Analýza

Angela Merkelová. Nahoru, dolů, nahoru a zase dolů

08 / 08 / 2016

Předpovědi z loňského podzimu, že Angela Merkelová brzy skončí, se nenaplnily – to však neznamená, že je zachráněna. Po uklidnění z jara, kdy se počet uprchlíků a migrantů přicházejících do Německa snížil, otřásla v létě zemí série násilných činů. I když důvody byly různé, pokud by násilí pokračovalo, pozice Merkelové jako kandidátky na kancléřku ve volbách příští rok bude ohrožena.

Předpovědi z loňského podzimu, že Angela Merkelová brzy skončí, se nenaplnily – to však neznamená, že je zachráněna. Po uklidnění z jara, kdy se počet uprchlíků a migrantů přicházejících do Německa snížil, otřásla v létě zemí série násilných činů. I když důvody byly různé, pokud by násilí pokračovalo, pozice Merkelové jako kandidátky na kancléřku ve volbách příští rok bude ohrožena.

Bylo 10. července, zhruba deset měsíců poté, co dala vláda Angely Merkelové najevo, že se postará o syrské uprchlíky. Spolková kancléřka seděla u mramorového stolu; naproti ní moderátorka televize ZDF. Angela Merkelová dávala své letní interview. Ruce položené na stole pevně sepnuté, což dělá kancléřka vždycky, když se velmi soustředí. Kancléřka poskytuje rozhovory zřídka a většinou velmi nerada; určitě věděla, že moderátorka bude chtít bilancovat rok, který byl pro Angelu Merkelovou tím nejtěžším v její dosavadní a poměrně dlouhé politické kariéře.

„Byl to velmi intenzivní rok,“ řekla kancléřka a pokusila se přitom o úsměv. Řada problémů prý spolu souvisí, teror Islámského státu, občanská válka v Sýrii a pohyb uprchlíků. Merkelová se přitom za každou cenu vyhýbala slovu krize. Raději používala výrazy jako uprchlická „situace“ nebo uprchlické „hnutí“. Merkelová coby politický profesionál dobře ví, co říká, a hlavně velmi dobře ví, co říkat nemá. V interview nechtěla zbytečně oživovat nepříjemné vzpomínky a připomínat, že uplynulý rok byl pro Německo krizový.

O pár dní později, v druhé půli července, se však nepříjemné vzpomínky vrátily samy. Německem otřásla série násilných a teroristických činů. Případy se od sebe lišily. Pachatelem toho nejvíce krvavého, při němž v Mnichově zemřelo několik lidí, byl osmnáctiletý německý občan v psychiatrické péči, syn íránských rodičů: úřady nenašly žádnou známku, že by se inspiroval radikálním islamismem. Další útočník s násilnickými sklony zabil ženu, kterou pravděpodobně nešťastně miloval, a pak v amoku poranil další lidi: jistě by byla tato událost méně sledována – kdyby však na vině nebyl mladý syrský žadatel o azyl a kdyby se případ neodehrál uprostřed série podobných činů.

Dalšími v oné krvavé sérii totiž byly dva útoky, jejichž viníci se výslovně přihlásili k Islámskému státu. Jeden se „sebezradikalizoval“ přes internet, druhý měl vážné psychické problémy a dvakrát se pokusil o sebevraždu. Tyto skutečnosti ani to, že bezprostředně při nich zemřeli jen oni sami, ale nemohly zakrýt fakt, že šlo o žadatele o azyl.

 

Pokles počtu příchozích

Oproti loňskému roku přitom příliv uprchlíků a migrantů výrazně poklesl. Za prvních šest měsíců letošního roku zažádalo v Německu o azyl něco přes 220 tisíc uprchlíků – to navíc neodpovídalo počtu lidí, kteří do země letos reálně přišli; žádost o azyl totiž mohou uprchlíci podat až poté, co jejich údaje zpracují německé úřady, a to může být i několik měsíců po jejich příchodu do země.

Podle bavorského premiéra Horsta Seehofera je skutečný počet uprchlíků, kteří v prvním půlroce překročili hranice do Německa, menší, kolem stovky tisíc. Spolková republika si tak po hektickém roce mohla vzít oddechový čas, alespoň pokud šlo o počty příchozích.

Zdálo se, že Angele Merkelové vyšel – alespoň na chvíli – riskantní, do poslední chvíle nejistý tah s Tureckem. Proud uprchlíků a migrantů do Evropy, respektive do Řecka, totiž zastavila dohoda s Ankarou: dalším faktorem určitě bylo zavření takzvané balkánské trasy, kdy státy od Rakouska až po Makedonii uzavřely hranice, a tedy i cestu, kterou loni procházely statisíce lidí.

Turecké řešení však nemůže kancléřka považovat za dlouhodobě spolehlivé, protože Turecko je pro kancléřku jak klíčový, tak nevypočitatelný a složitý partner.

Vztahy Německa s Tureckem se od podepsání této dohody zhoršily, k pozvolné eskalaci přitom přispěla řada okolností. Erdoganovy stížnosti na německé satiriky, následně cíleně urážlivá básnička na adresu tureckého prezidenta z pera německého komika Jana Böhmermanna, kterého kancléřka po Erdoganově žalobě po dlouhém váhání vydala ke stíhání. (Šlo o složitou kauzu: při urážce představitele cizího státu, který se obrátí na německé soudy, rozhoduje o zahájení vyšetřování kancléřka, a to podle § 103 trestního zákoníku, který je reliktem z doby německého císařství.)

Ke zhoršení německo-tureckých vztahů přispěla také dlouho odkládaná, ale nakonec začátkem června přijatá rezoluce německého parlamentu o turecké genocidě na Arménech. Ankara od té doby brání německým poslancům navštívit vojáky bundeswehru, kteří jsou na základně v tureckém Incirliku, odkud provádějí průzkumné lety nad Sýrií. Pro německé poslance je tento turecký zákaz dost silná káva.

Konečně vzájemné vztahy kalí i antidemokratický vývoj v Turecku po nevydařeném vojenském puči. Berlín je znepokojen tím, kam se autokratický režim Recepa Tayyipa Erdogana v současnosti ubírá. K tomu Erdogan vyjadřuje pravidelně nespokojenost nad tím, jak Evropa dle jeho mínění dohodu neplní – ozývají se i hrozby jejího vypovězení.

Angela Merkelová si zkrátka nemůže být jistá tím, že hráz, kterou s velkým diplomatickým úsilím postavila mezi Řeckem a Tureckem, skutečně vydrží a neprotrhne se.

Jestliže je snad vnější ochrana evropské hranice bod, který si kancléřka může, byť s výhradami a možná jen dočasně odškrtnout, další bod z jejího akčního plánu zůstává i dnes jen zbožným přáním. Berlín neprosadil záměr, aby si ostatní členské státy Evropské unie rozdělily uprchlíky mezi sebou.

Němečtí politici v důvěrných rozhovorech tvrdí, že se tento požadavek na jednací stůl opět vrátí. Státy střední a východní Evropy však kvóty nadále ostře odmítají. Nemohou kancléřce zapomenout, že v klíčových momentech jednala na svou vlastní pěst. Že v případě syrských uprchlíků pozastavila platnost Dublinských dohod (o vracení žadatelů o azyl do první země EU, kam se dostanou). Že na začátku září loňského roku bez konzultace s ostatními unijními zeměmi (s výjimkou Rakouska) otevřela hranice pro tisíce uprchlíků, jejichž situace na budapešťském vlakovém nádraží Keléti se blížila humanitární katastrofě. Kladou jí za vinu, že těmito rozhodnutími pouze motivovala další uprchlíky, aby se vydali na cestu, a kritizují ji za to, že následný příliv nijak neomezila.

 

Navenek jedna linie

Místo přehodnocení své politiky se však kancléřka navenek držela pevně prohlášení, které neustále opakovala: „Základní právo na azyl pro politicky pronásledované nezná limity. To samé platí i pro uprchlíky, kteří k nám přicházejí z pekla občanské války.“

A kromě toho neustále opakovala sugestivní mantru: „My to zvládneme.“ Nebyl to však program nebo konstatování založené na nesporné jistotě, šlo o její přesvědčení, formulované s rozmyslem tak, aby uklidnilo německou veřejnost. To se z velké části minulo účinkem. I ti, kteří jí chtěli uvěřit, byli na pochybách, protože kancléřka zároveň s tím neříkala, jak to chce zvládnout.

Na druhé straně se mohla Merkelová opřít o velkou důvěru německých občanů, kterou si u nich v uplynulých deseti letech nastřádala. Pod kritickou hladinu se důvěra v ni nikdy nedostala – na rozdíl třeba od rakouského kancléře Wernera Faymanna, který na uprchlické krizi ztroskotal. Právě jeho případ ukazuje nemilosrdný algoritmus politiky, o němž Merkelová pravděpodobně ví. Kdo pod tlakem měnícího se veřejného mínění kličkuje a provádí zbrkle rychlé obraty i o 180 stupňů (což přesně dělal Faymann), působí navenek bezradně. Ztrácí důvěru a následně i podporu.

Angela Merkelová téměř do umdlení opakovala, že pomáhat potřebným je povinnost a že je třeba odstranit příčiny, kvůli kterým se lidé vydávají na dlouhou a nebezpečnou cestu do Evropy. Že stavba plotů odklání uprchlíky a celý problém do jiných zemí a že je třeba evropské, nikoli národní řešení.

Politickým majstrštykem kancléřky bylo vzbudit věrohodné zdání, že její cesta z uprchlické krize je od začátku rovná a přímá – což ve skutečnosti vůbec nebyla.

 

Prudký spád událostí

Loni zkraje července, kdy kancléřka už měla k dispozici informace od agentury Frontex o dramaticky se zvyšujících počtech uprchlíků plavících se z Turecka do Řecka, zavítala do severoněmeckého Rostocku na setkání s občany. Mluvila tam i s devětadvaceti teenagery, byla mezi nimi i čtrnáctiletá Reem Sahwilová, palestinská dívka. Hovořila plynně německy, její rodina byla v zemi už několik let, ale měla jen povolení k dočasnému pobytu. „Nevím, jaká je má budoucnost,“ řekla Reem. „Jestli tu budu smět studovat, nebo ne.“ Kancléřka chladně odpověděla, že když všichni přijdou do Německa, tak to nemůžeme zvládnout. Reem začala plakat, Angela Merkelová se ji pokusila uklidnit, trochu prkenně ji hladila po vlasech.

Na velkou kritiku, kterou za tento výstup sklidila, reagovala kancléřka návštěvou uprchlických ubytoven. Migranti si s ní pořizovali selfíčka, Merkelová se nebránila. Snažila se zbavit nálepky chladné a bezcitné kancléřky. Jela i do saského Heidenau, kde pravicoví extremisté zaútočili na uprchlickou ubytovnu i na policisty. „Neexistuje žádná tolerance vůči těm, kteří zpochybňují důstojnost ostatních lidí,“ řekla kancléřka do mikrofonů a místní jí přitom nadávali do zrádkyně národa.

O pár dní později, na konci léta 2015, řekla Angela Merkelová v tiskovém centru v Berlíně onu známou větu: My to zvládneme.

Spád událostí byl tak prudký a rychlý, že hnal kancléřku před sebou – zrovna ji, která svůj styl politiky založila na principu minimálního riskování a maximální kontroly. Když se na německých nádražích v srpnu a v září tleskalo uprchlíkům, kteří přijížděli vlakem z Maďarska, kancléřka se vmanévrovala do pozice dobrosrdečné političky. Jenže euforie v Německu začala vyprchávat, mimo jiné i proto, že Německo bylo v Evropě osamocené.

Nejpozději od podzimu loňského roku začala Angela Merkelová a její kabinet – navzdory rétorice – fakticky obracet a uprchlickou politiku korigovat. Zpřísňoval se jeden azylový zákon za druhým, balkánské státy se prohlásily za bezpečné, což znamená, že občané těchto zemí mají prakticky nulovou šanci na azyl. Zavedly se stálé kontroly na hranicích s Rakouskem. Po událostech o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a v jiných městech, kde stovky žen čelily sexuálnímu obtěžování ze stran uprchlíků a migrantů ze severní Afriky a Blízkého východu, zpřísnil kabinet tresty pro žadatele o azyl. Vláda také tlačí na rychlejší deportace zamítnutých žadatelů do jejich domovských zemí.

To už nebyla dobrosrdečnost loňského léta, ale čirý pragmatismus následujících měsíců. Angela Merkelová výrazně zkorigovala svou uprchlickou politiku, a to tak, aby si toho pokud možno nikdo nevšiml. Navenek si udržela image političky, jejíž agendu určují morální hodnoty. Kancléřka se dostala do užšího výběru jako kandidátka na Nobelovu cenu za mír. Během své návštěvy v Hannoveru letos na jaře pochválil kancléřku i americký prezident Barack Obama za její odvážný postoj v migrační krizi. „Stojí na správné straně dějin,“ řekl.

 

Krvavý týden

Je fakt, že až do poloviny července byl v Německu relativní klid. Popularita Angely Merkelové a její CDU, která utrpěla nejvíce někdy po silvestrovských útocích, začala opět stoupat – naopak preference protiimigrantské Alternativy pro Německo (AfD) začaly klesat. Do popředí se dostávaly jiné otázky, například odchod Británie z Evropské unie, kde Merkelová působila do značné míry opět jako někdejší uvážlivá klidná síla. Země sice stála před úkolem integrovat azylanty do společnosti, ale existovala naděje, že půjde o vývoj, který se nebude dostávat do palcových titulků novin.

Jenže pak přišla již zmíněná série útoků, která ukázala, o jak zdánlivý klid šlo.

Nejprve útok sedmnáctiletého uprchlíka Riaze A., který přišel do Německa na konci loňského června, sám, bez rodičů. Údajně z Afghánistánu, možná také z Pákistánu. Ověřování totožnosti lidí, kteří nemají žádné dokumenty, bylo pro německé úřady složité. O rok později, 18. července, napadl Riaz A. v příměstském vlaku u Würzburgu cestující sekerou. Podle vyšetřovatelů se zradikalizoval během několika dní, zastřelila ho nakonec policie, zanechal za sebou několik zraněných, dva v kritickém stavu.

Obava z teroristického útoku, který by spáchal někdo, kdo přišel loni do Německa, byla noční můrou kancléřky. I když ministr vnitra Thomas de Maizière už několik měsíců říkal na rovinu, že teroristický útok v Německu je možný a že mu nelze stoprocentně zabránit.

O pět dní později, v pátek 22. července, zastřelil osmnáctiletý David S. devět lidí u nákupního centra Olympia v Mnichově. Útočníkem byl žák mnichovské školy, rodilý Mnichovan íránského původu, který ještě tentýž večer spáchal sebevraždu. Původně se zdálo, že útočilo více lidí, a otázka po motivu udržovala německou veřejnost několik dlouhých hodin v napětí a strachu; mnohé napadla otázka, zda nejde o podobný koordinovaný útok, jaký zasáhl Paříž loni v listopadu.

Nakonec vyšetřovatelé vyloučili vazby k islamistické scéně. Naopak poukázali na to, že David S. měl psychické problémy a že se zevrubně zabýval případy zběsilého vraždění z posledních let. Policie u něj našla knihu s názvem Amok v hlavě – proč žáci zabíjejí. Mnichovský atentát se tak řadí k podobným případům z Erfurtu z roku 2002 nebo Winnendenu z roku 2009.

Avšak – jak se ukázalo – nešlo o násilí poslední: nebylo dokonce možné vyloučit, že první útoky a jejich publicita inspirovaly další útočníky. „Lidé v psychické krizi, kteří už delší dobu o takovém činu uvažují, vidí velký účinek a řeknou: Teď to musím udělat také,“ řekl podle serveru Die Welt Jens Hoff­mann, ředitel Institutu psychologie v Darmstadtu.

O dva dny později, v neděli 24. července přišel nejprve v Reutlingenu útok mladého syrského žadatele o azyl mačetou, podle zkoumání vyšetřovatelů se jednalo o útok v afektu z nešťastné lásky. Ve stejný den se odpálil dvakrát odmítnutý syrský žadatel o azyl před festivalem v Ansbachu: nikdo jiný nezemřel, atentátník s bombou se na místo nedostal, protože neměl vstupenku – skončilo to tedy smrtí atentátníka a více než desítkou zraněných. Muž, který trpěl psychickými problémy a dvakrát se pokusil o sebevraždu, měl, jak později zjistily úřady, v mobilu násilnická islamistická videa. Hlásil se k Islámskému státu a policisté začali prověřovat, zda nebyl přímo jeho členem. V každém případě se jednalo o první sebevražedný útok ISIS na německé půdě.

 

Zůstane?

Německá společnost se začíná vyrovnávat s novou každodenností – její součástí bude ve větší míře strach. I proto je kancléřka Angela Merkelová po tomto turbulentním roce oslabená. Její zářící aura „Mutti Merkel“ (mamka Merkelová), která působila na většinu Němců uklidňujícím a ubezpečujícím účinkem, je definitivně pryč. Za posledních dvanáct měsíců se německou společností šíří úzkosti, obavy, nejistoty, napětí. Relativní klid posledních deseti let, jehož byla Angela Merkelová v očích Němců garantem, mizí. V čele spolkové republiky zůstane kancléřka do příštích voleb na podzim roku 2017, to je velmi pravděpodobné. Ale zda zůstane v úřadě i po volbách, už rozhodně jisté není. Merkelová je v očích veřejnosti spojena se svou vstřícnou politikou vůči uprchlíkům. Každá doba je nakloněná jinému typu politika. A ta její doba se teď mění. Pokud by násilné akty pokračovaly, šance na setrvání by se velice zmenšovaly.

Do voleb je však ještě daleko. Při rozhovoru s moderátorkou ZDF padla poslední otázka, která visí ve vzduchu: Půjde Angela Merkelová do příštích voleb jako kandidátka na kancléřku? „K tomu se vyjádřím, až nadejde správný čas,“ odpověděla kancléřka.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat