Reportáž

Fotoreportáž: Snajperka z Donbasu

11 / 01 / 2015

Příběh devatenáctileté odstřelovačky Táni, která bojuje v Doněcku proti ukrajinské armádě.

Příběh devatenáctileté odstřelovačky Táni, která bojuje v Doněcku proti ukrajinské armádě.

Příběh devatenáctileté odstřelovačky Táni, která bojuje v Doněcku proti ukrajinské armádě.

Postává na autobusové zastávce na předměstí. Vzduch vibruje vzdálenými výbuchy. Odkud, kdo a kam střílí, nikdo neví. Buď Ukrajinci sem, nebo separatistická armáda odsud. V téhle válce snad neví nikdo nic.

Je podzim 2014 a boje na východní Ukrajině jsou v plném proudu. Explozí si v Doněcku nikdo nevšímá, jsou tu příliš všední. Každý kouká jenom po ní. Šněrovací boty na dvaceticentimetrových podpatcích. Obepnuté černé lesklé kalhoty. Růžová kabelka. A ve výstřihu kožené bundy se jí pohupuje místo šperku kovová psí známka, přívěsek s bílomodrorudou trikolorou a nápisem RUSKO. „Já jsem Táňa, ale říkají mi Rotvajler.“ I na ukrajinské poměry působí ta holka drze a vyzývavě.

 

Bonnie a Clyde

„V cizině jsem nikdy nebyla a ani mě to nikam netáhne. Žádná Paříž, Londýn nebo Praha. Ale když už, tak bych se podívala do Bukurešti, tam je prý chrám zasvěcený vlkům. A vlky já obdivuju,“ Táňa sedí na posteli ve svém pokoji a odhání  dorážejícího miláčka Bonnie, bílé agresivní štěně, ze kterého vyroste sedmdesátikilová bestie, zrovna taková jako ta, co ji předloni otrávili sousedi. Ten pes prožere větší část jejího stodolarového týdenního žoldu. „Bonnie jako Bonnie a Clyde, víš.“

Dovolená skončila a Táňa je zpátky u své jednotky, separatistického batalionu OPLOT, u kterého slouží od půlky léta. Coby jediná vojačka má privilegium vlastního pokoje. Chlapi bydlí po dvou, po třech. Slečinkovské hadříky má poskládané do komínků, sedí proti mně jen v maskáčích. Ruské polní uniformě. Přívěsek na svém místě.

„Už jsem se nemohla dívat na to, jakou spoušť tady v Donbasu dělají Ukrajinci,“ začíná dívka s havraními vlasy a typickým ukrajinským příjmením svoje vyprávění o tom, jak se z vyučené cukrářky stala odstřelovačkou. Je jí jen devatenáct, ale hlas má hrubý a chraplavý. Kouří cigáro za cigárem. Marlborka.

Na teenagera toho má za sebou dost. Povídá  o svém prvním klukovi, chodila s ním tři roky od svých čtrnácti, když jí ho před očima ubodali opilí horníci. Osmnáct ran, nějak se jim nelíbil. Ona jen běhala kolem a řvala hrůzou. Druhý kluk skončil v kriminále za drogy. Neprávem, samozřejmě. Našla si třetího, toho ale ve fabrice zabilo vysoké napětí. Shořel, že ho v pitevně stěží poznala. Donbas.

Tánin otec prošel v osmdesátých letech peklem Afghánistánu jako sovětský průzkumník, vrátil se jediný z celé čety. O válce moc nemluvil, radši poslouchal Pink Floyd a jen jednou utrousil, jak šílené bylo vyhladit celou vesnici a že zabít  dítě je těžké. Válka je kdo s koho.

Když se táta přidal k separatistům, šla Táňa taky. Šestého srpna, den poté, co ukrajinská bomba rozbila sousední dům, vstoupila Táňa do náborového střediska armády Doněcké lidové republiky s tím, že chce k odstřelovačům. „Nejdřív mě tam přemlouvali, ať prý jdu pomáhat do kuchyně, já ale řekla – buď snajperka, anebo nic!“

Nechali ji na zkoušku vystřelit a nebylo to nejhorší. O čtyři dny později už vyfasovala vlastní zbraň − SVD − odstřelovací pušku Dragunova, tři zásobníky a 40 patron. „S technikou nemám problém. Dokážu sama vyměnit motor v žigulíkovi, udělat brzdy i nápravu. Takže rozborku a sborku ‚afghánky‘ jsem zvládla snadno,“ popisuje mi své první setkání s vlastní zbraní.

„A pak jsem celé dny jenom naprázdno natahovala závěr a pomalinku, pomalu mačkala spoušť. Dokola a dokola.“ Stokrát. Tisíckrát. Zvykala si na její chod. Plynulé spouštění je při střelbě to nejdůležitější. „Dragunov je krásná zbraň, taková elegantní, kalašnikov, to je hnus, ani ho nechci brát do ruky,“ povídá a zní to, jako by mluvila o autech.

 

Boj za Rusko

O ruské podpoře separatistům na východě Ukrajiny není pochyb. Stejně jako o odhodlání spousty místních vymanit se navždy a za jakoukoliv cenu z moci Kyjeva. Stačí si pár dní povídat s vojáky z povstaleckých batalionů. „Bez Ruska bychom se tu neudrželi ani chvíli, jsme mu moc vděční,“ opakuje Táňa to, co jsem tu už slyšel tolikrát.

„Mám-li být upřímná, i já sama tu bojuji za Rusko. Věřím, že do dvou tří let tahle válka skončí. Vyhrajeme. A pak půjdeme dál a kolem roku 2026 bude Rusko všude. Celá Evropa bude pod Ruskem. Nedokážu ti říct proč, prostě jsem o tom přesvědčená.  Bůh je to, v co věříš.“

Donbas. Chlapi tady celá desetiletí umírali po stovkách v zanedbaných šachtách, teď padají a mrzačí se v boji proti nenáviděnému Kyjevu, který je pro ně viníkem neštěstí,  do kterého po konci sovětských dob upadli. Tenkrát bývali hrdinové práce, dnes si horník vydělá po přepočtu sotva 7 000 korun. Mnozí bojují za Moskvu, kterou vlastně neznají, za velké Rusko, které si idealizují. V téhle válce zažívají nejkrásnější chvíle života. Protože jednota se cení mnohem výše než dostatek, bezpečí a mír.

I minometný oddíl, u kterého Táňa slouží, se zformoval v Rusku. I když všichni vojáci jsou tu z Donbasu, vlastně je to parta z jedné čtvrti, znají se ještě z dob před válkou. Vytáhlý velitel Grom i šíleně odvážný Féfa, hranatý maník se zapadlýma tmavýma očima, který seděl za vraždu ve rvačce a teď patří k nejlepším rozvědčíkům.

Na začátku léta, když se rozhořely boje, je odvezli přes hranici do Ruska, kde pod Rostovem dostali osmidenní výcvik. Od rána do noci stříleli z vasilků, dvaaosmdesátimilimetrových minometů, a ruští instruktoři se smáli, že to, co se vojáci normálně učí roky, oni musí zvládnout za týden. Na cestu zpátky dostali čtyři minomety a zásoby munice a v koloně  tanků a obrněných vozidel se pak vrátili zpět na Ukrajinu.

První týdny je doprovázeli i ruští specialisté, přece jen automatický minomet není hračka. Návrat domů se ale protáhl na 45 dní. Byla to celá odysea, účastnili se bojů u Sněžného i Ilovajsku, kde ukrajinská armáda utrpěla zničující porážku. Jednou se jim podařilo rozstřílet ukrajinskou zásobovací kolonu. Od té doby chodí ve vysokých goretexových amerických armádních botách a do pole si oblékají lehoučké zápaďácké neprůstřelné vesty. Byly jich tam prý dva kamiony. A na kamazu, starém náklaďáku, jim dot eď vlaje ruský prapor. Z lásky.

 

Zabít člověka

Toto všechno ale Táňa propásla. Do armády přišla až po tomhle dobrodružství (během kterého ztratil oddíl jediného muže). V srpnu dostala krátký výcvik od Modráčka, ruského dobrovolníka, vyškoleného snajpra, který přijel na Ukrajinu z Krymu. Ve starých fabrikách na předměstí Doněcku jí ukazoval, jak se plížit, maskovat, jak střílet na 100 a 300 metrů.

„Pálil po vrabčácích, psech a kočkách. Když trefil, zbyly z ptáčků jen nohy,“ směje se Táňa. Ona ale po zvířatech nestřílela. „Prostě mi to nepřišlo důležitý. A ne snad kvůli tomu, že mám ráda psy. Když budeš  všechny kolem sebe litovat, co z tebe bude za snajpra?“ Vysvětluje mi, že ona nemá problém vystřelit na kohokoliv. Na kohokoliv. A já nevím, co je dětská stylizace a co je  její tvrdá nátura rotvajlera.

„Když  velitel řekne, abych někoho zastřelila, tak to udělám bez rozmyšlení,“ říká drsně.

„I kamaráda?“
„Jasně.“
„I dítě?“
„Jasně.“
„I mě, když ti řeknou, že jsem zrádce a špion?“
„Samozřejmě.“

Ztuhnu. „I vlastního tátu, co slouží v sousední jednotce?“ Chvilinku váhá ona. „I tátu. Jasně, bylo by mi to líto a asi bych to pak i obrečela, ale ve válce se o rozkazech nediskutuje. A vím, že táta by zastřelil mě, kdyby dostal rozkaz. A tak je to v pořádku.“

Jenomže Táňa ještě nezastřelila nikoho. Má za sebou třicet bojových výjezdů s minometčíky, kterým coby snajperka poskytuje krytí. Minometný oddíl ale operuje  z povstaleckého území, které je vyčištěné a zabezpečené, a tak je tam Táňa spíš pro formu a do počtu. A pozice, z nichž by se střílet dalo, jsou zase zaměřené ukrajinským dělostřelectvem. Zaútočit odtud znamená sebevraždu, protože okamžitě přijde odpověď z minometů a z raketometů, gradů.

Odstřelovač, kterého potkám o pár dní později v protileteckém krytu, se zrovna vrátil z divokých bojů o doněcké letiště. Tánino tvrďáctví nesdílí. „Víš, všichni se kasají, jak někoho sejmou. Jenže zabít člověka, to není jen tak. Já jsem měl nedávno v puškohledu poprvé kluka, ukrajinského dělostřelce, a nedokázal jsem ho položit. Nakonec jsem ho střelil do nohy. Můj velitel o tom neví a já si chlácholím svědomí, že třístovka je vlastně víc než dvoustovka. Zaměstná při převozu spoustu dalších. A pak si to nechá ještě ve špitále projít hlavou a snad už se na frontu nevrátí.“

Snajpři rozlišují mezi dvoustovkou a třístovkou. Pochází to ještě z dob války v Afghánistánu, kdy byli mrtví označováni jako Náklad 200 a ranění jako Náklad 300.  Neřeknou „zabít, zastřelit“, zásadně používají eufemismy. Sejmout, složit, sundat. Je to tak lidštější.

Podle všech zásad by měli odstřelovači pracovat v dvoučlenném týmu. Kvůli bezpečnosti − mohou se vzájemně krýt, navigovat a třeba i ošetřit. O tom ale Táňa nechce ani slyšet. „Když jsi s někým ve dvojce, musíš mu věřit jako sám sobě. A pak se na něj citově vážeš. To já nechci. Já nechci nikoho ztratit, mně už to v životě stačilo. Na někoho se vázat, to není profesionální a nevázat se, to nejde. Pro mě je mnohem snesitelnější jít do pole sama za sebe. Nepřemýšlet, kdy druhého opustit, netrápit se tím, že někoho kvůli mně zabili.“

Táňa má jen svou pušku a k ní momentálně čtyři zásobníky po deseti patronách.  Náboje jsou to špatné, nepřesné. Vhodné pro kulomety,  ne pro snajpry. Jiné ale nejsou. Rusko pomáhá, ale ne dost. „Na 300 metrů s nimi stěží trefíš tohle,“ opíše Táňa před sebou ukazováčkem kruh velký jako lidská hlava. Záložní zbraň nemá, pistolí je nedostatek a samopal k čtyřkilové pušce je na jednu holku už moc. A navíc je přece podle ní hnusnej.

V náprsní kapse nosí Táňa granát. Správně, podle předpisů, by měla mít dva, ale kde je vzít? „Tenhle je můj vlastní, je to dárek od kamaráda,“ ukazuje mi zelené rýhované vajíčko. Zatím házela jen cvičným. „Mám ho pro sebe. Jestli se něco pokazí, tak jsem připravená se odpálit, abych nepadla do rukou Ukrošům.“

 

Granát pro štěstí

„Poooplach. Poooplach! Za deset minut vyrážíme!“ Velitel Grom běží chodbou a vydává rozkazy. Táňa si upíná přes bundu pásek. Ke stehnu připne sumku. Přidá lékárničku se škrtidlem a ampulkami adrenalinu. Přes obličej si uváže maskáčový šátek a stáhne kapuci tak, že vykukuje jen vytrhané obočí a oči s namalovanými linkami.

Z parapetu pod oknem si vezme svého zajištěného dragunova, zacvakne do něj zásobník. Navlékne si černé kožené rukavice bez prstů. Před ubikací přepne mobil do letového režimu, do uší si vsune svítivě zelená sluchátka a zapne muziku. Od té doby nepromluví. Jen oči jí pomalu plavou. Přijíždějí náklaďáky, škrábu se na korbu vedle minometu a nad hlavou se mi třepotá ruská vlajka. Chlapi pouštějí naplno disko, divoce tancují, výjezd je vždycky tak trochu obřad zahánění strachu.

Táňa má nepřístupnou kamennou tvář. Jako spáč, jako narkoman, jako nebožtík. Nasouká se do kabiny k veliteli a jedem. Základem je dostat se co nejdříve na místo, co nejrychleji odstřílet a okamžitě zase zmizet. Protože Ukrajinci po nás můžou střílet zpátky. Z raketometů.

Stmívá se. Po kilometru zdechne autu motor. Stojíme na křižovatce plné lidí. Dva minomety pokračují v akci, náš šofér to ale nakonec otočí, stěží doskáčeme zpět na základnu. Táňa zuřivě utíká do velitelovy kanceláře. „Já tady končím. Tohle nemám zapotřebí, já jsem přišla bojovat!“ Sedá si za stůl, vytahuje papír a píše žádost o propuštění. „Tahle jednotka mě nepotřebuje, tady jsem úplně do počtu. Půjdu pod Mariupol, dám se k ruskejm žoldákům. Tam jsou i peníze i vybavení, tam se doopravdy bojuje, ne jako tady, kde se musím pořád doprošovat.“

Táňa je holka, co se smrti nebojí. Jen nezůstat sama a zmrzačená. „Tu flintu si tady klidně nechte, dostanu novou. Ale ten granát si beru, ten je můj vlastní.“ •

Stanislav Krupař je fotograf a reportér, držitel mnoha ocenění, naposledy získal první cenu Czech Press Photo, ročník 2014 v kategorii Reportáž. Veškerá jména použitá v textu byla změněna s ohledem na bezpečnost aktérů.

  1. S.: I přes výpadek jednoho vozidla proběhl minometný útok úspěšně. Na ukrajinské straně zůstal zničený obrněný transportér a osm vojáků, kteří se po palbě nezvedli. Velitel Grom Táninu výpověď obratem podepsal. Ta  nicméně z rodného Doněcku neodjela, jen se nechala převelet k jiné jednotce. O pušku Táňa nepřišla, vyráží s ní do bojů o doněcké letiště. Po válce by ráda  zůstala  dál v armádě. Ať už doněcké, nebo ruské. Jestli přežije.

 

Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal