Příběh

Rváč, který porazil sám sebe

10 / 10 / 2016

Ještě mu nebylo třicet, má ženu a děti a lékaři mu dávají půl roku života. Někteří by to rovnou zabalili, on se rozhodl svůj vyměřený čas využít. V rámci iniciativy Srdcerváči dodává jiným sílu.

Ještě mu nebylo třicet, má ženu a děti a lékaři mu dávají půl roku života. Někteří by to rovnou zabalili, on se rozhodl svůj vyměřený čas využít. V rámci iniciativy Srdcerváči dodává jiným sílu.

Nejprve fakta, to ostatní přijde potom tak nějak samo.

Jméno: Stanislav Vajda.

Povolání: voják, nabíječ děla. Bývalý.

Stav: ženatý, tři malé děti, jedno postižené. Věk: 29 let. 

Anamnéza: nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Pravděpodobné dožití: půl roku.

Zázraky se sice dějí, ale tady… Kdoví. Setkání se Stanislavem je hodně emotivní zážitek. Kdesi uvnitř vám tečou slzy, ale navenek se usmíváte. Stejně jako on. Uvnitř nepochybně smutný, možná i zoufalý a bojující se strachem, ale jinak smířený. Obdivuhodně vyrovnaný – a pozitivní. Umí se smát a dovede rozesmát. Když si s ním o pár týdnů později volám a zeptám se ho, jak se mu daří, řekne, že dobře, a jeho hlas tak opravdu zní.

Ano, tohle je Srdcerváč.

Je jedním z pěti lidí projektu, jehož smyslem je ukazovat nám zdravým, že i se zdravotním postižením – jímž není míněn jen invalidní vozík či slepota, ale jakýkoli handicap – se dá fungovat, pracovat a klidně i zaujmout šéfovskou pozici. Pět letošních Srdcerváčů nadto vzešlo z profesí, které z podstaty pomáhají druhým. Je mezi nimi kriminalista, který po nehodě na motorce skončil na vozíku. Když se dozvěděl diagnózu, chtěl to všechno skončit, zná prý tisíc způsobů, jak to udělat. Ale nevzdal to a je možná jediným kriminalistou na vozíku. Pak gynekolog se syndromem vyhoření, který znovu hledá cestu ke svým pacientkám a věří, že se za nějakou zatáčkou zase objeví. Psycholožka a úspěšná fotografka, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou. Náměstek ministerstva práce a sociálních věcí s lupénkou, který pomáhá zdravotně postiženým asi na tom nejlepším možném místě.

No a voják Stanislav Vajda. Jeho příběh je jiný, respektive má jiný konec. Ano, konec. Když se Stanislav do projektu přihlásil, netušil, že je tak blízko. Teď onen projekt patrně ani nestihne dokončit. „Život je krátký a mnozí z nás ho mají ještě kratší. Žijte naplno a nemarněte čas.“ Tak zní jeho hlavní vzkaz. 

Jeho nemoc je zvláštní nádorové postižení, vycházející z lymfatické tkáně. Postihuje převážně mladé lidi a jednoznačná příčina nemoci není známa.

 

Vyhoďte toho feťáka 

Stanislav má svou teorii, jak onemocněl, ale je to jen spekulace, mám prý na ni možná úplně zapomenout, ale stejně ji tu napíšu.

Na kurzu přežití, který absolvoval v armádě, chytil klíště. Dostal lymskou borreliózu, ale nevšiml si toho. „Nikdy jsem nemarodil, nikdy nezůstal doma, přecházel jsem všechno s paralenem. I tentokrát mi připadalo, že mám chřipku, akorát trvala delší dobu. Ale přešlo to a dva měsíce byl klid.“ 

Jenže pak, někdy před rokem, se mu na krku udělala boule. Po týdnu druhá. Několikrát slabostí omdlel. „Vyřízneme to a bude to v pořádku,“ řekli mu v příbramské nemocnici. Za další týden se objevila boule třetí… Na naléhání manželky se nechal odeslat do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde už tak optimističtí nebyli. Zato stanovili přesnou diagnózu. „Kdyby mi prý měli vyříznout ty boule, museli by mi vyříznout půlku hlavy, protože jsem to měl prorostlé až do mozku.“

Vajdovi se odstěhovali z Příbrami do malé vesničky s názvem Dolní Lhota nedaleko Klatov, aby to měli blíž k rodičům, a Stanislava se ujala lékařka na plzeňské onkologii. Zařídila mu protonovou léčbu, byl jedním z prvních pacientů. „Bez protonu bych oslepl. Díky protonu sice na pravé oko nevidím, ale levé mám v pořádku. Měl jsem štěstí na skvělé doktory. I když to nakonec nedopadlo,“ říká Stanislav a požádá, aby v textu nechybělo poděkování doktorce Korunkové a taky sestřičce Lence. 

Jenže ani proton nepomohl. Nemoc se přestěhovala do podpaží a pak na plíce. Pokračovat v léčbě nejde, další várky ozařování a chemoterapie by ani nevydržel.

„Užívejte si rodiny, jak to jde.“ Tak zněla věta lékařky, v níž bylo řečeno vše.

„Taky mi řekla, že jsem měl nemoc odmala v sobě a že se čekalo na nějaký spouštěč. Možná to bylo ono klíště, ale jak říkám, jsou to jen dohady. U nás v rodině rakovinu nikdo neměl. Prý to není dědičné, tak doufám…“ Pak se odmlčí. Jako by velmi vážil slova. A když je vysloví, znějí přesvědčivě. „Kdybych mohl vrátit čas a věděl jsem, že budu nemocný, nechtěl bych mít děti. Každý večer si vyčítám, do jaké jsem je přivedl situace.“

Namítám, že ony to tak neberou. Synům Ondrovi a Kubovi je pět a tři roky, Lucce bude v listopadu deset. Jen ona ví, co je s tátou. Lucii vyženil, ale „tati“ mu říkala od první chvíle.

„A léčit bych se také nenechal,“ pokračuje Stanislav. „V žádném případě. Dožil bych jako normální člověk a v klidu zemřel.“ Oponuji, že k podobným myšlenkám ho nepochybně vede ona definitiva, vědomí, že se léčba nakonec nepovedla, ale on vrtí hlavou. „Rok jsem mrzák. Teď už je to lepší, ale od protonu jsem měl spálený obličej, zhubl jsem a vypadal příšerně. Lidi se mě štítili, mysleli, že jsem feťák, v autobusu mi řekli, ať si vystoupím. Na léčbu jsem nastoupil jen proto, že mám děti.“

A taky ženu, která nemůže chodit do práce, protože se musí celý den starat o staršího syna, který je autista. Jmenuje se Veronika a seznámili se přes internet. Ne, Stanislav nebyl ten typ, který sjíždí seznamky, podíval se úplnou náhodou a ze zvědavosti. Napsal spíš z legrace, ta holka se mu líbila, ale ještě víc ho zaujal kocour, který byl na té fotce vedle ní. Kocour byl kamarádky a ani Stanislav kočky nijak zvlášť nemusí, ale blesklo mu hlavou, že kdo má rád zvířata, nebývá zlý na lidi. Po čtrnácti dnech požádal Veroniku o ruku a do roka se vzali. Letos měli páté výročí.

To ona ho podržela, když se dozvěděl, že je konec. „Dohodli jsme se, že budeme žít normálně. Jako by to nebylo. Dokud to nepřijde.“ 

Jde to? Prý jde. „Mám rád, když je večer klid. Opřu se o polštář, poslouchám ticho a čekám, až usnu. Akorát trpím nespavostí a přemýšlím nad blbostmi.“

Tak třeba: „Vždycky jsem žil zdravě, pil čistou vodu, nekouřím. A přesto to mám na plicích. Kde se stala chyba, co jsem udělal špatně? Zlobil jsem v pubertě, hodně. Byl jsem sobecký a závistivý. Dobrá, zasloužím si to. Ale co moje děti, které ještě nestihly nic napáchat? Nezaslouží si být bez otce. Přál bych si, aby si Veronika našla někoho jiného, ale kdo si vezme ženu se třemi dětmi, z nichž jedno je nemocné? To by musel být zlatej… Na jednu stranu se těším, až bude konec. Na druhou stranu pořád přemýšlím, co bude s rodinou.“

 

Peníze dejte jiným

Nemoc mu, jak už to bývá, mnoho vzala, ale mnoho i dala. Vzala mu víru. „Odmalička jsem byl věřící, chodil jsem do kostela i ke zpovědi. Když jsem onemocněl, v kostele jsem dvakrát omdlel a upadl, takže jsem pak při některých verších už nevstal.“ Dívali se na něj divně, už proto, jak vypadal. Červený v obličeji, vyzáblý, na krku průhledná náplast a pod ní strupy od ozařování. Nebo mu to aspoň připadalo, že se divně dívají. Přestal do kostela chodit, ale kněz mu řekl, že je to hřích, když může a nejde. „Jak hřích? Co jsem udělal? Proč jsem tolik potrestaný a jiní hříšníci se mají dobře?“ Tehdy začal hodně číst. A přestal věřit.

Nemoc ho zároveň obdarovala – a to  doslovně. „Zjistil jsem, kolik mám přátel. To jsem netušil. Nebýt nemoci, tak bych to ani nepoznal. Psychicky mi nejvíc pomohla armáda. A finančně – taky armáda.“

Vajdovi nikdy nežili v blahobytu, ale vycházeli a rodinný rozpočet byl nastavený na vojenský plat. „Když jsme o něj ze dne na den přišli, stalo se, že nám na měsíc zbylo na jídlo dvě stě padesát korun.“ Pomohli kamarádi vojáci, kteří uspořádali sbírku. A pak armáda jako taková, která Vajdovým posílala z fondu solidarity půl roku dvanáct tisíc měsíčně. „Jsem armádě strašně vděčný. Naučili jsme se postupně vycházet s tím, co máme – a vycházíme. Žena se například naučila péct pečivo, takže místo něj stačí kupovat mouku. Nevyskakujeme si, ale nestěžujeme.“ 

Mluvím se Stanislavem 9. září. Ten den odstartoval projekt Srdcerváči klavírním koncertem na pražském hlavním nádraží. A ráno byla tisková konference. Byl na ní i Stanislav Vajda a v samém úvodu se dozvěděl, že lidé na něj při charitativním běhu vybrali pětadvacet tisíc. Zůstal sedět beze slov, překvapený, nic takového nečekal. Pak poděkoval – a odmítl. „Už nechci peníze. Bylo nám pomoženo dost. Ať je využijí jiní, kteří je potřebují.“

Armádě dokonce posílá zpátky měsíčně několik stovek. Chce jí nějak vrátit onu pomoc, i když by nemusel. Moc peněz prý nedělá dobrotu.

Poslouchám, chvílemi odmítám uvěřit. Je tohle člověk z masa a kostí? Blázen, dobroděj? Co my, zdraví, o tom víme. 

Odmítnutých pětadvacet tisíc poputuje do grantového řízení, které pořádá Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, organizátor Srdcerváčů. Část prostředků z grantů se rozdělí mezi organizace, které zaměstnávají více než padesát procent lidí se zdravotním postižením, a část mezi handicapované, kteří se rozhodli vzít osud do svých rukou a začít podnikat. „Protože prát se na vlastní pěst, to chce velkou dávku odvahy,“ podotýká ředitelka nadačního fondu Hana Potměšilová.

 

Jeden týden někde na chatě

Zapojit se do Srdcerváčů doporučila Stanislavovi kolegyně z armády. Kývl hned, věřil, že jeho příběh může pomoci ostatním. Usmyslel si, že bude jezdit po nemocnicích a povzbuzovat druhé. Tehdy se ještě zdálo, že má před sebou minimálně čtyři pět let života, a v armádě na něj stále čekali. Do kampaně šel s apelem: Nikdy nevíte, co přijde druhý den, tak si udělejte život hezký. Jestli máte nasyslené peníze, užijte si je a vyjeďte někam na dovolenou.

„Všichni berou život jako stres s tím, že si budou užívat v důchodu. Jenže kdo může říct, že se ho určitě dožije? A kdo řekne o stáří, že ho má opravdu pěkné? Vidím to v čekárně v ordinaci. Důchodci se dohadují, kdo je víc nemocný a koho co víc bolí. Skoro mi přijde, že kdyby jim doktor řekl, že jsou zdraví, budou z toho nešťastní.“

Sám si musí píchat morfin na bolest. Do stehna, protože na břiše už není žádný tuk, jen tvrdé svaly a kůže, takže píchnutí tu pěkně svědí.

A přesto má pořád ještě fyzičku. Bere děti na výlet, šlapou deset kilometrů, aby se pořádně unavily. Nedávno je vzal na lanovku na Špičák, protože na lanovce ještě nikdy nebyly. Stejně tak nezažily, co to je být jako celá rodina spolu na dovolené. „Pořád jsem to odkládal. Takže teď bych si chtěl pronajmout na týden nějakou chatu. Maličkou, v přírodě, doma v Čechách. Za to bych dal cokoli.“

Občas si otestuje, že zvládne udělat přítahy na hrazdě, kliky a sklapovačky, jako když ho brali do armády. A zvládne. „Asi proto, že jsem lehčí,“ zasměje se. Jen plíce šetří, a tak radši neběhá. „Nechci to moc pokoušet. Chci vydržet trochu dýl. Slíbil jsem, že udělám hezký Vánoce.“

Hezké znamená v klidu. Že ty Vánoce neproleží v posteli, že po večeři půjde celá rodina ven podívat se, jak padá sníh, i když, pravda, na Štědrý den už dlouho nepadal.

„Já vím, že to bude znít divně, ale od června nakupuju dárky. Pro každý děcko mám už tři. Doktorka říkala, ať jsem připravený. Ale zvládnu to. Slíbil jsem to.“

 

Vzkaz ambasadorky

Každý ze Srdcerváčů má přiděleného ambasadora, který mu má pomoci posunout se v kariéře či životě vysněným směrem. Stanislavovou ambasadorkou se stala Dana Jurásková, ředitelka Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Zaujal ji už sám projekt a jeho příběhy.

„Ti lidé často dokážou víc než zdraví. Mění naše hodnoty, ukazují, jak se můžeme s životem poprat. Je iluze se domnívat, že většina z nás vede bezproblémový šťastný život. Je tomu totiž přesně naopak.“

Původně chtěla Stanislavovi zajistit sanitářský kurz a práci na onkologii, kde by mohl pomáhat pacientům. Jenže záhy se role otočily. Nemocnice nabídla Stanislavu Vajdovi psychologickou pomoc, již využil s celou rodinou. Aby byli připraveni na to, co přijde.

„Byl velmi vyrovnaný a otevřený. K životu patří i jeho konec. V jeho případě je to těžké, protože je mladý a má tři děti. Ale dovede se smát, což není obvyklé. Pochopil asi, že nemá smysl se s tím prát, ale má smysl něco dělat. Chtěla bych jednou podobnou situaci umět zvládnout jako on,“ říká Dana Jurásková.

Další setkání nechává čistě na Standovi. Zda přijde, nebo třeba jen pošle mail.

„A kdybychom se nepotkali, chci mu vzkázat jednu obyčejnou větu. Že mu držím palce.“

 

Srdcerváči
Pět lidí, kteří to nevzdali
Stanislav se společně s dalšími Srdcerváči zapojí do vzdělávacích projektů pro personalisty a náboráře různých firem, aby viděli, že zdravotní postižení nejen že není překážkou v práci, ale často dělá z lidí velmi silné osobnosti, které se umí porvat za dobrou věc. Projekt lze podpořit prostřednictvím katalogu na www.srdcervaci.cz. Firmy mohou požádat o grant – loni získaly dohromady 300 tisíc korun a novou práci našlo 455 lidí.
Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal