Editorial

Milicionář

05 / 08 / 2018

Co se stalo, když jsem doma oznámil, že chci být milicionářem? Editorial srpnového Reportéra.

Co se stalo, když jsem doma oznámil, že chci být milicionářem? Editorial srpnového Reportéra.

Někdy mám pocit, že celé léto prakticky neděláme nic jiného, než vypravujeme děti na tábor. Tu příměstský, tu pobytový. Jednou koňský, podruhé vědecký nebo třeba lezecký. Za dob mého dětství byla pochopitelně nabídka omezenější, jezdilo se pouze na tábor od továrny obráběcích strojů, kde táta pracoval.

Pravidelnou atrakcí tehdejších táborů byla návštěva milicionářů. Zvláště pro chlapeckou část tábora kolem osmého až desátého roku věku to bylo něco: a) měli maskáče, b) měli samopaly, c) nechali nás z nich střílet slepými na hřišti nad táborem. Tak se stalo, že jsem jednou po návratu z tábora rodičům oznámil, že bych asi chtěl být milicionářem. O maminku se v tu chvíli pokoušely mrákoty. Myslím, že ani nápad, že bych aspiroval na Pomocnou stráž VB, by ji nezarazil více. Protože to ale byla a je maminka citlivá, neřekla mi rovnou, ať neplácám blbosti, ale začala vysvětlovat, co jsou to ti milicionáři zač. „A není to jedno?“ namítal jsem stále ještě v oslnění rytmickým opakováním dávek ze samopalu. „Ne, to teda není jedno,“ odpověděla. A já se v příštích dnech zřejmě poprvé důkladně dozvěděl od rodičů o režimu, ve kterém jsme žili, o sovětské okupaci, o tom, proč nám jezdily tanky před barákem, a koneckonců i o těch milicionářích.

Poslední dobou jsem si na tuhle rozpravu několikrát vzpomněl. Zvláště když jsem v různých diskusích o politice slyšel, že je jedno, jestli vládne Babiš, nebo někdo jiný, a jestli se jeho vláda opírá o podporu komunistů.

Doufám, že až na to přijde, budu schopen i já dětem rozumně vysvětlit, že není jedno, kdo v zemi vládne. Že není jedno, když v čele vlády stojí někdejší komunistický oportunista, když pro jeho vládu hlasují komunisté, z nichž mnozí byli ve straně už za milicionářských časů, a všichni dohromady se tváří, jako že za socialismu to byla vlastně taková pohoda, kdy se jen nesmělo cestovat (pokud jste zrovna nebyl z diplomatické rodiny nebo podniku zahraničního obchodu). 

Jak idylická ta doba byla třeba pro ty, kterým někoho zabili okupanti z vojsk Varšavské smlouvy, se píše v článku, který začíná na straně 12 tištěného vydání (nebo si ho můžete přečíst na webu zde). Možná právě tam můžeme ten historický exkurz o „neškodném“ socialismu začít.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásný zbytek léta, samé dobré lidi kolem a příjemné čtení.

 

P. S.: Příští číslo vychází v pondělí 10. září.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat