Zrušené rakouské volby: A stejně FPÖ vyhraje

I kdyby ústavní stížnost rakouské populistické FPÖ neskončila opakováním prezidentských voleb, nástup strany se jen těžko zastaví. Svobodní staví na nespokojenosti s velkou koalicí i na nostalgii po přehledné minulosti. Mají relativně dlouhou historii a zkušenosti: větší než jiné podobné formace v Evropě.

Mentalita Rakušanů je jako punčový řez. Navenek rudý, uvnitř hnědý a vždycky trochu přiopilý – prohlásil před lety dramatik Thomas Bernhard, muž velice kritický k Rakousku: část jeho spoluobčanů o něm ostatně kvůli jeho postojům říkala, že je „Nestbeschmutzer“, tedy ten, kdo kálí do vlastního hnízda. Bernhard nebyl ve své kritice Rakouska sám – podobně ostře se o vlastní zemi vyjadřuje i laureátka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelineková.

Výtky části intelektuálů vůči rakouské společnosti zní – zjednodušeně řečeno – tak, že pod demokratickým nátěrem se skrývají méně vábné vrstvy nevyřešené nacistické minulosti, národovectví a xenofobie. Je to však spravedlivé? A hlavně – může to vysvětlit tamní politický vývoj, konkrétně nedávný vysoký zisk kandidáta populistické FPÖ v rakouských prezidentských volbách?

Svádět nynější stav rakouské politiky na tamní kulturní a politické klima by bylo poněkud povrchní. Žádná země dnes není ostrov, zejména pokud se nachází ve středu Evropy. Rakouský vývoj je tedy spíše součástí velkých změn, které můžeme pozorovat na celém Západě. I když se samozřejmě odehrává na pozadí řady lokálních zvláštností.

Ještě horší než dřív

Známou rakouskou politickou výjimečností je častá – i když rozhodně ne nepřetržitá – vláda velkých koalic dvou největších stran. To, co bývá v jiných zemích extrémním nebo méně častým řešením, je v Rakousku obvyklým postupem: spojenectví největší strany levého středu, sociálních demokratů (SPÖ) a největší strany pravého středu, křesťanských demokratů (ÖVP). Obě strany byly společně u moci nepřetržitě v letech 1945 až 1966 a posléze od roku 1987 do roku 2000. A velká koalice také vládne v Rakousku posledních devět let.

Konec období vlád velkých koalic v Rakousku vždy provázela únava voličů a volání po změně, ať už jakékoli. Dnes je pocit všeobecné strnulosti možná ještě intenzivnější. „Řekl bych, že se situace oproti roku 1999 ještě přiostřila,“ říká Konrad Kramar z rakouského deníku Kurier. „Obě bývalé velké strany co do vážnosti a podílu hlasů u občanů už jen dále klesly. Takzvaná velká koalice je neoblíbenější než kdy jindy, už jen menšina jí věří, že dokáže řešit aktuální problémy,“ dodává novinář. A jako mnozí jiní komentátoři souhlasí s tím, že hlasování občanů v prezidentské volbě bylo především vyjádřením nedůvěry současné vládní garnituře.