Reportáž

Zrušené rakouské volby: A stejně FPÖ vyhraje

30 / 06 / 2016

I kdyby ústavní stížnost rakouské populistické FPÖ neskončila opakováním prezidentských voleb, nástup strany se jen těžko zastaví. Svobodní staví na nespokojenosti s velkou koalicí i na nostalgii po přehledné minulosti. Mají relativně dlouhou historii a zkušenosti: větší než jiné podobné formace v Evropě.

I kdyby ústavní stížnost rakouské populistické FPÖ neskončila opakováním prezidentských voleb, nástup strany se jen těžko zastaví. Svobodní staví na nespokojenosti s velkou koalicí i na nostalgii po přehledné minulosti. Mají relativně dlouhou historii a zkušenosti: větší než jiné podobné formace v Evropě.

I kdyby ústavní stížnost rakouské populistické FPÖ neskončila opakováním prezidentských voleb, nástup strany se jen těžko zastaví. Svobodní staví na nespokojenosti s velkou koalicí i na nostalgii po přehledné minulosti. Mají relativně dlouhou historii a zkušenosti: větší než jiné podobné formace v Evropě.

Mentalita Rakušanů je jako punčový řez. Navenek rudý, uvnitř hnědý a vždycky trochu přiopilý – prohlásil před lety dramatik Thomas Bernhard, muž velice kritický k Rakousku: část jeho spoluobčanů o něm ostatně kvůli jeho postojům říkala, že je „Nestbeschmutzer“, tedy ten, kdo kálí do vlastního hnízda. Bernhard nebyl ve své kritice Rakouska sám – podobně ostře se o vlastní zemi vyjadřuje i laureátka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková.

Výtky části intelektuálů vůči rakouské společnosti zní – zjednodušeně řečeno – tak, že pod demokratickým nátěrem se skrývají méně vábné vrstvy nevyřešené nacistické minulosti, národovectví a xenofobie. Je to však spravedlivé? A hlavně – může to vysvětlit tamní politický vývoj, konkrétně nedávný vysoký zisk kandidáta populistické FPÖ v rakouských prezidentských volbách?

Svádět nynější stav rakouské politiky na tamní kulturní a politické klima by bylo poněkud povrchní. Žádná země dnes není ostrov, zejména pokud se nachází ve středu Evropy. Rakouský vývoj je tedy spíše součástí velkých změn, které můžeme pozorovat na celém Západě. I když se samozřejmě odehrává na pozadí řady lokálních zvláštností.

 

Ještě horší než dřív

Známou rakouskou politickou výjimečností je častá – i když rozhodně ne nepřetržitá – vláda velkých koalic dvou největších stran. To, co bývá v jiných zemích extrémním nebo méně častým řešením, je v Rakousku obvyklým postupem: spojenectví největší strany levého středu, sociálních demokratů (SPÖ) a největší strany pravého středu, křesťanských demokratů (ÖVP). Obě strany byly společně u moci nepřetržitě v letech 1945 až 1966 a posléze od roku 1987 do roku 2000. A velká koalice také vládne v Rakousku posledních devět let.

Konec období vlád velkých koalic v Rakousku vždy provázela únava voličů a volání po změně, ať už jakékoli. Dnes je pocit všeobecné strnulosti možná ještě intenzivnější. „Řekl bych, že se situace oproti roku 1999 ještě přiostřila,“ říká Konrad Kramar z rakouského deníku Kurier. „Obě bývalé velké strany co do vážnosti a podílu hlasů u občanů už jen dále klesly. Takzvaná velká koalice je neoblíbenější než kdy jindy, už jen menšina jí věří, že dokáže řešit aktuální problémy,“ dodává novinář. A jako mnozí jiní komentátoři souhlasí s tím, že hlasování občanů v prezidentské volbě bylo především vyjádřením nedůvěry současné vládní garnituře.

Celkově skončily prezidentské volby naprostým debaklem pro obě velké vládnoucí strany; ty přitom dosud post prezidenta obsazovaly. Už v prvním kole získali bezbarví kandidáti socialistů a lidovců shodně pouhých 11 procent hlasů. Na hlavu je porazila nezávislá kandidátka Irmgard Grissová i oba muži, kteří postoupili do druhého kola – bývalý předseda Zelených Alexander Van der Bellen a Norbert Hofer z FPÖ.

Jediné, čím velké strany, respektive jedna z nich, ovlivnily výsledek druhého kola prezidentských voleb, byla nakonec výměna spolkového kancléře. Po nátlaku přicházejícím zevnitř sociálnědemokratické strany odešel okoukaný a nepopulární Werner Faymann a nahradil ho energicky působící manažer Christian Kern, což dodalo protihoferovskému táboru jistou sílu a optimismus.

 

Stručná historie FPÖ

Populistická FPÖ, která by dnes podle průzkumu vyhrála parlamentní volby, není v dnešním evropském kontextu ničím zásadně neobvyklým. Strany víceméně odmítající Evropskou unii, vymezující se vůči islámu a migraci a přátelské vůči Putinovu Rusku má každá evropská země. Přesto jsou Svobodní v něčem výjimeční.

Freiheitliche Partei Österreichs má dlouhou tradici a spoustu politických zkušeností. Na rozdíl od – v lecčems podobné ­– Alternativy pro Německo (AfD) není FPÖ produktem posledních let. Strana vznikla jako zástupce takzvaného „třetího“ německo-nacionálního tábora už v polovině padesátých let minulého století: jeho kořeny sahají do dob druhé světové války a ještě před ni. Zatímco Německo si v poválečných desetiletích prošlo dlouhým a bolestivým procesem vyrovnání se s nacistickou minulostí, Rakousko se po válce prohlásilo za „první oběť“ Hitlerovy agrese: přestože masy Rakušanů v roce 1938 nadšeně vítaly německé jednotky a spojení s Německem, sám Hitler byl rakouský rodák a řada nacistických válečných zločinců pocházela z Rakouska.

Toto odmítnutí odpovědnosti pokřivilo podle Bernharda Weidingera z Dokumentačního archivu rakouského odboje (DÖW) společenské vnímání pravicových hrozeb. „V Rakousku ani po roce 1945 nikdy neexistoval žádný základní protifašistický konsenzus ani u středových stran, ani mezi obyvatelstvem, proto byla FPÖ vždy považována za stranu, s níž je v zásadě možné spolupracovat nebo ji volit,“ říká politolog o síle, která vždy více či méně koketovala s krajní pravicí. Je ovšem také pravda, že profil Svobodných se v průběhu doby výrazně vyvíjel. V osmdesátých letech byla strana pod vedením Norberta Stegera natolik umírněná, že mohla vládnout v koalici se sociálními demokraty.

V roce 1986 však Stegera svrhl Jörg Haider a stranu začal kormidlovat do populistických vod. Na sjezdu veteránů SS chválil „slušné muže, kteří si stáli za svým přesvědčením“, rád se stýkal s diktátory typu Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího a vystupoval proti přistěhovalcům. U voličů však – v již zmíněném prostředí únavy z velkých koalic – Haider bodoval. Vstup strany do vlády s lidovci (i když Haider sám zůstal mimo kabinet) vyvolal v roce 2000 diplomatické sankce vůči Rakousku z řady evropských zemí včetně České republiky.

Jörg Haider, skutečný enfant terrible rakouské politiky, se nakonec se svojí stranou rozešel ve zlém a založil si vlastní Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ). Svobodní byli na dně. Kdo jim však věštil konec, ten se hrubě přepočítal. Haider zemřel v roce 2008 při autonehodě a Svobodným se pod vedením zubního technika Heinze-Christiana Stracheho podařil skvělý návrat. V posledních volbách v roce 2013 jen těsně zaostali za SPÖ a ÖVP. O prezidentských volbách nemluvě.

 

Temná a přívětivá strana

Současná FPÖ přitom není podle mínění mnohých nějaký spolek patrioticky založených konzervativců. Již zmíněný politolog Bernhard Weidinger považuje stranu z hlediska její ideologie a programu za krajně pravicovou. „Pod stranickým předsedou Strachem po krátké fázi relativního umírnění znovu sklouzla k pravému okraji. Kromě jiného se ve svém stranickém programu znovu přihlásila k německému národnímu a kulturnímu společenství,“ říká politolog.

„Strana provozuje systematickou politiku etnizace společenských problémů a zájmových konfliktů, v sociálním systému chce dokonce rozlišovat mezi „původními“ a ostatními občany, podněcuje (často chybnými informacemi) nenávist vůči muslimům, žadatelům o azyl či žebrákům a vykazuje problematický vztah k právnímu státu, svobodě médií a právům menšin,“ vypočítává Weidinger. K tomu se podle něj navíc přidává angažmá některých představitelů FPÖ v pravicově extremistických organizacích a časopisech, jejich časté skandální výroky a spojenectví FPÖ s podobně založenými stranami na mezinárodní úrovni.

Temná stránka Svobodných hrála nicméně v předvolebním boji o prezidentské křeslo vedlejší roli. V osobě Norberta Hofera nastavovala FPÖ veřejnosti přívětivou tvář: „Pan Hofer nepůsobil dojmem, že je kontroverzní nebo extremistický. Vypadal jako milý, ideální zeť. Usměvavý, s lehkým handicapem, vždy zachovávající chladnou hlavu,“ říká politolog Reinhard Heinisch z univerzity v Salcburku. Hofer, pětačtyřicátník z Pinkafeldu v Burgenlandu, který se od vážného úrazu při paraglidingu opírá při chůzi o hůlku, působil na rozdíl od svého o generaci staršího soka energicky a svěže. Také dokázal lépe než odtažitý vídeňský profesor Van der Bellen oslovit občany na venkově a v menších městech a vytvářet dojem, že se stará především o skutečné potíže běžných občanů.

579b600c9c40af426f2133d4 MEDIA_ITEM image
Jak Svobodní posilují. Výsledky voleb z roku 2013 a průzkum Gallupova ústavu z 10. června 2016.

 

Těchto potíží přitom není málo. Od ekonomiky až po migrační krizi, kdy rakouská vláda nejprve ochotně přijímala uprchlíky, ale po několika měsících propadu popularity otočila, začala na jižních hranicích budovat plot a stanovila horní mez počtu azylantů, které může země přijmout. „Lidé jsou dost znepokojení z toho, jak se věci vyvíjejí – odkládané reformy, vláda pohlcená interními hádkami a vzájemným obviňováním, nešťastné zvládnutí uprchlické krize a historicky nejvyšší míra nezaměstnanosti v Rakousku,“ vypočítává Reinhard Heinisch problémy, které lze připsat na vrub současné velké koalici. Ty skutečně znejisťují většinu občanů napříč politickým spektrem.

Rakousko samozřejmě zdaleka nečelí takovým ekonomickým výzvám jako Řecko či Španělsko. „Vysoká“ nezaměstnanost znamená šestiprocentní, HDP na hlavu je v alpské zemi vyšší než v Německu a daleko nad evropským průměrem. Místní trávníky jsou pečlivě zastřižené, silnice hladké a domy opravené. Vídeň nadále vítězí v celosvětových anketách o nejlepší město k životu. Obavy, které se vtírají, spočívají spíše v tom, že by to tak nemuselo být napořád. Rakousko se ocitlo v roli třídního premianta, který začal dostávat dvojky a trojky a dost dobře neví proč. A není si jistý, jestli nebude ještě hůř.

 

Zpět ke zlatým časům

Plíživý pocit strachu z budoucnosti samozřejmě více postihuje ty, které Reinhard Heinisch označuje za „modernizační pesimisty“. Zjednodušeně řečeno jsou to lidé, kteří v současném, stále více propojeném a technologiemi ovládaném světě nevidí šanci pro skvělé uplatnění, ale spíše si s ním spojují obavy – ze ztráty pracovního místa, sociální jistoty, své kulturní identity. Lidé, kteří jsou pevně zakotveni na místě, kde žijí, a jakoukoli změnu zavedených pořádků vnímají jako hrozbu.

U slova „změna“ je dobré se na chvíli zastavit. V souvislosti s rakouskými prezidentskými volbami  se hodně mluvilo o tom, že právě pro ni Hoferovi příznivci hlasovali. Svým způsobem ale spíše hlasovali pro „návrat“. Do časů, kdy vzdělání lidem automaticky zajišťovalo společenský vzestup, správná partajní legitimace znamenala solidní pracovní místo a rodinu tvořili žena, muž a děti. Do dob, kdy se války a teroristické útoky odehrávaly daleko mimo Evropu a o uprchlících se mluvilo jen na okraj večerních zpráv, do časů, kdy se o důležitých věcech nerozhodovalo v Bruselu či v centrálách nadnárodních firem.

FPÖ, která sama sebe charakterizuje jako „sociální stranu domova“, umí s tímto steskem po zpětně idealizované stabilitě velmi dobře pracovat. Svobodní se nenamáhají lidem objasňovat souvislosti globalizace a vysvětlovat jim například, že rakouský export i turistika výrazně profitují právě z otevřených hranic. O to lépe s nimi dokážou mluvit o jejich pocitech, aktivně komunikovat prostřednictvím sociálních sítí a budit dojem, že všem skutečně naslouchají.

Už to mnoha voličům po dlouhé vládě velké koalice, která se před veřejností uzavřela ve vídeňských palácích, zcela stačí. Skutečnost, že FPÖ nenabízí žádné skutečné odpovědi a v praxi při svém posledním angažmá ve vládě zklamala na celé čáře, její příznivce vůbec neruší. Zapomněli i na fakt, že právě Svobodní stáli u zrodu ohromného finančního skandálu okolo banky Hypo Alpe Adria a nedávno přivedli téměř ke krachu spolkovou zemi Korutany. „To, že FPÖ jako vládní strana zcela pohořela, je irelevantní, stejně jako to, že tak  jako všechny podobné strany v celé Evropě nenabízí žádná řešení,“ tvrdí novinář Konrad Kramar. „Lidé jednoduše potřebují ventil, kterým by upustili svoji zlost a strach z budoucnosti.“

Podobný ventil přitom nepotřebují zdaleka jen Rakušané. Populistické strany typu FPÖ, které se voličům podbízejí jednoduchými údernými hesly a staví svoji popularitu na postojích vůči cizincům, islámu a menšinám, sklízejí momentálně úspěchy po celé Evropě a také v USA, jak ukazuje prezidentský kandidát Donald Trump.

 

Těžko sjednotit

Zdálo by se, že výsledek jarních prezidentských voleb – v nichž byl vítězem prohlášen profesor Van der Bellen  – přece jen dává jakousi naději těm, kdo se snaží nástup populistických proudů zastavit. Novinářka Rosemarie Schwaigerová v týdeníku Profil napsala, že se ukázalo, že vzestupu FPÖ je možné úspěšně čelit.

V druhé půli června však zůstávala budoucnost nejistá. Svobodní podali proti výsledku prezidentských voleb, který rozhodlo pouhých 31 000 hlasů, oficiální stížnost a ústavní soud se jí začal zabývat. Podle Reinharda Heinische nevypadal jejich protest bez šancí. Při volbách prý sice nedošlo k žádným velkoplošným podvodům, při manipulaci s korespondenčními hlasy se ale zřejmě tu a tam vyskytly různé nesrovnalosti – obálky byly otevřeny dříve, než ukládá zákon, volební komisaři si ulehčovali sčítání tím, že si lístky předem předtřídili. Odhad FPÖ, že se pochybení mohla týkat půl milionu hlasů, považoval Heinisch za nerealistický. Nezávislé zdroje však podle něj naznačovaly, že by se mohlo jednat až o 120 000 lístků. Pokud by se tato podezření potvrdila, mohl ústavní soud nařídit částečné nebo celkové přepočítání výsledků, případně opakování voleb.

I kdyby k tomu nedošlo, Rakousku by se zřejmě neulevilo. FPÖ zůstává v každém případě silná a jejím příštím cílem bude centrum skutečné moci, kancléřský úřad. Van der Bellen sice prohlašoval, že do něj, bude-li prezidentem, zástupce FPÖ nikdy nejmenuje, později však v tomto směru zařadil zpátečku: „I proto, že by to bylo ústavně pochybné a vyvolalo by to politickou krizi,“ vysvětluje Reinhard Heinisch.

Řádný termín parlamentních voleb připadá na podzim roku 2018. Je otázkou, zda se do té doby současná vláda pod novým šéfem Christianem Kernem udrží a vylepší si nevalnou bilanci. A jestli se podaří zasypat příkopy, které nedávné prezidentské volby ve společnosti vyhloubily. „Rakouská společnost je hluboce rozdělená, musel by se stát zázrak, aby ji nový prezident nebo nový kancléř mohli znovu sjednotit,“ myslí si novinář Kramar. Svobodní se podle něj tak jako tak moci ujmou: „Pravicová FPÖ se do vlády dříve nebo později dostane. Jen tak lidé pochopí, že se na to nehodí a všechno jen zhoršuje,“ říká. I politolog Reinhard Heinisch počítá s tím, že Svobodní svoji šanci získají. Zároveň ale zdůrazňuje, že každopádně budou muset vládnout v koalici, a tím se i výrazně umírnit. •

Autorka je analytička Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky, externě vyučuje na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních studií Univerzity Karlovy.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat