léta.

 

Tranzit na Západ

Zatímco za celý loňský rok chytili ukrajinští pohraničníci 952 lidí snažících se překročit hranice, jen za prvních šest měsíců letošního roku se o to neúspěšně pokusilo 750 lidí. Dalších zhruba 350 osob zadrželi maďarští a slovenští pohraničníci na nejvytíženějších úsecích hranice Ukrajiny a EU. Tato čísla představují pouhé dvě desetiny procenta z celkového počtu migrantů, kteří se snaží dostat do Unie. Většinou plavou přes Středozemní moře nebo putují v současnosti stále populárnější cestou přes Turecko a Balkánský poloostrov.

Žadatelé o azyl většinou směřují do zemí, ve kterých už existují jejich národnostní komunity. Od jejich členů se jim může dostat pomoci a základních informací k tomu, jak se v zemi zorientovat a začít nový život. „Například do Česka míří Vietnamci, což je mimochodem velice dobrý příklad úspěšné integrace. Kosované a Syřané míří často do Německa, Afghánci do Velké Británie, Somálci do Švédska a Eritrejci do Itálie,“ popisuje v zahradě ve vilové čtvrti na okraji Budapešti Balint Linder, středoevropský mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.

„Mění se cesty, kterými uprchlíci putují, ale cílové země zůstávají stejné. Když převaděč uprchlíkům řekne, že jsou v Maďarsku nebo na Slovensku, tak se často leknou. O těchto zemích mnozí z nich ještě nikdy neslyšeli.“

Státy střední Evropy jsou pro naprostou většinu uprchlíků jen tranzitem na cestě do západní Evropy – dodává mluvčí.

Cesty migrantů přes Ukrajinu se v nedávné době také změnily, když se během posledního roku hlavní tah přesunul ze slovenské hranice na hranici maďarskou. „Reputace Slovenska mezi uprchlíky klesla. Dva kamarádi, se kterými jsem se seznámil ve zdejším táboře, se dostali na Slovensko, požádali tam o azyl, ale vrátili je zpět na Ukrajinu. Stalo se to ještě jednomu Afričanovi, kterého jsem potkal. Těchto případů jsou plná diskusní fóra, kde uprchlíci sdílejí své zkušenosti. Uprchlíci si všechno přečtou a pak se situaci rychle přizpůsobí,“ říká Syřan Migel Azzawi z uprchlického tábora v Mukačevu.

Mluvčí slovenské pohraniční služby ve východoslovenských Sobrancích, Agnesa Kopernická, odmítá, že by uprchlíci, kteří na Slovensku skutečně požádají o azyl, mohli být jen tak vráceni zpět na Ukrajinu. „Od začátku roku 2015 se u nás rozhodlo požádat o azyl jen osm uprchlíků z osmapadesáti, kteří byli chyceni při překračování slovenské hranice. Ostatní byli vráceni na Ukrajinu, odkud k nám přišli. Slovensko není pro migranty jako cílová země zajímavé, a proto se nakonec většinou rozhodnou o azyl nežádat,“ odpovídá Kopernická na otázku, proč se na Slovensku snižuje počet žadatelů o azyl i přes nárůst migrantů v oblasti.

Přechod přes Maďarsko se uprchlíkům mířícím do západní Evropy v současné době naopak vyplatí. I když tu požádají o azyl a následně odejdou do svých vysněných zemí dále na Západě, jsou jen málokdy vráceni zpět do Maďarska, jak by tomu mělo být podle unijních dohod. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku totiž začal vydávat stanoviska, podle nichž mohou uprchlíci zůstat v zemích, kde nejsou porušována jejich základní lidská práva – tedy mimo Maďarsko, respektive mimo tamní přeplněné tábory.

 

Lepší časy

„Dříve tu bylo moře nelegálů, přijížděly celé autobusy. Vedoucí se domluvil s náčelníkem policie, zaplatili a šlo se,“ říká bývalý převaděč z jedné ukrajinské vesnice na úpatí hor mezi Ukrajinou a Slovenskem (bál se uvést své pravé jméno a požádal nás, ať o něm píšeme jako o Sašovi).

Převádění uprchlíků v minulosti vydělávalo lidem z vesnice tolik peněz, že to bylo poznat i na drahých autech a opravených domech. Zhruba před deseti lety začalo množství uprchlíků v souvislosti se stabilizací postsovětského prostoru slábnout a s opevňováním unijní hranice se celý podnik dostal na úroveň, která už není pro běžné lidi z vesnice přístupná.

„Když jde někdo přes hranici, poznáte to tak, že vesnicí projede auto s temnými skly směrem ke stanici pohraničníků. Začali si tenhle byznys více chránit. Je to logické, v převádění jsou teď obrovské peníze a lidi zvenku do toho už nepustí. Kde jsou doby, kdy jsme si mohli vydělat klidně i 2 500 dolarů za převezení člověka z Kyjeva pod hory a dalších 1 500 za to, když jej přes hory dovedeme až na hranici a předáme kolegovi čekajícímu u hraničního patníku,“ vzpomíná Saša při chůzi po malé asfaltové cestě vedoucí zalesněným údolím k vesnici v horách a otráveně dodává, že jako stavební dělník si teď za mnohem víc práce vydělá podstatně méně peněz.

O případech, kdy pohraničníci kvůli malým platům pomáhali převádět uprchlíky přes hranici, vypráví i zástupce ukrajinských pohraničníků Sloboďan. Několik z těch, kteří při tom byli odhaleni na úseku hranice se Slovenskem, teď čelí soudnímu stíhání.

Zatímco směr, z něhož proudí uprchlíci do Evropy, se může každou chvíli změnit, očekávat konec této vlny není na místě.

„Podívejte se, v jakém stavu je dnes okolí Evropy. Válka zuří v Iráku a Sýrii, Libyi a Jižním Súdánu. Somálsko a Afghánistán jsou nefunkční státy. V mnoha zemích severní Afriky vládne nejistota, jako například v Egyptě či v Mali. Lidé utíkají před ebolou a před klimatickými změnami. I kdyby tyto problémy dnes zmizely, aspoň deset let se ještě nedá očekávat, že migrace do Evropské unie skončí. Hlavně ale zatím nic nenaznačuje, že by v blízké době mělo cokoli končit,“ říká mluvčí Úřadu vysokého komisaře OSN Linder.

„Tenhle dům je horší než vězení, nic vám nemůžeme říct, budeme z toho mít problémy!“ volá trhanou angličtinou Somálec procházející potemnělou chodbou mukačevského uprchlického tábora a rychle mizí. Zpoza rohu vyběhnou tři děti, zvědavě se zastaví a hned běží dál. Syřan Migel Azawi stojí s hrnkem v ruce opřený o zeď chodby, vše sleduje a pomalu kývá hlavou. Nejvíc ze všeho by si přál vrátit se domů.

V jeho rodném městě Rakka však nyní vládne Islámský stát. •

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat