Rozhovor

Bianca Bellová: Mlčení je jazykem božím

10 / 09 / 2017

„Možná to nevíte,“ řekne na uvítanou, „ale rozhovory moc nedávám – vždycky se snažím vykroutit.“ Pak spolu sedíme nad černým čajem a opravdu mluvím spíš já než ona. Ona: Bianca Bellová. Ještě před rokem skoro neznámá spisovatelka, dnes už držitelka Magnesie Litery a Ceny Evropské unie za literaturu. Je jako indiánka, namísto odpovědi se často jenom usměje, anebo ani to ne – ale při loučení mám pocit, že jsme si výborně popovídali.

„Možná to nevíte,“ řekne na uvítanou, „ale rozhovory moc nedávám – vždycky se snažím vykroutit.“ Pak spolu sedíme nad černým čajem a opravdu mluvím spíš já než ona. Ona: Bianca Bellová. Ještě před rokem skoro neznámá spisovatelka, dnes už držitelka Magnesie Litery a Ceny Evropské unie za literaturu. Je jako indiánka, namísto odpovědi se často jenom usměje, anebo ani to ne – ale při loučení mám pocit, že jsme si výborně popovídali.

Tušíte, ze kdy jsem o vás našel nejstarší zmínku v médiích?

Hm?

 

Z roku 1998: „Velice znepokojující je zjištění,“ říká marketingová ředitelka Bianca Bellová, „jak vysoké procento mužů a žen zanedbává otázku bezpečného sexu.“

To byl Durex!

 

Přesně tak.

No jo, hříchy mládí. Brzy poté jsem začala rodit děti a z korporací odešla, za což jsem vděčná.

 

Proč?

Zpočátku nás to hrozně bavilo, pořád jsme dělali přesčasy a nechápali, jak je možné, že nám kolegové třeba z Británie okamžitě neodpovídají na e-maily – vždyť jde o tak důležité věci! Ale zároveň to bylo zvláštní; ve svých pětadvaceti letech jsem měla zodpovědnost, kterou by mi dneska nikdo nedal. Houby jsem věděla o životě, ale řídila jsem spoustu lidí a měla zodpovědnost za veliké rozpočty; to bych už nechtěla.

 

Jak jste se k takové práci dostala?

To se lidem z naší generace stávalo. Na Vysoké škole ekonomické jsem absolvovala roku 1994, kdy k nám začaly přicházet velké společnosti ze Západu, a tehdy stačilo, když mladý člověk uměl anglicky, byl po nás hlad. Prostě devadesátky – všechno snadný.

 

A co že zrovna prezervativy?

Náhoda. A nemyslete, naše společnost mívala víc značek. Dále například Tampax.

 

Příroda krásná, zajíček jásá

Při četbě vašeho posledního románu, Jezera, jsem často míval pocit, že píšete o mně.

Ne.

 

Jo. Jako kluk jsem kdesi na Východě přijel k nekonečnému jezeru a najednou se ke mně přišourala skupina shrbených retardů s obrovskýma rukama.

To je jako ze Stephena Kinga – začátek povídky, která špatně skončí.

 

Skončilo to dobře. Sedli si okolo mě v půlkruhu, jeden doběhl pro čaj, potom na mě mlčky zírali.

Divný. Anebo ani ne, mně se to s Jezerem stává neustále.

 

Co?

Lidi říkají, že v něm našli něco osobního. Třeba grafik Martin Salajka, autor obálky, povídá: „Ta knížka začíná tím, jak se kluk topí. A přesně na tohle mám svoji první vzpomínku – na to, jak se topím.“ 

 

Líbí se mi, jak plasticky dokážete zachytit atmosféru postsovětských republik – pozorovací talent vám závidím.  

To se dobře poslouchá.

 

Ale?

Já v zemích bývalého Sovětského svazu nikdy nebyla.

 

Nevěřím.

Opravdu ne. Ani v Rusku. Znám jen Balkán, můj táta pochází z Bulharska.

 

Jenomže kulisy vašeho Jezera, to je přesný Kazachstán z doby před patnácti lety! 

Ale jděte.

 

Ta stáda velbloudů na periferii zbídačených pouštních městeček!  

Hodně jsem nakoukala z YouTube a různých fotoreportáží.

 

Stejně myslím, že jste v tom Kazachstánu anebo podobném zapadákově byla.

Věřte mi, nebyla. Lidi si v Jezeru hledají to, co v něm chtějí vidět. Jeden polský bohemista mi nedávno děkoval, že jsem příběh zasadila do doby, ve které vyrůstal a na kterou má příjemně nostalgické vzpomínky. Namítla jsem, že se děj neodehrává v žádné konkrétní éře, ale on jako by neslyšel: „Je to moje mládí.“

 

Když už padlo slovo mládí: Jaké knihy pro vás byly důležité, když jste byla holka?

Od druhého stupně jsem potají četla skoro všechno, co rodiče přinesli z knihovny – namátkou Deník americké manželky. Anebo Medojedky.

 

Znala jste nějakého spisovatele osobně?

Ne. Vlastně jo. Zdeněk Karel Slabý, autor Kocoura Vavřince a dalších knížek pro děti, vedl Klub mladých autorů, do kterého jsem od čtrnácti let chodila.

 

Byla jste dobrá na slohovky?

Asi jo.

 

A posílaly je vaše učitelky někam?

Proč?

 

No... Já jednou napsal báseň o tom, aby lidi nechali zabíjení, a moje češtinářka ji poslala Saddámu Husajnovi.

A?

 

Neodepsal mi. Byl rok 1990, schylovalo se k válce v Zálivu a irácký prezident měl nejspíš dost vlastních starostí. 

Mně vyšly nějaké básničky v Mateřídoušce nebo ve Sluníčku.

 

Vzpomenete si aspoň na kousek?

Ano: „A příroda je krásná, krásná, a zajíček ve volné přírodě si jásá.“

 

Pěkný!

Na sedmiletý dítě leda…

 

Pomáhala vám dobrá čeština vyvažovat horší výsledky z jiných předmětů?

Ne, já byla šprtka. Teď už to mezi dětmi nevidím, ale v naší generaci byli buď lemplové, kterým by dnes nejspíš pedagogicko-psychologické poradny doporučily nějakou úlevu z důvodu poruchy pozornosti, anebo šprti, kteří se snažili zavděčit rodičům a učitelkám. Tak to jsem byla já. Samý jedničky a přímá cesta na gympl.

 

Já dostal v prváku na gymplu literární zásah: Jack Kerouac a jeho román Na cestě. Okamžitě jsem šel stopovat! 

Pro mě byl Kerouac taky osudovej, ale takových knih bylo víc, třeba i z doporučené četby. Dokonce z ruské literatury a v ruštině.

 

Možná proto se do zemí na Východě dovedete vžít.

Nevím. Nedávno jsme čekali na odbavení v Portu, vedle nás stál na letišti Rus, takovej ten družnej, jak někteří bývají, a když mému synovi upadl na zem kus koláče, řekl, že „ničevó“ a že prý to sežerou „tarakáni“. Přiznala jsem, že tarakány neznám, on vysvětlil, že to je „kokrouč“, já přikývla, že myslí šváby, a on se začal strašně smát: „Švábi jsou Němci, že jo?“ Smál se dost nakažlivě, a tak jsem mu neměla sílu říct, že u nás se švábovi říká rus. Rus domácí.

 

Živlové a svazáci

Měla jste jako studentka spisovatelské ambice?  

Když se takhle ptáte... Asi jo.

 

A byl pro vás ten Klub mladých autorů hodně důležitý?

Ani ne. Snad jen tím, že jsme s několika jeho členy vytvořili po listopadu 1989 redakci studentského časopisu Zrcadlo, který míval navzdory jepičímu životu docela dobré jméno.

 

Vy máte taky dobré jméno. Opravdu jste Bianca? 

Jsem. 

 

Zvláštní. Žádnou českou čtyřicátnici jménem Bianca neznám.

Maminka mě čekala roku 1969, kdy se ještě dalo cestovat, dostala se na stáž v Itálii a nejspíš jí to tam imponovalo.

 

Měla jste to jméno ráda?

Štvalo mě, že ho lidi neumějí správně napsat, ale jinak jsem byla ráda, že se nejmenuju jako každej druhej.

 

Příjmení Bellová chápu – vaším manželem je písničkář Adrian T. Bell, zpěvák skupiny The Prostitutes. 

Angličan. Rodák z Newcastlu.

 

K muzice jste měla vždycky blízko?

Já jo, ale pozor, manžel se jí začal aktivně věnovat až někdy ve čtyřiceti.

 

Vím, v mládí býval námořníkem. Ale nějakou hudbu dělal vždycky, ne? 

Nijak zvlášť. Občas si zahrál na kytaru nebo zazpíval, lidi se ptali, proč to nezkusí na pódiu, ale on se smál: „To pro mě není.“ Když potom měl první koncert, strašně mě to překvapilo. Léta vedle někoho žijete, a vůbec netušíte, co v něm je.

 

A vy jste tedy mívala vřelý vztah k muzice vždycky?

Hlavně k muzikantům – bohémové mě zajímali.

 

Znala jste se s nimi?

Znala. Asi na to nemůžu být pyšná, ale moje první zaměstnání po gymnáziu bylo v Centru volného času mládeže, což byl zvláštní podnik pod Socialistickým svazem mládeže, který sídlil v unimo buňce v Juldě Fuldě. 

 

V Parku kultury a oddechu Julia Fučíka – na dnešním pražském Výstavišti.

Jo. Pracovali tam jak kovaní svazáci, tak i punkoví živlové, například režisér Zdeněk Suchý nebo Karel Šůcha ze skupiny Laura a její tygři. Mě ale po třech měsících vyhodili – málo jsem se usmívala. 

 

Proč?

Asi jsem k té instituci neměla nejpozitivnější vztah. Uspořádali jsme pár dobrých koncertů třeba Psím vojákům nebo MCH Bandu, ale nejspíš jsem nedokázala dostatečně prožívat socialistický aspekt naší práce. Nevím. Na mně je odjakživa příliš dobře vidět, co si myslím.

 

Pořád na koncerty starých alternativních kapel chodíte?

Už ne. V té době jsem neměla moc velký přehled o tom, co se děje ve světě, znali jsme jen nejzásadnější skupiny typu Depeche Mode nebo The Cure. Jenže jak se potom člověku rozšiřují obzory, zjišťuje, že zrovna v domácím rybníčku nejkvalitnější hudbu nenajde. 

 

Jste dnes ochotná vyrazit za dobrou kapelou třeba i do zahraničí?

Jasně. Na Arcade Fire jsem jela do Drážďan, do Berlína na The Last Shadow Puppets nebo na Richarda Hawleyho, a kdyby někde v okolí hráli Arctic Monkeys nebo The Black Keys, neváhám.

 

Napsala jste v mládí nějaké kapele text?

Vůbec! Jenom jsem k těm lidem vzhlížela a byla ráda, když mě vzali do party.

 

Socialismus mlel z posledního, vám bylo osmnáct. Pořád ještě jste se pokoušela o literaturu?

Míň a míň, až nakonec vůbec.

 

Přišlo vám to marné?

Asi jsem si řekla, že končí idealistická etapa, kterou si spousta mladých musí odbýt, a teď je třeba začít dělat opravdický věci. 

 

K čemu směřoval váš život dejme tomu v pátek 17. listopadu 1989 dopoledne? 

K odpolední manifestaci na Albertově.

 

Myslím obecněji.

Nevím. Táhlo mi na dvacet, to člověk nic moc neřeší, natožpak já – nikdy jsem nebyla typ, který si přesně plánuje budoucnost. Nejspíš jsem počítala s tím, že když někdy v budoucnu teoreticky najdu chlapa, se kterým vydržím, tak chci mít rodinu; jinak nic, žila jsem ze dne na den. Tou dobou jsem pracovala v pézetce, což byl Podnik zahraničního obchodu prolezlý estébákama od půdy až po sklep, a bavila se třeba tím, že jsem tam na stroji přepisovala petici Několik vět. Čímž se nechlubím – to dělal, kdo mohl.

 

Měla jste nějakou funkci?

Byla jsem referentka. Vyvážela jsem české tužky a propisovačky do Jižní Ameriky nebo do Nigérie.

 

Vy?

Já ne. Šéf. Já jenom připravovala objednávky a faktury. 

 

A přepisovala petice.

To šéf nesměl vidět. 

 

Dostala jste se někdy do průšvihu?

Ne.

 

Na demonstrace jste chodívala?

V tom posledním roce jo. Vzpomínám na situaci, ke které jsme se s kamarádkou přimotaly 28. října 1989 na Václaváku. Policajti se nás snažili natlačit do autobusů, nebylo úniku, ale jeden estébák na nás najednou mrkl a my mohly jít – normálně jsme se vydaly k domovům. V podchodu na Muzeu byl obchod s hudbou a zrovna tam na plný pecky pouštěli Na Václavskym Václaváku od Pražského výběru; evidentní provokace vedoucího socialistické provozovny.

 

Nebála jste se, že to s vámi může 17. listopadu dopadnout hůř?

Ani ne, proč? Nikdo netušil, že průvod dojde na Národní třídu, kde začne řežba; měla to být pokojná studentská manifestace.

 

Vy jste necítila, že se režim každou chvíli zhroutí?

Ne. Jsem hrozně naivní člověk, nedokážu predikovat historický vývoj. O týden později mi kamarád řekl: „Uvidíš, že se Havel stane prezidentem,“ a já se mu smála, že se zbláznil.

 

Došla jste na tu Národní třídu?

Jo.

 

A pak?

Zase jsem se z toho vymotala bez újmy – vzpomínám, jak jsem přišla domů a naši byli zelení strachy u vysílání Hlasu Ameriky. No a potom následovalo pár úžasných týdnů; to už asi nikdy nezažiju.

 

Brzy nato jste oslavila dvacetiny...

A začala cestovat jinam než do Bulharska. Do Amsterdamu. Anebo na dlouhý trip po Itálii ve staré škodovce, která měla volant šejdrem.

 

Stihla jste aspoň chvíli studovat v zahraničí?

Byla jsem jen čtvrt roku na stáži v Řecku, kde jsme se potkali s manželem – tehdy ještě, jak jste řekl, námořníkem.

 

Co Řecko – dobrý?

Tak... pařilo se tam dobře. A manžel, ten je taky dobrej. 

 

Chvíli jste psala do časopisu – proč jste u novinařiny nezůstala?

Asi to není povolání pro mě. Dodnes občas píšu reportáže a recenze na hudbu nebo na knihy, ale jen když se mi chce a když mě téma zajímá. Kdybych měla psát pod tlakem, budu ve stresu.

 

Takže jste skončila v korporacích. U prezervativů a tamponů.

Ono bylo těžké odolat příležitosti. Na vejšku za námi chodili lidi z velkých poradenských firem a nabízeli platy třeba třicet tisíc korun v době, kdy byl celostátní průměr čtyři tisíce. 

 

Fakt?

Jo. Člověk si připadal hrozně důležitě. 

 

Prózu už jste vůbec nepsala?

Ne. Což je stav, který může kdykoli nastat znovu. 

 

A do žádného klasického zaměstnání jste se po dětech nevrátila?

Nevrátila. Už na mateřské jsem si z domova přivydělávala překlady a...

 

... počkejte, kde jste se vlastně naučila plynně anglicky?

Vždyť vám říkám, že jsem byla šprtka.

 

Jasně. Pokračujte.

Našla jsem pak ještě jedno dobře placené místo v korporaci, ale když jsem poprosila o nějaké časové úlevy, protože mám malé děti, řekli, že to nepřipadá v úvahu; prý ode mě očekávají plné nasazení. Tehdy mi došlo, že už nechci, že budu radši s rodinou. A navíc jsem brzy zjistila, že na volné noze vždycky vydělám tolik, abych si nemusela dělat existenční starosti. Od té doby mám pokoj.

 

Od čeho?

Postupem času se vztahy v těchhle firmách horšily. Někteří mí někdejší kolegové vyprávějí, jak je dnes před odchodem do práce bolí ze stresu břicho, takže se mi nestýská.

 

S knihou do Bulharska

Vzpomenete si přesněji na tu chvíli, kdy jste znovu začala psát prózu? 

Bylo to tak před dvanácti lety. V novinách vycházely letní povídky, které mi připadaly hloupé, rozčilovaly mě, a tak jsem sedla a napsala jednu svoji. Nikdy se mi neozvali, ale ženská, co to měla na starosti, ji podle všeho poslala mému budoucímu nakladateli, kterému se text líbil, a ten ji vydal v, ehm, ženské povídkové sbírce – a tak jsem mu vnutila i rukopis svého skutečného debutu, což byl Sentimentální román... Ten teď, mimochodem, vychází v reedici.

 

Proč se vám najednou zase chtělo?

Nejspíš se ve mně uvolnily tvůrčí síly, které jsem předtím využívala jinde, třeba v marketingu. Nemusela jsem vymýšlet kampaně, ale něco jiného jsem vymýšlet potřebovala. Nevím. Spekuluju.

 

Snila jste o bestselleru?

Nikdy.

 

To je zvláštní.

Proč? Mě psaní baví. Když se najde další člověk, který to ocení, mám radost, ale není to úplně důležité.

 

Nezměnila situaci poslední sezona? 

Je pravda, že jsem ještě před pár měsíci veřejně vyprávěla, jak si psaním knih nic nevydělám – načež jsem vyhrála dvě finančně ohodnocené ceny a podepsala smlouvy na spoustu slušně honorovaných překladů. 

 

Tím pádem už byste mohla být spisovatelkou na plný úvazek!

Nechci. Dobrý text si sám musí říct o to, aby byl napsaný, těžko vznikne pod tlakem. A já tlak cítím vlastně už teď – všichni se ptají: „Co píšeš?“ „Kdy to vyjde?“ I z nakladatelství nenápadně tlačí a zatím vydávají moje staré texty.

 

Vám to vadí?

Je mi to jedno. Starý texty jsou mrtvý; když to mám po letech redigovat, je mi u některých vět až trapně, jako bych se dívala na fotku sebe samé z maturitního plesu… Vtipný, že si jich lidi všímají až teď, když mám trochu jméno – ty texty tady léta byly a já píšu pořád stejně.

 

Předpokládám, že najednou dostáváte mnohem víc nabídek.

Jo, ale mám dost vlastní práce, takže se z nich snažím vybírat jen to, co je pro mě nějak zajímavé. Dejme tomu pozvání na festival do Tokia jsem přijala ráda.

 

Už jste tam byla?

Pojedu na podzim, pořádají tam nějaký nový festival evropské literatury. 

 

Kolik překladů Jezera právě vzniká?

Třináct. Nebo počkejte... Čtrnáct.

 

Až začnou vycházet, budete do těch zemí jezdit na čtení?

Zatím nevím. Jisté mám pozvání do Bulharska, kam ráda pojedu i ze sentimentálních důvodů, a pak se uvidí.

 

Máte tam ještě nějaké příbuzné?

Tetu, tátovu sestru. A táta bývá vždycky půl roku tam a půl roku tady. Kdyby se vydání mé knížky v bulharštině dožila babička, asi by ji radostí kleplo, sama měla literární nadání… Ale před pěti lety umřela.

 

Byli pro vás někteří zájemci o překlad Jezera překvapiví?

Třeba Albánci.

 

Chápete, proč právě Albánci chtějí Jezero?

Upřímně? Nejspíš hlavně z toho důvodu, že kniha vyhrála Evropskou cenu, se kterou se pojí granty. Když si nakladatelství nabere několik úspěšných titulů z téhle soutěže, dostane podporu. A třeba právě v té Albánii měla o Jezero zájem hned čtyři nakladatelství, která mezi sebou nakonec licitovala.

 

Zeptám se ještě jednou, teď už jenom teoreticky: Uživila by vás literatura?

Nemyslím si, člověk na tenhle nárazový úspěch nemůže spoléhat. Karavana táhne dál a příští rok se bude mluvit zase o někom jiném.

 

Pokud nenapíšete něco skvělého.

Právě. Občas si samozřejmě říkám, jestli bych ráno místo normální práce neměla psát spíš knihu. Ale pak si odpovím, že takhle je to v pořádku.

 

Dnes ráno jste u počítače dělala na čem?

Překládala jsem reklamu. Na Milku.

 

Překládáte i knížky?

Občas. Nedávno třeba česky vyšel životopis Erica Claptona.

 

Jste jeho fanynka?

Ne, normálně jsem přijala pracovní nabídku. Fanynka nejsem vůbec, naopak. Clapton z toho svého životopisu vychází jako sebestřednej a bezohlednej debil; kamarádit bych s ním nechtěla.  

 

Jak snášíte fakt, že jste v posledních měsících středem pozornosti?

Pro introvertku to má pár úskalí, jako jsou například – a teď se neurazte – rozhovory nebo focení. Měla jsem vás rovnou poslat někam, ale nějaký vnitřní exhiba ve mně se zatetelil.

 

To je dobře.

Často cituju perského filozofa Rúmího, který říká, že „mlčení je jazykem božím, všechno ostatní jen špatný překlad“ – ale bohužel se toho sama vůbec nedržím.

 

Když doma píšete, potřebujete ticho? Nebo si pouštíte nějakou muziku?

K překladům jo, u prózy mě to ruší. U té piju bulharský merlot, teď mi zrovna přivezli čtyři kartony. Máte ho rád? 

 

Mám. Párkrát jsem byl v jihobulharském Melniku, jedl sýr, popíjel merlot, za soumraku se ovce kutálely pěšinou mezi skalami z pastvy: Cink, cink, cinky cink...

Tohle jsou moje kýčovité vzpomínky na dětství; na prázdniny v bulharské vesnici, kterou projedou čtyři auta denně, takže opravdu slyšíte jen krávy, jak jdou na pastvu, a pak sedíte celý den s partou kamarádů u řeky, koupete se, kecáte, chytáte pstruhy... Jedno je mi líto – že tohle nezažily moje děti.

 

Ty přece díky svému tátovi jezdívají do Anglie.

To je něco úplně jiného, tam není ta bezstarostnost a nevinnost, vždyť v Anglii si na cizí pozemek ani nepoložíte síťovku. No nic. Mlátíme už prázdnou slámu. Zaběhnu domů a za chvíli přinesu jednu lahev merlotu na ochutnání... Takže tykačka?

 

Cože? Ech... No jasně, klidně, já jsem Tomáš...

Neblázněte, Tomáši, klid – dělala jsem si legraci.

 

 

Bianca Bellová
NAPSALA ČESKOU KNIHU ROKU 2016 A MOŽNÁ HOSTUJE NA DESCE ROKU 2017
 
Nejprve fakta: Bianca Bellová se narodila roku 1970 v Praze, kde doposud žije na půl cesty mezi balkánskou a britskou částí své rodiny. Živí se překlady a tlumočením, ale v posledních měsících se už o ní dá směle mluvit i jako o profesionální spisovatelce. Vydala knihy Sentimentální román (2009), Mrtvý muž (2011), Celý den se nic nestane (2013) a Jezero (2016), jakož i řadu povídek. 
Má dceru, dva syny a manžela. 
A nyní jedna spekulace: literárních cen dostala několik, ale možná si brzy sáhne i na jednu hudební. Bianca Bellová totiž přispěla ke vzniku dost možná nejlepší české desky letošního roku, hostuje na fantastickém albu Sbohem a šáteček, které vydala skupina Wild Tides; konkrétněji recituje v písni jménem Další rok bídy. „Mám ty kluky kolem Kuby Kaifosze ráda,“ říká, „a myslím, že právě Kuba je nejlepším českým textařem současnosti.“

 

 

Nelze se schovat
HUDEBNÍK, ANGLIČAN ADRIAN T. BELL ZPÍVÁ O SVÉ ŽENĚ
59b01afa9c402c4900c6329d MEDIA_ITEM image
Mám říct něco o Biance? Ale já už všechno důležité napsal do textu písně I cannot hide. Rád bych vám ho přeložil, ale výsledek vypadá divně, tak jenom shrnu: Autor textu se před partnerkou snaží pětadvacet let schovat, ale neúspěšně – což je tajemstvím jeho dlouhodobého vztahu.
I saw that day into your eyes 
I fell in love with your smile 
You fell in love with my eyes 
It makes me smile 
I said to myself retreat away 
I cannot hide from you gaze 
You look at me and you know why 
I cannot hide 
I cannot hide 
Take me away because there’s no place I can hide 
I cannot hide 
Look at me now take my breath away 
Sit right down there and make me pay 
I do not know what I have done 
But there you are 
But there you are 
Take me away because there’s no place I can hide 
I cannot hide 
You always know where to find me 
You always know where to find me 
I cannot hide 
Hold on right now we’ll take the world 
I cannot hide because you’re my girl 
Hold on right now we’ll take the world 
I cannot hide because you’re my girl.
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat