České počiny

Vy máte hodinky, my máme čas

08 / 05 / 2017

Chcete-li pochopit Papuánce, běžte na jeho výstavu. Chcete-li pochopit Martina Soukupa, navštivte jeho přednášku. Nejlépe tu o rasismu. Muž, který jezdí zkoumat obyvatele Papuy-Nové Guiney, obdržel cenu Neuron pro nejtalentovanější mladé české vědce.

Chcete-li pochopit Papuánce, běžte na jeho výstavu. Chcete-li pochopit Martina Soukupa, navštivte jeho přednášku. Nejlépe tu o rasismu. Muž, který jezdí zkoumat obyvatele Papuy-Nové Guiney, obdržel cenu Neuron pro nejtalentovanější mladé české vědce.

S Papuou-Novou Guineou to byla láska na první pohled. Stalo se to před osmi lety a šlo o jeho vůbec první kontakt s mimoevropskou civilizací. Pamatuje si to přesně: „Seděl jsem v letadle a hlavou mi běželo: Jsi blázen? Kam se to probůh vydáváš? V ruce jsem držel vytištěný sáhodlouhý itinerář, jak se mám chovat v hlavním městě, abych v bezpečí dorazil na určené místo.“

Jenže už první minuty napoví. „Když jsem vylezl z letadla, věděl jsem, že tohle je země, do které se budu chtít vracet.“ Objel tři komunity, objevil údolí Uruwa a řekl si: Tady! „Ocitl jsem se v zajetí nádherné přírody a vysokých hor, jimž dominuje vodopád, který slyšíte čtyřiadvacet hodin denně, obklopila mě hromada lidí a já se cítil dobře.“

Když zase seděl v letadle, ovšem cestou zpět, brečel. „Věděl jsem, že se tam vrátím, ale nevěděl jsem kdy.“

Papua-Nová Guinea je největší tropický ostrov, desetkrát větší než Česko, ale o tři miliony lidí chudší. Jedny z posledních bílých ploch na mapách světa ve dvacátém století byly právě ve zdejším vnitrozemí.

„Je to zároveň jediná oblast, kde byly detailně zdokumentovány první kontakty mezi domorodci a cizinci,“ podotýká Soukup. Papuánci zažívali šok, když viděli lidi s bílou kůží, plivali si do dlaní a snažili se jim ten „nátěr“ smýt. Děsily je jejich umělé zuby, mysleli, že se k nim vracejí zesnulí příbuzní. Někteří pamětníci dosud žijí a pamatují, jak lízali z dlaní sůl, kterou neznali.

Jenže s cizinci nepřišla jenom sůl. Během jedné generace místní obyvatelé vkročili z doby kamenné rovnou do kyberprostoru.

Geograf Jan D. Bláha, Soukupův kolega a parťák, vzpomíná, jak tam před dvěma roky, kdy do vesnice Yawan dorazil první signál, založili první „internetovou kavárnu“. „Seděli jsme na kopečku na letišti, kde vlaje větrný rukáv, a chytali signál, protože tam byl nejlepší.“

 

Od kanibalismu k Facebooku

V Praze v Náprstkově muzeu má Soukup výstavu s názvem Lovci lebek. Název přitáhne návštěvníky, ale sám autor je z něj trochu nešťastný. „Spousta lidí si spojí Papuu s pozůstatky pravěku a s pocitem, že když tam pojedete, tak vás snědí. Nesnědí, s největší pravděpodobností se vrátíte živí a zdraví. Je to podobné, jako by o nás říkali, že se tu pořád mlátíme cepy. Mnoho lidí se diví, že mám spoustu tamních přátel na Facebooku,“ říká čerstvý čtyřicátník a vybavuje si, jak chtěl jednu z českých doktorandek zasvětit do žvýkání betelových ořechů a mladý Papuánec jim promptně připomenul, že si musí udělat na památku fotku a vyvěsit ji na Facebook.

A tak zatímco napoprvé budilo Martina Soukupa v tamní vesnici ze spánku ticho, dnes je to pípání SMS zpráv a hudba z mobilů.

Ta naštěstí není všudypřítomná. I ticho v muzeu přerušují tlumené rytmické bubínky. „To se takhle brzy ráno probudili dva malí, asi pětiletí kluci, a protože se nudili, tak si bubnovali. S chutí jsem si je natočil.“

Mnohé z vystavených předmětů pochází právě z jeho sbírek. 

Kšiltovka, žluté tričko a kraťasy coby typické oblečení Papuánce a typická kabela, univerzální transportní prostředek, v němž se odjakživa přenášelo cokoli: děti, brambory, peníze i kosti předků. 

Obydlí na kůlech, protože na ostrově často prší a je dobré se neprobudit ve vodě.

Dřevěný podhlavník nahrazující polštář, jímž se v noci podkládá hlava. 

Sekera, kterou se dříve platilo za nevěstu, přičemž ještě dnes se rodinám kompenzuje odchod dívky coby pracovní síly. 

Luky s šípy a kamenné palice, tiší a velmi nebezpeční svědci prvních konfrontací mezi domorodci a Australany, kteří sem kdysi přišli za zlatem. Zbraň, kterou Papuánci považovali za nejnebezpečnější, ovšem vystavit nelze – žena. Mnozí domorodci byli přesvědčeni, že nepřítele nejsnáze zpacifikují tím, že k nim vyšlou ženy a ty si vykasají sukně.

Část výstavy je samozřejmě věnována Asmatům, kanibalům a lovcům lebek, kteří patrně stojí za zmizením člena slavného amerického rodu Michaela Rockefellera v šedesátých letech, o čemž Martin Soukup také napsal jeden z velkých článků. „Není vyloučeno, že se ve vnitrozemí stále takové věci dějí, že se tam lidé občas mezi sebou takto zdecimují, na druhé straně asi nesnědí turistu, na to by se přišlo,“ konstatuje Soukup. „Posoudit to nemohu, u toho jsem nebyl a jsem rád.“

Za sklem vitríny jsou dvě symbolické trofeje kanibalů – náhrdelník z krčních obratlů a lebka s velkým otvorem ve spánkové kosti. „Viděl jsem Papuánce, jak bambusovým nožem porcují vepře. U člověka je postup v podstatě stejný, však také v některých kulturách říkali člověku dlouhé prase. Proraženým otvorem lebky vybírali mozek, který se smíchal se ságovými červy a rituálně pojídal.“

V jedné ze svých nesčetných knih Martin Soukup popisuje, jak těžké bylo pro Evropany vysvětlit kanibalům, že lidské maso se nejí. Proč to nesmím jíst? Protože nesmíš. Jenže mnozí brali konzumaci svého dědečka jako výraz úcty. Přece ho nenechají červům. Na památku si nechali jeho oleštěnou lebku.

Ale jak už bylo řečeno, toto je spíše atrakcí výstavy, byť Papua-Nová Guinea je stále drsná země, v níž probíhají kmenové války. „Párkrát jsem se taky bál. Když smlouváte se zhuleným horalem o částce, která měla být podle původní dohody úplně jiná, a on drží v ruce mačetu, je třeba být opatrný.“

 

S čelovkou na verandě

Při prvních návštěvách cestoval sám. Jenže na rovníku přichází noc velmi rychle. Asi jako když zhasne. „Televizi si nepustíte, a tak sedíte na verandě s čelovkou, bafáte a máte spoustu času k přemýšlení. O životě, o svých plánech. Ale taky se dostaví nejrůznější typy úzkosti. Mám malého synka a bolestně si uvědomuju, že s ním třeba dva měsíce nejsem.“

Druhým velmi silným pocitem antropologa bývá… nuda. Copak se člověk může nudit v dobrodružné a exotické krajině? „Ale ano a i pro mne to bylo překvapení. Vyzvedávali jsme jednou někde biologa, seděl na hromadě hlíny a já mu položil stupidní otázku: Jaké to bylo? On těžce zvedl oči a řekl: Nuda! To snad nemohl myslet vážně. Ale pak jsem ve svém zápisníku našel poznámky, které byly o nudě. Každý den je tam stejný jako ten předchozí a jako ten následující. A každý antropolog, který se přiznal ke svým pocitům, zpravidla připustil, že se občas nudil.“

Martin Soukup celé večery čte. „Žasnu, jaké množství literatury je schopen zkonzumovat,“ říká jeho kolega Bláha. „Od odborných knih po básně. Naposledy měl s sebou Kainara. Natáhne do sebe mraky informací, ale pak ví, kam pro ně sáhnout. Pokud chcete Martina opravdu pochopit, navštivte jeho přednášku.“

Přednášky jsou jeho silná disciplína. Kdysi hrál v divadle a chtěl být hercem. Něco mu z téhle doby zůstalo, přednášky zakončuje například Skácelovými verši. „Potkal jsem učitelku z dramatického kroužku a ona mi řekla: Myslím, že jsi mnohem lepší učitel, než bys byl herec. Já souhlasím,“ usmívá se.

A tak se na jednu z přednášek taky vydám. Místo Skácela recituje Rilkeho, jeho projev je výrazný a dobře frázovaný, v sále je absolutní ticho. 

Těhotná studentka přede mnou si stihne dělat poznámky a souběžně vyřídit několik mailů, chatovat na Facebooku a ještě vyplnit žádost o rodičovský příspěvek na stránkách MPSV. Multitasking dnešní doby. 

„Děláme spoustu věcí, ale nejsme výkonní, protože je děláme povrchně a nedbale,“ okomentuje to posléze Soukup. „Zeptal jsem se nedávno studentů, kdy naposledy byli dva týdny bez signálu nebo měli dva dny vypnutý telefon. První, co vedle sebe položil muž na Divokém západě, byl kolt. Naše kolty jsou mobily.“

Na Papui je mobil zatím převážně statusová záležitost. Ne každý má na jeho provoz, a tak si na něm pouští hudbu nebo hraje hry. Žádný stres. Máš špinavé tričko? No a co, hlavně že máš nějaké. Vztekáš se, že nejede autobus? Hlavně že nějaký přijede. Tohle všechno se Martin Soukup od Papuánců naučil. A ještě jednu větu si navždy zapamatoval:

Vy Evropané máte hodinky, my máme čas.

 

Děti kolonialismu

V Papui-Nové Guineji koluje starý vousatý vtip, že typická papuánská rodina zahrnuje tatínka, maminku, děti a antropologa. 

V duchu tohoto vtipu Martin Soukup s Janem D. Bláhou chodí od domu k domu, zaznamenávají sociální vazby a zkoumají je v čase a prostoru. Kdo je s kým příbuzný, kolik má dětí, zda je gramotný či negramotný. „Zpočátku jsme byli dost podezřelí, ale když pak lidé viděli naše výsledky, byli nadšení a stali jsme se svědky čehosi, co připomínalo územní plánování: tady vykácíme les, tady postavíme policejní stanici. Dnes dokážou význam slova antropolog vysvětlit leckdy lépe než mí studenti.“

Ten vtip je ovšem jak pravdivý, tak děsivý. Oni – místní obyvatelé jsou našimi subjekty, my – Evropané je jezdíme zkoumat. „Ať chceme nebo ne, antropologové jsou děti kolonialismu, které daly této zemi polibek smrti.“

Pryč jsou rituály, kdy se chlapcům záměrně pouštěla krev z nosu, což mělo simulovat ženskou menstruaci, považovanou za očistu těla od všeho zlého. Stejně tak už mladí novicové nepodstupují pravidelnou orální inseminaci od starších příslušníků kmene, aby se polykáním semene stali silnějšími. Zvrhlé a barbarské? Jak se to vezme.

„Ty kultury jsme jednou provždy změnili. Měli jsme na to právo?“ ptá se sám sebe Martin Soukup.

Za svou klíčovou přednášku považuje tu o rase a rasismu, kterou končí vyprávěním o holokaustu. Pokaždé k ní přistupuje s respektem k tématu, ba jistými obavami, nakolik dobře ji zvládne. A pokaždé je po ní tak vyčerpaný, jako by měl za sebou těžký fyzický výkon. 

„Na rasismus jsem velmi citlivý. Udivuje mne xenofobie Čechů, jejich slova o tom, že česká země patří Čechům, protože od koho my odvozujeme svůj původ? Od praotce Čecha, válečného a ekonomického migranta. Na základě toho, jak lidé vypadají, se stala už spousta špatných věcí. Žijeme v globalizačním procesu, a přesto máme stále podezření vůči tomu, co je jiné. Jinakost vyvolává úžas. Ale je třeba si uvědomit, že my jsme pro někoho jiného taky jiní. To, že se nám teď Evropa radikálně mění pod rukama, je – troufám si tvrdit – důsledek vývozu evropských hodnot. Je správné vyhlásit vlastní hodnoty za univerzální jazyk lidstva a zavádět je v lokalitách, kde mají jen velmi malou šanci na úspěch? Nejsem si jist.“

Jeho slova doplňuje profesor Miroslav Bárta, garant pro obor společenské vědy Nadačního fondu Neuron, který ceny mladým vědcům uděluje.

„Martin zaměřil svůj výzkum na společnost, která se nachází ve velmi kritické fázi vývoje, protože byla během krátkého období naplno vystavena fenoménům západní civilizace. Musí se s tím nějak vyrovnat a zároveň udržet něco ze svých tradic, protože jestli jsem si něčím jist, tak tím, že nějaká kultura či civilizace nekončí ve chvíli, kdy klesne její ekonomický produkt, ale když zmizí její hodnotový a symbolický systém, který ji drží pohromadě.“

Sám se před časem vrátil z amazonského pralesa. Viděl, jak tamní kmen přijímá cizí jazyk, vaří v nádobách a nosí evropské šaty (i když je to prý „opruz“ a zdaleka ne tak dokonalé jako kůže), ale zároveň zůstává svůj – nejí pětkrát denně, ale jen když něco najde či uloví, a učí své děti, jak využít prales ve svůj prospěch.

„To ve mně budí naději,“ říká Bárta, „že se najde způsob, jak tyto originální kultury zachovat. Jsou totiž pamětí naší planety. A pokud nedohlédneme, že je svou aktivitou ničíme, tak si ubližujeme, protože ničíme i kus sebe sama.“

 

Papuánská gastronomie
O jedné líné kuchyni
 
K snídani pečené banány. To zní dobře. Druhý den pečené banány. A třetí den – zase pečené banány. K obědu nic moc, protože se pracuje na zahradě a není čas. Počítejte s tím, že tu pár kilo zhubnete a povětšinou si ani moc nepochutnáte, protože místní lidé jsou na gurmánské vaření tak trochu líní. Masa se jí minimálně. Téměř všichni tu sice chovají vepře, ale vepř je statusová záležitost, jímž se platí třeba za nevěstu. K vepřům mají vůbec Papuánci odjakživa specifický vztah, dávali jim jména a neduživá selata ženy kojily. Ale když už vepře upečou, je to zážitek. Nebo takové mumu – to se vykope jáma, v ní se rozžhaví kameny a po vrstvách naklade jídlo. A což teprve napěchovat ty suroviny do bambusového dřeva. Obrovská lahoda. Jenže jak již bylo řečeno, jednodušší je hodit nějakou hlízu na popel a ona je do rána hotová.
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal